ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.960.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 960/2019- 2654
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY, bytem XY a obviněné H. M. S. , se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 84/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání obviněné H. M. S. zrušuje v části týkající se této obviněné rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016. Podle §265k odst. 2 poslední věta tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. se tyto rozsudky zrušují i v části týkající se obviněného P. P.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Lounech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. P. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, byli obviněný P. P. (dále také jen „obviněný“) a obviněná právnická osoba H. M. S. (dále také jen „obviněná“), uznáni vinnými ze spáchání zločinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„I. obviněný P. P.
jako člen představenstva obchodní společnosti H. M. S., se sídlem XY, se skutečným sídlem v XY, a jako osoba, která společnost zastupovala, jednala a rozhodovala o jejím chodu:
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky daně strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Specializovanému Finančnímu úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, za uvedené období částku 6.692.655,- Kč,
- za období 12. 8. 2013 až 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti daň z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky daně strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Specializovanému Finančnímu úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7 za uvedené období částku 4.469,- Kč,
- za období 12. 8. 2013 až 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na sociální pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Okresní správě sociálního zabezpečení, se sídlem Pod Nemocnicí 2378 v Lounech, za uvedené období částku 13,992.544,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 2,887.350,31 Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 28. 9. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka pro Ústecký kraj, Mírové nám. 35C, Ústí nad Labem za uvedené období částku 6,692.607,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 2,230.869,- Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, pobočka Ústí nad Labem, Klíšská 1348/14, Ústí nad Labem, za uvedené období částku 246.053,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 82.017,66 Kč,
- za období 12. 8. 2013 až 21. 10. 2013 neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést České průmyslové zdravotní pojišťovně, pracoviště Praha, Ječná 39, Praha 2 za uvedené období částku 327.772,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 109.257,33 Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Zaměstnanecké pojišťovně Škoda – 209, se sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, za uvedené období částku 7.210,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 2.403,33 Kč,
- za období 12. 8. 2013 až 21. 10. 2013, vyjma měsíců červenec a srpen 2013, řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, se sídlem Michalkovická 108, Slezská Ostrava, za uvedené období částku 25.161,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 8.387,- Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, Česká 24, České Budějovice, za uvedené období částku 602.101,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 200.700,33 Kč,
- za období 12. 8. 2013 do 21. 10. 2013 řádně neodvedl za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhával a byl si vědom, že má dostatek finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měl odvést Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka Ústí nad Labem, Štefánikova 992/16, Ústí nad Labem, za uvedené období částku 1,055.484,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 351.828,- Kč,
II. právnická osoba H. M. S.
se sídlem XY, se skutečným sídlem v XY, v rámci své činnosti, z pokynů předsedy představenstva R. R. (v období od prosince 2012 do 27. 9. 2013) a člena představenstva obžalovaného P. P. (v období od 27. 9. 2013 do 21. 10. 2013)
- za období květen 2013 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky daně strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Specializovanému Finančnímu úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, za uvedené období částku 13,370.857,- Kč,
- za období květen 2013 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance daň z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky daně strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Specializovanému Finančnímu úřadu, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, za uvedené období částku 5.681,- Kč,
- za období prosinec 2012 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na sociální pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědom, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Okresní správě sociálního zabezpečení, se sídlem Pod Nemocnicí 2378 v Lounech, za uvedené období částku 66,363.920,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 13,694.142,21 Kč,
- za období prosinec 2012 až únor 2013, květen 2013 až říjen 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka pro Ústecký kraj, Mírové nám. 35C, Ústí nad Labem, za uvedené období částku 25,585.152,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 4,074.303,- Kč,
- za období leden 2013 až září 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, pobočka Ústí nad Labem, Klíšská 1348/14, Ústí nad Labem, za uvedené období částku 1,091.421,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 363.807,- Kč,
- za období květen až září 2013 neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést České průmyslové zdravotní pojišťovně, pracoviště Praha, Ječná 39, Praha 2, za uvedené období částku 1,153.714,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 384.571,33 Kč,
- za období duben až září 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Zaměstnanecké pojišťovně Škoda – 209, se sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, za uvedené období částku 56.913,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 18.971,- Kč,
- za období červen až 21. 10. 2013, vyjma měsíců červenec a srpen 2013, řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, se sídlem Michalkovická 108, Slezská Ostrava, za uvedené období částku 26.930,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 8.976,66 Kč,
- za období listopad 2012 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, Česká 24, České Budějovice, za uvedené období částku 2,201.662,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 798.171,66 Kč,
- za období listopad 2012 až 21. 10. 2013 řádně neodvedla za své zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv na výplatních páskách zaměstnancům příslušné částky pojistného strhávala a byla si vědoma, že disponuje dostatkem finančních prostředků na jejich úhradu, když takto měla odvést Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka Ústí nad Labem, Štefánikova 992/16, Ústí nad Labem za uvedené období částku 7,703.244,- Kč, z čehož odvod za zaměstnance činí 2.567.748,- Kč“.
Obviněný P. P. byl za uvedené jednání a za sbíhající se pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016, odsouzen podle §240 odst. 3, §58 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, který se skládá z 200 denních sazeb ve výši 1 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let.
Okresní soud v Lounech zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněné právnické osobě H. M. S. byl za uvedené jednání podle §241 odst. 3 tr. zákoníku a §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „TOPO“ či „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“) uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, který se skládá ze 100 denních sazeb ve výši 5 000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná právnická osoba H. M. S. odvolání. V neprospěch obviněného P. P. podal odvolání státní zástupce do výroku o trestu. Obviněný P. P. se svého práva na odvolání vzdal po vyhlášení rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného P. P. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, který se skládá z 200 denních sazeb ve výši 1 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněné H. M. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018 podali následně obviněná H. M. S. i obviněný P. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněná v něm uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l ) tr. ř. Dovoláním napadla výrok o zamítnutí odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016. Dovolací námitky obviněné se vztahovaly z převážné části k otázce nastalého úpadku obviněné a s tím souvisejícího trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku.
Obviněná v dovolání uvedla, že insolvenční řízení je vůči ní vedeno od 21. 10. 2013, nicméně v úpadku byla již dávno předtím, přičemž stav úpadku nevzniká okamžikem zahájení insolvenčního řízení, naopak je na jeho zahájení nezávislý. Již dne 30. 9. 2013 byl vůči obviněné podán první insolvenční návrh, ten však byl z formálních důvodů odmítnut. Zatímco k 1. 12. 2012 součet jejich dluhů po splatnosti činil cca 0,1 miliardy Kč, v inkriminovaném období měsíců prosince 2012 až října 2013 se zvýšil o cca 1,3 miliardy Kč až na výslednou sumu oněch cca 1,4 miliardy Kč (což dokládá připojeným přehledem dluhů po splatnosti k datu 21. 10. 2013). Stěží by se tak dle jejího názoru našel někdo, kdo by tvrdil, že do zahájení insolvenčního řízení byla prosperující obchodní společností a až dne 21. 10. 2013 se náhle ocitla v úpadku se závazky po splatnosti vůči stovkám svých věřitelů. Soud v trestním řízení má povinnost si otázku ohledně existence úpadku jako předběžnou sám vyhodnotit, je-li tato důležitá pro jeho rozhodnutí, a to na základě veřejně dostupných informací v insolvenčním rejstříku. Přesto tak ani jeden ze soudů neučinil.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obviněná v inkriminované době disponovala majetkem „řádově 140 mil“ a k tomu ještě měla pohledávky „přes 20 mil“ , tudíž měla nepochybně dostatek peněz na úhradu odvodů, avšak tyto peníze použila na jiné účely v rámci provozu obchodní společnosti. Odvolací soud měl také za zjištěné, že obviněná byla schopna nakupovat materiál, vyráběla, hradila provozní náklady a měla dostatek prostředků, přesto nedostála svých zákonných povinností. Tyto závěry čerpaly oba soudy nižšího stupně ze znaleckého posudku zpracovaného na žádost insolvenčního soudu Vysokou školou ekonomickou v Praze dne 14. 10. 2015, který oceňoval majetkovou podstatu obviněné pro účely insolvenčního řízení. Soudy obou stupňů si tak byly vědomy insolvenčního řízení vedeného proti obviněné, přesto tento posudek vyhodnotily tak, jakoby měla obviněná dostatek majetku na zaplacení odvodů. Byť dle citovaného posudku činila hodnota majetku obviněné cca 160 milionů Kč, výše jejich splatných dluhů činila přibližně desetkrát tolik. Klíčová skutková zjištění o majetkové situaci obviněné v rozhodné době a použití finančních prostředků sražených z mezd zaměstnanců neodpovídají skutečné majetkové situaci obviněné, případně zcela chybí, v čemž spatřovala obviněná extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Orgány činné v trestním řízení tak zcela pominuly nabízející se otázku existence úpadku obviněné ještě před zahájením insolvenčního řízení, když bez ospravedlnitelného důvodu postupovaly tak, jakoby do 21. 10. 2013 obviněná v úpadku nebyla a měla a mohla odvody zaplatit, zatímco od 22. 10. 2013 v úpadku byla a tím její povinnost platit odvody zanikla či snad její neplnění nebylo trestněprávně sankcionovatelné.
Dále obviněná zmínila, že pohledávky na zaplacení daně, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění ve smyslu §241 tr. zákoníku nejsou privilegované oproti pohledávkám jiných věřitelů. Zákon č. 183/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále také jen „insolvenční zákon“ či „InsZ“) naopak ve smyslu ustanovení §165 vyžaduje poměrné uspokojení těchto pohledávek s ostatními pohledávkami. Z toho vyvodila závěr, že by se její jednání, kdyby dlužné odvody zaplatila, přestože by byla v úpadku, posoudilo jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Tento názor pak vyjádřili i insolvenční soud, Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, jakož i Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích, na něž v dovolání odkazovala (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1500/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012).
Odvolacímu soudu vytkla, že zcela opominul zásadní námitky, když se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal. Námitky se vztahovaly k otázce trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele za situace, kdyby dlužné odvody ve stavu úpadku zaplatila. Namítala, že byla soudem prvního stupně odsouzena za to, že nezaplacením odvodů v době, kdy byla v úpadku, nezvýhodnila příslušné věřitele vůči ostatním. Zároveň odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná výše, z nichž se podává nemožnost spáchání trestného činu podle §241 tr. zákoníku za takovéto situace.
Další pochybení odvolacího soudu spatřovala v nesprávně stanovené splatnosti povinných plateb podle §241 tr. zákoníku, neboť tyto platby za měsíc říjen 2013 se staly splatnými až v měsíci listopadu 2013. K tomu odkázala na §111 odst. 1 InsZ a uvedla, že argument soudu prvního stupně převzatý soudem odvolacím o zachování dispozičních práv k majetkové podstatě je zcela zavádějící. Dispoziční oprávnění jí sice zůstala zachována, nicméně jejich výkon byl značně limitován zmíněným ustanovením, a proto odvody v již probíhajícím insolvenčním řízení nemohla zaplatit.
Dovolací námitky obviněné směřovaly také do výroku o trestu, kterým byl obviněné uložen peněžitý trest. Podle jejího názoru jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, když se z ustanovení §170 písm. d) InsZ podává, že se v insolvenčním řízení mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka neuspokojují. Dodala, že s přihlédnutím k §68 odst. 6 tr. zákoníku nelze uložit peněžitý trest tím spíš v případě, kdy zákon zakazuje jeho uspokojení a činí jej tak nedobytným ex lege . Taktéž odkázala na §14 odst. 3 TOPO, dle kterého soud při ukládání sankcí přihlédne i k důsledkům, které jejich uložení může mít na třetí osoby, mimo jiné i věřitele právnické osoby, kteří své pohledávky nabyli v dobré víře. Odvolací soud proto nesprávně konstatoval, že trest splňuje zákonná kritéria a jeho uložení nelze rozhodně považovat za nezákonný postup z hlediska jeho nedobytnosti s ohledem na probíhající insolvenční řízení a zájmy jejích věřitelů.
V neposlední řadě obviněná namítala, že odvolací soud a ani soud prvního stupně nikterak do rozhodnutí nepromítly její snahy o uhrazení povinných plateb, když prokázala, že se vlastní snahou dopomohla v průběhu insolvenčního řízení k uvolnění protiprávně zajištěné částky cca 38,5 milionů Kč, předložila stanovisko doc. Gřivny, dle kterého mohla za specifických okolností odvody uhradit, aniž by se dopustila trestného činu zvýhodnění věřitele, přičemž také doložila, že má na svých bankovních účtech dostatek peněz k úhradě dlužných odvodů. Opakovaně deklarovala svou vůli odvody zaplatit, když také opakovaně žádala insolvenční správkyni a rovněž insolvenční soud o souhlas s úhradou odvodů. Ten však souhlas odmítl udělit s odkazem na stanovisko Krajského státního zastupitelství a stanovisko insolvenční správkyně, vehementně podporované věřitelem Gomanold, a. s., neboť platbou odvodů by došlo ke zvýhodnění příslušných věřitelů. V rozporu s tím odvolací soud uvedl, že nebylo vůlí obžalované dlužné odvody zaplatit, že pouze jejím přičiněním nebyly odvody dodnes uhrazeny a že je tento stav v podstatě neměnný.
Závěrem uvedla, že také hmotněprávní otázku o přičitatelnosti jednání R. R. obviněné odvolací soud chybně posoudil a odůvodnění odvolacího soudu je tak opět nedostatečné. V důsledku účinné lítosti zanikla trestní odpovědnost R. R. jako bývalého člena jejího statutárního orgánu, a tudíž v okamžiku vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zde nebylo žádné protiprávní jednání fyzické osoby, které by bylo možné označit za trestný čin, jež by jí byl možný přičíst.
V poslední části zrekapitulovala obsah svého dovolání, v němž uvedla, že se jí podařilo prokázat pochybení odvolacího soudu hned v několika otázkách hmotněprávního, ale také procesně právního charakteru, čímž došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Odvolací soud předně zcela opominul zásadní námitku obviněné doplněnou o odkaz na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž obecně se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, když se nikterak nepokusil objasnit, v čem spatřuje nesprávnost jejích argumentů apod.
S ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl svým rozsudkem tak, že obviněnou zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jelikož důvody pro zrušení rozhodnutí by měly dle jejího názoru prospívat též P. P., uvedla, že by bylo na místě, aby dovolací soud shodně rozhodl též v jeho prospěch ve smyslu ustanovení §265k a §261 tr. ř. K otázce možného zproštění ještě dodala, že podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve znění účinném k datu spáchání trestného činu, za nějž byla odsouzena, nemůže být shledána vinnou spácháním trestného činu zvýhodnění věřitele dle §223 tr. zákoníku, neboť výčet trestných činů obsaženy v §7 zmíněného zákona v tehdejším znění tento trestný čin nezahrnoval. Úplným závěrem také požádala soud prvního stupně, aby postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř.
Obviněný P. P. podal své dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Namítal, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, neboť v dané trestní věci mu byl uložen souhrnný trest Okresním soudem v Lounech, ačkoliv ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016. Fakticky tak podle něj v prvním stupni o výši trestu za jednání uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 48 T 9/2015, rozhodoval Okresní soud v Lounech, byť ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 tr. ř. měl o dané věci rozhodovat v prvním stupni krajský soud. Uvedl, že si je vědom toho, že před Okresním soudem v Lounech byl věcně projednáván zločin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který spadá do věcné příslušnosti okresního soudu, nicméně v okamžiku, kdy byly shledány důvody pro možné ukládání souhrnného trestu s trestem uloženým za jednání, které v prvém stupni spadá do věcné příslušnosti krajských soudů, došlo k vybočení z věcné příslušnosti rozhodujícího a zákonem povoleného soudu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, protože v prvém i druhém stupni rozhodoval o uložení souhrnného trestu věcně nepříslušný soud. Spolu s dovoláním podal ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. návrh na odklad výkonu rozhodnutí.
Dovolání obviněný doplnil dne 20. 8. 2018 o další námitky, jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podporu své argumentace předestřel rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dle jeho názoru zjevně dopadají na předmětný skutkový děj a jejichž interpretace svědčí v jeho prospěch (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012). Uvedl, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se podává, že obviněná právnická osoba H. M. S. byla v rozhodné době v úpadku s tím, že výše jejích nesplacených existujících závazků přesahovala částku jedné miliardy Kč, finanční prostředky byly v rozhodné době použity výlučně k udržení hospodářské činnosti ve snaze zabránit krachu společnosti. Přitom finanční prostředky, se kterými bylo možno disponovat, pocházely z vázaných bankovních úvěrů, přičemž účel jejich využití byl předem vázán podmínkami úvěrové smlouvy bez možnosti subjektivního přesměrování takových plateb ze strany člena statutárního orgánu, tedy obviněného. Konstatoval, že napadenými rozsudky byl shledán odpovědným za neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na zdravotní pojištění za období měsíce října 2013, jejichž splatnost nastala v době, kdy na daňový subjekt dopadaly účinky zahájení insolvenčního řízení dle §111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“ nebo „InsZ“). Dále namítal, že nebyl osobou, která v rámci organizační struktury obviněné H. M. S. měla ve své kompetenci rozhodování o úhradě závazků této právnické osoby. Na úhradě závazků společnosti se nijak nepodílel, přičemž tyto úkony byly zajišťovány bývalým členem představenstva R. R., který v rozhodné době vykonával funkci generálního ředitele, přičemž rozsah jeho kompetencí se fakticky oproti době, kdy figuroval v představenstvu, nijak nezměnil. Žádný ze svědků neoznačil obviněného jako svého nadřízeného, naopak to byl R. R., který byl svědky označován jako nadřízený a také jako osoba fakticky řídící společnost. Dále bylo dle něj v řízení prokázáno, že o platbách některých závazků rozhodovala platební komise sestavená z vedoucích zaměstnanců obviněné právnické osoby H. M. S. což potvrdili také svědci J. K., V. B., M. H., K. N. či M. H. Obviněný uvedl, že jeho krátké působení v představenstvu v době krátce před zahájením insolvenčního řízení vůči H. M. S. bylo výlučně spjato s jeho jediným úkolem, jímž bylo vést jednání s věřiteli a připravit společnost na reorganizaci v rámci insolvenčního řízení. Je tak proto zřejmé, že jeho trestní odpovědnost je vyvozována pouze formálně na základě faktu existence jeho funkce člena představenstva společnosti, a to bez ohledu na jeho zcela odlišnou faktickou činnost a pracovní náplň postrádající zcela zjevně objektivní i subjektivní stránku citovaného trestného činu. Nemohl se tedy dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (pravděpodobně chtěl uvést trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku), a proto jsou hmotněprávní vyhodnocení uvedených skutků ze strany Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem nesprávná. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolání obou obviněných a následně se zabýval uplatněnými námitkami.
K námitce obviněného P. P. podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že jej obviněný uplatnil neopodstatněně, neboť okresní soud věcně příslušný k projednání věci samé ve smyslu §16 tr. ř. může uložit souhrnný trest i za trestný čin, za který byl pachatel odsouzen rozsudkem krajského soudu jako soudu prvního stupně v řízení o trestných činech podle §17 tr. ř. Nikoli všechna řízení týkající se trestných činů uvedených v §17 tr. ř. je příslušný provádět výhradně krajský soud. Tak je tomu například právě při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení ani ustanovení navazující neobsahují žádné výslovné omezení, které by bránilo uložit okresnímu soudu souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému pachateli rozsudkem krajského soudu jako soudu prvního stupně v řízení o trestných činech uvedených v §17 tr. ř. K námitkám, o něž obviněný doplnil své dovolání, nejprve poukázal na to, že obviněný výslovně nezmínil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle státního zástupce obviněný pominul zjištění nalézacího soudu, když bylo nesporně prokázáno, že od 12. 8. 2013 byl obviněný ve společnosti jediným členem představenstva, přičemž o této skutečnosti byl podrobně zpraven. Byl to on, kdo jako zapisovatel vyhotovil zápis z jednání představenstva, na kterém představenstvo projednalo přijetí oznámení o odstoupení z funkce předsedy představenstva R. R. Obviněný tedy zůstal sám v představenstvu jako jediná osoba odpovědná za obchodní vedení společnosti, přičemž rozhodnutí o tom, zda společnost uhradí svůj závazek, spadá do obchodního vedení společnosti. Uvedl, že obviněný se nemůže hájit tím, že o dluzích na povinných odvodech nevěděl, neboť se sám osobně účastnil jednání s věřiteli o podmínkách úhrad a sjednání splátkových kalendářů. Věděl tudíž, že povinné odvody i za jeho působení jako jediného člena představenstva nejsou hrazeny, přičemž rozhodnutí stálo výhradně na něm. Pokud jde o platební komise, jejichž existence se obviněný dovolával, státní zástupce uvedl, že byť o takové komisi hovořili někteří svědci, přesné složení a její kompetence neuvedli. Ze zasedání takové komise se ani nevytvářely zápisy, složení komise bylo proměnlivé. Nelze taky rovněž přehlédnout, že o komisi vypovídali svědci, jejichž vztah ke společnosti skončil v době předcházející období, za nějž je obviněný stíhán. Obviněný tedy musel převzít kompetence předchozího předsedy představenstva R. R., přičemž ten nadále obviněnému podléhal v jeho rozhodnutích i na případné pozici generálního ředitele. Závěr nalézacího soudu, že obviněný znal, přinejmenším předpokládal okolnosti, jež zakládají jeho povinnost odvést příslušné povinné platby za zaměstnance, a byl alespoň srozuměn s nesplněním této povinnosti, je tudíž podle státního zástupce zcela namístě. Bylo vyloučeno, že by zcela mimo vědomí obviněného jako jediného člena statutárního orgánu společnosti povinnost odvodů plateb za zaměstnance za rozhodné období, jež je přičítáno obviněnému, fakticky ovlivňoval někdo jiný. Skutková zjištění tak svědčí přinejmenším o nepřímém úmyslu obviněného.
K otázce úpadku obviněné H. M. S. v době, kdy právnická osoba neodváděla za své zaměstnance povinné platby, se státní zástupce vyjádřil tak, že tato skutečnost není a nemohla být důkazně podložena, neboť z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud neměl k dispozici účetnictví obviněné, když k jeho vydání neposkytla součinnost. Obviněný ani obviněná právnická osoba v dovoláních neurčují konkrétní datum či časové období, od kdy by měla být společnost v úpadku, když tomu nemohlo být rozhodně na počátku období, za nějž je vyvozována trestní odpovědnost právnické osoby, neboť závazky po splatnosti nepřesáhly ani hodnotu jejího majetku. Pro závěr o trestní odpovědnosti jsou daleko důležitější skutková zjištění Okresního soudu v Lounech, a sice že obviněná právnická osoba měla dostatek finančních prostředků na úhradu předmětných odvodů za zaměstnance. Nalézací soud v tomto směru odkázal na znalecký posudek z oboru ekonomiky, na výpisy z bankovních účtů a na označená svědectví osob. Obviněná rovněž hradila zaměstnancům mzdy v plné výši. Nalézací soud přitom nezaznamenal žádné zjištěné skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že by statutární orgán učinil nějaká mimořádná opatření, která by měla řešit zhoršující se ekonomickou situaci obviněné, např. krácení mezd zaměstnanců. Přitom pokud není statutární orgán společnosti schopen přizpůsobit její hospodaření tak, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby podle §241 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit. V případě obviněné H. M. S. k tomu však zjevně nedošlo, nedošlo ani ke snížení počtu zaměstnanců, ke krácení mezd či přijetí jiných adekvátních opatření.
Dále se vyjádřil k námitce obviněné právnické osoby týkající se uloženého peněžitého trestu, přičemž státní zástupce konstatoval, že tuto námitku je možno nepochybně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce v tomto směru vycházel z právních závěrů o dobytnosti peněžitého trestu obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017. Připustil, že nalézací soud se otázce dobytnosti v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nezabýval, nicméně při komplexním vyhodnocení odůvodnění rozsudku je zřejmé, že tato otázka byla součástí jeho úvah. Soud deklaroval, že při uložení trestu bral zřetel na probíhající insolvenční řízení a zájmy věřitelů. Také součástí důkazních zjištění byly i okolnosti vedeného insolvenčního řízení proti obviněné právnické osobě. Je tudíž očividné, že nalézacímu soudu musely být známy aktuální majetkové poměry obviněné. To, že její majetkové poměry byly součástí úvah při ukládání peněžitého trestu, potvrdil i odvolací soud, když konstatoval, že uložený trest ve výměře 100 denních sazeb s výší denní sazby 5 000 Kč nebyl nepřiměřeně mírný při uvážení (nejen) majetkových poměrů obviněné, naopak jej shledal přiměřeným. Samotná skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení, nevylučuje uložení peněžitého trestu obviněné. S ohledem na odlišný výčet trestů v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob, oproti trestům, jež lze uložit podle trestního zákoníku pachatelům – fyzickým osobám, a rovněž s ohledem na poněkud odlišný účel trestu při ukládání trestů právnickým osobám, nelze ani zcela přejmout judikaturu týkající se možnosti ukládání peněžitých trestů z hlediska jejich dobytnosti. Následně s ohledem na výklad §14 odst. 3 TOPO konstatoval, že dané ustanovení neznamená, že by v případě zaznamenání existence věřitelů obviněné právnické osoby nebylo možno jí uložit žádný trest, popř. konkrétně trest peněžitý, nýbrž stanoví toliko povinnost soudu, aby k zájmům věřitelů při ukládání trestu přihlédnul. Této povinnosti přitom dle jeho názoru oba soudy dostály.
Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ zaujmutí odlišného stanoviska.
Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1368/2018, tak, že dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněné vyhověl jen částečně a zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, a to ve výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněné v části, jež směřovalo proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016. Zrušil částečně i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, a to ve výroku o trestu ohledně obviněné H. M. S. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1368/2018, napadli obvinění P. P. i obviněná H. M. S. ústavní stížností. Zatímco o ústavní stížnosti obviněného nebylo doposud rozhodnuto, v případě obviněné již Ústavní soud rozhodl, a to nálezem ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19. Ústavní soud vyslovil, že výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Citované usnesení Nejvyššího soudu a všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, podkladu, zejména rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 3. 2019, č. j. 15 T 84/2016-2599, zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud přisvědčil námitkám obviněné stran splatnosti povinných odvodů za její zaměstnance v období od 1. 10. 2013 do 21. 10. 2013, přičemž Nejvyššímu soudu bylo vytýkáno, že při řešení této otázky nevzal v úvahu ustanovení §111 odst. 1, 2 insolvenčního zákona. Nestačil podle něj jen takový závěr, že obviněné nebylo po zahájení insolvenčního řízení omezeno dispoziční oprávnění s majetkovou podstatou. Kdyby totiž bylo dlužníku po zahájení insolvenčního řízení umožněno plnit svým věřitelům dluhy poměrně podle své úvahy, nad rámec obvyklého hospodaření, byl by zcela potlačen význam a účel přezkoumání pohledávek insolvenčním správcem a insolvenčním soudem, omezen význam popěrného práva věřitelů, rozlišení mezi jednotlivými druhy pohledávek a způsobu jejich uspokojování v insolvenčním řízení.
Opodstatněnou shledal Ústavní soud i námitku obviněné, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zrušil rozsudky soudů nižších stupňů jen ve výroku o trestu, o výroku o vině však žádným způsobem nerozhodl, byť je z jeho odůvodnění zjevný negativní postoj vůči předmětným námitkám. Ústavní soud i s ohledem na nález ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18 konstatoval, že výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině. Otázka viny zůstává v takovém případě totiž po rozhodnutí dovolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu.
Ústavní soud přisvědčil rovněž námitce, že trestní soudy nevěnovaly pozornost otázce, zda se obviněná v době činu, za nějž byla odsouzena, fakticky nacházela v úpadku. Z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou obviněná odkazovala, se přitom podává, že pokud se daná osoba nachází ve stavu úpadku, může být vyloučena právní kvalifikace jejího skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se přitom ani s touto otázkou podle Ústavního soudu nevypořádal, když pouze mj. konstatoval, že je zcela bezpředmětné, že nebyl úpadek obviněné zkoumán, neboť se v inkriminované době nemohla dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Takové odůvodnění nemůže podle Ústavního soudu obstát, neboť nemožnost činit obviněnou odpovědnou za trestný čin zvýhodnění věřitele nemá žádný přímý vliv na otázku její trestní odpovědnosti za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku.
Naopak její námitce stran využití institutu účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku a zániku trestní odpovědnosti obviněné Ústavní soud nepřisvědčil a ztotožnil se s názorem Nejvyššího soudu. Zároveň jako nedůvodný vyhodnotil i návrh obviněné na zrušení ustanovení §9 odst. 3 věty první zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Závěrem Ústavní soud zdůraznil, že nikterak nepředjímá, zda může být obviněná uznána vinnou trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku. Bude třeba se však nejdříve vypořádat s otázkou, zda se obviněná v době stíhaného skutku nacházela ve stavu úpadku. To však jen tehdy, pokud soud vyjde z úvahy, že přítomnost či nepřítomnost stavu úpadku je významná pro posouzení trestní odpovědnosti za trestný čin podle §241 tr. zákoníku. Ústavní soud totiž nepopíral, že by mohly trestní soudy zaujmout jiný právní názor ohledně vlivu existence úpadku na trestní odpovědnost za trestný čin podle §241 tr. zákoníku, než který vyplývá z relevantní dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Taková výrazná změna by však musela být podrobně a racionálně odůvodněna, stejně jako případný závěr, že uvedená judikatura z určitých důvodů na případ obviněné nedopadá.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Těžiště dokazování totiž leží v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Nejvyšší soud tak musí zásadně vycházet ze skutkového stavu, jež byl zjištěn soudy nižších stupňů a nepřísluší mu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud znovu k posouzení dovolání obviněné H. M. S. Podle §314h odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil. Na tomto místě je zároveň třeba uvést, že Ústavním soudem bylo zrušeno celé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1368/2018, a proto Nejvyšší soud znovu rozhodoval i o dovolání obviněného P. P.
K dovolací námitce, jíž obviněný P. P. napadal výrok o vině, je potřeba uvést, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Krajský soud v Ústí nad Labem v dané věci přezkoumával ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Vzhledem ke skutečnosti, že se obviněný P. P. vzdal svého práva na odvolání a státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu, výrok o vině obviněného nebyl odvolacím soudem vůbec přezkoumán (aniž by byl povinen jej přezkoumat postupem podle §254 odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože odvoláním státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému P. P. výhradně na výrok o trestu, mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, proto nelze v důsledku uvedeného považovat ve vztahu k této námitce za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř. Námitky obviněného směřují fakticky nikoli proti rozhodnutí soudu druhého stupně, nýbrž proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, který o jeho vině rozhodoval.
Jestliže tedy obviněný uplatnil v dovolání výhrady proti rozhodnutí o vině a rozsudek soudu prvního stupně odvoláním proti výroku o vině nenapadl, musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolání podané jen z tohoto důvodu by muselo být odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud se nemusel zabývat námitkou obviněného, jež byla podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., se zřetelem na to, že bylo dovoláním napadené rozhodnutí podle §265k odst. 2 tr. ř. ve spojení s §261 tr. ř. zrušeno v celém rozsahu, tedy i vzhledem k jeho osobě. Proto lze odkázat v tomto směru na závěry Nejvyššího soudu konstatované v jeho předchozím rozhodnutí, tedy že Okresní soud v Lounech postupoval v souladu s ustanovením §43 tr. zákoníku, když souhrnný trest ukládal podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, jakožto nejpřísněji trestného z předmětných trestných činů.
Obviněná právnická osoba své námitky z převážné části podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Námitky obviněné, jimiž s poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu zpochybnila právní posouzení skutku jako přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pak nejenže odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale Nejvyšší soud je shledal opodstatněnými v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu uvádí, že z rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že se finanční situací obviněné zabýval, když konstatoval, že bylo vůči ní vyhlášeno insolvenční řízení dne 21. 10. 2013 s účinky k témuž dni, dále prováděl jako listinný důkaz znalecký posudek ke stanovení obvyklé ceny majetkové podstaty dlužníka (obviněné), vycházel z výpovědí svědků a dalších provedených důkazů. Důkaz účetnictvím neprovedl. Zároveň nalézací soud zjistil, že obviněná vyplácela svým zaměstnancům mzdy v plné výši a že povinné platby ve smyslu §241 tr. zákoníku z mezd zaměstnanců skutečně strhávala, nýbrž svou zákonnou povinnost odvést tyto povinné platby za své zaměstnance nesplnila. Dále bylo zjištěno, že byla schopna nakupovat materiál, byla schopna vyrábět, tedy hradit provozní náklady. Existence jejího úpadku, coby reálného ekonomického stavu dlužníka však blíže zkoumána nebyla.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění a získá tím pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů. Pachatelem trestného činu podle uvedeného ustanovení může být jen zaměstnavatel nebo plátce, který nesplní za poplatníka výše uvedenou zákonnou povinnost.
Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky na platby uvedené v §241 tr. zákoníku ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
K trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je potřeba zkoumat také dobu, po kterou nebyla zákonná povinnost plněna. Jestliže zaměstnavatel použije stržené částky z mezd zaměstnanců na zachování chodu společnosti a zároveň existuje reálný předpoklad, že se nepříznivá ekonomická situace pachatele (zaměstnavatele) v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že bude moci poté dostát svým zákonným povinnostem, subjektivní stránka nebude naplněna. Zároveň však judikatura toto liberalizační hledisko vyvažuje názorem, že pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit tyto povinné platby, musí přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby mohl dostát též svým zákonným povinnostem (případně takové podnikání ukončit).
Na druhou stranu však platí, a to je třeba podtrhnout, že nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům, jinak se za splnění dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. (nyní zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku), jak se podává např. z rozhodnutí uveřejněným pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012). Úplným vyplácením čistých mezd na úkor ostatních závazků (tj. i na úkor odvedení daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění apod.) by totiž zaměstnavatel (resp. za něj jednající fyzická osoba) mohl úmyslně, třeba i v úmyslu nepřímém, zmařit uspokojení pohledávek příjemců uvedených plateb (stát, zdravotní pojišťovny) a tím se dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1500/2014, je uvedeno, že byl-li zaměstnavatel insolventní a zvýhodnil by jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek jiných svých věřitelů, a kdyby úhrada takových závazků odporovala zásadám poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebylo by možné obviněného (zaměstnavatele) činit trestně odpovědným za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku.
Objektivní stránka přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného svého věřitele na úkor ostatních. Zvýhodnění některého z věřitelů spočívá v tom, že se tomuto dostane od dlužníka, který je v úpadku, nadměrného plnění vzhledem k zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení, a to ke škodě ostatních věřitelů téhož dlužníka. Zvýhodněný věřitel sice dostává jen to, co by mu jinak po právu patřilo (nebýt úpadku dlužníka), ale protože dlužník není schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje ostatní věřitele. Ustanovení §223 tr. zákoníku předpokládá mnohost věřitelů, čímž se rozumí situace, kdy má pachatel jako dlužník, který je v úpadku, současně nesplněné závazky vůči nejméně dvěma osobám v postavení věřitelů.
Základní skutková podstata přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku podmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody nikoli malé na cizím majetku. Škodou nikoli malou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Současně je třeba uvést, že škodou ve smyslu tohoto zákonného znaku je třeba rozumět částku, která představuje rozdíl mezi výší částky, jíž byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni (k tomu rozhodnutí č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.).
Z hlediska zavinění se i u přečinu podle §223 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku). Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chce tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn (srov. rozhodnutí č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Na existenci úmyslu lze usuzovat jen ze všech okolností, za nichž dlužník, který je v úpadku, přednostně uspokojil jednoho z více svých věřitelů. O srozumění pachatele může svědčit jeho konkrétní jednání, např. pokud jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je apod.
Poněkud komplikovanější je posouzení úmyslu obviněného za situace, je-li motivem neuspokojení některého z věřitelů snaha o získání dalšího kapitálu a vytvoření si tak podmínek pro uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Tak např. bylo v minulosti judikováno Nejvyšším soudem, že pokud by podnikatel uhradil dlužnou částku za dodávku elektrické energie v plné výši, ale jen proto, aby nebyla přerušena dodávka elektrické energie, a aby tak udržel v provozu výrobní halu, a tím i možnost produkce výrobků, z jejichž následného prodeje důvodně očekává zisk k úhradě ostatních dluhů, nemohl by být v takovém jednání spatřován trestný čin zvýhodnění věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22, T 861.). Samotné přednostní plné uspokojení pohledávky jen jednoho z více věřitelů dlužníkem, který je v úpadku, tedy ještě skutečně nemusí znamenat, že se tak stalo s úmyslem zmařit uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Platí však zásada, že předpoklad o přednostním uspokojení pohledávky některého z více věřitelů jako způsob zlepšení ekonomické situace dlužníka v úpadku musí být důvodný, nestačí jen pachatelovo obecné, ničím nepodložené a nereálné očekávání a spoléhání se na náhodu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář II. díl. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2022, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, 5 Tdo 383/2010 aj.).
Z uvedených obecných východisek, ze závazného právního názoru Ústavního soudu, jakož i ze závěrů z citované judikatury Nejvyššího soudu je patrné, že úpadek dlužníka má význam z toho hlediska, zda je možné posoudit jednání pachatele jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku či jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku.
Ustanovení §7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v účinném znění od 1. 12. 2016 obsahuje negativní výčet trestných činů, což znamená, že právnická osoba může být trestně odpovědná za všechny trestné činy uvedené v trestním zákoníku s výjimkou trestných činů uvedených v tomto ustanovení. Od účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, tedy od 1. 1. 2012, až do znění účinného do 30. 11. 2016, obsahovalo předmětné ustanovení pozitivní výčet trestných činů, přičemž pouze za zde uvedené trestné činy mohla být právnická osoba trestně odpovědná. Tento výčet obsahoval mj. trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku. Trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku zde uveden nebyl. Trestní odpovědnost právnické osoby za trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku tudíž vůbec nepřicházela v úvahu.
Česká koncepce trestní odpovědnosti právnických osob není založena na akcesoritě trestní odpovědnosti právnické osoby, a proto ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno. Právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu, jestliže trestný čin byl spáchán přímo vlastním jednáním členů jejích orgánů nebo ovládajících osob, anebo jednáním jejího zaměstnance nebo osoby v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby či ji ovládajících osob, nebo proto, že její orgány nebo jiné odpovědné osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle zákona nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu (Šámal. P. a kol., Trestní odpovědnost právnických osob, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 171). Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v §8 odst. 2 spáchání trestného činu , je-li spáchán osobami uvedenými v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d), a to příp. ve spojení s podmínkami uvedenými v odstavci 3 a 4.
S ohledem na uvedené je třeba primárně zjistit, jakého trestného činu se svým jednáním dopustila konkrétní fyzická osoba a až na základě těchto zjištění případně dovozovat trestní odpovědnost právnické osoby. Jestliže tedy v nyní posuzované věci mohla být fyzická osoba jako pachatel trestně odpovědná za trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, pak mělo význam zkoumat, zda se právnická osoba v inkriminovanou dobu nacházela v úpadku, coby reálném ekonomickém stavu, neboť by to mělo vliv na právní posouzení jednání jako trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku nebo trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku. V řízení totiž bylo zjištěno, že v inkriminovaném období byly hrazeny závazky obviněné právnické osoby jejím obchodním partnerům a dodavatelům, vypláceny mzdy zaměstnancům v plné výši, aniž by byly zároveň odváděny zálohy sražené z mezd zaměstnanců na povinné platby ve smyslu §241 tr. zákoníku. To by za stavu úpadku přitom mohlo znamenat, že již tímto docházelo ke zvýhodňování jedněch věřitelů před druhými.
Soudy nižších stupňů však k uvedené otázce neprovedly žádné dokazování, nýbrž pouze na základě provedených důkazů (zejména znalecký posudek ke stanovení obvyklé ceny majetkové podstaty dlužníka) konstatovaly, že obviněná právnická osoba měla dostatek finančních prostředků na úhradu předmětných odvodů za zaměstnance. Přičemž již samotná skutečnost, že bylo proti obviněné právnické osobě zahájeno dne 21. 10. 2013 insolvenční řízení, předznamenává, že tato mohla s nejvyšší pravděpodobností vykazovat znaky úpadku již před tímto datem, třebaže nikoliv po celé žalované období. V novém řízení proto bude zapotřebí si opatřit důkazy k prokázání existence úpadku obviněné právnické osoby ve smyslu §3 insolvenčního zákona. V návaznosti na učiněná zjištění pak buď setrvat na původní právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle §241 tr. zákoníku, jestliže by se v novém řízení neprokázalo, že by se obviněná právnická osoba (po celé časové období, jež bylo vymezeno ve skutkové větě výroku o vině) nacházela v úpadku, případně změnit právní kvalifikaci skutku na trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku s tím, že by musel být přiléhavě pozměněn i samotný popis skutku (k totožnosti skutku srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012). Pro takový závěr by však bylo nutno řádně objasnit a zjistit okruh věřitelů, kteří byli (a zda vůbec) zvýhodněni oproti dalším věřitelům právnické osoby, jejichž uspokojení bylo zmařeno. S tím by souvisela i potřeba vypořádat se s otázkou výše škody v souladu s hledisky, jež byla už naznačena výše (viz rozhodnutí č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti není od věci připomenout, že pokud pachatel přednostně uhradil pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, je třeba úhradu těchto pohledávek hodnotit z toho hlediska, zda se jednalo o majetek, který by byl použitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, resp. těch věřitelů, jejichž uspokojení tím mělo být alespoň částečně zmařeno, poněvadž ve smyslu §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona jde o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které se uspokojují, není-li v insolvenčním zákoně stanoveno jinak, stejně jako pohledávky za majetkovou podstatou v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1624/2011). V neposlední řadě bude třeba zaměřit pozornost též na prokázání úmyslného zavinění obviněného P. P., resp. obviněné právnické osoby. Jak patrno, v novém řízení tedy bude nutno znovu zjišťovat, jaký trestný čin byl jednáním jednatelů obviněné právnické osoby spáchán, případně zda se vůbec jednalo o trestný čin.
Až v návaznosti na učiněná zjištění bude možno vyvozovat trestní odpovědnost obviněné právnické osoby, a to i s ohledem na §7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v tehdy účinném znění. To znamená, že pokud by dospěl soud k závěru, že se fyzická osoba jako jednatel obviněné právnické osoby dopustila trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, pak by u ní nebylo možno vyvodit trestní odpovědnost za tento trestný čin, resp. musela by být obžaloby zproštěna.
Pokud jde o neodvedení povinných plateb ve smyslu §241 tr. zákoníku v období od 1. 10. 2013 do 21. 10. 2013, bude třeba se v novém řízení zabývat i touto otázkou, tj. v jakém časovém rozmezí k neodvádění povinných plateb docházelo při zohlednění zahájení insolvenčního řízení proti obviněné právnické osobě. To však jen tehdy, pokud by byl učiněn závěr, že se jednatelé, resp. obviněná právnická osoba, dopustili trestného činu podle §241 tr. zákoníku. Jinak, s ohledem na další v novém řízení učiněná zjištění, bude třeba vymezit, v jakém časovém období docházelo případně ke zvýhodňování věřitelů, neboť to se nemusí shodovat s obdobím, v němž nebyly odváděny povinné platby podle §241 tr. zákoníku.
Dalšími námitkami, jež obviněná právnická osoba v dovolání vznesla (stran účinné lítosti), se Nejvyšší soud nebude zabývat, jelikož v tomto směru se Ústavní soud s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeném v usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1368/2018 ztotožnil, a proto není třeba jej znovu opakovat.
Nejvyšší soud shledal již ve svém usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1368/2018, opodstatněnými i námitky stran právnické osobě uloženého trestu. V tomto směru odkazuje na své předchozí rozhodnutí, v němž učinil závěr, že probíhající insolvenční řízení svědčí o nedobytnosti peněžitého trestu ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku, v důsledku čehož je vyloučeno tento trest uložit.
Okresní soud v Lounech a následně ani odvolací soud se však z tohoto pohledu vůbec nezabývali otázkou dobytnosti peněžitého trestu, a proto shledal Nejvyšší soud námitku obviněné H. M. S. důvodnou.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné právnické osoby s ohledem na vše výše uvedené podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 To 89/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 15 T 84/2016, zrušil, a to v části týkající se této obviněné. Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že důvod, pro který zrušil citované rozsudky ve vztahu k obviněné právnické osobě, prospívá i obviněnému P. P. jako jednateli právnické osoby v předmětném časovém období, neboť v novém řízení bude třeba znovu zkoumat, zda a jakého trestného činu se dopustil. Navíc trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku je méně trestný než trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto rozhodl podle §265k odst. 2 tr. ř. ve spojení s §261 tr. ř. tak, že se tyto rozsudky zrušují i v části týkající se tohoto obviněného.
Nejvyšší soud současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože lze důvodně předpokládat, že náležité objasnění výše naznačených otázek bude vyžadovat náročné doplnění dokazování soustředěné k prokázání zákonných znaků, jež byly dosud mimo pozornost orgánů činných v trestním řízení, Nejvyšší soud shledal, že je třeba věc vrátit až státnímu zástupci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na něm, aby se věcí znovu zabýval v intencích pokynů dovolacího a Ústavního soudu, přičemž při novém rozhodování je vázán právním názorem, který Nejvyšší a Ústavní soud vyslovily. Vzhledem k tomu, že byla napadená rozhodnutí zrušena jen z podnětu dovolání podaného obviněnou, je třeba v novém řízení respektovat zákaz reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Se zřetelem na učiněné rozhodnutí muselo být rozhodnuto rovněž o vazbě obviněného podle §265 l odst. 4 tr. ř., jelikož další výkon trestu odnětí svobody, jež byl obviněnému P. P. uložen, pozbyl svého zákonného podkladu.
Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného není dán žádný z důvodů vazby podle §67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu