ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.368.2019.1
4 Tdo 368/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněné D. V. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 356/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 193/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 9 T 193/2016, byla obviněná D. V. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) společně se spoluobviněnou společností D-P., v konkursu, IČ: XY, sídlem XY, uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
D. V. jako statutární ředitelka společnosti D-P., IČ: XY, se sídlem XY a společnost D-P., IČ: XY, tedy právnická osoba ve smyslu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, v rámci své činnosti prostřednictvím D. V., která byla oprávněna za tuto právnickou osobu jednat, a jejíž jednání jí lze ve smyslu shora citovaného zákona přičítat, a to neschopnosti dostát závazkům v důsledku nedostatečné likvidity navzdory, kdy tato situace byla i obžalované D. V. známa, uzavřely za účelem získání majetkového prospěchu dne 30. 6. 2015 a po předchozí mailové komunikaci se společností MB Pharma spólka z ograniczona odpowiedzialnościa spólka komandytowa, se sídlem Šniadeckich č. o. 40, 641 00 Leszno, Polská republika, smlouvu, na jejímž základě se zavázaly v termínu do dne 2. 7. 2015 dodat společnosti Pharma spólka z orgraniczona odpowiedzialnościa spólka komandytowa léčiva v množství 10 ks balení Neulasta 6mg inf.so. 1 x 0,6 ml za cenu 11.100,00 EUR a 24 ks balení Exjade tbl. 28 x 500 mg za cenu 14.400,00 EUR, ačkoli věděly, že společnost D-P. v té době nedisponuje tímto zbožím, které požadovaly na základě faktury ze dne 30. 6. 2015 č. 1501225 na částku 25.500,- EUR, splatné k témuž dni, zaplatit ještě před dodáním objednaného zboží, na což společnost MB Pharma spólka z orgraniczona odpowiedzialnościa spólka komandytowa přistoupila a kupní cenu za zboží uhradila dne 1. 7. 2015 převodem částky 25.500,- EUR, odpovídající částce 694.748,- Kč (27,245 Kč Kč/1 EUR, podle kurzovního lístku České národní banky, platného ode dne 1. 7. 2015), na účet společnosti D-P. č. XY, vedený v bance Tatrabanka, a.s., IČ: 006 86 930, Hodžovo nám. 3, 811 06 Bratislava, Slovenská republika, avšak žádná léčiva společnosti MB Pharma spólka z orgraniczona odpowiedzialnościa spólka komandytowa nedodaly, přičemž takto získané finanční prostředky společnosti nechaly vybrat z účtu společnosti D-P., a použily je jiným způsobem, čímž společnosti MB Pharma spólka z orgraniczona odpowiedzialnościa spólka komandytowa způsobily škodu ve výši 694.748,- Kč.
Za uvedený zločin uložil Městský soud v Brně obviněné podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 roků.
Obviněné D-P., byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim č. 418/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložen trest zákazu činnosti spočívající v distribuci léčivých přípravků na dobu 5 roků.
Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil obviněné D. V. povinnost nahradit na náhradě škody poškozené MB Pharma spólka z ograniczona odpowiedzialnościa spólka komandytowa, se sídlem Šniadeckich č. o. 40, 641 00 Leszno, Polská republika, k rukám Mgr. Beaty Kaczynske, Advokátní kancelář Lotterová & Kaczynská, IČ: 66254400, Nádražní 38/8, Český Těšín, částku ve výši 694 748 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 9 T 193/2016, podala obviněná D. V. a spoluobviněná společnost D-P., odvolání, obě směřující do všech výroků tohoto rozsudku. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 356/2018 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 356/2018, podala obviněná D. V. prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení.
Konkrétně obviněná namítá nesprávné hodnocení otázky zavinění, neboť v jejím jednání absentuje zavinění a soudy jej neprokázaly. Zdůrazňuje, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že obchod uzavřela s polskou společností za účelem získání majetkového prospěchu, neboť se jednalo o běžně zprostředkovaný obchod. V návaznosti na uzavřený obchod uvádí k svojí vědomosti, že v dané době předmětným zbožím nedisponuje, že běžně dodání zboží zajišťovala dceřiná společnost na Slovensku D-Pharm Slovakia s. r. o., jež přislíbila zboží dodat. Rovněž nesouhlasí s tvrzením soudů, že nechala z účtu společnosti D-P., vybrat získané finanční prostředky, když již v předchozích fázích řízení uváděla, že peníze proti její vůli a bez jejího souhlasu vybral J. V., na něhož podala trestní oznámení pro krádež. K námitce absence subjektivní stránky úmyslného trestného činu podvodu uvádí, že v jejím případě je jí vytýkána nedbalost, když nevěděla, že by mohla ohrozit zájem chráněný zákonem a jako osoba bez právního vzdělání ani vědět nemohla. Současně namítá, že z důvodu zdravotních problémů nemohla vrátit vybrané finanční prostředky polské obchodní společnosti.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 356/2018 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 9 T 193/2016, zrušil a sám podle §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 1 NZO 278/2019, nejprve uvedla, jaký uplatnila obviněná dovolací důvod a v čem konkrétně spatřuje jeho naplnění. Podle státní zástupkyně námitka nedostatku zavinění je ze strany dovolatelky uplatněná pouze formálně. Obviněná totiž při námitce nedostatku zavinění vychází toliko ze zpochybňování skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Obviněná nabízí vlastní verzi skutkového děje a teprve na podkladě této změny usiluje o změnu způsobu právního posouzení skutku. V dané věci podle státní zástupkyně není ani dána existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který by výjimečně odůvodňoval zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, což ani obviněná v předmětné věci nenamítá.
Podle státní zástupkyně soudy nižších stupňů při provádění důkazů dodržely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a své rozhodnutí i řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. K uvedení poškozené společnosti v omyl došlo tím způsobem, že dovolatelka, která jednala za druhou obviněnou, tedy firmu D-P., uzavřela smlouvu na dodávku léčiv, kdy předmět plnění měla dodat do dvou dnů. K akceptaci nabídky přistoupil zástupce poškozené společnosti proto, že obviněná tvrdila, že předmětná léčiva má na skladě, ačkoliv tomu ve skutečnosti tak nebylo. Není tedy pochyb o tom, že předmětnou platbu vylákala za účelem získání majetkového prospěchu. Tímto jednáním došlo k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto a rozhodnutí bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovila rovněž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné. Obviněná konkrétně naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a nesprávných závěrech soudů ohledně majetkového prospěchu, vybrání peněz a dispozice s léky.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože převážná část zvolené dovolací argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se otázky zavinění, byť s jistou dávkou tolerance, když část zvolené argumentace má procesní charakter.
Ve vztahu ke zbývající argumentaci lze uvést, že obviněná nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustila inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnila skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněná ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou, a které důkazy ji usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 17-19, bod 104. – 116. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na jeho rozhodnutí, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 4-5 rozhodnutí soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelka v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
Ve vztahu ke konkrétním námitkám obviněné, které sice nenaplňují zvolený dovolací důvod, neboť obviněná jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a mají tudíž procesní charakter, považuje Nejvyšší soud přesto za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Obviněná především namítá, že léčiva sice neměla její firma k dispozici, ale že tyto měla zajistit slovenská společnost, což bylo obvyklé. Z pohledu této námitky je třeba zdůraznit, že samotná obviněná nezpochybňuje, že předmětná léčiva v době uzavírání obchodu její společnost neměla na skladě a ani je nevlastnila. Jedná se tedy o skutkový závěr, který je vyjádřen v popisu skutku a má oporu v provedeném dokazování. V dané souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že obviněná uváděla poškozenou společnost, respektive jejího zástupce svědka T. v omyl, když lživě tvrdila, že zboží má k dispozici její firma, konkrétně, že toto má na skladě a že mu bude ihned dodáno, ihned po úhradě vystavené faktury. Jedná se o skutkový závěr soudu prvního stupně, který má oporu v provedeném dokazování a spolu s dalšími důkazy, na které poukazuje tento soud, prokazuje podvodný úmysl obviněné.
Stran námitky obviněné ohledně vybrání peněz z účtu firmy D-P., svědkem V. bez jejího vědomí a jejího svolení a získání tak majetkového prospěchu, je třeba uvést, že obviněná opětovně vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a tato námitka má tudíž procesní charakter a nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na naznačený závěr Nejvyšší soud musí zopakovat závěry soudů nižších stupňů ohledně hodnocení výpovědi tohoto svědka (viz str. 18, body 109. – 110. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 5 usnesení soudu druhého stupně), když z výpovědi tohoto svědka vyplynulo, že peníze skutečně vybral, ale na základě pokynu obviněné, což činil na základě pokynů obviněné zcela běžně. Nadto je nutné dodat, že svědek V. vypověděl, že o předmětném obchodu nic nevěděl a jediný obchod, co zrealizoval, byl se společností Gluco Pharma s. r. o. (kdy se jednalo o obchod s falzy léků a tento byl prokázán). Nelze také pominout, že k projednávanému obchodu neexistují ani dodací listy ani jiné průkazné důkazy, což podporuje věrohodnost výpovědi tohoto svědka. Soudy závěr o věrohodnosti výpovědi tohoto svědka logicky odůvodnily, když hodnotí výpověď obviněné ohledně uzavření celého obchodu, která je na rozdíl od výpovědi tohoto svědka, plná rozporů, které nastínil soud I. stupně (viz str. 17, bod 105. rozsudku). Majetkový prospěch vznikl obviněné tím, že v případě, kdy se nepodařilo, a za dané situace ani se podařit nemohlo, dodat léčiva polské společnosti, obviněná nevrátila uhrazenou finanční částku, která byla připsána na účet společnosti D-P. v souladu s uzavřenou smlouvou s polskou společností, což měla v úmyslu od počátku.
Jak již bylo naznačeno, obviněná uplatnila námitku zavinění částečně právně relevantním způsoben, když posouzení formy zavinění podle §15 tr. zákoníku nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
Obecně je třeba zdůraznit, že dovolací argumentace obviněné ve vztahu k zavinění je v podstatě velmi stručná. Za takové situace obecné námitky obviněné nemohou být předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).
Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Lze konstatovat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. V dané souvislosti je třeba uvést, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněné, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Současně je třeba zdůraznit, že u trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se v základní skutkové podstatě vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž se nevyžaduje pouze úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Soudy nižších stupňů, jak již bylo naznačeno, otázku zavinění řešily. Soud prvního stupně výslovně konstatoval, že obviněná jednala v úmyslu přímém (viz str. 19, bod 115. rozsudku soudu prvního stupně) a soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil. Nejvyšší soud na závěry soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje. Obviněná v podstatě velmi kuse namítá, že jednala ve formě vědomé nedbalosti. V případě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním.
V dané věci je třeba zdůraznit, že zde se nejedná o rozlišení případu úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a od vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když z hlediska zavinění soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, takže podle soudů chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem. Nejvyšší soud tento závěr akceptuje. Námitka obviněné, že jako osoba bez právního vzdělání nemohla vědět, že by mohla ohrozit zájem chráněný zákonem, je zcela lichá. Především je třeba konstatovat, že neznalost zákona nikoho neomlouvá. Navíc z provedeného dokazování vyplývá, že obviněná věděla, že svým jednáním vyvolá u poškozené společnosti dojem, že s ní hodlá uzavřít obchod a za tímto účelem vyžadovala od poškozené příslušné plnění, ačkoliv jí od prvopočátku bylo známo, že finanční situace její společnosti je špatná, tato ani nedisponovala objednaným léčivem, takže obviněné bylo známo, že společnost nebude moci svým závazkům ze smlouvy dostát. Nemohla ani předpokládat, že obchod se uskuteční, neboť fakticky neučinila žádné právně relevantní kroky k jeho realizaci, když nebylo prokázáno, že by měla dodávku léku skutečně zajištěnou od firmy D-Pharm Slovakia, s. r. o. Obviněná tedy věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný v trestním zákoně a chtěla tak učinit.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl sice částečně uplatněn právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně neopodstatněný. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová