ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.897.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 897/2019- 624
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar. XY v XY, bez zaměstnání, trvale bytem XY, okres XY, t. č. Věznice Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 8 To 15/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 43/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 2 T 43/2018, byl obviněný J. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného v souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)] a přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1) dne 8. 5. 2018 kolem 06:30 hodin v obci XY, okres Kutná Hora, po předchozím požití blíže nezjištěného množství alkoholu, v reakci na to, kdy mu jeho partnerka poškozená M. P. sdělila, že se s ním rozchází, a kdy se domníval, že s ní měl pohlavní styk poškozený D. H., si s rozmyslem vzal uvnitř rodinného domu č. p. XY kuchyňský nůž o délce 29 cm s délkou čepele 16 cm, vyšel na zahradu uvedeného domu, na které se nacházeli oba poškození, chytil zezadu pod krkem poškozenou P. do tzv. kravaty a následně poté, kdy ho v reakci na toto jednání poškozený H. udeřil dlaní do obličeje, v úmyslu usmrtit se slovy „já tě zabiju“ poškozeného H. fyzicky napadl tak, že ho bodl přineseným kuchyňským nožem, který držel nadhmatem v pravé ruce, do oblasti levé strany hrudníku, čímž hrozilo zasažení zejména nitrohrudních orgánů při průniku čepele nože hrudní stěnou a tím vznik poranění bezprostředně ohrožujících život poškozeného, který však následky útoku zmírnil aktivní obranou levou rukou, kterou útok částečně odvrátil, přičemž tímto jednáním obžalovaný poškozenému H. způsobil řeznou ránu délky cca 10 cm na levé straně hrudníku v oblasti 6. mezižebří a řeznou ránu na dlani levé ruky o délce 5 cm, a poté, kdy poškozený H. upadl na zem na záda a obžalovaný přepadl přes jeho tělo, mu v dalším pokračování útoku zabránil J. S., který k němu přiběhl, chytil ho za ruku, v níž držel nůž, a od poškozeného H. jej odvalil, přičemž O. H. následně obžalovaný nůž vydal a ten jej na zahradě domu odhodil, následně J. Š. odešel do domu č. p. XY, kam se po útoku na poškozeného H. ze strachu o svůj život běžela schovat poškozená P., prohledal horní část domu se slovy „kde jsi, ty kurvo, já tě zapíchnu“, přičemž poškozenou v domě nenalezl, neboť se před ním poškozená P. schovala ve sklepě domu a v domě přítomná J. H. mu sdělila, že poškozená utekla z domu pryč, po čemž i obžalovaný z domu odešel,
2) dne 8. 5. 2018 kolem 06:30 hodin v obci XY, okres Kutná Hora, v domě č. p. XY po útoku na poškozeného H. a poškozenou P. odcizil klíče od osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, r. z. XY, jehož majitelem a oprávněným uživatelem byl poškozený D. H., vozidla se neoprávněně v úmyslu ho přechodně užívat zmocnil, a přestože před jízdou požil takové množství alkoholických nápojů, že jeho krev obsahovala nejméně 2 promile alkoholu, řídil ho až do obce XY, okres Kutná Hora, kde na silnici č. II/337, na křižovatce ulic XY a XY při projíždění levotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, svému stavu a dopravně technickému stavu komunikace a pravou přední částí vozidla narazil do kamenné zdi, která byla součástí oplocení domu č. p. XY, čímž způsobil škodu na vozidle zn. Škoda Octavia, r. z. XY, ve výši 30 150 Kč.
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Praze uložil obviněnému podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha 9, na náhradě škody částku 26 504 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 2 T 43/2018 podali odvolání obviněný a státní zástupce. Obviněný podal odvolání do výroku o vině pod bodem 1) a do výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o vině pod bodem 1) a do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 8 To 15/2019 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a státního zástupce zamítnul.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 8 To 15/2019 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující do výroku o vině pod bodem 1) a do výroku o uloženém trestu odnětí svobody, neboť podle jeho názoru rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá nesprávné hodnocení otázek protiprávního jednání, zavinění a příčinné souvislosti, a současně extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Následně fakticky v dovolání rozvíjí jen námitku zavinění, když se neztotožňuje s právní kvalifikací soudů obou stupňů ohledně jeho jednání pod bodem 1) jako pokusu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž uvádí, že soudy obou stupňů zcela pominuly závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, ze kterých dle názoru obviněného vyplývá, že nemohl svým jednáním naplnit ani znak nepřímého úmyslu, neboť není schopen nijak domyslet následky svého jednání. Poukazuje na to, že pokud by soudy zohlednily jeho osobnost, minulost, rejstřík trestů, výpovědi svědků, jakožto i znalecký posudek, podle kterého je inteligenčně na hranici pásma mentální retardace, tak by musely dojít k závěru, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Obviněný dle svého tvrzení v daný moment vůbec nepřemýšlel a nedomyslel, jaké následky poškozenému způsobí, neboť byl ovlivněn stresovou situací (rozchodem s přítelkyní), svou opilostí a byl poškozeným navíc vyprovokován, neboť ten ho napadl jako první. Obviněný dále uvádí, že byl zcela jistě srozuměn s tím, že poškozený může mít v důsledku útoku zdravotní následky, nicméně podle obviněného lze z celého průběhu útoku usuzovat, že očekával pouze lehčí zranění poškozeného bez trvalých následků. Uvedené podle obviněného potvrzuje skutečnost, že po útoku, kdy mu došly možné následky, které svým jednáním mohl způsobit, dobrovolně dále neútočil, nůž odevzdal a poškozenému se snažil pomoci.
Podle dovolatele se tedy oba soudy nedostatečně vypořádaly s naplněním subjektivní stránky v potřebné formě, neboť nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by jednal v úmyslu poškozeného usmrtit a to ani v nepřímém úmyslu. Tvrdí, že jeho jednání měly soudy kvalifikovat jako těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo, kterou měly soudy respektovat. Posléze obviněný namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest odnětí svobody, neboť celé jednání vyprovokovali poškození.
V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a sám rozhodl ve věci ve smyslu jeho podaného dovolání.
Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 749/2019 nejprve uvedl, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod, přičemž zdůraznil, že dovolání směřuje do výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, který byl posouzen jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku. Dále vymezil konkrétní dovolací námitky a obsah zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatuje, že v případě obviněného nelze dovodit existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy, který jediný by odůvodňoval zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Podle jeho názoru zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného stran zvolené právní kvalifikace týkající se nenaplnění subjektivní stránky. Rovněž námitky proti zvolenému trestu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, když takové námitky lze uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. , neboť bylo podáno zjevně z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájkyní – advokátkou (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací, s jistou dávkou tolerance, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil. Obviněný totiž uplatnil námitky vztahující se k zavinění, právně relevantním způsobem, když posouzení formy zavinění podle §15 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu. Pokud se týká dalších dovolacích argumentů, je třeba uvést, že obviněný sice výslovně namítá příčinnou souvislost a existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými okolnostmi, ovšem fakticky žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Takto formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen z důvodů, které výslovně stanoví zákon, když právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněného v dovolacím řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Není povinností Nejvyššího soudu si případnou dovolací argumentaci domýšlet či rozvíjet. Pokud tedy obviněný fakticky žádnou právní argumentaci nerozvádí, nemohou jeho obecné námitky zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto lze ve vztahu k obviněným namítanému extrémnímu nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi za potřebné zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). V dané věci obviněný extrémní nesoulad pouze tvrdí, ale svou námitku o nic dále neopírá. I přesto se Nejvyšší soud touto námitkou obecně zabýval, ale v dané věci existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal. Na podporu tohoto závěru je nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádné odůvodnil a podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů byl obviněný usvědčen. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 14-17, bod 28. – 36., bod 38. rozsudku). Soud druhého stupně (viz str. 3-4, bod 14. – 19.) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když jeho úvahám nelze vytknout žádnou nesprávnost nebo nelogičnost, ani to, že by některé významné okolnosti nebo důkazy či skutečnosti z nich vyplývající ignoroval a nevzal je při svém rozhodnutí v potaz. V tomto směru je třeba podotknout, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil stejné námitky jako v rámci odvolacího řízení, přičemž soud druhého stupně se s touto argumentací řádně zabýval. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.
Nejvyšší soud z pohledu právně relevantně zvolené argumentace, která je v podstatě velmi stručná, považuje za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Lze konstatovat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. U zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se jedná o skutkovou podstatu kvalifikovanou, u které se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jinak vyjádřeno, pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
S ohledem na výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k hodnocení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů, jak již bylo naznačeno, shledaly, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (rozsudek soudu prvního stupně viz str. 15, bod 32., usnesení soudu druhého stupně viz str. 4, bod 17.). Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil, když pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkazuje. Přesto je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Pro náležité posouzení otázky zavinění jsou rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení, to, na jakou část těla byl útok veden, jaký byl použit nástroj a jaká byla razance útoku, když nelze pominout ani slovní projevy pachatele vůči poškozenému v době páchání trestné činnosti (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1051/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1300/2017).
Zde je na místě uvést, že přestože obviněný popírá, že by chtěl poškozeného usmrtit a uvádí, že chtěl poškozenému způsobit pouze lehčí zranění, tak nelze opomenout, že obviněný útočil na poškozeného kuchyňským nožem o délce 29 cm s délkou čepele 16 cm, a to do oblasti hrudníku, tedy do oblasti, kde jsou uloženy životně důležité orgány (srdce, plíce). Obviněný tedy musel být srozuměn s tím, že v případě zabodnutí nože uvedené délky do hrudní krajiny poškozeného, může takovéto zranění mít za následek smrt, neboť toto je obecně známou skutečností, a to i osobám se sníženým intelektem. Dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 213, příp. rozsudek soudu prvního stupně, bod 14.) obviněný sice poškozenému nakonec způsobil zranění odpovídající lehkému ublížení na zdraví, nicméně vzhledem ke střední až velké intenzitě násilí byl mechanismus útoku při zasažení zejména nitrohrudních orgánů při průniku čepele nože hrudní stěnou způsobilý ke vzniku život bezprostředně ohrožujících poranění. V daném případě nedošlo ke vzniku těchto následků pouze díky tomu, že se poškozený aktivně bránil, jak vyplývá z vyjádření znalce. Současně v dané situaci hrálo roli to, že se nůž při pronikání do těla poškozeného smekl takovým způsobem, že nebyly zasaženy žádné orgány, toto ale obviněný během útoku předpokládat nemohl. Úmysl obviněného usmrtit poškozeného potvrzují a fakticky dokreslují i jeho verbální projevy před svědky (manžely H., svědek S.). Přestože byl obviněný opilý, tak jak vyplývá ze znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie (č. l. 257, příp. rozsudek soudu prvního stupně str. 12, bod 16.), byl v daný moment plně orientován (věděl, vůči komu útočí a čeho se dopouští), opilost tedy neměla podstatný vliv na jeho jednání. Při posuzování úmyslu obviněného nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný ukončil útok vůči poškozenému až poté, co mu v dalším napadání poškozeného zabránili svědci S. a H.
Pokud obviněný dále uvádí, že dobrovolně útok na poškozeného ukončil a snažil se poškozenému pomoci, jedná se o skutkové námitky. Nejvyššímu soudu ovšem v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění tak nemají povahu právně relevantních námitek. Navíc jeho tvrzení je vyvráceno zejména výpovědí svědka S., o jehož věrohodnosti není důvod pochybovat, neboť nemá k žádnému ze zúčastněných bližší vztah a jako jediný na místě činu nebyl pod vlivem alkoholu. Obdobné povahy je námitka obviněného, že ho poškozený napadl jako první. V tomto směru obviněný prezentuje jen svoji verzi události, když ze skutkových zjištění je zřejmé, že to byl právě obviněný, který jako první napadl poškozenou M. P., přičemž poškozený ji přišel na pomoc.
Lze tedy uzavřít, že v daném případě lze srozumění obviněného se smrtí poškozeného dovodit ze způsobu vedení útoku, z povahy nástroje použitého k útoku a ze způsobu použití tohoto nástroje (opakovaně), z intenzity útoku (střední až velká) a z míst zásahu na těle poškozeného (hrudník, ruka v důsledku aktivní obrany poškozeného), z verbálních projevů vůči poškozenému, ze skutečnosti, že útočit přestal až poté, co zasáhli svědci. Proto lze považovat tuto námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněného ohledně nepřiměřeného trestu, je třeba zdůraznit, že tato nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku týkající se uloženého trestu lze primárně uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívajícího v uložení nepřípustného druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i v případě, že by obviněný ve svém dovolání jako dovolací důvod použil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by dovolání opodstatněné. Za trestný čin, kterým byl dovolatel uznán vinným, zákon v ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku určuje trest odnětí svobody v rozsahu 12 až 20 let. Krajský soud v Praze obviněnému za pokus uvedeného zločinu vyměřil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 12 let, tedy na spodní hranici trestní sazby. Z uvedeného je tedy zjevné, že obviněnému nebyl uložen nezákonný druh trestu, ale ani trest mimo stanovenou zákonnou trestní sazbu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová