ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.612.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 612/2019-2145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. T. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim a J. D. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 To 204/2018, který rozhodoval jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 186/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. T. a J. D. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 1 T 186/2015, byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a spoluobviněný J. D. pomocí k tomuto přečinu podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněným trestům odnětí svobody ve stejné délce 30 měsíců, pro jejichž výkon je soud zařadil podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně soud oběma obviněným uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud dále oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené I., se sídlem XY, IČ: XY (dále jen „I.“), ve výši 3 601 937 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená I. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. T. a J. D. odvoláními, z jejichž podnětu Krajský soud v Brně rozhodl ve veřejném zasedání dne 28. 11. 2018 rozsudkem, sp. zn. 3 To 204/2018, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a znovu podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl o vině obou obviněných shodně jako soud prvního stupně. Uznal je vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (obviněného J. T.), resp. pomocí k tomuto přečinu podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (obviněného J. D.). Krajský soud provedl pouze korekci tzv. skutkové věty výroku o vině a uložil oběma obviněným stejné druhy trestů ve stejné výměře. Stejně tak učinil naprosto shodný výrok v adhezním řízení.
3. Trestné činnosti, pro kterou byli obvinění odsouzeni, se dopustili ve stručnosti tím, že obviněný J. D., jako jednatel obchodní společnosti R., IČ: XY, (dále ve zkratce „R.“) a obviněný J. T. z pozice předsedy představenstva I., jejíž jediný majetek tvořilo 4 032 ks směnek, každá o nominální hodnotě 48 000 Kč, přičemž I. byla věřitelem a dlužníky byli jednotliví klienti této akciové společnosti, kteří uzavřeli související pojistné smlouvy, odstranili z majetku I. blíže nezjištěný počet směnek tak, že uzavřeli postupně jménem obou obchodních společností smluvní ujednání, nejprve fiktivní závazek I. vůči R., a to na základě mandátní smlouvy ze dne 12. 1. 2012, následně byla uplatněna smluvní pokuta dohodnutá v této mandátní smlouvě ze dne 1. 3. 2012, a smlouvou ze dne 12. 3. 2012 došlo k postoupení pohledávek mezi smluvními stranami I. a R., poté obviněný J. T. v dubnu 2012 odvezl směnky z prostor kanceláře ve XY, aby s nimi mohl spoluobviněný J. D. dále fyzicky nakládat, přičemž R., následně získala za prodej části uvedených směnek, za postoupení pohledávek ze směnek nebo jejich vymáháním finanční prostředky ve výši 3 601 937 Kč, aniž by I. bylo poskytnuto odpovídající protiplnění, a v této výši způsobili poškozené I. škodu.
4. Úvodem Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné připomenout, že ve věci obviněných soud prvního stupně rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 1 T 186/2015, tak, že obviněné podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby v plném rozsahu. Z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obou obviněných však odvolací soud rozsudek Okresního soudu ve Vyškově zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně odvolací soud podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl odvolání poškozené I. Po vrácení věci soud prvního stupně v důsledku změn ve složení senátu a požadavku obviněného J. T. provedl v souladu s §219 odst. 3 tr. řádu celé hlavní líčení znovu, poté rozhodl rozsudkem ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 1 T 186/2015, jak je uvedeno výše.
II. Dovolání a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného J. T.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. T. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Šrubaře, které založil na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Obviněný namítl, že ačkoli odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu neurčitého popisu skutku ve výroku o vině, sám v rámci nově vyslovené viny upravil tzv. skutkovou větu, kterou zatížil podstatně vyšší mírou neurčitosti a nepřezkoumatelnosti, než jaká byla obsažena v napadeném rozsudku. Podle jeho názoru tímto způsobem reagoval krajský soud na výhradu uplatněnou v odvolání, v němž vytýkal soudu prvního stupně rozhodování v evidentní důkazní nouzi. Nebylo totiž možné určit přesný počet a druh směnek, jež byly postoupeny R., stejně tak mandátní smlouvu ze dne 12. 1. 2012 mohl podepsat spoluobviněný J. D. proto, aby „legalizoval“ své vlastní jednání, jehož jediným cílem bylo obviněného J. T., resp. poškozenou I. připravit o předmětné cenné papíry. Dále nebylo možné klást mu k tíži neurčitost smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2012. Pokud odvolací soud v tzv. skutkové větě výroku o vině uvedl, že obviněný J. T. měl směnky z majetku I. „odstranit“ namísto „vyvést“, koresponduje tento závěr s tím, že soud nevedl dokazování k otázce, jakým způsobem bylo se směnkami poškozené I. skutečně naloženo, byť obviněný přiznal, že převoz směnek z kanceláře ve XY uskutečnil, zůstala jejich vlastníkem nadále I. Podle obviněného, i pokud by Nejvyšší soud uznal skutkový děj uvedený v rozsudku krajského soudu za správný, nebylo by možné dospět k závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Nikoliv každý úkon, kterým dojde k odstranění části majetku obchodní společnosti, totiž nutně vede k naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu.
7. Podle obviněného zůstalo neprokázáno, zda směnky (ne)byly v rozhodné době „toxické“, tj. mající pouze zanedbatelnou (či dokonce nulovou) hodnotu. Jejich vymáhání mohlo být sice nahodile úspěšné, ale ve svém souhrnu by stejně nevedlo k žádnému profitu pro I. Za tohoto stavu by jejich odstranění nemohlo být kladeno za vinu jakékoli osobě v manažerské pozici. Vymáhání takových směnek by totiž bylo spojeno s naprosto nepřijatelným podnikatelským rizikem a vedlo by k likvidaci obchodní společnosti, jelikož by náklady mnohonásobně převyšovaly možné příjmy.
8. Porušení hmotného práva obviněný spatřuje v úvahách soudu ohledně toho, kdo a kdy směnky indosoval, tj. kdo snížil majetek I. a způsobil jí škodu, přitom poukázal na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004. Svou argumentaci doplnil tím, že pokud některé ze směnek byly reálně indosovány, učinil tak svědek K. S., nikoli obviněný, což je podporováno i usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 157/15. V průběhu trestního řízení nebyla vyloučena ani ta eventualita, podle níž se směnek po ukončení činnosti I. zmocnila R., resp. její jednatel J. D., který zfalšoval podpis obviněného J. T. V návaznosti na své tvrzení obviněný upozornil, že nebylo vyhověno jeho opakovanému návrhu na provedení důkazu v podobě znaleckého posudku, který by pravost podpisu obviněného na směnkách bezpochyby nepotvrdil.
9. V důsledku nedostatečného rozsahu dokazování nebylo též vyloučeno, že obviněný J. D. spáchal trestnou činnost z pozice organizátora, nikoli účastníka ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Popřel, že by mezi ním a tímto spoluobviněným došlo k uzavření dohody, jak je popsána v tzv. skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu.
10. Ze shora rozvedených důvodů obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
b) Dovolání obviněného J. D.
11. Obviněný J. D. podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marcely Královcové a označil stejný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
12. Obviněný je přesvědčen, že na základě ve věci provedených důkazů jej nebylo možné uznat vinným pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudy se navíc nevypořádaly s jeho námitkou, podle níž byla nesprávně zjištěna výše škody, neboť měla být posuzována každá ze 4 032 ks směnek jednotlivě. Nebylo tak možné zjistit, zda byly cenné papíry v době jejich převodu dobytné a jaká finanční částka jimi byla zajišťována. Též nebyly zohledněny náklady, které R., vynaložila na vymáhání pohledávek ze směnek. Absentuje dále zjištění, zda byla dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a škodou, kterou utrpěla poškozená I. Obviněný zopakoval, že jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď svědka J. C., který však měl na věci osobní zájem z důvodu osobní msty. Obviněný ještě doplnil, že ze žádného důkazu nevyplývá přátelský vztah mezi ním a spoluobviněným J. T. Pokud jde o uložený trest, má obviněný za to, že v jeho případě nebyly řádně posouzeny všechny zákonné podmínky, považuje ho za nespravedlivý a přísný, domnívá se, že u něj byly dány předpoklady pro podmíněné odsouzení.
13. Závěrem svého podání obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Požádal též o odklad (či přerušení) výkonu rozhodnutí.
c) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K jejich námitkám uvedl, že v podstatné části uplatněnému důvodu neodpovídají, neboť se jeho prostřednictvím nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Rovněž nebylo možné shledat žádný (natož extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Naopak, soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav, a to bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy pečlivě a řádně hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky. Z toho důvodu státní zástupce nepovažuje za nutné se těmito námitkami obviněných blížeji zabývat. Jedná se především o argumentaci, jejímž prostřednictvím se oba obvinění snažili prezentovat pro ně příznivější verzi skutkového děje, svůj podíl na předmětném jednání bagatelizují či úplně popírají.
15. Pokud jde o námitky obsahově relevantní dovolacímu důvodu, je k nim třeba uvést, že je obvinění z velké části již uplatňovali v předešlých stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, přičemž soudy obou stupňů se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002), je třeba takové námitky považovat za zjevně neopodstatněné. Státní zástupce sice připustil, že v posuzované věci bylo možné uvažovat i o jiném právním posouzení, avšak to by vedlo ke zhoršení postavení obviněných, což vylučuje pravidlo zákazu reformationis in peuis . Přesto lze právní kvalifikaci skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku považovat za přiléhavou.
16. Ke konkrétním námitkám obviněného J. T. státní zástupce uvedl, že podle učiněných skutkových zjištění spoluobviněnému J. D. poskytl směnky, které byly jediným majetkem I., přičemž obviněný J. D. je poté vymáhal buď prostřednictvím R., anebo je prodal dalším obchodním společnostem. Utržené finanční prostředky se však vlastnictvím I. nestaly. Jednoznačně tak obviněný J. T. nejednal s péčí řádného hospodáře a porušil své povinnosti, které mu jako předsedovi představenstva, resp. členovi představenstva akciové společnosti vyplývaly z §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a umožnil dalším osobám, aby disponovaly s majetkem I. způsobem, který pro ni byl značně nevýhodný. Dále obviněný nevyvinul žádnou aktivitu, aby se pokusil do majetku I. získat hotovost utrženou z vymáhání směnek, naopak podnikl řadu kroků, které měly zastřít vyvedení majetku bez náhrady. Obviněný J. D. mu svým jednáním z pozice jednatele R., pomáhal tak, že poté co mu směnky obviněný J. T. předal, činil kroky k jejich zpeněžení.
17. Za klíčové státní zástupce přitom nepovažuje, zda k převodu směnek na obchodní společnost R., došlo řádnou indosací. Podstatné podle něj je, že směnky byly záměrně předány do dispozice třetích osob, které je dále vymáhaly, bez toho aniž by se do majetku I. cokoli vrátilo. Pakliže by bylo možné obviněnému J. T. přisvědčit, že vlastnictví ke směnkám z I. na R., nepřešlo, stále by byl přiléhavý závěr soudů, že obviněný uskutečnil takové úkony, jimiž došlo ke snížení majetku poškozené obchodní společnosti právě zpeněžením směnek bez adekvátního protiplnění.
18. Nedůvodné je i tvrzení, že směnky byly v rozhodné době slovy znalce Ing. Davida Hrazdíry „toxické“, a že si obviněný počínal s péčí řádného hospodáře, pokud se jich zbavil. Podle státního zástupce je tato výtka v příkrém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť bylo prokázáno, že alespoň část směnek se podařilo zpeněžit a i podle znalce určitou hodnotu měly. Zdůraznil, že nelze srovnávat obviněným předestřenou hypotetickou situaci „fyzické likvidace předmětných směnek“ se zjištěnou reálnou situací, kdy cenné papíry účelově předal třetí osobě proto, aby bylo možné finanční prostředky vyvést z majetku poškozené I.
19. Ani námitkám druhého z obviněných J. D. státní zástupce nepřiznal žádné opodstatnění. Za výši škody je totiž nutno považovat výši všech plnění, která byla vymožena ze směnek ve vlastnictví poškozené I.; tedy taková, která skutečně obdržela R., v důsledku toho, že spoluobviněný J. T. porušil svou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek a umožnil třetím osobám, včetně obviněného J. D., s těmito směnkami manipulovat. Ve vztahu k námitce proti výroku o trestu, který označil obviněný J. D. za nepřiměřeně přísný, státní zástupce uvedl, že nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 a 2 tr. řádu.
20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. T. a J. D. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání. Návrhy obviněných na odklad výkonu napadeného rozhodnutí proto nepovažuje za důvodné.
d) Repliky obviněných J. T. a J. D.
21. Vyjádření Nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k případným replikám obhájcům obou obviněných, kteří tohoto práva využili. Obviněný J. T. opět ve stručnosti zopakoval námitky, které učinil obsahem svého dovolání a navíc doplnil, že „právní posouzení skutku bylo učiněno v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci“, čímž bylo dotčeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces. Setrval přitom na návrhu, který učinil v rámci svého dovolání.
22. Spoluobviněný J. D. nesouhlasil s názorem nejvyššího státního zástupce ve vztahu k výši vzniklé škody, zopakoval, že je vždy třeba zjišťovat i náklady a výdaje spojené se ziskem peněžitého plnění i posouzení, co dané finanční prostředky skutečně znamenaly. Dále vyloučil, že by poškozená I. od R., neobdržela žádné peněžité plnění. Soudy podle obviněného pominuly, že na samotné vymáhání pohledávek ze směnek R., rovněž vynaložila nemalé finanční náklady, jejichž výši však dosud nikdo nezjišťoval a tudíž ani nezohlednil. O výši škody, kterou měl s obviněným J. T. způsobit tudíž nelze učinit nezpochybnitelný závěr, a proto nemohlo dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby jeho dovolání Nejvyšší soud vyhověl v celém rozsahu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení u obou obviněných, dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
24. Oba obvinění J. T. i J. D. se domáhali přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění proto může dojít pouze v těch případech, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů byla právně posouzena v rozporu s normami trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních ustanovení jiných právních odvětví. Nejvyšší soud je přitom zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, v dovolání není přípustná polemika se skutkem, jak je popsán ve výroku napadených rozhodnutí, event. doplněn v jejich odůvodnění, pokud je výsledkem obsahu provedeného dokazování. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí prostřednictvím některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
25. K obsahu dovolání obviněných je třeba ještě uvést, že v obou podáních jsou pouze opakovány argumenty uplatněné v rámci obhajoby z dřívějších stadií trestního řízení, jejich odvolání nevyjímaje (viz č. l. 1979 a násl. a 1989 a násl. trestního spisu). Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Oba obvinění v dovoláních navíc až dogmaticky setrvávají na svých tvrzeních, aniž by vůbec reagovali na pečlivé odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak soudu druhého stupně, který provedl korekci tzv. skutkové věty výroku o vině a v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě vyložil veškeré okolnosti týkající se průběhu skutkového stavu, který nepochybně vyplynul z provedených důkazů, a rovněž srozumitelně vysvětlil, proč odmítl jako nevěrohodnou obhajobu přednesenou obviněnými. Rovněž se důsledně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro právní posouzení zjištěného jednání obviněných a pro ukládání trestu.
b) K dovolání obviněného J. T.
1) Námitky míjející se s uplatněným dovolacím důvodem
26. Značná část dovolací argumentace obviněného J. T. neodpovídá dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání obviněného totiž v této části napadá rozsudek odvolacího soudu (resp. i rozsudek soudu prvního stupně), jemuž vytýká vady skutkových zjištění a procesní pochybení při hodnocení důkazů a utváření skutkového děje. Vytýkal-li obviněný chybnou aplikaci hmotněprávních ustanovení, vázal je ve značné míře na posouzení jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, takže ve skutečnosti nešlo o výtky nesprávného právního posouzení, ale o prosazení vlastní verze průběhu žalovaného a soudy zjištěného skutku. To se týká především formálních tvrzení, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, že v rozhodném období směnky neměly žádnou hodnotu, a proto nemohla být jeho jednáním (za pomoci spoluobviněného J. D.) způsobena škoda ve výši 3 601 937 Kč, a že spoluobviněný J. D. trestnou činnost popsanou ve výrokové části rozsudku krajského soudu spáchal z pozice organizátora, nikoli jako pomocník, resp. vlastně bez účasti obviněného J. T.
27. Obviněný přitom polemizoval se soudy nižších stupňů, nesouhlasil se způsobem, jakým vyhodnotily provedené důkazy, a upřednostňoval vlastní obhajobu před verzí obžaloby. Nadto, jak bude zmíněno dále, jsou ve své podstatě námitky obviněného liché, neboť soudy nižších stupňů se skutkovým stavem řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu, důkazy hodnotily v souladu s požadavky vyplývajícími z §2 odst. 6 tr. řádu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, důkazní prostředky nijak nedeformovaly, přičemž pokud zamítly návrhy na doplnění dokazování, své rozhodnutí řádně odůvodnily (srov. body 9. a 10. rozsudku soudu prvního stupně a strana 8 rozsudku odvolacího soudu). Také podle judikatury Ústavního soudu nejde o porušení zásady volného hodnocení důkazů, ani o zásah do práva na spravedlivý proces obviněného, pokud se soud důvodně přikloní k verzi obžaloby prokazované jednou skupinou důkazů a odmítne přitom verzi obhajoby podpořenou jinou skupinou důkazů, není-li takové hodnocení zjevně nelogické (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1371/18).
28. Uplatněnému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídá námitka týkající se nedostatečného rozsahu provedeného dokazování. Obviněný J. T. je přesvědčen, že soudy v dané věci rozhodovaly za stavu důkazní nouze. Je třeba připomenout, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, není a nemůže být vázán návrhy stran na provedení konkrétních důkazů, neboť by šlo o zásah do nezávislosti soudů ve smyslu čl. 81 Ústavy České republiky. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný ve svazku č. 4 pod č. 81/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný ve svazku č. 5 pod č. 40/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh kterékoli z procesních stran, ale musí o něm rozhodnout a jeho zamítnutí také náležitě v konečném rozhodnutí odůvodnit. Jak již bylo uvedeno v předcházejícím bodu tohoto usnesení, z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů jednoznačně vyplývají důvody, pro které oba soudy považovaly za nadbytečné doplňovat dokazování podle návrhů obhajoby. Podklady pro rozhodnutí o podané obžalobě byly v dostatečném rozsahu opatřeny ve věci provedenými důkazními prostředky, skutek byl objasněn v souladu s požadavky zásad uvedených v §2 odst. 5 tr. řádu.
29. Pokud jde o celkové množství postoupených směnek, hodnotily soudy obsah smluv jako záměrně neurčitý (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2011, mandátní smlouva ze dne 12. 1. 2012, navazující vyúčtování smluvní pokuty ze dne 1. 3. 2012 a smlouva o postoupení pohledávky ze dne 12. 3. 2011) proto, aby z nich nebylo zřejmé, jaký počet směnek byl jejich prostřednictvím ve skutečnosti „postupován“, či předán do dispozice obchodní společnosti R., nicméně k určení minimální škody způsobené I. jednáním obviněných bylo možné dospět (viz strany 7 až 8 rozsudku krajského soudu a strana 15 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy (i obžaloba) vycházely z minimální (!) výše škody způsobené odstraněním 4 032 ks směnek. Pro takový závěr soudy měly dostatečné množství důkazů, byť se přesné množství všech cenných papírů, jichž byla poškozená obchodní společnost zbavena bez náhrady, nepodařilo zjistit vzhledem k jejich přemístění z kanceláře ve XY na neznámé místo, a to po společné dohodě mezi oběma spoluobviněnými. V tomto ohledu tedy výrok o vině vychází z nejnižší objasněné finanční částky, odpovídající ceně, kterou R., za předmětný počet směnek obdržela.
30. Soudy obou stupňů rovněž dostatečně zřetelným způsobem vysvětlily, jak dospěly k určení hodnoty směnek. Pouze ve stručnosti je možné zopakovat, že zejména z odborného vyjádření a následného výslechu znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady a ekonomická odvětví různá, Ing. Davida Hrazdíry je zřejmé, že směnky, představující jediný majetek poškozené obchodní společnosti I., rozhodně neměly nulovou hodnotu, jak se snaží po celou dobu trestního řízení tvrdit obviněný J. T. Jak již uvedl odvolací soud na straně 7 svého rozsudku, pro stanovení výše škody nebyla podstatná reálná hodnota směnek, ale cena, za kterou se část z nich prodala obchodním společnostem LOKAVALEN, s. r. o., a VOTA real, s. r. o., za 1 748 400 Kč a dále celková částka ve výši 1 853 537 Kč, která byla za část z nich získána jejich úspěšným vymožením obchodní společností R. Pokud by tedy směnky byly natolik „toxické“, zřejmě bez hodnoty, jak tvrdí obviněný J. T., nemohla by za ně obchodní společnost R., utržit částku 3 601 937 Kč (viz bod 20. rozsudku Okresního soudu ve Vyškově). Zjevně tedy vymáhání pohledávek ze směnek či jejich prodej nebyly spjaty slovy obviněného s „naprosto nepřijatelným podnikatelským rizikem, které by vedlo k likvidaci poškozené I.“ . Naopak těmi, kdo stáli za likvidací poškozené obchodní společnosti, byli obvinění jednající s motivem majetkového prospěchu na úkor poškozené I. Při určení výše způsobené škody, která vznikla neoprávněným odstraněním majetku zahrnujícím předmětné směnky, vycházely soudy jen z peněžitých částek odpovídajících plnění z prodeje směnek či vymáhání pohledávek ze směnek. Stanovená škoda na straně I. tak představuje nejnižší možnou částku, které bylo reálně dosaženo zpeněžením tohoto majetku, resp. jeho části, bez ohledu na zbývající směnky, resp. pohledávky jimi zajištěné, které nebyly obchodní společností R. vymáhány.
31. Skutkového charakteru, tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je rovněž tvrzení obviněného, podle něhož se spoluobviněný J. D. na spáchání trestné činnosti, jak byla popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně, nepodílel jako účastník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka nemá ani žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného J. T., snad se jí jen snažil prosadit svou obhajobu, že hlavní, případně jedinou osobou, která zosnovala posuzovanou trestnou činnost, nebyl on, ale spoluobviněný J. D. Podle platné právní úpravy tvoří organizátorství jednu z forem účasti na trestném činu pachatele, jak vyplývá z §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, právě vedle návodu a pomoci [§24 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku]. Podle §24 odst. 2 tr. zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Pachatelem trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku může být jen fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jde tedy o speciální subjekt ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku, jehož zavazuje uvedená povinnost vzhledem k určité funkci nebo postavení v obchodní společnosti. Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně, byl tímto pachatelem J. T., který z pozice předsedy představenstva akciové společnosti, tedy osoby mající povinnost vykonávat tuto funkci s péčí řádného hospodáře podle tehdy účinného ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., porušil povinnost dbát o majetek poškozené tak, aby nedocházelo k jeho zmenšení, poškození, resp. jakémukoli bezdůvodnému snížení jeho hodnoty. Namísto toho obviněný J. T. v součinnosti se spoluobviněným J. D., kterého vůči I. nevázala žádná povinnost ochrany majetku, fakticky nechal odvézt směnky znějící na řad I., jež představovaly jediný majetek I., z dosahu poškozené, následně uzavřením smluvních ujednání vytvořil podmínky pro to, aby mohly být směnky indosovány na R., a tím byly z dispozice poškozené I. trvale odstraněny bez náležitého protiplnění (srov. bod 25. rozsudku okresního soudu a strana 8 rozsudku krajského soudu). Oba obvinění byli přitom na uskutečnění trestné činnosti předem domluveni, jednali ve vzájemné shodě a kooperovali při její realizaci, jak podrobně vyložil zejména soud druhého stupně. Jejich vzájemný vztah se evidentně zhoršil poté, co obchodní praktiky poškozené I. byly medializovány, došlo k podávání trestních oznámení, tehdy začali obvinění svalovat vinu jeden na druhého, s čímž koresponduje i tato námitka obviněného J. T. Za takových skutkových okolností a zvolené právní kvalifikace bylo organizátorství u obviněného J. D. vyloučeno, naopak přiléhavé se jeví posouzení jeho jednání jako pomoc k přečinu podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jak správně situaci vyhodnotily soudy obou stupňů.
32. Tento obviněný dále v podstatě obecně namítl neurčitou a nepřezkoumatelnou formulaci tzv. skutkové věty v rozsudku Krajského soudu v Brně. Nejvyšší soud uvádí, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, pokud přistoupil k upřesnění skutkových zjištění, která popisují konkrétní jednání obviněných J. T. a J. D., jak vyplynulo z výsledků dokazování. Je totiž povinností soudů, aby ve výroku o vině vyjádřily co nejpřesněji skutečnosti rozhodné pro naplnění všech zákonných znaků dané skutkové podstaty trestného činu, jímž soud obviněného uznává vinným a pro který mu ukládá odpovídající trest. Krajský soud proto v posuzované věci pouze výstižněji popsal jednání obou spoluobviněných, jehož cílem bylo zbavit poškozenou I. majetku. Soud druhého stupně zvolil formulace popisu skutku, které rozhodně nesvědčí o vyšším stupni neurčitosti, než tzv. skutková věta uvedená v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, a učinil tak dostatečně srozumitelně bez známek nepřezkoumatelnosti, jak se snaží tvrdit obviněný J. T. Naopak, způsob provedení činu je výstižný, jednoznačný, logicky navazuje na obsah provedených důkazních prostředků a bez jakýchkoli pochybností obsahuje vše nezbytné pro jeho právní posouzení (viz §120 odst. 3 tr. řádu).
2) Argumentace podřaditelná pod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
33. Obviněný J. T. v rámci svého dovolání právně relevantně uplatnil v zásadě jedinou námitku, podle níž v případě, že směnky znějící na řad poškozené I. neindosoval (u některých tak učinil pouze svědek K. S.), zůstaly v majetku poškozené. Z toho důvodu nemohly být ani smluvně postoupeny společně s dalšími pohledávkami.
34. Obecně lze uvést, že směnky bylo v rozhodné době možné převádět různými způsoby, přičemž změna v osobě majitele směnky vydané ve formě cenného papíru na řad provedená tzv. indosací byla tou, která v praxi převažovala. Převod směnky indosamentem je v zásadě možný bez dalšího u jakékoli směnky. Podle čl. I §11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon směnečný a šekový), lze každou směnku, i když nebyla výslovně vystavena na řad, převést indosamentem, neboli rubopisem (srov. přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, na který obviněný J. T. poukázal). Výjimka platí pro směnky opatřené rektadoložkou výstavce (čl. I §11 odst. 2 zákona směnečného a šekového). Pokud výstavce vyloučil indosovatelnost směnky touto klauzulí, nelze směnku převádět rubopisy a možný je převod pouze obecným způsobem, tj. postoupením pohledávky (ve smyslu §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní §1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ o. z.“). Třetí variantu převodů představuje tzv. blankotradice [čl. I §14 odst. 2 písm. c) zákona směnečného a šekového]. Ve srovnání s postoupením pohledávky i indosamentem se vyznačuje úplnou neformálností, kdy k převodu není nutný žádný zápis na směnku ani mimo ni a postačuje konsensuální předání listiny. Předpokladem blankotradice je nevyplněný rubopis, tj. rubopis, který neobsahuje označení nabyvatele směnky. Samotný indosament je nutnou součástí celého převodního aktu, který je zakončen předáním předmětného cenného papíru novému nabyvateli. Tradicí směnky se realizuje smlouva o převodu cenného papíru (srov. §13 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní §1103 o. z.), přičemž nevyžaduje písemnou formu a může být uzavřena i konkludentně. Převod přitom může být úplatný či bezúplatný (srov. Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J., Právo cenných papírů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 158).
35. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že směnky znějící na řad poškozené I., indosovala tato obchodní společnost tak, že k doložce „za mne na řad R., XY, IČ: XY, DIČ: XY“ bylo připojeno razítko poškozené společně s podpisem jejího tehdejšího předsedy představenstva obviněného J. T. (viz např. č. l. 155, 156, 1745 a 1747 trestního spisu). Jejich následnou faktickou tradicí do rukou obviněného J. D., vystupujícího jako jednatel a společník R., došlo k převodu směnek, tj. i práv na plnění z finančních částek, k jejichž zajištění byly směnky vystaveny. K převodu vlastnického práva tudíž nebylo zapotřebí, aby směnky byly převáděny smlouvami o postoupení pohledávek. Bylo přitom prokázáno, že obvinění záměrně vytvořili natolik neurčité kontrakty mezi obchodními společnostmi I. a R., proto, aby nebylo zpětně možné zjistit jaké pohledávky (tj. třeba i předmětné směnky) byly jejich předmětem a jaká protiplnění si za jejich převod měly smluvní strany navzájem poskytnout. Jednoznačně lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů v tom, že právě vytvořením neurčitých smluv měli obvinění v úmyslu „legalizovat“, či alespoň zastřít své protiprávní jednání (srov. strany 7 až 8 rozsudku krajského soudu), byť pro faktický převod směnek na R., jich nebylo zapotřebí. Argumentace obviněného je proto zcela účelová, vyvrácená provedeným dokazováním. Na doplnění je možné připomenout přiléhavý názor státního zástupce ve vyjádření k oběma dovoláním, že v posuzované trestní věci je pro trestní odpovědnost obviněných významné, že díky neoprávněné a ničím neopodstatněné dispozici se směnkami z majetku I., již provedla R., která si ponechala veškeré utržené peněžní částky, aniž by se I. dostalo odpovídajícího plnění, čímž došlo na jejím majetku ke způsobení škody.
c) K dovolání obviněného J. D.
1) Námitky míjející se s uplatněným dovolacím důvodem
36. Rovněž obviněný J. D. v rámci své dovolací argumentace uplatnil zejména námitky, které se s obsahovým vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu míjejí, neboť představují ryzí polemiku se skutkovými zjištěními, případně mají procesní povahu. Stejně jako první obviněný opakuje obhajobu, na kterou již reagovaly soudy nižších stupňů, jak již bylo uvedeno shora.
37. Zpochybňoval-li obviněný, že na základě provedeného dokazování jej nebylo možné uznat vinným pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, v zásadě tím projevil nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, navazujícím na výsledky provedeného dokazování. Soudy jednoznačně dospěly k závěru, že obviněný J. D. umožnil obviněnému J. T. vystupujícímu v pozici předsedy představenstva poškozené I. porušit povinnost pečovat řádně o majetek poškozené stanovenou v §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obch. zák., a v důsledku toho došlo ke způsobení škody na jejím majetku ve výši 3 601 937 Kč. Nebýt kooperujícího jednání obviněného J. D. na vytvoření fiktivních smluvních ujednání, jejichž účelem bylo projevit zdání zákonného postupu, jak při dispozici se směnkami, tak v následném (ne)poskytnutí případného plnění za jejich převod na obchodní společnost R., nebyla by poškozená I. zbavena svého jediného likvidního majetku. Při určení hodnoty takto odstraněného majetku pak soudy správně vycházely z částky, kterou skutečně R., obdržela za úplatný převod směnek či jejich uplatněním, a to celkem 3 601 937 Kč. Je přitom lhostejno, jaké náklady musela případně R., vynaložit na samotný proces vymáhání pohledávek, neboť není posuzován čistý zisk, resp. prospěch této obchodní společnosti, ale je třeba vycházet z hodnoty, kterou realizací směnek mohla poškozená I. získat zpeněžením směnek nebýt protiprávního jednání. Navíc, jak již bylo zmíněno, v tomto ohledu bylo vycházeno z nejmenší možné finanční částky, o niž byl majetek poškozené snížen v důsledku neoprávněných dispozic obou obviněných se směnkami. Pokud se podařilo vymoci plnění závazků, které směnky zajišťovaly, resp. došlo k jejich úplatnému převodu na jiné majitele (není rozhodné, zda se tak stalo zákonnou formou, významná je úplata), což realizovala obchodní společnost R., pak není důvodu pochybovat o tom, že by totéž nebyla schopna provést poškozená I., již se v konečném důsledku nedostalo ničeho zpět.
38. Také námitka, podle níž jediným usvědčujícím důkazem proti obviněnému je výpověď svědka J. C., nespadá pod dovolací důvody, navíc nelze jí ani přisvědčit. Tento svědek v průběhu trestního řízení zemřel a v hlavním líčení u Okresního soudu ve Vyškově musela být jeho výpověď přečtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu (viz strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Jak je uvedeno na straně 16 rozsudku Okresního soudu ve Vyškově, nejen z výpovědi svědka J. C., ale též z listinných důkazů vyplynulo, že v průběhu prověřování trestních oznámení i trestního řízení došlo k ovlivňování tohoto svědka obviněným J. D., a to v neprospěch spoluobviněného J. T. Obviněný J. D. podal na svědka J. C. trestní oznámení pro zpronevěru osobního automobilu ve vlastnictví R. Svědek J. C. však odmítl respektovat instrukce obviněného J. D., jak vypovídat proti J. T., naopak uvedl, že prakticky nic z toho, co obviněný J. D. tvrdil, se nezakládá na pravdě. Ačkoli je usvědčující tvrzení svědka J. C. pro konstatování viny obviněného J. D. významné, nestojí osamoceně, nýbrž je doplňováno dalšími v řízení provedenými důkazy (např. výpověďmi svědkyň K. K., L. L., S. S. aj.). Ani v tomto ohledu tedy způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné známky libovůle či deformace obsahu důkazních prostředků, jak se snažil prosadit obviněný J. D.
39. Mimo rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je taktéž námitka obviněného, podle níž mu byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uložen nespravedlivý a nepřiměřený trest. Za nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno napadené rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být pachateli trestného činu uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 368/2014-II.). Odvolací soud se otázkou uložení trestu dostatečně zabýval (srov. strana 8 rozsudku) a vyložil, které okolnosti při svém rozhodování zvažoval. Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně vyjádřenými v bodech 26. a 27. rozsudku okresního soudu, který otázku druhu a výměry trestu rovněž pečlivě posuzoval při respektování hledisek pro ukládání trestu podle §39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku.
40. Obviněný J. D. shodně jako spoluobviněný J. T. namítl, že z ničeho nevyplývá přátelský vztah mezi nimi či dokonce záměrná shoda na realizaci posuzované trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že na tento argument obviněného přiléhavě dopadá, co již bylo uvedeno shora ve vztahu k obviněnému J. T., pod bodem 31. tohoto usnesení, Nejvyšší soud na tento výklad odkazuje, bez toho aniž by ho bylo nutné znovu opakovat.
2) Argumentace podřaditelná dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
41. S velkou mírou tolerance lze tvrzení obviněného týkající se správnosti určení výše škody považovat za způsobilé k naplnění deklarovaného dovolacího důvodu. I v tomto případě se však jedná o námitku opakovanou, na niž reagovaly soudy obou stupňů, pečlivě a správně se s ní vypořádaly (srov. strany 10 až 12 rozsudku okresního soudu a strana 7 rozsudku krajského soudu).
42. Za účelem objasnění výše škody, kterou I. společným jednáním obou obviněných J. T. a J. D. utrpěla, Okresní soud ve Vyškově poté, co opakoval celé hlavní líčení v intencích zrušujícího usnesení soudu druhého stupně, doplnil dokazování (viz bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Snažil se zjistit nejnižší možnou a prokazatelně způsobenou škodu na majetku I. odstraněním předmětných směnek. Opatřil proto výpisy z bankovních účtů, analýzu bankovního účtu R., a vyslechl zpracovatele odborného vyjádření Ing. Davida Hrazdíru. Opatřeno bylo odborné vyjádření, nikoli znalecký posudek proto, že znalec vycházel z minimálních listinných podkladů, které se podařilo orgánům činným v trestním řízení zajistit z účetní evidence. V tomto ohledu rozhodně nelze shledat pochybení v postupu soudu prvního stupně, s nímž se následně ztotožnil i soud druhého stupně, pokud oba soudy neposuzovaly každou směnku jednotlivě (již jen s ohledem na celkové množství směnek by takový přístup zřejmě nebyl proveditelný), či nezohledňovaly náklady na vymáhání pohledávek ze směnek, jak se obviněný domáhá. Jak již bylo v tomto usnesení vysvětleno (srov. bod 29. a 30.), podkladem pro určení výše škody na majetku poškozené I. v důsledku protiprávního jednání obou obviněných se stala cena, již obchodní společnost R., získala úplatným převodem směnek či jejich vymožením. Není tudíž pochyb o tom, že minimálně stejnou cenu by takovým nakládáním se směnkami mohla obdržet i poškozená I., z jejíhož dosahu však byly směnky odstraněny bez adekvátní finanční náhrady. Navíc nelze vůbec vyloučit, že by naopak mohla poškozená obdržet větší částku při uplatnění všech směnek, jimiž původně disponovala. V tomto ohledu tedy bylo v trestním řízení postupováno ve prospěch obou obviněných a napadený rozsudek ani jemu předcházející řízení není zatíženo vadou právního posouzení znaku způsobení značné škody kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
43. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací argumentace obviněných J. T. a J. D. z převážné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídala, pokud ano, posoudil ji Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
44. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádostech obviněných J. T. a J. D. o přerušení (nikoli o odkladu, jak se nesprávně dožadovali obvinění) vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Pokud jde o obviněného J. T., na č. l. 2097 trestního spisu je úřední záznam předsedkyně senátu Okresního soudu ve Vyškově, podle něhož neshledala žádné důvody, aby byl výkon trestu odnětí svobody tomuto obviněnému odložen. Ani Nejvyšší soud s ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních neměl důvod přerušit podle §265o odst. 1 tr. řádu výkon napadeného rozhodnutí. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu