ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.937.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 937/2019- 3480
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2019 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 55 To 392/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 224/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 5 T 224/2013, byl obviněný J. P. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaný dílem samostatně [pod body 2), 5) a 6) skutkové věty výroku o vině], dílem formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod body 3) a 4) skutkové věty výroku o vině] s obviněným O. K., dílem pak ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 6) skutkové věty výroku o vině], dále přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [pod body 7) až 15) a 16) až 17) skutkové věty výroku o vině]. Obviněný O. K. byl pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině uznán vinným přečinem legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod body 3) a 4) skutkové věty výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pod bodem 18) přečinem legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění se těchto trestných činů dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„ obžalovaný O. K. samostatně
1)
v blíže nezjištěné době nejméně od 13:15 hodin dne 6. června 2010 do 18:00 hod. dne 26. dubna 2012 ve XY či jinde úmyslně na sebe převedl osobní motorové vozidlo VW Multivan, RZ XY, modré barvy, VIN XY, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že toto pochází z trestné činnosti a následně v úmyslu zakrýt původ vozidla změnil barvu vozu a provedl zásahy do identifikátoru VIN tak, aby vozidlo mělo vzhled a identifikátory vozidla VW Multivan bílé barvy, RZ XY, VIN XY, rok výroby 2000, které dlouhodobě užívá a je jeho výlučným majetkem, přičemž osobní motorové vozidlo VW Multivan, RZ XY, bylo odcizeno dne 6. června 2010 v přesně nezjištěné době od 13:15 hodin do 18:00 hod. v obci XY v ulici XY, čímž vznikla osobě M. F., nar. dne XY, škoda ve výši 310 600 Kč na odcizeném vozidle a ve výši 4 900 Kč na odcizených věcech uložených ve vozidle,
obžalovaný J. P. samostatně
2)
dne 7. dubna 2012 v 6:45 hodin v Praze 9, ul. XY, poblíže sloupu veřejného osvětlení č. XY se úmyslně za pomoci přinesených přípravků ke zprovoznění vozidla po překonání zámku a rozlomení spínací skříňky zmocnil zde zaparkovaného a proti vniknutí zabezpečeného osobního motorového vozidla ŠKODA Octavia, RZ XY, barvy modrá, VIN XY, vybavené systémem GPS včetně terminálů a servisního vybavení fa. Kapsch, a způsobil tak odcizením vozidla fa. LEASEPLAN ČR s. r. o., IČ: 636 71 069, škodu ve výši 261 700 Kč, poškozením zámků dveří, laku a spínací skříňky způsobil škodu ve výši 15 000 Kč a odcizením terminálu společnosti Bankovní informační technologie s. r. o, škodu ve výši 43 684 Kč, servisního zařízení škodu společnosti Asseco Central Europe a. s., IČ: 270 74 358, škodu v nezjištěné výši, celkem tak způsobil škodu 305 384 Kč
obžalovaní O. K. aj. P. společně
3)
dne 13. července 2012 v době od 1:02 hodin do 2:07 hodin v Liberci v ulici XY na parkovišti u domu č. p. XY se úmyslně nezjištěným způsobem zmocnili zde zaparkovaného a proti vniknutí zabezpečeného osobního motorového vozidla ŠKODA Octavia, RZ XY, barvy modrá, VIN XY, v hodnotě 165 900 Kč včetně osobních věcí – různých typů brýlí, televizoru, grilu v hodnotě 13 490 Kč, čímž způsobili Z. P., nar. dne XY, bytem XY, škodu v celkové výši 179 390 Kč,
4)
dne 15. července 2012 v době od 3:10 hodin do 4:20 hodin v XY v ul. XY u domu č. p. XY se nezjištěným způsobem úmyslně zmocnili zde zaparkovaného a proti vniknutí zabezpečeného osobního motorového vozidla Škoda Octavia, RZ XY, barva modrá metalíza, VIN XY, včetně kočárku Dorjana a dětské autosedačky Cybex, když odcizením vozidla vznikla společnosti BUSINESS LEASE s. r. o., IČ: 250 71 025, se sídlem Praha 5, Radlická 714/113a, škoda ve výši 230 000 Kč, a odcizením dětského kočárku a autosedačky paní D. S. (dříve V.), nar. dne XY, bytem XY, škoda ve výši 8 640 Kč,
obžalovaný J. P. samostatně
5)
dne 6. července 2012 v době od 5:00 hodin do 10:00 hodin v Mladé Boleslavi v ul. XY před domem č. p. XY se úmyslně nezjištěným způsobem zmocnil zde zaparkovaného a proti vniknutí zabezpečeného osobního motorového vozidla Škoda Octavia, barvy šedá metalíza, RZ XY, VIN XY, a způsobil tak odcizením vozidla společnosti Polykon s. r. o. IČ: 264 50 887, škodu ve výši 237 350 Kč, přičemž uvedené vozidlo, jehož výskyt byl zaznamenán ve XY, ul. XY, řízené osobou J. P., bylo následně nalezeno odstavené v obci XY; odcizením osobních věcí – autonavigace, pánské obuvi, tašky z kufru vozidla, způsobil osobě O. M., nar. dne XY, škodu ve výši 6 890 Kč, celkem tak způsobil škodu ve výši 244 240 Kč,
6)
dne 26. července 2012 v době od 14:00 hodin do 15:00 hodin v Liberci v ul. XY před domem č. p. XY, se pokusil vniknout do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla Škoda Octavia Scout, RZ XY, barva béžová, VIN XY, a to přes levé přední dveře u řidiče, s úmyslem jej odcizit, když nezjištěným způsobem poškodil zámek u těchto dveří, čímž by způsobil majiteli vozidla O. L., nar. dne XY, škodu ve výši 409 100 Kč, přičemž následně byl zadržen hlídkou Policie ČR v ul. XY u domu č. p. XY,
7)
dne 7. dubna 2012 od 6:45 hodin v Praze 9, ul. XY a jinde řídil osobní motorové vozidlo ŠKODA Octavia, RZ XY, barvy modré, VIN XY,
8)
dne 20. června 2012 v 19:54 hodin ve XY, ul. XY a jinde řídil osobní motorové vozidlo Seat Inca, RZ XY, bílé barvy, VIN XY,
9)
dne 21. června 2012 v době od 2:17 hodin do 7:10 hodin ve XY v ul. XY a jinde řídil osobní motorové vozidlo Seat Inca RZ XY, bílé barvy, VIN XY,
10)
dne 21. června 2012 v 15:35 hodin ve XY ul. XY a jinde řídil osobní motorové vozidlo Seat Inca RZ XY, bílé barvy, VIN XY,
11)
dne 22. června 2012 ve 22:58 hodin ve XY, ul. XY a jinde řídil osobní motorové vozidlo Seat Inca RZ XY, bílé barvy VIN XY,
12)
dne 24. června. 2012 v cca 10:02 hodin ve XY, ul. XY a jinde řídil osobní motorové vozidlo Seat Inca RZ XY, bílé barvy VIN XY,
13)
dne 6. července 2012 v době od 5:00 hodin do 11:55 hodin na trase Mladá Boleslav v ul. XY, Liberec, XY, XY, XY, XY, XY k domu č. p. XY řídil osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, barvy šedá metalíza, RZ XY, VIN XY,
14)
v přesně nezjištěné době od 12:00 hodin dne 12. července 2012 do 10:00 hodin dne 14. července 2012 v Liberci v ulici XY a jinde řídil osobní motorové vozidlo ŠKODA Octavia, RZ XY, barva modrá, VIN XY,
15)
dne 15. července 2012 v přesně nezjištěné době od 1:10 hodin do 4:14 hodin v XY, ul. XY u domu č. p. XY a jinde řídil osobní motorové vozidlo Škoda Octavia Scout, RZ XY, barva modrá metal, VIN XY,
16)
dne 21. března 2013 v době od 3:30 hodin do 4:45 hod. v Liberci z ulice XY přes XY do XY ul. XY řídil osobní motorové vozidlo ŠKODA OCTAVIA 1Z, RZ XY, rok výroby 2009, barva bílá, VIN XY, kde byl dle §76 tr. řádu zadržen hlídkou Policie ČR
17)
dne 31. března 2013 v době od 5:46 hodin do 11:56 hodin řídil osobní motorové vozidlo ŠKODA OCTAVIA 1Z, RZ XY, rok výroby 2010, barva bílá, VIN XY, z Liberce, ul. XY do XY a dále v katastru XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY do obce XY, kde se vlivem bezohledné jízdy střetl s vozidlem Policie ČR Škoda Octavia, RZ XY, VIN XY, a se silničními svodidly, a byl zadržen dle §76 tr. řádu hlídkou Policie ČR,
a jednání, uvedených pod body 7-17 se obžalovaný J. P. dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 25/2000, který nabyl právní moci dne 30. ledna 2001, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti na dobu 5 let, který do té doby nevykonal
obžalovaný O. K. samostatně
18)
v přesně nezjištěné době od 24. dubna 2013 do 2. května 2013 ve XY, ul. XY č. p. XY a jinde úmyslně ukryl a na sebe převedl osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, barvy zelené, RZ XY, VIN XY, ačkoliv si byl vědom, že pochází z trestné činnosti s cílem znemožnit zjištění původu věci a vzbudit zdání, že věc byla nabyta v souladu se zákonem vozidlo demontoval na díly tak, aby oddělil ty díly, jejichž původ díky absenci identifikačního označení na dílu není možno běžně zjistit, od dílů, které jsou svým označením identifikovatelné, přičemž bylo zjištěno, že osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, barvy zelené, RZ XY, VIN XY, v hodnotě 133 200 Kč, bylo odcizeno v době od 3:30 hodin dne 24. dubna 2013 do 4:30 hodin dne 25. dubna 2013, v ul. XY, XY, přičemž odcizením vozidla osobě V. B., nar. dne XY, byla způsobena škodu ve výši 133 200 Kč.“
Za uvedená jednání byl obviněný O. K. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl tento trest podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Obviněnému J. P. byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za užití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně z důvodu zrušení výroku o vině a výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 21. 1. 2016, č. j. 55 To 395/2015-3081, stran obviněného J. P. zrušen i výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 6. 2015, č. j. 5 T 224/2013-3012a), který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec, č. j. 55 To 395/2015-3081, nabyl právní moci dne 21. 1. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. dále uložena povinnost nahradit škodu blíže specifikovanou ve výrocích o náhradě škody, přičemž někteří poškození byli se svými nároky či zbytky nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku byl obviněným uložen i trest propadnutí věci, a to věcí konkretizovaných v předmětném výroku o trestu.
Současně byli obvinění tímto rozsudkem zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. a obviněný J. P. také podle §226 písm. a) tr. ř., a to pro skutky popsané v tomto rozsudku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 5 T 224/2013, (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“) podali oba obvinění, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci a poškozená K. R. odvolání. O nich rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 55 To 392/2018 (dále také jen „napadený rozsudek“ nebo „rozsudek soudu druhého stupně“) tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně obviněného O. K. ve výroku o vině pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. V návaznosti na to zrušil podle §258 odst. 2 tr. ř. i výrok o trestu odnětí svobody ohledně obviněného O. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu uložil trest nový. Ohledně obou obviněných pak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. výroky o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Z. P. a společnosti Business Lease, s. r. o. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci zamítl podle §256 tr. ř. a odvolání poškozené K. R. zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozsudek soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném hmotněprávním posouzení. Své dovolání směřoval do výroku o vině, a to do dílčích útoků popsaných pod body 2), 3), 4), 6), 13) a 15).
Stran dílčímu útoku popsanému pod bodem 2) uvedl, že soudy vycházely z daktyloskopické stopy nalezené na řídící jednotce neoprávněně zabudované v odcizeném vozidle. Obviněný namítal, že na řídící jednotce nebyly nalezeny žádné daktyloskopické stopy, pouze jeho DNA. Tato stopa však podle něj svědčí pouze o tom, že v minulosti měl tuto řídící jednotku v držení, ale není tím vyvrácena jeho obhajoba, že ji prodal. Existují proto pochybnosti o jeho vině, neboť lze připustit, že vozidlo odcizil někdo jiný včetně v něm umístěných věcí, které následně odkoupil.
I pokud jde o dílčí útoky pod body 3) a 4) obviněný namítal, že soudy neměly dostatek důkazů pro prokázání jeho viny na odcizení vozidel, neboť vycházely pouze z toho, že se mohl spolu s obviněným O. K. pohybovat v krátkém časovém úseku v lokalitách, v nichž došlo k odcizení vozidel. Z pořízených záznamů o sledování však není podle něj patrné, že ve sledovaném vozidle byl přítomen vedle řidiče i on. Uvedl, že z vozidla vystoupil v herně ve XY a dále v jízdě s obviněným O. K. nepokračoval. V této herně pak zakoupil televizor a gril a obviněný K. mu tyto věci pouze odvezl domů.
V případě dílčího útoku popsanému pod bodem 6) vyjádřil svůj nesouhlas se závěry soudu, že byl usvědčen z pokusu krádeže vozidla svědkem P. Tento svědek ho měl údajně pozorovat na vzdálenost cca 50 m, neviděl přitom, že by měl v ruce nějaké nářadí. Podezíral obviněného z odcizení vozidla zřejmě proto, že právě zjistil, že mu samotnému bylo odcizeno vozidlo. Podle svědka měl manipulovat rukama u předních levých dveří vozidla, žádné mechanické poškození na vozidle však zjištěno nebylo. Obviněný nepopíral, že u dveří od vozidla stál, avšak do vozidla pouze nahlížel a prohlížel si navigaci. V dovolání zdůraznil, že u něj nebyl zajištěn žádný rozlamovací nástroj určený k násilnému otevírání dveří, ani takový nástroj nebyl zajištěn a zadokumentován. Svůj útěk před policisty zdůvodnil. Uvedl, že kromě toho bylo na místě zjištěno, že zde došlo i k pokusu o vniknutí do vozu VW Multivan, ze kterého nebyl obviněn, jak by mělo vyplývat z dané situace.
V neposlední řadě poukázal na nezákonný postup v případě domovní prohlídky bytové jednotky a přilehlých prostor užívaných jím a jeho družkou v domě č. p. XY v XY ulici ve XY. Prohlídka byla provedena na příkaz Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 8. 2012, č. j. 0 Nt 1154/2012-4. Tento příkaz měl podle obviněného obsahovat vedle obecných náležitostí i poučení uživatele bytu o povinnosti strpět domovní prohlídku (§85 odst. 1 tr. ř.) včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku (§85 odst. 2 tr. ř.) a konečně i upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení (§78 a §79 tr. ř.). V jeho věci však příkaz k domovní prohlídce uvedeným požadavkům nevyhovoval, neboť v něm tato poučení chybí.
Uzavřel, že vše uvedené představuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, které svědčí o zjevném nerespektování zásad a pravidel trestního řízení, zejména zásady in dubio pro reo . Podle jeho názoru měl být v souladu s touto zásadou zproštěn i pro dílčí útoky popsané pod body 2), 3), 4), 6) a také 13) a 15), neboť nemohl řídit vozidla, která neodcizil. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dne 30. 5. 2019 pak doplnil své dovolání o další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spatřoval v tom, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti jako obviněného ve veřejném zasedání. K veřejnému zasedání nebyl řádně předvolán, nýbrž pouze vyrozuměn. Vyrozumění se mu přitom ani nedostalo do vlastních rukou, nemohl tedy využít svého práva být účasten předmětnému veřejnému zasedání, neboť při doručování tohoto vyrozumění lze využít fikce doručení na rozdíl od řádného předvolání, kde zákon vyžaduje doručení do vlastních rukou.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i dovolání obviněného. Následně uvedl, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve svém dovolání však nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, popř. přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný pouze na základě vlastního hodnocení důkazů a s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo dovozoval, že se nedopustil žádného ze skutků, pro které byl uznán vinným. Jedná se tedy podle státního zástupce o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Dovolatel sice formálně namítal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (nikoli tedy extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními), fakticky se však domáhal pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. K námitce týkající se neexistující daktyloskopické stopy státní zástupce podotkl, že stopy DNA, jejíž existenci na řídící jednotce zabudované ve vozidle obviněný připustil, je pro individuální identifikaci osoby stejně způsobilá jako stopa daktyloskopická.
Výlučně procesního charakteru a tudíž neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu je podle státního zástupce i námitka, jíž obviněný vytýkal údajnou nezákonnost příkazu k domovní prohlídce. Nadto konstatoval, že obviněným nepřiléhavě citovaná ustanovení §85 odst. 1, 2 tr. ř. (a ani ustanovení §85a odst. 1, 2 tr. ř., které snad měl obviněný na mysli) nestanovují žádnou poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k povinnostem obviněným uváděným a vůbec už neupravují náležitosti příkazu k domovní prohlídce. Poučovací povinnost je v §85 odst. 1 tr. ř. stanovena pouze ve vztahu k právu dotčených osob účastnit se prohlídky, v tomto směru však obviněný žádné námitky nevznesl. Za situace, kdy byla domovní prohlídka nařízena důvodně a orgánem k tomu oprávněným, by ostatně ani formální vada příkazu k domovní prohlídce stěží mohla založit porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Státní zástupce s ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupce následně doplnil své vyjádření, a to k doplnění dovolání obviněného. Konstatoval, že předmětné doplnění dovolání bylo učiněno až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, a proto k němu nelze v řízení o dovolání přihlížet. Pro úplnost uvedl, že není povinností odvolacího soudu k veřejnému zasedání o odvolání obviněného předvolat. Ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. se tak činí pouze tehdy, jestliže se považuje osobní účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou. Jelikož byl obviněný o veřejném zasedání pouze vyrozuměn, nebylo by možno dovozovat porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ani v případě, že by byl tento dovolací důvod uplatněn včas, což se však v této trestní věci nestalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 55 To 392/2018, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Pokud jde však o doplnění dovolání ze dne 30. 5. 2019, jímž obviněný rozšířil své dovolání o další dovolací důvod, nelze k němu přihlížet, jelikož lhůta k podání dovolání obviněnému uplynula dne 1. 4. 2019. Podle ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. lze přitom rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, že byl obviněnému napadený rozsudek doručen znovu dne 20. 5. 2019, aniž by došlo k nějakým změnám v rozsudku, neboť v této době už dvouměsíční lhůta k podání dovolání obviněnému uplynula. Právní účinky doručení přitom nastaly již prvním řádným doručením pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolaní tedy nemá význam opětovné pozdější doručení stejného rozhodnutí.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž jeho námitky směřovaly do oblasti skutkové a procesní. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. takové námitky neodpovídají, neboť jimi obviněný pouze polemizoval se způsobem, jakým soudy obou stupňů, především pak soud prvního stupně, hodnotily provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci, jelikož je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení. Obviněný v uvedeném směru totiž neuplatnil žádné hmotněprávní důvody, nýbrž pouze zpochybňoval učiněná skutková zjištění.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě však obviněný ani námitku extrémního nesouladu nevznesl, jelikož namítal pouze extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přitom přezkum toho, zda není dán nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, tedy zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku (či jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení). Jak bylo již uvedeno, obviněný však žádnou takovou námitku neuplatnil, nýbrž toliko zpochybňoval provedené důkazy a z nich vyvozené skutkové závěry a zároveň předestíral vlastní verzi skutkového děje.
Nejvyšší soud přesto pro úplnost konstatuje, že mezi provedenými důkazy Okresního soudu v Liberci na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nelze spatřovat žádný, natožpak extrémní rozpor. S ohledem na důkazní situaci ve věci není pochyb o vině obviněného, přičemž jeho obhajoba byla v řízení vyvrácena. Obviněný ve svém dovolání vytrhává hodnocení jednotlivých důkazů z kontextu hodnocení všech ve věci provedených důkazů. Přitom zejména Okresní soud v Liberci v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů. Svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které obviněný v dovolání zpochybňoval, přitom podrobně rozvedl. Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ni navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil (bod 30. – 33. napadeného rozsudku) v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud proto nemá, co by doplnil, aniž by neuváděl obdobnou argumentaci jako oba soudy nižších stupňů, a proto lze na jejich odůvodnění plně odkázat.
Pouze v krátkosti lze pro úplnost poznamenat k jednotlivým dílčím útokům následující. Jestliže obviněný v dovolání namítá stran dílčímu útoku popsanému pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině, že na řídící jednotce nebyly nalezeny žádné daktyloskopické stopy, nýbrž stopy DNA, pak je třeba mu sice s ohledem na odborné vyjádření na č. l. 1353 přisvědčit, na závěru o jeho kontaktu s předmětnou řídící jednotkou to ničeho nemění. Stopy DNA jsou totiž pro individuální identifikaci osoby stejně způsobilé jako stopy daktyloskopické. Byť se jednalo toliko o důkaz nepřímý, tento nestál osamoceně, nýbrž byl doplněn důkazy dalšími. Oba soudy nižších stupňů pak své závěry o vině obviněného logickým způsobem odůvodnily, stejně jako to, proč obhajobě obviněného neuvěřily.
Pokud jde o dílčí útoky pod body 3) a 4) skutkové věty výroku o vině, není pravdou, že by soud prvního stupně vycházel pouze z pořízených záznamů o sledování, jež dokazují podle obviněného pouze to, že se mohl nacházet v době odcizení vozidel v daných lokalitách, nýbrž tyto důkazy byly doplněny dalšími skutečnostmi, a to např. vynesením věcí z odcizeného vozidla obviněným, které se v té době ve vozidle nacházely, podpořené rovněž pořízenými odposlechy atd. Soud prvního stupně také v bodě 39. odůvodnění svého rozhodnutí popisuje, jak tyto důkazy vyhodnotil a jaký byl systém krádeží, na nichž se obviněný P. s obviněným K. podíleli společným jednáním. Jak bylo zmíněno již výše, i v těchto případech soud prvního stupně zdůvodnil, proč obhajobu obviněných shledal ryze účelovou, a tudíž vyvrácenou. To potvrdil i soud odvolací.
Stran dílčímu útoku popsanému pod bodem 6) skutkové věty výroku o vině Nejvyšší soud uvádí pouze tolik, že tvrzení obviněného o tom, že u něj nebyl zajištěn žádný rozlamovací nástroj ani nebylo rozhodnuto o jeho propadnutí, je zavádějící, neboť při jeho zadržení u něj byl prohlídkou nalezen mj. právě i rozlamovací nástroj sloužící k násilnému otevření vozidla. To však uváděly již oba soudy nižších stupňů. Jinak byl obviněný usvědčen svědkem P., přičemž o věrohodnosti tohoto svědka nevznikly sebemenší pochybnosti. Na závěru o vině obviněného nemůže změnit ničeho ani to, že mělo na místě činu dojít údajně i k pokusu o vniknutí do vozu VW Multivan, z něhož nebyl obviněn. Toto údajné vniknutí nebylo orgány činnými v trestním řízení vůbec řešeno a ani ze spisu nevyplývá, že by majitel vozidla podal trestní oznámení.
Poslední námitka obviněného uplatněná v dovolání týkající se zákonnosti příkazu k domovní prohlídce je výlučně procesního charakteru. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o takové procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však podle Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci nejedná. Nadto lze konstatovat, že předmětný příkaz k domovní prohlídce byl vydán v souladu se zákonem a obsahoval všechny zákonem stanovené náležitosti. Byť obviněný odkazuje na nesprávná ustanovení trestního řádu, která měla být porušena, je zjevné, že měl namysli ustanovení §85a tr. ř. Z tohoto ustanovení však žádná poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení nevyplývá a už vůbec ne v rámci vydávání příkazu. Jinak k řádnému poučení při provádění domovní prohlídky ve smyslu §85 odst. 1 tr. ř. došlo, jak je patrné z protokolu o provedení domovní prohlídky.
Závěrem lze shrnout, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.), přičemž skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů, což mimo jiné potvrdil i odvolací soud. Soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Rozhodnutí soudu přitom nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže vzal skutková zjištění soudu prvního stupně za prokázaná a výrok o vině (i trestu) ponechal ve vztahu k obviněnému J. P. beze změny. Lze proto uzavřít, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 55 To 392/2018 ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 5 T 224/2013 netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu