ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2377.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2377/2018-214
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Děti Země - Plzeň, pobočného spolku se sídlem Plzeň - Jižní Předměstí, Thámova 1275/21, identifikační číslo osoby 64355527, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 398/18, proti žalované Česká drůbež s. r. o., se sídlem Velký Malahov 39, identifikační číslo osoby 25212044, zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem Domažlice, Vodní 90, o splnění závazku ze smlouvy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 26/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2018, č. j. 64 Co 521/2015-179, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2018, č. j. 64 Co 521/2015-179, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 5 C 26/2015-50, uložil žalované povinnost snížit kapacitu farmy nosnic ve Velkém Malahově (v areálu na pozemcích číslo 524/3, 534/4 a 524/5 v katastrálním území XY) tak, aby nepřekračovala 210.000 kusů nosnic, do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok I.), a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15.152 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem (druhým v pořadí poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2814/2016) ze dne 12. 1. 2018, č. j. 64 Co 521/2015-179, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako občanské sdružení a žalovaná jako obchodní společnost, zaměřená na chov hospodářských a jiných zvířat za účelem získávání a výroby živočišných produktů, uzavřely 16. 1. 2003 smlouvu o omezení rozsahu kapacity farem pro chov drůbeže žalované v okrese Domažlice, minimalizaci a kompenzaci jejich vlivů na životní prostředí a o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene (dále jen „smlouva“). Ve smlouvě, která byla uzavřena na dobu neurčitou, se smluvní strany mimo jiné dohodly, že kapacita farmy žalované pro chov nosnic v obci Velký Malahov nepřekročí 210.000 kusů nosnic. Smlouva obsahuje rovněž závazek žalované dát do 14 dnů od podpisu smlouvy podnět ke změně již vydaného pravomocného územního rozhodnutí pro farmu ve Velkém Malahově spočívající ve vypuštění haly č. 2 a 3 z projektu, závazek žalobce stáhnout své odvolání proti stavebnímu povolení pro halu č. 1 a nevystupovat v probíhajících ani budoucích správních řízeních proti záměrům žalované, pokud nebudou v rozporu se smlouvou. Odvolací soud rovněž zjistil, že stavební úřad vydal dne 18. 4. 2011 stavební povolení, jímž žalované povolil stavbu haly č. 2, rozhodnutím ze dne 6. 2. 2013 povolil žalované zkušební provoz v této hale a stanovil podmínky pro jeho plynulý přechod do užívání a dne 31. 10. 2013 vydal kolaudační souhlas s užíváním této stavby (poté, co dotčená místa vyslovila souhlasná stanoviska a byla provedena závěrečná kontrolní prohlídka). Ačkoli byla tato správní rozhodnutí doručována žalobci na adresu jeho tehdejšího sídla a k jejich doručení došlo uložením zásilek na poště, žalobce žádné námitky v rámci stavebního řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli (inominátní) smlouvu v souladu s §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), z níž vznikl žalobci závazek nebránit stavbě haly č. 1 a žalované závazky nepřekročit chov nosnic nad 210.000 kusů (primárně) a upustit od realizace výstavby hal č. 2 a č. 3. Žalovaná primární závazek porušila v únoru 2014, kdy navýšila počet nosnic nad smluvený limit zahájením zkušebního provozu haly č. 2.
Odvolací soud dále zaměřil svou pozornost na otázku, zda žalobce podanou žalobou sleduje ochranu životního prostředí v okolí obce Velký Malahov a zlepšení životních podmínek nosnic chovaných na farmě. Poukázal přitom na smlouvu ze dne 16. 1. 2013, která si kladla za cíl omezit kapacitu farem žalované pro chov v okrese Domažlice, minimalizovat a kompenzovat jejich vliv na životní prostředí a welfare zvířat, ukončit odpor žalobce proti stavbě farem a zřídit věcné břemeno k pozemkům ve vlastnictví žalované. Žalobce tehdy v tiskové zprávě sděloval, že se jedná o kompromis, kdy musel poměřovat nejistý výsledek, že se mu podaří zcela zastavit výstavbu drůbežáren na Domažlicku, s reálnou hrozbou, že se na farmě Velký Malahov objeví 600 000 kusů nosnic. Proto dal raději přednost řešení, jež bylo obsahem smlouvy, podle níž byla žalovaná oprávněna další stavby na farmě umísťovat jen se souhlasem žalobce. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že ve smlouvě sjednaná smluvní pokuta se nevztahovala na závazek žalované nepřekročit dohodnutý limit počtu nosnic. Vysvětlení žalované, že tím žalobce vyjádřil vůli tolerovat rozšíření farmy o halu č. 2 v budoucnu, je vcelku logické. Z uvedeného plyne, že stavbě druhé haly v budoucnu se žalobce nijak kategoricky nebránil. Žalobce v dopise ze dne 30. 4. 2010 sděluje žalované nesouhlas se záměrem vystavět a provozovat druhou halu z důvodu nesplnění požadavku na přiměřené životní podmínky chovaných zvířat a z důvodu špatné zkušenosti se žalovanou, která opakovaně porušovala smlouvu a nedodržovala minimální podlahovou plochu pro každou nosnici, s tím, že vyjadřuje podporu rozšíření chovu jiným způsobem ustájení (např. voliérovým chovem). Podle odvolacího soudu ani z tohoto dopisu nelze dovodit nesouhlas žalobce se stavbou druhé haly, neboť z dopisu není zřejmé, zda žalobci vadí chov v klecích jako takový (přestože smlouva z roku 2003 s tímto způsobem chovu počítala) nebo zda (pokud by se žalovaná rozhodla pro voliérový způsob chovu) by již pro něj otázka nakládání s trusem a dopadem na životní prostředí nebyla natolik palčivá a se stavbou druhé haly by souhlasil. Dále odvolací soud poukázal na nízkou četnost kontrol smluvených povinností ze strany žalobce (do roku 2011), přičemž není zřejmé, proč byl kontrolován vždy malý počet klecí při účasti čtyř osob za žalobce a proč se kontroloři pokaždé spokojili se stejným nicneříkajícím vysvětlením žalované, že jde o ojedinělý a krátkodobý případ. Podle odvolacího soudu měly kontroly prováděné až do roku 2011 čistě formální ráz a ničím nepřispěly ke zlepšení životních podmínek chovaných zvířat (krom přemístění několika málo kusů do jiné klece). Podle odvolacího soudu z uvedeného pohledu žalobcem proklamovaný zájem o welfare nosnic poněkud uniká, vysvětlení naopak plyne z dohody uzavřené dne 13. 4. 2005, v níž se žalovaná zavázala zaplatit žalobci jednorázovou smluvní pokutu 100 000 Kč za porušení smlouvy, a žalobce se oproti tomu zavázal nepožadovat v budoucnu smluvní pokutu za porušení povinnosti při chovu nosnic na farmě Velký Malahov upravené v čl. II bod 5 smlouvy. Tím je podle odvolacího soudu vysvětleno, proč od té doby zájem žalobce o welfare chovaných nosnic citelně ochladl a od roku 2012 se zcela vytratil.
Odvolací soud, ač ctí zásadu pacta sunt servanda a respektuje právní názor dovolacího soudu, podle něhož za výjimečnou okolnost, pro kterou by mělo být žalobci odepřeno právo na soudní ochranu, nelze považovat jeho „postup“ ve stavebním řízení k výstavbě haly č. 2 – tedy bez ohledu na průběh stavebního řízení a naprostou nečinnost žalobce, přestože měl možnost její stavbě zabránit, je přesvědčen, že pro závěr o šikanózním výkonu práva žalobce jsou ve zjištěném skutkovém stavu dostatečné podklady.
Vyšel z toho, že ač byla účelem smlouvy ochrana životního prostředí v okolí obce a welfare nosnic, podle stanoviska dotčených orgánů státní správy životní prostředí ani welfare zvířat nebyly výstavbou haly č. 2 ohroženy, neboť v opačném případě by stavební povolení vůbec nebylo vydáno. Sama obec Velký Malahov v rámci vyjádření ve stavebním řízení potvrdila, že stavba haly č. 2 je v souladu se zájmy obyvatel obce, pokud bude použita technologie likvidace trusu vyžadující pravidelné týdenní vyvážení. Poškozování životního prostředí bylo rovněž vyvráceno výslechem starosty obce, který potvrdil, že problémy se zápachem trusu a nadměrným výskytem much byly odstraněny. Jde-li o nosnice chované nyní ve dvou halách, žalobce nijak neodůvodnil, jak by se snížení jejich počtu mělo příznivě projevit na životních podmínkách zbylých zvířat. Dle odvolacího soudu se žalobce zaštiťuje chvályhodným úmyslem zlepšit životní podmínky nosnic, aniž by vysvětlil, proč jsou mu tyto podmínky po dobu více jak 5 let, kdy neprovádí kontroly, lhostejné. Pochybnosti o smyslu jeho počínání a o skutečném důvodu podání žaloby vzbuzuje to, že si ze smlouvy vybral jednu určitou povinnost, na jejímž splnění trvá, ač sám se smlouvou neřídí a kontroly neprovádí, přestože mu to smlouva umožňuje. Podle odvolacího soudu je skutečným problémem projednávané věci názorový a možná až hodnotový nesoulad mezi ním a dovolacím soudem a jejich odlišný postoj k řešené problematice chovu nosnic na farmě Velký Malahov. Smlouva hovoří o obohaceném klecovém systému, který je v souladu se zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, vždy je možno podmínky chovu zlepšit, nicméně ani žalobcem preferovaný voliérový způsob chovu či chov na podestýlce není pro nosnice chovem přirozeným, neboť se stále jedná o chov bez přístupu denního světla. Všechny uvedené technologie jsou v souladu s vyhláškou č. 208/2004 Sb. o minimálních požadavcích pro ochranu hospodářských zvířat a se směrnicí Rady č. 74/1999 EK, která od 1. 1. 2012 zakázala chov nosnic v konvenčních (tradičních) klecích. Hala č. 2 je přitom vybavena stejně jako hala č. 1 moderním klecovým systémem snižujícím utrpení zvířat, se kterým žalobce v roce 2003 souhlasil a který se stal v zemích EU povinný až v roce 2012.
Odvolací soud zdůraznil, že to, že někdo vykonává právo v souladu s výslovným zněním smlouvy, ještě neznamená, že toto právo vykonává v souladu s dobrými mravy. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že účelem žaloby není snaha žalobce chránit životní prostředí v okolí obce Velký Malahov a zlepšit welfare chovných nosnic, ale poškodit žalovanou a zmařit její investice do haly č. 2. Takové šikanózní chování je v rozporu s dobrými mravy, a proto odvolací soud žalobci odepřel právo jeho ochrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost zakládá na přesvědčení, že odvolací soud nerespektoval právní závěr vyslovený dovolacím soudem v předchozím kasačním rozsudku. Vytýká mu, že vyšel z vlastních tvrzení a hodnotil důkazy ve prospěch svého závěru a v rozporu se zásadami sporného řízení, z provedených důkazů vyvodil protichůdná zjištění, případně z nich vyvodil překvapivé závěry a znemožnil žalobci se vyjádřit. Odvolací soud nesprávně interpretuje účastníky uzavřenou dohodu a její účel. Žalobce zdůrazňuje, že jeho cílem při uzavření smlouvy bylo zajistit vyšší standard ochrany životního prostředí i životních podmínek zvířat, než ukládá zákon, k čemuž se žalovaná ve smlouvě dobrovolně zavázala. Z uvedených důvodů navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil (tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně), nebo aby jej zrušil a nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát nebo aby věc přikázal k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu vydaného v této věci, a to otázky, zda požadavek žalobce na splnění závazku ze smlouvy je či není za zjištěných okolností šikanózním výkonem práva rozporným s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V posuzovaném případě je k řešení znovu nastolena otázka, zda žalobcův požadavek na splnění závazku ze smlouvy spočívajícího v nepřekročení smluvené kapacity chovu nosnic je či není šikanózním výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud nerespektoval důsledně právní závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2814/2016. Proto nezbývá, než zopakovat, že pro právní vztahy vyplývající z uzavřené smlouvy je rozhodující obsah smlouvy (vlastního smluvního ujednání), tedy co si strany samy závazně dohodly (jaké povinnosti účastníci smluvně převzali a jaká práva si smlouvou založili). Žalované konkrétně vznikl jednak časově neomezený závazek provozovat ve Velkém Malahově farmu s chovem nosnic, jejichž počet nepřesáhne 210 000 kusů, a dále závazek ve sjednané lhůtě podat podnět stavebnímu úřadu ke změně již vydaného a pravomocného územního rozhodnutí pro farmu ve Velkém Malahově tak, aby z projektu farmy byly vypuštěny haly č. 2 a č. 3 (tj. upustit od jejich výstavby). Těmto subjektivním povinnostem žalované pak odpovídá právo žalobce jejich splnění od žalované vyžadovat (včetně práva vynutit si jejich splnění žalobou u soudu).
Odepřel-li odvolací soud právní ochranu výkonu práva žalobce spojeného s požadavkem na splnění smluvní povinnosti žalovanou, neučinil tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Smyslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1997). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích. Za takovou lze považovat tzv. šikanózní výkon práva.
Dovolací soud ve svých rozhodnutích vychází důsledně z názoru, že šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit či znevýhodnit jiného. Jednání, které je šikanózní, je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze odepřít ochranu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, a ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007, a usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014).
K tomu je třeba rovněž uvést, že je zásadně věcí účastníka řízení (nikoliv soudu), aby v rámci sporu tvrdil a prokazoval pro věc významné skutkové okolnosti. Tedy v poměrech projednávané věci bylo především na samotné žalované, aby uvedla skutečnosti svědčící pro závěr, že jediným cílem žalobce v souvislosti s uplatněným nárokem je poškodit či znevýhodnit jej.
Znovu je třeba poznamenat, že i když vynucení splnění smluvní povinnosti může být spojeno se vznikem újmy na straně žalované, nemůže zpravidla taková okolnost sama o sobě vést k závěru o šikanózním výkonu práva, nebylo-li prokázáno, že žalobce podal žalobu nikoli za účelem dosažení výsledku, k jehož docílení slouží soudní ochrana, nýbrž aby poškodil či znevýhodnil žalovanou. Za výjimečnou okolnost, jíž odvolací soud odůvodnil odepření práva na soudní ochranu požadavku žalobce na splnění smluvní povinnosti žalovanou, nelze považovat ani jeho postup v souvislosti s uzavřením dotyčné smlouvy, resp. v souvislosti s tím, jak byly finálně dojednány konkrétní podmínky smlouvy, ani kladné stanovisko dotčených orgánů státní správy k výstavbě haly č. 2, ani postup žalobce v souvislosti s uplatňováním oprávnění kontrolovat dodržování podmínek smlouvy či samo přesvědčení odvolacího soudu, že kontrolní činnost mohl vykonávat důsledněji. Za výjimečnou okolnost odůvodňující odepření práva na soudní ochranu nelze považovat to, že žalobce do smlouvy neprosadil konkrétní vylepšení životních podmínek nosnic, jestliže bylo prokázáno, že žalovaná zavedla podmínky pro chov nosnic nad rámec toho, co jí v té době ukládala platná legislativa.
Pochybnosti o smyslu počínání žalobce a o skutečném důvodu podání žaloby, založené na zjištění, že si žalobce údajně ze smlouvy vybral jednu určitou povinnost, na jejímž splnění trvá, ač sám se smlouvou neřídí a kontroly neprovádí, přestože mu to smlouva umožňuje, ani skutečnost, že smlouva hovoří o obohaceném klecovém systému, který je v souladu se zákonem, a všechny uvedené technologie jsou v souladu s posléze přijatou legislativou, nemůže za daných okolností vést k závěru o šikanózním výkonu práva žalobcem. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že žalovaná, ač v uzavřené smlouvě převzala (časově neomezený) závazek upustit od výstavby haly č. 2, posléze tuto stavbu uskutečnila, aniž by však tento závazek zanikl, a stejně tak nezanikl ani její - rovněž časově neomezený – smluvní závazek nepřekročit stanovený limit chovu nosnic.
Pro úplnost je třeba uvést, že pokud odvolací soud dovozuje, že skutečným problémem projednávané věci je názorový či hodnotový nesoulad mezi ním a dovolacím soudem a jejich odlišný postoj k řešené problematice chovu nosnic, pak zjevně přehlíží, že dovolací soud se uvedenou problematikou (chovu nosnic) ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval.
Protože zjištěné okolnosti v daném případě z výše vyložených důvodů neumožňují přijmout závěr o žalobcově šikanózním výkonu práva, nebylo na místě soudní ochranu žalobou uplatněného práva odepřít pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.; dovolací důvod byl tudíž uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243g odst. 1věta první, §226 o. s. ř.).
Podanému návrhu dovolatele, aby dovolací soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát nebo aby věc přikázal k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu, Nejvyšší soud nevyhověl, neboť odvolací senát spíše než, že by nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu, tento nesprávně interpretoval.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu