ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4368.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4368/2017-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. G. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Luciou Šoralovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kettnerova 1940/1, proti žalovanému M. F. , bytem v XY, o zaplacení 2.150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 261 C 26/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2017, č. j. 15 Co 116/2017-166, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2017, č. j. 261 C 26/2015-158, nepřiznal žalobci (dále též „dovolatel“) osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že bylo zjištěno, že dovolatel v minulosti disponoval milionovými částkami, které půjčoval třetím osobám, přičemž se nejeví jako pravděpodobné, že by si neponechal žádnou finanční rezervu.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2017, č. j. 15 Co 116/2017-166, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s názorem dovolatele, že při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků nelze přihlížet k jeho dřívějším majetkovým poměrům, nýbrž určující jsou pouze majetkové poměry aktuální. To, že své úspory postupně „propůjčoval“ třetím osobám tak, že nyní má k dispozici pouze svůj starobní důchod, odvolací soud považoval za rizikové jednání, které „v případě neúspěchu jde na vrub“ dovolatele.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož se podle jeho názoru odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe jak dovolacího, tak Ústavního soudu. Má za to, že k odchýlení se došlo při „posuzování podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků, … splnění požadavku předvídatelnosti soudních rozhodnutí a … práva na spravedlivý proces.“ Na základě rozsáhlé citace z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/2012 a ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013, prosazuje názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na prvku libovůle, neboť se nezabývaly reálnou a objektivní možností dovolatele uhradit soudní poplatek, nýbrž spekulativně uzavřely, že pokud žalobce v minulosti půjčoval značné částky peněz, měl si ponechat rezervu na náklady spojené s uplatňováním svých práv. Žalobce připouští, že „byl dokonce … nucen najít alternativní zdroje financování … na úhradu soudního poplatku si musel vypůjčit částku 72.000,- Kč a to od celé rodiny a poskládat ji z menších částek, které měli rodinní příslušníci k dispozici … ve zbytku byl nucen použít pro účely úhrady soudního poplatku svou železnou rezervu, tedy peníze, které si každý rozumný člověk ponechává jako krytí pro nenadálé a nepředvídatelné, zpravidla negativní, životní situace.“ Oba soudy posuzovaly majetkové poměry žalobce podle doby, kdy skutečně měl dostatek finančních prostředků, které půjčoval třetím osobám. Žalobce „zámožným člověkem možná kdysi byl, právě díky tomu, že mu dlužníci závazky neuhradili, jak je tomu ostatně i v posuzované věci, však zámožným člověkem zcela určitě přestal být“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Ve vztahu k řešení otázek „splnění požadavku předvídatelnosti soudních rozhodnutí a … práva na spravedlivý proces“ dovolatel – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Podle vylíčení žalobce nejsou jeho současné majetkové poměry příznivé. Odvolací soud však nepochybil, jestliže je konfrontoval s ostatními okolnostmi případu. Zjištění, že žalobce vlastnil majetek značné hodnoty, který „rozpůjčil,“ aniž měl zajištěnu jeho návratnost, je pro rozhodování o tom, zda jsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku, významné. Je adekvátní úvaha, že žalobce si nepříznivou hospodářskou situaci přivodil sám, přičemž nelze přehlédnout, že v dovolání poukazuje na to, že na úhradu soudního poplatku použil tzv. železnou rezervu, o které se (o její výši) nezmínil v žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku, což znamená, že vědomě dostatečně a přesvědčivě neosvědčil své majetkové poměry.
V usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5438/2014, Nejvyšší soud zdůraznil, že při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda z jeho strany nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněných výhod. K tomuto závěru se přihlásil rovněž ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, v němž přijal a odůvodnil závěr, že žadatel nemůže právem po soudu požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zcela lehkomyslně zbavil majetku, který vlastnil, nebo s nímž mohl volně disponovat. Takové počínání totiž nese znaky obcházení zákona za účelem získání neoprávněných výhod a osoba, která si takto počíná, musí nést důsledky svého chování, neboť na stát je nelze přenášet. Tyto závěry se uplatní i v posuzovaném případě, kdy se žalobce zcela zbavil veškerého svého majetku půjčkami třetím osobám s nejistou návratností.
Lze předpokládat, že každá svéprávná osoba mající rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností (pro inspiraci srovnej §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.), která disponuje majetkem v řádech milionů korun, si vytvoří vlastní finanční rezervu, a celý svůj majetek „nerozpůjčí“ třetím osobám, aniž by usilovala o jejich vrácení. Správný je proto závěr odvolacího soudu, že při rozhodování, zda žalobci jako účastníku řízení lze přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli, bylo namístě vzít v potaz jak jeho současné majetkové a osobní poměry, tak přihlédnout i k jeho předchozímu majetku a způsobu, jakým se ho zbavil, přičemž nelze pominout, že oproti svým tvrzením předneseným v souvislosti s žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků zamlčel finanční prostředky, z nichž uhradil část soudního poplatku z odvolání (jeho slovy tzv. železnou rezervu).
Odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (srovnej usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a nálezy ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/2012 a ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013), neodchýlil, jestliže uzavřel, že u žalobce nejsou naplněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků; zvažoval totiž všechna zjištěná relevantní hlediska pro osvobození od soudních poplatků a hodnotil je v jejich vzájemnosti.
Namítá-li žalobce existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu