ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4771.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 4771/2018-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce A. S. , bytem XY, Udmurtská republika, Ruská federace, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti žalované N. S. , bytem XY, zastoupené Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o 40.000 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 126/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č.j. 30 Co 73/2018-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.859 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. MUDr. Zdeňka Kubici, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č.j. 7 C 126/2016-173, uložil žalované zaplatit žalobci 40.000 USD s 8,05% úroky z prodlení od 10. 10. 2016 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 209.523,32 Kč.
Rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č.j. 30 Co 73/2018-310, Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobci přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 38.175,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že právní vztah účastníků se řídí právem České republiky, neboť zavedenou praxí smluvních stran bylo u smluv o peněžitých půjčkách (zápůjčkách) sjednávat rozhodné právo podle místa státu, v němž proběhla transakce. I pokud by výslovné ujednání o volbě práva absentovalo, lze ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Řím I“), dovodit, že rozhodným právem se zřetelem ke smluvním ujednáním a okolnostem případu je právo české. Smlouvu, kterou účastníci ústní formou 15. 10. 2013 uzavřeli, odvolací soud kvalifikoval jako půjčku, jíž se žalovaná zavázala na vyžádání žalobce vrátit přenechané peněžní prostředky (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Jako samostatné právní vztahy, které s žalobcovou pohledávkou uplatněnou v tomto řízení nesouvisí, posoudil smlouvu o půjčce z 11. 5. 2012 a smlouvu o zápůjčce z 21. 10. 2013.
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobce zaslal 15. 10. 2013 na bankovní účet žalované částku 40.000 USD, kterou se žalovaná zavázala vrátit na vyžádání žalobce. Prostředky byly poskytnuty bezúročně. Přestože žalobce vyzval k vrácení půjčky dopisem z 6. 10. 2016, žalovaná dlužnou částku neuhradila. Bezhotovostní převod částky 140.000 CHF dne 21. 12. 2012 na bankovní účet žalobce představoval splátku části dluhu ve výši 320.000 USD, které žalobce poskytl žalované na základě smlouvy z 11. 5. 2012, a přenechání 20.000 EUR žalovanou žalobci (vydlužiteli) dne 25. 10. 2013 (se sjednanou splatností do 31. 11. 2020) bylo plněním zapůjčitelky na základě smlouvy o zápůjčce z 21. 10. 2013.
Námitky žalované uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr dovozující oprávněnost požadavku žalobce na úhradu dluhu ze smlouvy o půjčce. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Ten rozhodl na základě zjištění, že účastníci projevili vůli uzavřít smlouvu o půjčce, zatímco žalovaná prosazuje, že vůlí stran nebylo poskytnutí prostředků na dočasnou dobu (peníze nepotřebovala a žalobce o ně nežádala), takže šlo o darování, „případně o bezdůvodné obohacení.“ Uplatňuje-li v dovolání svou verzi skutku, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud; jinak řečeno, správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Vázanost dovolacího soudu skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci, znamená, že se dovolatelka předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a její právní námitky nelze z tohoto důvodu zohlednit.
Bezcenná je polemika žalované týkající se hodnocení výpovědí svědkyně S. Z., svědka S. S. a žalobce z hledisek závažnosti a věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů, §132 /§211/ o.s.ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Z toho, že žalovaná na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., se tak v posuzovaném případě nejedná.
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud neprovedl všechny jí navržené důkazy, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Ve vztahu k určení práva rozhodného pro posouzení právního vztahu ze smlouvy o půjčce volbou smluvních stran žalovaná s odkazem na nespecifikovanou „judikaturu evropských soudů“ uvedla, že napadené rozhodnutí pokládá za nepřezkoumatelné, protože se odvolací soud nezabýval „rozhodnými skutečnostmi a právními předpisy v dané věci.“ Tím však nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v §237 o.s.ř.
Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu