ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.758.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 758/2019-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 To 40/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 123/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 3 T 123/2018, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §227 ve spojení s §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
2. Podle skutkových zjištění obviněný spáchal uvedený přečin tím, že poté, co dne 1. 2. 2017 převzal písemnou výzvu Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územního pracoviště v Prostějově, ze dne 22. 11. 2017, č. j. 2001271/17/3106-00540-701164, kterou ho správce daně podle §180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyzval ve věci vymáhání daní, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy podal prohlášení o majetku včetně majetku patřícího do společného jmění manželů, a to písemně s úředně ověřeným podpisem nebo ústně do protokolu nebo datovou zprávou podepsanou uznávaným elektronickým podpisem, na tuto výzvu záměrně nereagoval a prohlášení o majetku ve stanovené lhůtě nepodal, ačkoli byl ve výzvě poučen o povinnosti této vyhovět i o možných důsledcích pro případ, že tak neučiní, prohlášení o majetku obviněný podal dodatečně až dne 10. 10. 2018.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. H. odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 To 40/2019, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. H. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Viktora Kvíčaly, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou podle obviněného zatíženy vadou nesprávného hodnocení důkazů, které je v rozporu se zásadami formální logiky a s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Dále obviněný vyslovil přesvědčení, že jeho trestní odpovědnost zanikla v důsledku účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, ještě před podáním návrhu na potrestání, když prohlášení o majetku u finančního úřadu učinil dobrovolně dne 10. 10. 2018. Obviněný poukázal na svoji výpověď, z níž je zřejmé, že se o nápravu závadného stavu snažil již dříve, opakovaně (vždy bezúspěšně) se snažil kontaktovat zaměstnankyni finančního úřadu, která měla původně věc na starosti, proto až dne 27. 9. 2018 oslovil jinou pracovnici, svědkyni A. V., která mu sdělila, aby prohlášení o majetku podal písemně, nikoli do protokolu přímo na finančním úřadě, jak původně obviněný zamýšlel a k čemuž byl i správcem daně vyzýván. Další výhradou obviněného je porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku v trestním řízení, neboť správce daně měl možnost vymáhat po obviněném splnění povinnosti podle §180 odst. 1 daňového řádu, a to buď opakovaným zasláním výzvy k podání prohlášení o majetku, případně mu mohl uložit pořádkovou pokutu. Ani jedné z možností však správce daně nevyužil, namísto toho podal trestní oznámení, čímž orgán veřejné moci postupoval v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal mu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Požádal současně o odklad výkonu rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru obviněný v podstatě pouze opakuje výhrady známé z předchozích fází trestního řízení, ačkoli se s nimi soudy obou stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly, což podle judikatury dovolacího soudu vede k odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného. Ve vztahu k námitce o účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku státní zástupce odkázal na příslušné části rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž je dostatečně a srozumitelně vysvětleno, z jakého důvodu nebyla u obviněného naplněna podmínka účinné lítosti spočívající v dobrovolnosti. Žádné výjimečné okolnosti běžně se vyskytujících případů tohoto druhu trestné činnosti v posuzované věci nenastaly, proto je uplatnění trestní odpovědnosti obviněného zcela opodstatněné. Namítané porušení §2 odst. 6 tr. řádu není podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. řádu.
8. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je přezkoumání hmotněprávní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v soudy učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, v nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu).
11. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení předcházejícím dán důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (alternativa druhá). V první z těchto variant jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
b) K dovolacím námitkám obviněného M. H.
12. Pokud jde o námitky obviněného M. H., je třeba uvést, že z části neodpovídají dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora, a nelze je podřadit ani pod žádný jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Obecně lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit výhrady, podle nichž trestní odpovědnost obviněného za přečin podle §227 tr. zákoníku zanikla v důsledku účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku, a že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby bylo nutné dovodit trestní odpovědnost podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Ve shodě se stáním zástupcem je především nutné zdůraznit, že všechny námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby a tvořily též obsah odvolání. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). V posuzovaném případě se již soud prvního stupně v zásadě v potřebné míře vypořádal s obhajobou obviněného ohledně jeho tvrzené „snahy“ kontaktovat zaměstnankyně finančního úřadu, jakož i s právní otázkou týkající se „dobrovolného“ předložení prohlášení o majetku, a to v souladu s platnou judikaturou, týkající se použití ustanovení o účinné lítosti. Další argumenty vyvracející uvedenou obhajobu i právní názor o zániku trestní odpovědnosti doplnil odvolací soud, přičemž přesvědčivým způsobem podpořil správné úvahy soudy prvního stupně. Všechny důkazy přitom soudy obou stupňů hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadami formální logiky a obsah jednotlivých důkazních prostředků nijak nedeformovaly. Nejvyšší soud neshledal žádné známky signalizující porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, jenž by dokonce mohl vyvolat zásah do práva na spravedlivý proces obviněného ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný v podstatě jen odmítá svou vinu na tom, že nereagoval řádně a včas na výzvu správce daně a snaží se prosadit svou beztrestnost, ačkoli soudy správně dovodily nutnost použití trestní represe na skutek, jak byl zjištěn z obsahu provedených důkazů, který poté správně právně kvalifikovaly při respektování zákonných norem a soudní judikatury.
14. Jak bylo již obviněnému připomenuto odvolacím soudem, nelze přehlédnout, že je vysokoškolsky vzdělán v ekonomickém oboru, má dlouholeté zkušenosti na pracovní pozici účetního, tudíž o to více měl respektovat své povinnosti a poskytnout nutnou součinnost správci daně ve stanovené lhůtě, nadto byl výslovně poučen v převzaté výzvě o možných následcích, pokud tak neučiní a prohlášení o majetku nedoručí příslušné pobočce finančního úřadu. Dnem, kdy mohl včas, tj. ve stanovené lhůtě svoji povinnost obviněný splnit, bylo pondělí 18. 12. 2017 (coby nejbližší následující pracovní den po dni, na který připadl konec lhůty). Obviněný M. H. však na tuto výzvu nikterak nereagoval, naopak se jejímu splnění takřka jedenáct měsíců vyhýbal. Předtím, než dne 10. 10. 2018 prohlášení o majetku učinil, mu přitom bylo dne 27. 9. 2018 ve zkráceném přípravném řízení sděleno obvinění za přečin podle §227 tr. zákoníku (srov. č. l. 11 trestního spisu). Obviněný sice ještě téhož dne zkontaktoval pracovnici finančního úřadu svědkyni A. V., které přislíbil podat prohlášení o majetku do 5. 10. 2018, což bylo policejním orgánem prověřeno, avšak s negativním výsledkem (srov. č. l. 25 a 26 trestního spisu). Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství v Prostějově proto dne 11. 10. 2018 podala návrh na potrestání obviněného M. H. (srov. č. l. 114 trestního spisu), který si jej osobně převzal dne 12. 11. 2018 (viz č. l. 124 verte trestního spisu). Skutečnost, že splnění povinnosti učinit prohlášení o majetku obviněným, předcházelo o pouhý jeden den podání návrhu na potrestání státní zástupkyní, je zcela bez vlivu na trestní odpovědnost obviněného. Naopak je evidentní, že obviněný M. H. povinnosti podle §180 odst. 1 daňového řádu skutečně dostál až pod vlivem bezprostředně hrozícího trestního stíhání, poté, co byl nejprve vyzván k podání vysvětlení na policii, dokonce poté, co již byl vyslechnut jako podezřelý ze skutku kvalifikovaného jako přečin podle §227 tr. zákoníku.
15. Pakliže pachatel v důsledku vyhýbání se (či odmítnutí) splnění povinnosti ve lhůtě učinit prohlášení o majetku dokoná přečin podle §227 tr. zákoníku, může následně jeho trestní odpovědnost zaniknout, jsou-li splněny podmínky §33 tr. zákoníku. Základním předpokladem je, že pachatel trestného činu po jeho spáchání přistoupí ke svému dalšímu jednání uvedenému ve dvou alternativách v §33 písm. a) nebo b) tr. zákoníku dobrovolně (viz návětí §33 tr. zákoníku in fine ). O dobrovolné jednání jde tehdy, jestliže pachatel splní podmínky účinné lítosti ze své vlastní vůle, což svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu, třebaže i v obecné obavě z možného trestního stíhání, avšak nikoli pod vlivem konkrétně a bezprostředně hrozícího trestního stíhání, případně trestního stíhání již zahájeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě obviněný M. H. prohlášení o majetku učinil až poté, co předtím podal vysvětlení u policie pro podezření ze spáchání přečinu podle §227 tr. zákoníku, jednoznačně lze ve shodě se soudy obou stupňů konstatovat, že obviněný tak učinil až pod vlivem bezprostředně hrozícího trestního stíhání (srov. bod 8. rozsudku Okresního soudu v Prostějově, bod 8. usnesení krajského soudu). Zcela správně tedy soudy obou stupňů vyhodnotily námitku obviněného týkající se použití ustanovení §33 tr. zákoníku na posuzovanou trestní věc. Rozhodně v jeho případě nebylo možné uvažovat o tom, že by cokoli bránilo vyhovět výzvě správce daně včas, nebylo vůbec nutné kontaktovat kohokoli na pracovišti finančního úřadu, mohl tak učinit písemně či datovou zprávou. Orgán činný v trestním řízení zjevně navíc poskytl obviněnému šanci napravit svou dosavadní liknavost, neboť návrh na potrestání státní zástupkyně podala až poté, co obviněný nedodržel ani lhůtu 5. 10. 2018, v níž po výslechu na policii slíbil prohlášení podat. Těžko si lze představit víc vstřícnosti vůči jeho osobě, a to nejprve ze strany správce daně, který podal trestní oznámení půl roku poté, co jej vyzval, a zejména pak ze strany státního zastupitelství, jak bylo již popsáno. Obviněný měl tedy skutečně dostatek času, aby odvrátil svůj trestní postih za přečin podle §227 tr. zákoníku, na podkladě uvedených okolností proto vůbec nelze uvažovat o využití institutu účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku v jeho prospěch, neboť u něho nešlo o dobrovolné napravení škodlivého následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr.).
16. V další části svého dovolání obviněný M. H. soudům vytkl (navzdory tomu, že se i touto námitkou již odvolací soud zabýval v bodě 8. jeho usnesení) nerespektování zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž argumentoval tím, že jej měl v daném případě správce daně opakovaně vyzvat, aby (dodatečně) učinil prohlášení o majetku, případně mu měl za nesplnění této povinnosti uložit pořádkovou pokutu podle §247 odst. 2 daňového řádu, nikoli podat trestní oznámení. Ani v tomto směru však nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu tehdy, pokud došlo k naplnění všech obligatorních znaků některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo na základě provedeného dokazování spolehlivě prokázáno, že obviněný M. H. svým jednáním, jak je vyjádřeno ve výrokové části odsuzujícího rozsudku okresního soudu, naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Proto bylo v posuzované věci zcela správně aplikováno též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio . Jak již bylo naznačeno v předešlém bodě tohoto usnesení a vysloveno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zjištěné jednání obviněného odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu, v posuzované věci rozhodně nebyly shledány jakékoli okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit možnost uplatnění odpovědnosti obviněného podle jiného právního předpisu. Obviněnému byla z jeho vlastní praxe nepochybně známa povinnost vyplývající z §180 odst. 1 daňového řádu včetně následků za její nesplnění, přesto obviněný poměrně dlouhou dobu nereagoval, a to ani poté, co se stal v rámci trestního stíhání podezřelým a sám přislíbil prohlášení o majetku učinit. Rozhodně tedy není namístě považovat zjištěný skutek za natolik výjimečný, aby nebylo třeba použít prostředky trestního práva, navíc za situace, kdy obviněný si rovněž musel být vědom, že je ve lhůtě podmíněného odsouzení za jinou trestnou činnost, dokonce podobné povahy. Správci daně rozhodně nelze vytýkat, že nepřistoupil k uložení pořádkové pokuty obviněnému nebo jej opětovně neurgoval, aby svoji zákonnou povinnost splnil. Postup soudů obou stupňů lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Ještě je třeba doplnit, že dotčena nebyla ani zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jak tvrdí obviněný.
17. Druhým z dovolacích důvodů, na nějž obviněný M. H. odkázal ve svém dovolání, je důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, neboť jeho odvolání bylo řádně projednáno v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohla být naplněna ani druhá alternativa ustanovení podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
18. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. H. v části neodpovídalo uplatněným dovolacím důvodům, zbývající výhrady proti použití ustanovení hmotného práva posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Podané dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
19. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. řádu pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu