ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2584.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2584/2019-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. B. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalovanému VESLAŘSKÉMU KLUBU MORÁVIA UH z.s. se sídlem v Uherském Hradišti, Tyršovo náměstí 440, identifikační číslo 16361016, zastoupenému Mgr. Lucií Ježkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o prohlášení neúčinnosti doručení elektronického platebního rozkazu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. EPR 54474/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2017, č. j. 58 Co 414/2016-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 58 Co 414/2016-67, potvrdil usnesení ze dne 24. 2. 2016, č. j. EPR 54474/2013-31, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl návrh žalovaného na prohlášení neúčinnosti doručení elektronického platebního rozkazu č. j. EPR 54474/2013-9, který vydal Okresní soud v Uherském Hradišti dne 23. 4. 2013.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného nebo procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, jelikož závisí na otázce procesního práva - výkladu §50d o. s. ř. vztahujícímu se k možnosti soudu rozhodovat o účinnosti doručení jen pro účely řízení, které u něho (ještě) probíhá, kterou by měl dovolací soud posoudit jinak než ve svém usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2016 (dále jen „R 63/2016“).
Námitce žalovaného, že ze znění §50d o. s. ř., ani z jeho systematického zařazení, nevyplývá možnost odesílajícího soudu posuzovat neúčinnost doručení pouze pro účely řízení, které u něj dosud probíhá, nelze přisvědčit. Argumentuje-li žalovaný zněním důvodové zprávy k zákonu č. 7/2009 Sb., nebo tím, jak byl §50d formulován do 31. 12. 2013, není zřejmé, v čem spatřuje kolizi s napadeným právním závěrem; jeho úvahy ve prospěch závěru, že „odesílající soud může po vydání konečného rozhodnutí prohlásit neúčinnost tohoto rozhodnutí“ neposkytují pro změnu ustálené rozhodovací praxe přesvědčivý podklad. Není proto rozumného důvodu posoudit procesní otázku spjatou s výkladem §50d o. s. ř. (jejíž řešení odvolacím soudem žalovaný zpochybnil) jinak, než se podává z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu R 63/2016.
Napadá-li dovolatel právní závěr, který dovodil již soud prvního stupně stran posouzení, zda lze přihlášení neoprávněné osoby do datové schránky považovat za omluvitelný důvod podle §50d o. s. ř., nevymezil k této otázce obligatorní náležitost dovolání, konkrétně nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti; nadto, na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu