ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.870.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 870/2019- 241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2019 o dovolání obviněné M. D. , nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 7 To 47/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 84/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 3 T 84/2018 uznal obviněnou M. D. vinnou přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustila tím, že v noci z 29. 3. 2018 na 30. 3. 2018 v XY, okres Hodonín, v pokoji, který obývala v rodinném domě č. p. XY majitele J. L., narozeného XY, kam okolo půlnoci přišla společně se svojí bývalou partnerkou, poškozenou V. D., narozenou XY, tuto fyzicky napadla, a to tak, že poté, kdy se poškozená posadila na postel, vytáhla zpoza křesla francouzskou hůl, pronesla směrem k poškozené „ty kurvo, tady dneska zdechneš“, do pokoje přivolala J. L., aby se díval, a zamkla dveře, poškozené řekla, že odsud nevyleze jen tak, že tam musí zdechnout a nikdo o ní nebude vědět, že ji ven nepustí a že se jí pomstí, přičemž jí francouzskou holí začala bít do rukou a levé poloviny zad, kdy jí takto celkem uštědřila nejméně 8 úderů, přičemž mezi nimi z kabelky poškozené vytáhla peněženku a vzala si hotovost ve výši 8 000 Kč, následně se natlačila na poškozenou a násilím jí sebrala z prstu zlatý prstýnek v hodnotě 3 620 Kč a z uší zlaté náušnice v hodnotě 3 200 Kč, a poté, kdy poškozená řekla, že zavolá policii, vytáhla z kabelky mobilní telefon poškozené, který s konstatováním, že nikam volat nebude, v rukou rozlomila, následně pokoj odemkla, aby mohl J. L. odejít, přičemž vzápětí za ním opět zamkla a schovala si klíč, aby poškozená odejít nemohla, kdy pokoj odemkla a poškozené dovolila odejít až ráno, čímž poškozené V. D. způsobila zranění spočívající ve zlomenině diafýzy pravé loketní kosti, které si vyžádalo lékařské ošetření v Úrazové nemocnici v Brně s nutností přiložení sádrové dlahy nad loket, oděrky na čele a nosu, a četné hematomy na obou pažích, levém ňadru, levém boku a zádech, a škodu ve výši 14 820 Kč.
Za to byl obviněné uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud obviněné uložil také trest propadnutí věci, a to 1 páru francouzských holí (ZV 3405/2018). Podle §70 odst. 6 tr. zákoníku propadlá věc připadá státu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené V. D., narozené XY, trvale bytem XY, částku 8 000 Kč, a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Brno, se sídlem Cejl 5, 658 16, Brno, částku 3 648 Kč, a to jako náhradu za způsobenou škodu.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. D., nar. XY, trvale bytem XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 7 To 47/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně obviněná proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná má za to, že nedošlo k naplnění skutkových podstat trestného činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněná měla pokoj uzamykat a bránit tím poškozené v odchodu, vyplývá pouze z výpovědi poškozené, kdy toto nebylo potvrzeno ani svědkem L. s ohledem na rozpory v jeho výpovědi. Pokud tedy byla obviněná uznána vinnou z nějakého jednání vůči poškozené, je třeba, aby byla její vina bezpochybně prokázána a nebyla postavena výlučně na výpovědi poškozené.
Co se týče naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, u obviněné především absentoval úmysl zmocnit se věci poškozené a nebylo prokázáno, že by se obviněná dopustila násilí vůči poškozené právě s úmyslem zmocnit se jejích věcí. Obviněná má i za to, že nebylo dostatečně prokázáno tvrzení, že by poškozená u sebe měla částku 8 000 Kč. Pokud jde o šperky poškozené, u těchto nebylo prokázáno, že by manipulací s nimi došlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže, nic takového z výpovědi svědka L. nevyplývá, tento naopak potvrdil, že šperky byly prakticky neprodleně vráceny poškozené. Stejně tak nebylo jasně prokázáno, kdo poškodil mobilní telefon poškozené.
Obviněná se domnívá, že by její jednání mělo být kvalifikováno jako ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. V závěru podaného dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 7 To 47/2019 a další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc nově projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil, což ale nebrání tomu, aby o něm Nejvyšší soud mohl rozhodnout (§265h odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 7 To 47/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Vzhledem k tomu, že podstatou většiny námitek obviněné uvedených v mimořádném opravném prostředku jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, neboť jejich primární podstatou je přesvědčit dovolací soud o nesprávně zjištěném skutkovém stavu soudy nižších stupňů a akceptace skutkového stavu, který je předkládán obviněnou, který je však zcela odlišný od skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů. Na tomto místě je proto potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Jinak řečeno (a jak již bylo Nejvyšším soudem shora zmíněno s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu), pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména skutečnosti, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že obviněná pokoj uzamknula a bránila poškozené v odchodu; že nebylo prokázáno, že by obviněná měla v úmyslu zmocnit se věcí poškozené a že za tímto účelem vůči poškozené užila násilí), když z uvedené argumentace vyplývá závěr, že obviněná prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněnou vznesené námitky jsou založeny na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového děje, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z takto uvedených skutkových výhrad pak teprve obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezaložila obviněná na hmotněprávních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a jeho prostřednictvím se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud tedy námitce, že jednání mělo být kvalifikováno jako ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, nemůže žádným způsobem přisvědčit, a to na základě výše uvedených důvodů, jelikož obviněná tento závěr vyvozovala z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn nalézacím soudem.
Jen v krátkosti k této otázce Nejvyšší soud uvádí, že z provedeného dokazování bylo bezpečně prokázáno, a to především z výpovědi samotné poškozené, dále svědků J. L. a J. Č., z protokolu o ohledání místa činu, z fotodokumentace a z protokolu o prohlídce těla poškozené včetně fotodokumentace, že celý skutek se odehrál tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Poškozená přesně popsala, jakým způsobem k útoku proti její osobě došlo (obviněná na ni křičela a zaútočila na ni pomocí francouzské hole, která se nacházela v pokoji, kde ji již před tímto útokem uzamknula), což potvrdil ve své výpovědi i J. L., jakožto očitý svědek, kdy se jeho výpověď v ničem zásadním nerozchází s výpovědí poškozené, ba naopak se výrazně doplňují. Bylo také bezpečně prokázáno, že obviněná odcizila poškozené částku 8 000 Kč, a to v průběhu uvedeného útoku vůči poškozené, přičemž jí je sebrala z peněženky. Skutečnost, že poškozená u sebe měla takovouto částku, potvrdil J. Č., který vypověděl, že částku poškozené předal několik hodin před samotným útokem a to v Brně, kdy tato byla určena na dárky pro děti. Pokud jde o zlaté šperky (prstýnek a náušnice), samotná okolnost, že po jejich zmocnění je po určité době obviněná na žádost poškozené, aby je vrátila, po ní hodila, nic nemění na skutečnosti, že i ohledně těchto věcí již k dokonání trestného činu loupeže došlo.
Soudy obou stupňů tak důvodně pokládaly výpověď poškozené za zcela věrohodnou a neexistoval nejmenší důvod jí neuvěřit také v tom, že ji obviněná v pokoji držela proti její vůli. K otázce uzamčených dveří se ve své výpovědi vyjádřil i svědek L., který uvedl, že dveře od pokoje byly uzamčeny již při samotném útoku na poškozenou, kdy se on sám ptal obviněné, proč tyto dveře zamyká. Naopak oproti tomu výpověď a verze obviněné stojí zcela osamoceně, kdy ji nepotvrdily žádné další provedené důkazy. Je tak zřejmé, že obviněná se svojí výpovědí pouze snažila zakrýt, resp. zamlžit trestnou činnost vedenou proti poškozené.
Na základě takto prokázaného skutkového stavu nevznikly důvody k tomu, aby se Nejvyšší soud plně neztotožnil i se závěry soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněná svým jednáním naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku , když proti poškozené užila násilí s úmyslem zmocnit se její (tedy cizí) věci (které se i zmocnila) a poté bránila poškozené užívat osobní svobody tím, že ji proti její vůli zamkla v pokoji, který poškozená nemohla žádným způsobem opustit. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Oba nižší soudy však posoudily jednání obviněné jako jediný skutek a zároveň ji uznaly vinnou výše uvedenými trestnými činy jako spáchanými v jednočinném souběhu. Jak bude dále uvedeno, takové právní posouzení ale nelze označit za zcela správné.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je jednak osobní svoboda, ve smyslu svobodného rozhodování, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například pro jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky).
Trestného činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. U tohoto trestného činu je rovněž objektem osobní svoboda, a to ve smyslu volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné. Není rozhodná délka doby, pro niž se osobní svoboda omezuje. Může jít o omezování na krátkou dobu. Jako omezování osobní svobody lze však postihovat jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání. (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1712 s.)
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že výše uvedené trestné činy nelze žádným způsobem spáchat v jednočinném souběhu, jelikož, jak bylo uvedeno výše, objektem obou těchto trestných činů je osobní svoboda poškozeného. O tom též svědčí i jejich společné zařazení do hlavy II., dílu 1. zvláštní části trestního zákoníku. Skutková podstata trestného činu loupeže je koncipována tak, že v sobě fakticky zahrnuje znak omezení osobní svobody poškozené osoby, kdy se tedy jedná o faktickou konzumpci. Jednočinný souběh těchto dvou trestných činů je tak vyloučen a v rozhodovací praxi musí být v takové situaci jednání pachatele kvalifikováno pouze jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož se jedná o závažnější trestný čin. V této otázce tedy soudy obou stupňů pochybily.
K dané problematice je třeba též dodat, že souběh obou výše citovaných trestných činů je jinak možný, ale pouze v rámci vícečinného souběhu, tedy musí se jednat vždy o samostatné skutky, kdy v jednom z nich pachatel naplní výhradně zákonné znaky trestného činu omezování svobody, a nikoli též trestného činu loupeže. V případě dovolatelky byl proto Nejvyšší soud nucen celou věc posoudit i z hlediska jednoty skutku, jelikož jednání obviněné popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně zavdává důvod k závěru, že se obviněná ve skutečnosti dopustila dvou na sobě nezávislých skutků, přičemž každý jeden z nich naplňoval požadované znaky jednoho z výše uvedených trestných činů.
Pro posouzení předmětné otázky je nejprve nutno definovat pojem skutek. Skutek jako pojem trestní zákoník ani trestní řád žádným způsobem nedefinují a jeho vymezení ponechávají na teorii a právní praxi. Pojem skutku je nutno odlišovat od pojmu trestný čin. Každý trestný čin musí být skutkem, ale nikoli každý skutek je vždy trestným činem. Skutek je tedy určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu, dvou i více trestných činů (jednočinný souběh), anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Pojem skutek je také nutno odlišovat od konkrétního skutkového děje, protože skutek je abstrakcí (vydělením) trestněprávně relevantní části proběhlého skutkového děje.
Za jeden skutek se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Rámec aktů zahrnutých do jednání je tak určen trestněprávně relevantním konkrétním následkem, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit, jehož musí být jednání příčinou. Jedná se o následek, který je znakem určitého trestného činu. Takový konkrétní následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona (např. ublížení na zdraví, poškození věci, apod.) spojuje jednotlivé dílčí útoky (akty) pachatele do jednoho celku – skutku a zároveň je odděluje od jiných skutků téhož pachatele. Aby se jednalo o jeden skutek, je třeba, aby jednání pachatele bylo příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty daného trestného činu.
Ze skutkové věty soudu prvního stupně a z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněná poškozenou D. držela v pokoji proti její vůli až do rána 30. 3. 2018, tedy ještě několik hodin poté, kdy na ni fyzicky zaútočila a odcizila jí hotovost ve výši 8 000 Kč a zlaté šperky, tedy od okamžiku, kdy již dokonala zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Trestný čin loupeže je totiž dokonán tehdy, kdy je užito násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí směrem k poškozenému v loupežném úmyslu. Jedná se tudíž o trestný čin jednorázový, jelikož je spáchán v krátkém časovém okamžiku. Naopak, přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím. To znamená, že pachatel vyvolá určitý protiprávní stav a poté ho po nějakou delší dobu udržuje. Samotné udržování tohoto protiprávního stavu se posuzuje jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud je protiprávní stav bez přerušení udržován, a končí až tehdy, kdy pachatel odstraní protiprávní stav, který sám vyvolal. Pokud tedy obviněná po dokonání trestného činu loupeže držela nadále poškozenou proti její vůli v pokoji, který uzamkla, klíč před ní uschovala a propustila ji až ráno, jednoznačně udržovala po několik dalších hodin protiprávní stav, spočívající v omezování osobní svobody poškozené, přičemž jej sama vyvolala.
Tedy nejen soudy nižších stupňů, ale před nimi již orgány činné v přípravném řízení měly správně jednání obviněné rozdělit na dva samostatné skutky, kdy první z nich byl ukončen tím, že obviněná vůči poškozené užila násilí za účelem získání finanční hotovosti a dalších věcí, jelikož došlo k jednání i následku, předpokládanému trestním zákoníkem, čímž byl ohraničen jeden skutek od dalšího. Druhý skutek pak započal vzápětí, jelikož obviněná i nadále omezovala poškozenou proti její vůli na její osobní svobodě tím, že ji až do ranních hodin držela v zamčené místnosti, ačkoli ta jí opakovaně žádala, aby mohla svobodně odejít. Obviněná se tak dopustila zločinu loupeže a to v rámci prvního skutku, a taktéž i přečinu omezování osobní svobody, ale pouze v rámci skutku druhého. Tyto trestné činy tak obviněná nespáchala v jednočinném souběhu, nýbrž v rámci souběhu vícečinného.
Nejvyšší soud proto musel vyřešit i otázku, zda předmětná změna v právním posouzení by nějak příznivě změnila výsledné postavení obviněné, pokud by napadené(á) rozhodnutí zrušil a nařídil některému z nižších soudů reagovat na jím vyslovené závěry. Současně byl ale nucen posoudit i to, zda tím, že k uvedené změně nedojde, tedy rozhodnutí nižších soudů zůstanou nedotčena, bude zafixován právní stav, který je v neprospěch obviněné.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněná se dopustila celkového jednání, které ve svém výsledku naplnilo zákonné znaky trestných činů loupeže a omezování svobody, za něž byla také pravomocně odsouzena. Okolnost, že soudy její jednání měly rozdělit do dvou samostatných skutků, což učiněno nebylo, ale na samotné podstatě věci, tedy na výsledném postavení obviněné, nic nemění. Z hlediska trestnosti jednání totiž není podstatné, zda jsou trestné činy vůči sobě ve vícečinném souběhu, nebo v souběhu jednočinném. Obviněná D. byla každopádně odsouzena za dva výše uvedené trestné činy, jichž se nezpochybnitelně dopustila a v tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů správná a souladná se zákonem. V otázce viny tak jakákoli změna učiněná ve směru výše naznačeném Nejvyšším soudem nemůže mít pozitivní, ale ani negativní vliv na výsledné postavení obviněné. V důsledku toho je pak zákonným i výrok o trestu, který byl obviněné uložen, jelikož jí byl ukládán v rámci trestní sazby přísnějšího z obou trestných činů, kterým je loupež (§173 odst. 1 tr. zákoníku) a to jako trest úhrnný (§43 odst. 1 tr. zákoníku), tedy za dva trestné činy. Stejným způsobem a na základě stejných kritérií by obviněné byl trest ukládán, kdyby její jednání bylo posouzeno v rámci dvou samostatných skutků, jako vícečinný souběh dvou trestných činů.
Nejvyšší soud tak v závěru svého rozhodnutí konstatuje, že námitky uváděné obviněnou mají skutkovou, resp. procesní povahu, a tudíž nespadají pod uplatněný důvod dovolání. Navíc veškeré tyto námitky obviněná uplatňovala v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání, které je prakticky zcela totožné s podaným dovoláním obviněné. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s těmito námitkami přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže v dovolání jsou opakovány v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Výhradně za těchto okolností by tak dovolání obviněné muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiných důvodů než trestní řád ve svém ustanovení §265b připouští.
Jak již ale bylo shora uvedeno, při podrobném přezkoumání věci a též s přihlédnutím k tvrzení dovolatelky, že se trestných činů za něž byla odsouzena soudy nedopustila, bylo shledáno jiné právní pochybení obecných soudů a to v otázce posouzení jednání obviněné jako přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu, kdy správně mělo být rozhodnuto, že se tak stalo v rámci dvou samostatných skutků a dvěma trestnými činy, které vůči sobě byly v souběhu vícečinném.
Nejvyšší soud zároveň dospěl ke konečnému závěru, že výše označené pochybení, jehož se předchozí soudy v právním posouzení jednání obviněné dopustily, není nutné napravovat, protože taková změna by nemohla vést k jakémukoli zlepšení jejího výsledného postavení a současně řešení této otázky nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož jde o problematiku v minulosti vícekrát judikovanou. Dovolání obviněné M. D. bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž tak bylo učiněno v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu