ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1023.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1023/2019- 395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání obviněného P. F. Z. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 11 To 376/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 66/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 6 T 66/2018, byl obviněný P. F. Z. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. Podle §325 odst. 1 tr. zákoníku byl za něj odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný si proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 11 To 376/2018 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřoval v tom, že podmínka nutné obhajoby podle §36 odst. 1 tr. ř. byla naplněna jen z ryze formálního hlediska, nikoliv však z hlediska obsahového, čímž byl fakticky institut nutné obhajoby obejit a došlo k porušení jeho základních práv, a to práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Obviněný uvedl, že podmínka nutné obhajoby byla naplněna již v přípravném řízení, když mu byli ustanoveni postupně obhájci JUDr. Petr Hošek a JUDr. Jaroslav Skoupý, avšak pro nedostatek důvěry mezi klientem a obhájcem, a to zejména z jeho strany, byli oba jmenovaní zproštěni povinnosti ho obhajovat. Považoval za nutné poukázat na to, že rozhodnutí soudu o zproštění obhájce JUDr. Jaroslava Skoupého bylo vydáno až v průběhu řízení o odvolání, ačkoliv opakovaně písemně soud upozorňoval na skutečnost, že vůči tomuto obhájci nemá důvěru, nesouhlasí s jeho způsobem vedení obhajoby atd. Zdůraznil, že vzájemná důvěra mezi klientem a obhájcem je naprosto zásadní a elementární podmínkou jejich vzájemného vztahu, jehož účelem je řádná ochrana práv klienta. K těmto jeho výhradám však nebylo přihlédnuto, a došlo tím tak k porušení jeho práva na obhajobu, neboť pouhé formální naplnění institutu nutné obhajoby je nedostačující.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poukázal na to, že došlo postupem odvolacího soudu k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Toto pochybení shledal v tom, že Krajský soud v Praze konal veřejné zasedání dne 31. 1. 2019 v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv se v té době nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný s odkazem na §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává, uvedl, že ačkoliv se původně svého práva vzdal (přípisem ze dne 28. 12. 2018), následně ještě před konáním veřejného zasedání soudu adresoval svůj záměr a požadavek se veřejného zasedání účastnit. Navíc své účasti se vzdal ve vztahu k veřejnému zasedání nařízenému na 10. 1. 2019, nikoliv na veřejné zasedání konané dne 31. 1. 2019. Podle něj přitom není možné vykládat tento jeho projev vůle tak, jak učinil odvolací soud, že výslovný záměr obviněného neúčastnit se veřejného zasedání nařízeného na 10. 1. 2019, lze vztáhnout také na veřejné zasedání konající se v jiném termínu. Obviněný proto uzavřel, že má tudíž za to, že došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a tím i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 11 To 376/2018, jakož i vadné řízení jemu předcházející a dále, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu, případně státnímu zastupitelství přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k podanému dovolání obviněného se vyjádřil. K námitce uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že obviněný ji uplatnil již ve svém odvolání, přičemž odvolací soud se s ní vypořádal v bodě 5. odůvodnění svého usnesení. Státní zástupce se s argumentací odvolacího soudu plně ztotožnil, a proto na ni v podrobnostech odkázal. Z hlediska podaného dovolání však považoval za podstatné uvést, že argumentace obviněného neodpovídá aktuálnímu znění trestního řádu, tedy po novelách zaměřených proti případným obstrukcím obviněných. K tomu poukázal na §37 odst. 2 tr. ř., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanému pod č. 32/2015 Sb. rozh. tr. K požadavkům obviněného na ustanovování nových obhájců soudem státní zástupce konstatoval, že jediným důvodem ustanovení obhájce je podle §38 odst. 1 tr. ř. situace, kdy si obviněný při nutné obhajobě v soudem určené lhůtě obhájce nezvolil. Nikoliv tedy situace, kdy obviněný nesouhlasí s osobou stávajícího obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného. Účelem ustanovení je, aby obviněný nějakého obhájce měl, nikoliv to, aby nalezl osobu, k níž bude mít osobní důvěru. K nalezení důvěryhodné osoby obhájce slouží obviněnému volba obhájce a nikoliv jeho ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 221/2018). Právě proto si podle §37 odst. 2 tr. ř. může obviněný namísto obhájce ustanoveného zvolit obhájce jiného. To bylo však obviněnému vysvětleno již v napadeném usnesení odvolacího soudu. Státní zástupce z tohoto důvodu proto považoval námitku za zjevně neopodstatněnou.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že ve spojení s předchozí snahou obviněného ponechat si nedůvěryhodného obhájce, považuje i jeho snahu nevyjádřit se jednoznačně, zda se podle §263 odst. 4 tr. ř. vzdává či nevzdává své účasti na veřejném zasedání, za pouhé obstrukční jednání, které mělo jako celek zabránit projednání jeho trestní věci odvolacím soudem. Skutečnou vůlí obviněného tak nebylo, aby se mohl odvolacího řízení zúčastnit, a proto z tohoto pohledu a v tomto kontextu je podle státního zástupce nutno posuzovat obsah jeho následných podání poté, co účast nejprve výslovně odmítl. Proto státní zástupce dovolání i v této části považoval za zjevně neopodstatněné. Ze všech shora uvedených důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 11 To 376/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy neměl obviněný v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tedy přestože byl dán důvod nutné obhajoby (např. podle §36 tr. ř.). Pro úplnost je však třeba připomenout, že tento dovolací důvod nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu. Je dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v době, kdy obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby, skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1061/2006).
V nyní posuzované věci však obviněný obhájce měl, a to obhájce ustanoveného s ohledem na daný důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný měl právo si zvolit obhájce svého. Tohoto práva nevyužil, a proto mu byl obhájce ustanoven (§38 odst. 1 tr. ř.). To mu však nebránilo, aby si i poté případně zvolil obhájce podle svých (na obhájce kladených) požadavků (§37 odst. 2 tr. ř.). Ačkoliv opakovaně vyjadřoval své výtky vůči ustanoveným obhájcům, za celé řízení si jiného obhájce nezvolil.
Nutno podotknout, že v řízení byl obviněnému nejprve ustanoven JUDr. Petr Hošek, ten byl však na svou žádost povinnosti obhajování zproštěn. Následně mu byl ustanoven JUDr. Jaroslav Skoupý. Podle §40 tr. ř. může být z důležitých důvodů obhájce zproštěn povinnosti obhajování, a to na žádost samotného obhájce či obviněného. Ty přitom při hlavním líčení, při němž byla konstatována žádost obviněného, shledány nebyly, pročež soud k tomuto fakultativnímu postupu (srov. výraz zákona: „může“) nepřikročil. Nejednalo se totiž o obviněným uváděnou ztrátu důvěry, jakož spíše o obstrukční jednání z jeho strany, když odmítl s ustanoveným obhájcem JUDr. Jaroslavem Skoupým komunikovat a jakkoliv s ním spolupracovat (stejně jako předtím s JUDr. Petrem Hoškem). Až na žádost ustanoveného obhájce byl tento povinnosti obhajování zproštěn, neboť na něj obviněný podal stížnost na Českou advokátní komoru, jakož údajně i žalobu o zaplacení částky 5 000 000 Kč. Za této situace již bylo shledáno, že se jednalo o důležité důvody podle §40 tr. ř. I tehdy byla obviněnému dána možnost si v určené lhůtě zvolit svého obhájce, nebylo tak však obviněným učiněno, a proto mu byl obhájce (podle pořadníku ve smyslu §39 odst. 2 tr. ř.) opět ustanoven.
K tomu, aby měl obviněný obhájce, ke kterému má důvěru, slouží především ustanovení §37 odst. 2 tr. ř., podle něhož si obviněný místo obhájce, který mu byl ustanoven, může zvolit obhájce jiného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 221/2018). Povinností soudce, resp. předsedy senátu je pouze obviněnému obhájce ustanovit v případě, že je dán důvod nutné obhajoby a obviněný si svého obhájce nezvolí. Obhájce je přitom ustanoven z řad advokátů vedených v abecedně uspořádaném pořadníku ve smyslu §39 odst. 2 tr. ř., nikoliv dle přání obviněného. Pokud chtěl být obviněný v této věci zastoupen konkrétním advokátem, mohl si ho jako svého obhájce zvolit, k čemuž byl oprávněn a byl mu k tomu poskytnut prostor.
Již odvolací soud se s obdobnou námitkou obviněného stran porušení práva na obhajobu zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal (bod 5. napadeného usnesení). S ohledem na v předchozích odstavcích uvedené je proto třeba uzavřít, že ačkoliv byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. právně relevantně uplatněn, námitku obviněného je třeba označit za zjevně neopodstatněnou. Obviněný v řízení měl obhájce, přestože – jak uvedl již odvolací soud – to mohl on sám subjektivně a zjevně účelově pociťovat jinak.
Dalším uplatněným dovolacím důvodem byl důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, když byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 tr. ř. Podle odstavce čtvrtého tohoto ustanovení lze v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. V případě, pokud je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, musí být při veřejném zasedání odvolacího soudu zásadně osobně přítomen. Výjimkou je situace, kdy obviněný výslovně prohlásí, že se své účasti u veřejného zasedání vzdává, což může učinit písemně či ústně do protokolu nebo i jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o jeho vůli (§59 tr. ř.). I v takovém případě však musí být přítomen obhájce obviněného, neboť jde o důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. §263 odst. 3 tr. ř.).
Z obsahu předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný adresoval odvolacímu soudu dvakrát svoji žádost o konání veřejného zasedání dne 31. 1. 2019 v jeho nepřítomnosti, a to přípisy doručenými Krajskému soudu v Praze dne 11. 1. 2019 (č. l. 292) a dne 28. 1. 2019 (č. l. 308). V těchto přípisech výslovně uvádí konkrétní datum konání veřejného zasedání, a to 31. 1. 2019, s tím, že využívá svého práva neúčastnit se tohoto veřejného zasedání. Jestliže tedy v dovolání uvedl, že odvolací soud vztáhl jeho vzdání se účasti na veřejném zasedání původně nařízeném na 10. 1. 2019 (přípis ze dne 28. 12. 2018) na veřejné zasedání konané dne 31. 1. 2019, pak se toto jeho tvrzení nezakládá na pravdě. Veřejné zasedání dne 31. 1. 2019 proběhlo v nepřítomnosti obviněného s tím, že odvolací soud vycházel z jeho vůle neúčastnit se ho, vyjádřené v dalších dvou (výše specifikovaných) sděleních. Obviněný sice následně zaslal odvolacímu soudu své sdělení, že se chce tohoto veřejného zasedání účastnit, nutno však podotknout, že toto sdělení bylo Krajskému soudu v Praze doručeno až 31. 1. 2019 (č. l. 296), tj. v den, kdy se veřejné zasedání konalo. Z protokolu o veřejném zasedání, jakož i z jeho samotného zvukového záznamu je patrné, že byla konstatována žádost obviněného o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, tudíž odvolací soud v danou chvíli (cca v 9 hodin ráno, kdy se veřejné zasedání konalo) ani neměl k dispozici jeho žádost o tom, že se veřejného zasedání nakonec účastnit chce. Nelze proto hovořit o porušení ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť odvolací soud v době konaní veřejného zasedání dne 31. 1. 2019 vycházel z výslovného prohlášení obviněného, že se účasti na tomto veřejném zasedání vzdává. Nadto lze i na tomto místě poukázat na obstrukční přístup obviněného k celému řízení, kdy soudu několikrát adresoval svoji žádost o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a to i ve vztahu k původně nařízenému veřejnému zasedání na den 10. 1. 2019. Až těsně před jeho konáním zaslal soudu žádost opačnou, tj. že se veřejného zasedání účastnit chtěl. Je tudíž zjevné, že mu tak nešlo ani o jeho samotnou přítomnost při veřejném zasedání, jako spíše o záměr, aby muselo být veřejné zasedání odročeno, a tím i celé řízení prodlouženo.
Nejvyššímu soudu proto s ohledem na vše výše uvedené nezbývá než uzavřít, že v řízení k namítaným pochybením nedošlo, a tudíž dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu