ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.976.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 976/2019- 600
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2019 o dovolání obviněného Z. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 3 To 159/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 81 T 8/2018 uznal obviněného Z. Z. vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od 8:02 hodin dne 22. 3. 2018 do 8:00 hodin dne 23. 3. 2018 v Olomouci na ulici XY v k. ú. XY na oploceném pozemku parc. č. XY, na kterém bydlel v maringotce, a v jeho bezprostředním okolí, v podnapilém stavu fyzicky napadl poškozeného D. K., nar. XY a to opakovanými údery rukou sevřenou v pěst, údery azbestovou komínovou vložkou, kopáním a dupáním, kdy útok byl veden především do oblasti hlavy, trupu a horních končetin a intenzita násilí působícího proti tělu poškozeného byla minimálně střední a v případě vzniku řady zranění velká, kdy vzájemné postavení obžalovaného a poškozeného se v průběhu útoku měnilo, přičemž proti oblasti obličeje a levé části hrudního koše obžalovaný útočil zejména v okamžiku, kdy poškozený ležel na zemi,
a uvedeným jednáním poškozenému způsobil deformaci obličeje, tříštivé otevřené zlomeniny nosních kostí, tříštivé zlomeniny zevní desky kosti čelní, tříštivé zlomeniny horní čelisti, zlomeniny komplexu horní čelisti a obou kostí jařmových, zlomeninu levé části přední, střední a zadní jámy spodiny lební, podkožní krevní výron na čele, nose, v oblasti očnic a na levé tváři, otok měkkých tkání levé očnice, kožní oděrky na čele, dvě tržně-zhmožděné rány v pravém obočí, tržně-zhmožděnou ránu levého obočí a nosu, tržně-zhmožděnou ránu a odhmoždění kůže s podkožím v oblasti levého obočí a zevní části levé očnice, tržně-zhmožděnou ránu dolní části levé očnice, tržně-zhmožděnou ránu v oblasti pravé jařmové kosti, rozsáhlé tržně-zhmožděné rány horního a dolního rtu, tržně-zhmožděnou ránu levé tváře, tržně-zhmožděnou ránu pravé části dolní čelisti, kožní oděrky na nose a bradě, podkožní krevní výrony na dolním rtu a bradě, tečkovité i plošné krevní výronky pod spojivkami obou očí, rozsáhlé masivní prokrvácení měkkých tkání v oblasti pravé jařmové kosti a pravé části horní čelisti, prokrvácení měkkých tkání v oblasti dolní části levé očnice a nosu, krvácení z nosních dírek, podkožní krevní výron a otok tkání pravé temenní a pravé části týlní krajiny a pravé boční plochy krku, podkožní krevní výron a otok tkání horní části pravého ušního boltce, kožní oděrky pravého ušního boltce, podkožní krevní výrony a tečkovité zhmoždění kůže týlní a obou temenních krajin, podkožní krevní výrony a kožní oděrky levé temenní, levé spánkové a levé části týlní krajiny a v oblasti levého ušního boltce, tržně-zhmožděné rány levého ušního boltce, osm tržně-zhmožděných ran s kožními oděrkami v jejich okolí v týlní a obou temenních krajinách, kožní oděrky v týlní a obou temenních krajinách a na levém ušním boltci, tečkovité zhmoždění kůže na levé tváři, tři tržné rány a tečkovité zhmoždění kůže za levým ušním boltcem, odhmoždění měkkých pokrývek lebních v oblasti čela, v týlní krajině a obou temenních a obou spánkových krajinách, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v oblasti čela, v týlní krajině a obou temenních a obou spánkových krajinách, prokrvácení obou spánkových svalů, otok mozku s vyznačenými otlakovými kužely na jeho spodině, prokrvácení svaloviny jazyka, kapsovité odhmoždění kůže a podkoží hřbetní plochy pravé ruky, podkožní krevní výrony a otoky tkání pravého předloktí, pravého zápěstí a pravé ruky, dvě kožní oděrky na pravé ruce, prokrvácení povrchní svaloviny horní části přední a zevní plochy pravé paže a zevní plochy pravého lokte, podkožní krevní výrony hřbetní plochy levého zápěstí a levé ruky a kožní oděrky na levé ruce, podkožní krevní výrony malíkové plochy levého zápěstí a levého předloktí, prokrvácení svaloviny malíkové plochy levého předloktí, zlomeninu dolní části levé kosti loketní, prokrvácení hluboké svaloviny střední části zevní plochy levé paže, kožní oděrky a podkožní krevní výrony na obou kolenech, kožní oděrky střední části břicha, pravé boční plochy hrudníku a břicha a na obou stehnech, kožní oděrky zevních ploch obou kyčlí a stehen, plošný podkožní krevní výron v oblasti pravé kyčle a pravého stehna, kožní oděrky ve střední části beder, v oblasti kosti křížové, na levé hýždi a levé boční ploše břicha, podkožní krevní výrony v oblasti pravé klíční kosti, v oblasti kosti křížové a levé hýždě, tečkovité zhmoždění kůže v oblasti pod levou lopatkou, prokrvácení levé hýždě, měkkých tkání nad pravou klíční kostí, v okolí štítné chrupavky vlevo, v okolí skloubení spodiny lební a prvního krčního obratle, zadní části krku, v oblasti obou lopatek, v okolí 11. a 12. žebra vlevo v lopatkové čáře, zlomeniny 4. – 6. žebra vlevo v zadní podpažní čáře, 7. žebra vlevo v přední podpažní čáře, 8. žebra vlevo ve střední klíčové čáře, 5. – 8. a 12. žebra vlevo v lopatkové čáře, zlomeninu trnového výběžku 5. krčního obratle, vdechnutí krve a žaludečního obsahu do průdušnic a průdušek, náhlou plicní rozedmu, tečkovité krevní výronky pod poplicnicemi oboustranně a pod přísrdečníkem, drobné krevní výrony v měkkých plenách mozkových v oblasti pravého čelního laloku mozku a tukovou embolii plic 2. - 3. stupně s rozsevem (tzv. generalizací) do ledvin a mozku,
kdy v důsledku utrpěných zranění došlo ke smrti poškozeného, jejíž bezprostřední příčinou bylo udušení při masivním vdechnutí krve a žaludečního obsahu do dýchacích cest, a za konkurující bezprostřední příčinu smrti je možné označit generalizovanou tukovou embolii,
přičemž obžalovaný si vzhledem k intenzitě útoku, četnosti a charakteru násilí vedeného zejména proti hlavě a hrudníku musel být vědom toho, že takovým jednáním může poškozenému přivodit zranění, která budou mít za následek smrt.
Za to byl obviněnému podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §100 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním k Vrchnímu soudu v Olomouci, který je usnesením ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 3 To 159/2018 podle §256 tr. ř. zamítnul.
Obviněný následně proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání je v prvé řadě namítáno, že nebylo jednoznačně prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. V této souvislosti je poukazováno na obsah jeho výpovědi a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 864/11. Dále zmiňuje, že již v podaném odvolání poukazoval na skutečnost, že i kdyby se z jeho strany jednalo o doznání (obviněný si však žádný konflikt s poškozeným nepamatuje), nezbavuje to orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat veškeré okolnosti daného případu. Odvolací soud však tuto argumentaci jednoznačně odmítl (z jeho rozhodnutí je citováno), a obviněný poukazuje tentokrát na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622//10. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů pochybily, když o jeho vině rozhodly kvůli existující trestní minulosti v souvislosti s požitím alkoholu. Nesprávně se též nezabývaly tím, že lék Rivotril byl původně užíván jako antiepileptikum a následně i v psychiatrii jako lék se zklidňujícím účinkem. Ze znaleckého posudku též vyplynulo, že v krevním vzorku obviněného byla prokázána přítomnost THC. Znalci byla, co se týče požití Rivotrilu a alkoholu obviněným, připuštěna i možnost afektovanosti, zmatenosti a agresivity, avšak tato skutečnost soudy nebyla posouzena s využitím zásady in dubio pro reo. Za situace, kdy znalci uvedli, že obviněný mohl být po požití alkoholu a Rivotrilu ve výrazném útlumu, ovšem s možností afektovanosti, zmatenosti a agresivity, byl postup soudu prvního stupně nesprávný.
K potvrzení kontaktu mezi obviněným a poškozeným, kdy toto bylo zjištěno pomocí stěrů a porovnání DNA, uvádí, že nikdy kontakt s poškozeným nepopíral, neboť s ním strávil celý den. Nepopíral ani manipulaci s tělem poškozeného. Je třeba ale vidět i to, že na azbestové komínové vložce byla zjištěna pouze přítomnost krve poškozeného a nebyly zjištěny žádné viditelné daktyloskopické stopy. Nesouhlasí tak se závěrem soudu, že když není zřejmé, kdo jiný by poškozeného napadl, musel tak učinit obviněný. Dále ani s tím, že fyzické napadení poškozeného bylo přičteno jemu pouze z důvodu, že soud neví o jiné osobě, která tak mohla učinit, a také z důvodu, že má 22 záznamů v trestním rejstříku. Soudy tak upřednostnily, v rozporu s principem in dubio pro reo, verzi nepříznivou pro obviněného. Opět poukazuje na nález Ústavního soudu a to sp. zn. II. ÚS 2142/11. Nebylo tedy s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
Rovněž zastává názor, že nebylo nezbytně nutné mu uložit zabezpečovací detenci. Má za to, že dostatečné ochrany společnosti by bylo dosaženo i uložením ochranného léčení, které by byl ochoten podstoupit. Ze znaleckých posudků navíc vyplynulo, že má sklon ke zneužívání alkoholu, jeho vztah k alkoholu však znalci zhodnotili jako abúzus, nikoliv závislost. Obviněný je podle znalců schopen odolat prvnímu požití.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti tak obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 3 To 159/2018 a aby mu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně obsahu rozhodnutí nižších soudů, jakož i podaného dovolání obviněného včetně použitých argumentů.
Podle něj nelze námitky obviněného podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takového postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá, neboť se snaží o změnu hodnocení provedených důkazů, a v návaznosti na to o prosazení své vlastní představy o skutkovém stavu.
Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, a to kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory, tedy za situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, popř. jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. K žádné takové extrémní vadě ale v tomto případě nedošlo.
Pokud jde o výhrady obviněného k uložení zabezpečovací detence, tak ani ty nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod. Bylo by však zřejmě možné zahrnout je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Podstatné ovšem je, že výtky obviněného nejsou důvodné. Krajský soud přesvědčivým způsobem vyložil, proč je nutno zabezpečovací detenci uložit a současně správně uzavřel, že veškeré zákonné podmínky pro její uložení jsou naplněny.
Zároveň je nutno konstatovat, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svoji obhajobu uplatnil v předchozích fázích řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž označily tyto výhrady za nedůvodné. Tento fakt sám indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 3 To 159/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K vlastnímu obsahu námitek uplatněných v dovolání musí Nejvyšší soud uvést, že jejich prioritní povaha spočívá v argumentaci obviněného, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy, neboť pokud by dokazování provedly správně (v souladu s jeho představami), pak by musely dospět k závěru, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že poškozeného usmrtil právě obviněný, když nebyla zcela bezpečně vyloučena přítomnost nějaké třetí osoby, která se tohoto činu mohla dopustit. Z toho pak odvíjí i svoji námitku ohledně porušení zásady in dubio pro reo. Zapomíná ovšem, že se jedná o zásadu obsaženou v trestním právu procesním, a nikoli hmotném, a tudíž nepodřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání. Veškeré výše stručně shrnuté námitky obviněného tak ve své podstatě nemají právně relevantní povahu ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněný se domáhá na základě jím předkládané interpretace některých důkazů celkové změny skutkového zjištění, a to tak, aby odpovídalo jeho představám. Na případ, kdy obviněný pod argumentaci práva na spravedlivý proces záměrně podsouvá svoji vlastní představu, jak by soudy měly rozhodnout, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V souvislosti s argumentací obviněného, že se soudy dostatečně nevypořádaly s objektivně zjištěným skutkovým stavem, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (nutno zdůraznit pro orgán činný v trestním řízení), a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dokazování je přitom v českém trestním řízení ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, jejímž těžištěm je vnitřní přesvědčení soudce o tom, že obviněný trestný čin kladený mu za vinu spáchal (blíže srov. III. ÚS 213/17). Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Právě ve vztahu k výše zmíněnému požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvádí jednotlivé důkazy, které pak logicky hodnotí (viz str. 13-18 rozsudku). V žádném případě zde nelze vysledovat, že by zmíněné rozhodnutí vykazovalo znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů. To, co bylo řečeno ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, platí bezezbytku rovněž ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Odvolací soud reagoval na veškeré námitky obviněného, které v odvolání uplatnil, přičemž z jeho strany šlo o zcela přiléhavou a vyčerpávající argumentaci, s níž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Nejvyšší soud proto pokládá za zcela dostačující, když v daném ohledu na závěry vyslovené soudy nižších stupňů, zejména pak soudu odvolacího, pouze odkáže, neboť obsahová shoda námitek uplatněných v dovolání i odvolání je zřejmá.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně uložení zabezpečovací detence, je v prvé řadě nutno poznamenat, že takovéto námitky nelze žádným způsobem podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bylo by ovšem možné je zahrnout pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. I přes to, že Nejvyšší soud odhlédl od nedostatku v podobě neuvedení tohoto konkrétního dovolacího důvodu v mimořádném opravném prostředku obviněného a vycházel toliko ze samotného obsahu podaného dovolání, tak je přesto nutné konstatovat, že výtky týkající se uložení výše uvedeného ochranného opatření jsou zcela nedůvodné.
Krajský soud úplným způsobem zdůvodnil, proč považuje za potřebné obviněnému kromě trestu uložit i ochranné opatření v podobě zabezpečovací detence a proč pro dostatečnou ochranu společnosti nepostačuje uložení pouze ochranného léčení (viz str. 20-21 rozsudku). Ústavní protialkoholní ochranné léčení již bylo obviněnému v minulosti opakovaně uloženo, kdy v podstatě nikdy nebylo dosaženo žádného efektu a obviněný navíc jejich výkon narušoval svými opakovanými útěky. Byť obviněný netrpí žádnou duševní chorobou ve vlastním smyslu slova, i tak svým jednáním a svými postoji naplnil veškeré zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření v podobě zabezpečovací detence uvedené v §100 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se i s těmito závěry soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a současně odkazuje na odpovídající pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se touto problematikou velice podrobně zabýval.
Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání obviněného dovolací soud navíc zjistil, že většina vznesených námitek byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud tedy v konečném výsledku uzavřel, že námitky obviněného uvedené v dovolání nelze v naprosté většině podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se jedná o námitky skutkové či procesní. Částečně by bylo možné je obsahově podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který ale obviněný ve svém dovolání výslovně nezmínil. Přesto bylo k této části dovolání přistoupeno, jako by tento dovolací důvod byl uplatněn řádně. Ovšem bylo konstatováno, že ani v této části nejsou námitky obviněného důvodné. Dovolání obviněného Z. Z. proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu