ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.901.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 901/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 3 To 389/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 59/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 T 59/2018, byl obviněný Z. P. uznán vinným pomocí ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pomocí k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, za což mu soud podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný Z. P. dopustil stručně uvedeno tím, že od 25. 2. 2009 do 15. 12. 2009 ve XY na pokyn R. Z., ředitele obchodní společnosti M., (dále též jen „M.“), jehož trestní stíhání bylo vedeno samostatně u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 64/2011, obviněný jako zaměstnanec M., na pozici vedoucího zásobování a dopravy odsouhlasil celkem 17 faktur k dodávkám zboží a služeb označených ve výroku o vině, z nichž dvě byly vystaveny obchodní společností DETEX, s. r. o., a ostatní podnikatelem J. D., o nichž věděl, že je tato obchodní společnost ve skutečnosti neobdržela, dále k fakturám přiložil tzv. likvidační list se svým podpisem pod položkou „věcná a cenová kontrola“ a rovněž pod položkou „formální a poč. kontrola“, to vše učinil, přestože věděl, že obchodní společnost DETEX, s. r. o., ani J. D. zboží a služby vyúčtované na fakturách obchodní společnosti M., nedodali, čímž usnadnil R. Z., aby nechal tyto faktury zakládat do účetnictví uvedené obchodní společnosti a následně nechal z prostředků této obchodní společnosti, s nimiž byl oprávněn z titulu své funkce disponovat, proplatit plnění, které se neuskutečnilo ve prospěch M., současně obviněný věděl, že tyto faktury budou evidovány v účetnictví M., na straně výdajů, čímž došlo k ohrožení řádného a včasného vyměření daňové povinnosti M., ze strany správce daně, Finančního úřadu ve Frýdku-Místku, ve vztahu k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 a ve vztahu k dani z přidané hodnoty za příslušné zdaňovací období roku 2009, čímž obviněný usnadnil způsobit poškozené obchodní společnosti M., škodu v celkové výši 1 455 760,50 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal obviněný Z. P. odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 3 To 389/2018, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný Z. P. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. René Gemmela proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Úvodem svého podání dovolatel připustil, že na pokyn tehdejšího ředitele M., R. Z., vystavil tzv. likvidační listy k předmětným fakturám, jež R. Z. následně založil do účetnictví obchodní společnosti a nechal proplatit, za což byl tento bývalý ředitel M., v samostatném trestním řízení odsouzen pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle obviněného Z. P. ale nemělo zjištěné jednání příčinnou souvislost s uhrazením fiktivních faktur, resp. byl přesvědčen, že svým jednáním neusnadnil páchání trestné činnosti svému nadřízenému. Účetní poškozené obchodní společnosti K. V. totiž při proplácení fakturovaných částek neměla k dispozici jím podepsané likvidační listy, tudíž tyto dokumenty nebyly nezbytné pro provedení úhrady. Domníval se, že vystavené likvidační listy mohly sloužit nanejvýše k zastření a ztížení odhalení protiprávního jednání hlavního pachatele, ale nesouhlasil s tím, že by usnadnily samotné proplacení či zaúčtování faktur. Nemohl se tak dopustit účastenství na přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Především se však ohradil proti možnosti odsoudit jej za pomoc k citovanému přečinu, neboť hlavní pachatel R. Z. jím nebyl uznán vinným.
6. Nesprávné právní posouzení skutku dovolatel spatřoval rovněž v závěru soudů o naplnění subjektivní stránky, aniž by specifikoval, zda tím směřuje proti tomuto znaku skutkové podstaty u každého z obou trestných činů, za účastenství na nichž byl odsouzen. Tvrdil, že byl zneužit tehdejším ředitelem, neměl tušení o možném způsobení škody obchodní společnosti M., byl přesvědčen, že vyvedené peněžní prostředky budou použity ve prospěch této obchodní společnosti, avšak mimo její oficiální účetnictví. Hlavním pachatelem R. Z. byl obviněný přesvědčován, že jednatelé a společníci M., jsou s celou situací obeznámeni, v některých případech se mělo podle vyjádření R. Z. jednat o finance pro potřeby společníků, což obviněný považoval za formu vyplácení zisku z podnikatelské činnosti, na něž měli společníci právo. Své argumenty dovolatel doplnil poznámkou o tom, že ani sama poškozená obchodní společnost, u níž je stále zaměstnán, jej neoznačila za osobu zodpovědnou za jí způsobenou škodu a ani po něm nikdy nepožadovala její náhradu.
7. Další vadu právního posouzení spatřoval obviněný v použití zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, který nabyl účinnosti až 1. 1. 2010, tedy po spáchání činu, neboť příznivější pro něho bylo použít zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Ten ve svém ustanovení §65 upravoval jeden z předpokladů zániku trestnosti, a to zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost (Trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.). Hájil se tím, že o všem se svěřil jednatelům a společníkům ihned poté, co zjistil, že o fiktivních fakturách vůbec nevěděli, čímž byly podle jeho názoru splněny předpoklady pro použití §65 tr. zákona.
8. Vadou nesprávného právního posouzení bylo podle obviněného stiženo také vyhodnocení otázky promlčení trestního stíhání, popř. využití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Tyto své argumenty obviněný rozčlenil do dvou situací tak, že promlčení trestního stíhání mělo nastat za předpokladu, že by soudy skutek neposoudily jako pomoc k trestnému činu zpronevěry, ale pouze jako pomoc k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, a současně by nebyla shledána důvodnou námitka zániku trestnosti ve smyslu §65 tr. zákona. Tehdy by přicházelo v úvahu aplikovat trestní zákoník včetně jeho ustanovení o promlčení trestního stíhání. Dále své úvahy obviněný rozvinul tak, že kdyby nebylo shledáno jeho trestní stíhání promlčeným, mělo být podmíněně zastaveno, a to pro skutek kvalifikovaný jako pomoc k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, neboť se k němu doznal.
9. Závěrem svého dovolání obviněný Z. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na obsah dovolání měl obviněný správně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě ve spojení s deklarovaným důvodem uvedeným podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dále stručně podotkl, že dovolací námitky se obsahově shodují s dosavadní obhajobou obviněného, s níž se již soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly.
11. Prakticky veškeré výhrady obviněného směřují proti hmotněprávnímu posouzení skutku, tudíž odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, až na požadavek na využití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání, který má ryze procesní charakter. Nicméně v posuzované věci nebyly naplněny zákonné procesní podmínky, neboť podmíněné zastavení trestního stíhání může být aplikováno pouze v řízení o přečinu a doznání obviněného se musí vztahovat ke všem znakům skutkové podstaty včetně zavinění, které však obviněný soustavně popírá. Co se týká námitky, že dovolatel nemohl svým jednáním naplnit znaky pomoci k trestné činnosti hlavního pachatele, státní zástupce obecně připomněl, v čem spočívá účastenství ve formě pomoci, zdůraznil, že zákon obsahuje demonstrativní výčet poskytnutí pomoci, a její obsah je nutné posuzovat vždy v závislosti na specifických okolnostech případu. V posuzované věci podle státního zástupce obviněný podporoval R. Z. v jeho počínání, protože deklarováním provedení kontroly správnosti vynaložených nákladů utvrzoval tohoto hlavního pachatele v přesvědčení, že transakce jsou kryty, jeho protiprávní postup tedy nebude odhalen a v páchání trestné činnosti může pokračovat. Obviněný současně znesnadňoval odhalení defraudačního a účetnictví zkreslujícího postupu tehdejšího ředitele obchodní společnosti vnitřními kontrolními mechanismy, jež fungují v každé obchodní společnosti k zajištění hospodárného vynakládání finančních prostředků. Dále státní zástupce uvedl, že pro posouzení trestnosti účastníka ani není podmínkou zjištění, že bez poskytnuté pomoci by nemohlo dojít k trestnému činu hlavního pachatele.
12. Státní zástupce shodně s názorem soudů obou stupňů vyslovil názor, že obviněný spáchal trestné činy ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jeho obrana spočívající v domněnce o rozdělování zisku mezi společníky neodpovídá znalostem a zkušenostem v oboru, aby mohla být uvěřitelná. Obviněný si musel být vědom toho, že zisk představuje rozdíl mezi výnosy a náklady, avšak výdaj je úbytek peněžních prostředků, až po jeho zaúčtování je možné dospět k úvaze, zda obchodní společnost dosáhla zisku či případně je ve ztrátě. Navíc mu muselo být zřejmé, že takovýmto způsobem se rozdělování zisku nerealizuje. Pokud pak v jiných případech R. Z. tvrdil obviněnému, že peníze mají být vyvedeny mimo účetnictví a poté použity ve prospěch M., ani tehdy státní zástupce neměl obhajobu za důvodnou. Ze strany tehdejšího ředitele ani jednatelů nebylo obviněnému nijak doloženo, na jaký účel mají být vyvedené finance vynaloženy, a už vůbec nemohlo být důvodné domnívat se, že tak bude činěno ve prospěch obchodní společnosti. Zjevné bylo pouze to, že peníze si ponechává R. Z. bez určitého právního důvodu a že fiktivní faktury zakládal do účetnictví M., a k tomu všemu mu obviněný poskytoval součinnost.
13. Státní zástupce nesouhlasil s obviněným ani tehdy, pokud se hájil zánikem nebezpečnosti činu pro společnost. Byl opačného názoru, neboť okolnosti spáchaného skutku, tedy rozsah trestné činnosti, počet dílčích útoků a výše škody svědčí naopak o vyšší společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání. Státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s takovým i jiným rozhodnutím dovolacího soudu v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky ke konání dovolacího řízení, dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
16. Obviněný Z. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popř. na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost pachatele. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro naplnění znaků určité skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Pod uvedený dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, tudíž nebylo možné posoudit, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
17. Uvedenému výkladu zvoleného dovolacího důvodu skutečně odpovídala pouze část námitek obviněného, a to při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné, na což přiléhavě upozornil státní zástupce ve svém vyjádření. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na posouzení dovolání obviněného jako částečně důvodného, a to při řešení otázky časové působnosti trestního zákona. Nejvyšším soudem zjištěné pochybení však v konečném výsledku postavení obviněného Z. P. nijak neovlivnilo a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, proto Nejvyšší soud nepřistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí.
b) K námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
18. Předně je třeba uvést, že s převážnou většinou výhrad, jimiž se obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu snažil zpochybnit právní kvalifikaci skutku posouzeného v jednočinném souběhu jako pomoc ke zločinu zpronevěry a pomoc k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, se pečlivě a zcela srozumitelně vypořádaly již soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud připomíná, že v případech, kdy obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
19. Zdánlivě právní námitka proti naplnění znaku zavinění (zřejmě u obou výše označených přečinů) svým obsahem fakticky mířila zejména proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily provedené důkazy, a nebylo možné k ní přihlížet. Soudy obou stupňů se s otázkou úmyslného zavinění srozumitelně vypořádaly a obviněný ve svém dovolání nepředložil jakýkoli nový argument, jenž by naplnění subjektivní stránky obou přečinů mohl zpochybnit. Navíc v rámci své dovolací argumentace obviněný výslovně přiznal, že věděl o tom, že sporné faktury jsou pouze fiktivní, předmětné (fiktivní) plnění z nich bude odstraněno z majetku obchodní společnosti a peníze budou „vyvedeny mimo oficiální účetnictví společnosti“ (srov. text dovolání na str. 3 nahoře). Tato jím doznaná znalost souvisejících okolností nepochybně svědčí o naplnění vědomostní i volní složky úmyslného zavinění obviněného, neboť mu bylo známo, že předstírané plnění nebude užito ve prospěch poškozené, ale k jinému účelu, resp. k osobnímu obohacení nejméně R. Z. a dále že se faktury stanou součástí účetní evidence poškozené a ovlivní tak její hospodářský výsledek, jež se stane podkladem pro zpracování daňových přiznání poškozené, a přesto potvrdil správnost účtovaných nákladů a vystavil k nim tzv. likvidační listy. Z tohoto důvodu je nutné odmítnout obhajobu obviněného v tom smyslu, že se spoléhal na ujišťování R. Z., jak budou vyvedené finance užity ve prospěch obchodní společnosti M., resp. k rozdělení zisku mezi její společníky. Rozhodně totiž nešlo o zisk, který by vytvořila poškozená obchodní společnost v souvislosti se svým podnikáním, nýbrž o předstírání vynaložených nákladů, které si neoprávněně přisvojil R. Z. a obviněný Z. P. mu k takovému protiprávnímu jednání dopomohl. Již okresní soud se totožnou výhradou zabýval a v bodě 17. svého rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval uvedenou obranu obviněného Z. P. za způsobilou zbavit jej trestní odpovědnosti. Přitom okresní soud vycházel ze soudní praxe a judikatury, které kladou důraz na majetkovou samostatnost právnické osoby a nutnost odlišovat majetek obchodní společnosti s ručením omezeným od majetku jejích společníků jako fyzických osob (též např. u akciové společnosti a akcionářů). Stejně správně uvažoval i odvolací soud (viz bod 18. napadeného usnesení). Nejvyšší soud na podporu těchto závěrů soudů nižších stupňů doplňuje argumentaci o konkrétní publikovaná rozhodnutí zabývající se touto otázkou, např. rozhodnutí č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr., č. 26/2007 Sb. rozh. tr. a č. 41/2010 Sb. rozh. tr., jež vychází právě z majetkové samostatnosti obchodních společností a jejích akcionářů či společníků (byť by se jednalo o stoprocentního akcionáře nebo jediného společníka). Dále je vhodné upozornit na letité zkušenosti obviněného (pracoval 12 let jako vedoucí zásobování a dopravy u poškozené obchodní společnosti), jeho vedoucí pozici v obchodní společnosti, v jejímž rámci měl jistou míru zodpovědnosti mj. i za to, aby tzv. likvidační listy i faktury vystavené na M., odpovídaly skutečnosti, a je zřejmé, že dodržování těchto povinností bylo v zájmu jeho zaměstnavatele a nikoli naopak. Nelze mít žádné pochybnosti o tom, že právě vzhledem k dlouholeté praxi obviněného Z. P., musel mít alespoň hrubou představu o povaze „výmluv“ či fabulací, které mu v souvislosti s dalším nakládáním sporných faktur, resp. využitím odpovídajících finančních prostředků údajně předkládal R. Z. Nakonec sám obviněný tyto manipulace označil za nestandardní, a přesto se na nic bližšího tehdejšího ředitele poškozeného nevyptával, a konal podle jeho pokynů, ačkoli zjevně hrozilo způsobení škody na majetku obchodní společnosti M. Ať už si R. Z. stěžoval, jak jednatelé mají přehnané nároky a požadují mimo výplatu další finance, nebo obviněného ujišťoval o hrazení výdajů obchodní společnosti těmito vyvedenými prostředky, nelze akceptovat obhajobu obviněného, že věřil tomu, že peníze „reálně zůstávají ve společnosti a budou použity ve prospěch M., k úhradě jejích výdajů, které neprocházejí účetnictvím“ (viz opět str. 3 dovolání). Takto formulovaná obhajoba je sama o sobě rozporná, nelze si představit, že by existovala garance, že peníze vyvedené lstí z dosahu obchodní společnosti by dále byly použity opětovně v její prospěch. K ochraně majetku obchodních společností slouží zejména řádně a pravdivě vedená účetní evidence a manipulace stejného typu, jaká probíhala v daném případě, naopak slouží k vyvedení majetku obchodní společnosti mimo její dosah. Tato obecná představa je blízká každému rozumně uvažujícímu člověku, natož zaměstnanci působícímu v obchodní společnosti M., více jak 12 let a dokonce na vedoucí pozici. Pokud se týká údajných plateb „bokem“ jednatelům, těm se takto mohlo dostat pouze neoprávněného plnění, veškeré své oprávněné nároky bezesporu mohli uplatnit řádně, tedy při jejich zaznamenání do účetnictví obchodní společnosti, což si obviněný také musel uvědomovat. Státní zástupce také zcela správně poukázal na nesmyslnost obhajoby, že takto měl být vyplácen zisk jednatelům a společníkům poškozené. Zisk totiž nikdy nemůže představovat fakturovaná částka za dodané zboží a služby, jež byla hlavním pachatelem za pomoci obviněného vyváděna, ale až po zaúčtování faktury a na podkladě dalších účetních operací je možné dospět k závěru, zda a v jaké výši podnikatelský subjekt generoval za určité období zisk. Zjištěné skutkové okolnosti ani přesvědčování R. Z. tedy nemohly svědčit o chybějícím úmyslném zavinění obviněného, naopak bylo dostatečně prokázáno, že obviněný Z. P. úmyslně usnadnil R. Z. pod záminkou úhrady reálně nedodaného zboží a služeb zpronevěřit peněžní prostředky obchodní společnosti M., a fiktivními fakturami vloženými do její účetní evidence zkreslit údaje o stavu hospodaření této obchodní společnosti, jež najde svůj odraz v daňovém přiznání za příslušné účetní období. Nejvyšší soud také připomíná, že při posuzování zavinění pomocníka není třeba, aby měl jasnou představu o zločinu zamýšleném hlavním pachatelem, tedy ve všech jeho podrobnostech, stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v podstatných rysech opodstatňujících určitou skutkovou podstatu, a že ví, že osobou, které je nápomocen, bude poškozen nebo ohrožen statek, který je chráněný trestním zákonem, a to jednáním, které je stíhané trestním zákonem (srov. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919 až 1948, Vážný, č. 4686/1933, jež citoval i soud prvního stupně). Ani výrok o vině odsuzujícího rozsudku ohledně pomocníka nutně nemusí obsahovat detailní popis trestného jednání pachatele, pokud je vyjádřena alespoň hrubá představa pomocníka o trestném činu pachatele, tj. jeho základní skutkové okolnosti týkající se zejména doby a místa spáchání trestného činu, k němuž směřovala pomoc, předmětu jeho útoku, obecného způsobu spáchání, typu trestné činnosti apod.; pomocník nemusí vědět o konkrétním způsobu spáchání trestného činu pachatelem, protože ten závisí na jednání pachatele a pomocník již na něj nemá vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, uveřejněné pod T 914 v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck: Praha).
20. Podobně opakovaná a zcela nedůvodná byla i námitka, podle níž by k proplacení faktur a jejich založení do účetní evidence došlo i bez účasti obviněného Z. P. Za této situace by podle obviněného byla vyloučena příčinná souvislost mezi jeho jednáním spočívajícím v podepsání likvidačních listů a vznikem škody na straně poškozené. Okresní soud zcela správně na podkladě ustálené soudní praxe shrnul, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného jako pomocníka k trestné činnosti R. Z. je lhostejné, zda tento hlavní pachatel mohl spáchat trestné činy i bez pomoci poskytnuté dovolatelem (srov. bod 17. rozsudku okresního soudu a Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919 až 1948, Vážný, č. 3188/1929). Je nutné uvědomit si, že pomoc není součástí společného jednání dvou či více pachatelů přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele. Kdyby tomu bylo naopak, jednalo by se již o spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, resp. §9 odst. 2 tr. zákona. Judikatura zdůrazňuje, že k trestnosti účastenství nepostačuje, aby se osoba, jež má být považována za účastníka, jen ztotožnila s úmyslem pachatele, který vedl ke spáchání trestného činu, vyžaduje se, aby i účastník nějakým způsobem svým jednáním přispěl ke spáchání trestného činu nebo v něm pachatele podpořil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 7 Tdo 440/2005, uveřejněné pod T 823 v sešitě 19 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck: Praha). Právě takový podpůrný efekt ve vztahu k páchání trestné činnosti hlavního pachatele mělo jednání obviněného Z. P., ve vztahu k němuž okresní soud zvolil alternativu pomoci spočívající v usnadnění spáchat trestný čin jinému (srov. právní věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Tato alternativa pomoci připouští možnost spáchání trestného činu hlavním pachatelem i bez účasti pomocníka, avšak s jeho pomocí pachatel snadněji dosáhl svého záměru. Podle zjištěných skutkových okolností obviněný Z. P. naprosto v rozporu se skutečností a se svými pracovními povinnostmi odsouhlasil fiktivní faktury, resp. údaje v nich nepravdivě tvrzené, čímž jednak pomáhal zkreslit skutečný stav hospodaření v rámci vnitřních postupů před ostatními zaměstnanci poškozené a dále utvrzoval hlavního pachatele v tom, že trestná činnost bude úspěšně dovršena a posléze snad i ztíženo její odhalení, jak připustil obviněný v dovolání. Je možné dodat, že též na psychickou pomoc poskytnutou pachateli trestného činu je třeba uplatnit trestní postih (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 344 a 345). Závěrem lze ještě upřesnit k této námitce obviněného, že k trestnosti účastenství na trestném činu se vyžaduje příčinný vztah mezi jednáním účastníka a trestným činem pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 344; Novotný, F. a kol. Trestní právo hmotné. 4. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, str. 192), což v této věci splněno bylo. Nejde tudíž o obviněným zdůrazněný příčinný vztah mezi jednáním účastníka a vznikem škody, jež zcela logicky vzniká až v příčinné souvislosti s jednáním hlavního pachatele. Lze uzavřít, že není pochyb o tom, že jednání obviněného Z. P. naplňovalo podstatu účastenství ve formě pomoci a zcela irelevantní bylo, zda jeho pomoc byla k dokonání trestného činu hlavním pachatelem nezbytně nutná.
c) K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
21. Obviněný Z. P. uplatnil ve svém dovolání také výtky, které měly původ v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Je možné mezi ně zařadit námitku směřující proti právní kvalifikaci účastenství ve formě pomoci u obviněného za situace, kdy pachatel nebyl uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Obviněný v podstatě vycházel ze zásady akcesority účastenství, ale vyložil ji chybně. Akcesoritou se rozumí závislost trestní odpovědnosti a trestnosti účastníka na trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele trestného činu. O účastenství jde jen tehdy, pokud pachatel, k jehož trestnému činu účastenství směřovalo, takový trestný čin dokonal nebo se o něj alespoň pokusil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 343; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, str. 327; Novotný, F. a kol. Trestní právo hmotné. 4. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, str. 192; rozhodnutí č. 58/1973 Sb. rozh. tr.). Je nepochybně pravdou, že účastenství je ovládáno zásadou akcesority, ale současně je vymezeno také zásadou osamostatnění účastenství vyplývající z §24 odst. 4 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti účastníka, který takto jednal, je-li čin spáchán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení. Z dostupné judikatury je možné na takový výklad účastenství poukázat např. na rozhodnutí č. 18/2016 Sb. rozh. tr. (trestnosti účastníka není na překážku, je-li trestní stíhání hlavního pachatele podmíněně zastaveno), nebo na již výše citované rozhodnutí č. 58/1973 Sb. rozh. tr. (trestnosti účastníka není na překážku, pokud jsou na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti), které bylo přijato za dřívější právní úpravy, v níž bylo v takových případech postupováno podle §7 odst. 1 tr. zákona. Dalším projevem osamostatnění účastenství je i ustanovení §4 odst. 3, 4 tr. zákoníku o místní působnosti trestních zákonů, jež stanoví, že jestliže účastník jednal na území České republiky, užije se na účastenství zákona České republiky bez ohledu na to, zda je čin pachatele v cizině trestný (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 344). Ve výsledku tedy není možné ztotožnit princip akcesority účastenství s představou, že účastníka na trestném činu lze uznat vinným jen pod podmínkou, že byla soudem vyslovena vina také hlavního pachatele, a to právě trestným činem, na němž se měl účastník podílet, jak se domníval obviněný Z. P. Trestní odpovědnost účastníka na trestném činu pachatele bude nutné dovodit vždy, jestliže se o určitý trestný čin pachatel alespoň pokusil, a to bez ohledu na to, zda byl následně za takový čin potrestán, resp. odsouzen.
22. Při uplatnění zásady akcesority účastenství ve vztahu k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je tudíž podstatné, že R. Z. jako hlavní pachatel skutečně nechal založit předmětné fiktivní faktury do účetnictví obchodní společnosti M., a to na straně výdajů s tím, že následně budou použity jako podklad pro vypracování přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2009 a daně z přidané hodnoty za příslušná daňová období roku 2009. O skutek naplňující zákonné znaky skutkové podstaty podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku se tak hlavní pachatel minimálně pokusil, resp. jej dokonal, což je zásadní pro trestnost obviněného Z. P. jako pomocníka na tomto trestném činu. Uvedené okolnosti o způsobu provedení přečinu pachatelem R. Z. jednoznačně vyplývají z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, jímž byl obviněný R. Z. uznán vinným jednak trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, a dále též trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Z popisu rozhodných skutkových okolností ve výroku o vině v citovaném rozsudku totiž jasně vyplývá, že u obou trestných činů zpronevěry měl být skutek právně posouzen také jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§125 tr. zákona, resp. §254 tr. zákoníku) spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zpronevěry. Nicméně Nejvyššímu soudu nepřísluší zabývat se případnými vadami citovaného rozsudku, protože není předmětem dovolacího řízení. Na druhé straně případné pochybení právního posouzení trestné činnosti hlavního pachatele v jiné trestní věci nebrání trestnímu postihu obviněného Z. P. jako účastníka na obou těchto trestných činech. V praxi není vyloučeno, že hlavní pachatel trestného činu nemusí být vůbec zjištěn či dopaden, ale bude možné ztotožnit a stíhat pouze účastníka na takovém trestném činu, o jehož spáchání nebudou pochybnosti. Samozřejmě je v takových případech nezbytné postavit najisto, že určitý trestný čin se stal a že k jeho spáchání přispěla konkrétní osoba, například ve formě pomoci. Pak není důvod vyčkávat až (a zda vůbec) bude zjištěna totožnost hlavního pachatele či zda bude moci být postaven před soud, neboť trestnímu postihu pomocníka, byť bez účasti hlavního pachatele, nebrání jakákoli zákonná překážka.
23. Soud druhého stupně se ke shodné námitce vyjádřil v bodě 16. svého usnesení. Sice stručně, avšak výstižně uvedl, že soud prvního stupně vyhodnotil jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. řádu skutečnost, zda skutkem, pro který byl hlavní pachatel stíhán samostatně, tento pachatel naplnil též znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Pokud dospěl k závěru, že se R. Z. dopustil tohoto přečinu v postavení pachatele, přestože jím nebyl uznán vinným výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 70/2013, nic soudu prvního stupně nebránilo ve vyslovení viny obviněného Z. P. pomocí k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §24 odst. 1 písm. c) a §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, resp. podle §10 odst. 1 písm. c) a §125 odst. 1 alinea 2 tr. zákona. S takovou úvahou se Nejvyšší soud zcela ztotožnil z důvodů vysvětlených v bodech 21. a 22. tohoto usnesení.
24. Pokud se obviněný Z. P. domníval, že soudy správně měly na posuzovaný skutek aplikovat zákon účinný v době spáchání činu (tr. zákon), Nejvyšší soud mu musel dát za pravdu, byť s určitou výhradou. Obviněný totiž svou námitku neformuloval v té podobě, v níž Nejvyšší soud zjistil vadu napadeného rozhodnutí, a která spočívá v posouzení hlediska určení příznivější právní úpravy, ale dožadoval se konkrétního užití ustanovení §65 tr. zákona o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, což za daných skutkových okolností nepřipadalo v úvahu, jak bude uvedeno níže. Avšak již samotný poukaz na tr. zákon jako právní předpis, jenž měl být soudy užit při právní kvalifikaci skutku, představoval důvodné zpochybnění postupu soudů obou stupňů.
25. Podle §16 odst. 1 tr. zákona (§2 odst. 1 tr. zákoníku) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Pro závěr, zda použití pozdějšího zákona je z hlediska sankce pro pachatele příznivější, nejsou rozhodná jen hlediska výše a druhu trestních sankcí uvedených ve srovnávaných zákonech, nýbrž je vždy třeba zohlednit výsledek trestního řízení, k němuž úvahy soudu směřují, resp. výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy (srov. rozhodnutí č. 44/1970 Sb. rozh. tr., dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 939/2012). Vždy je v těchto případech nezbytné uvažovat o porovnávaných zákonech komplexně a zkoumat celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, přihlížet by se proto mělo nejen ke zvláštní, ale také k obecné části trestních zákonů s přihlédnutím k individuálním okolnostem pachatele a posuzovaného skutku, a nikoli pouze porovnat trestní sazby stanovené v obou právních úpravách, jak učinily soudy obou stupňů v trestní věci obviněného Z. P. V uvedeném ohledu tudíž lze spatřovat vadu napadeného usnesení i jemu předcházejícího rozsudku. Nicméně pro účely dovolacího řízení bylo třeba zkoumat, zda zjištěná vada spočívající v nesprávném vyhodnocení časové působnosti trestního zákona pouze porovnáváním trestních sazeb u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (namísto u trestného činu zpronevěry, k tomu viz níže bod 26. tohoto usnesení), neměla vliv na výsledek trestního řízení v podobě druhu a výměry trestu, jak byl obviněnému Z. P. v posuzované věci uložen.
26. Okresní soud v bodě 18. svého rozsudku a krajský soud v bodě 21. svého usnesení chybně dospěly ke shodnému závěru o nutnosti aplikovat trestní zákoník, evidentně přitom porovnávaly výhradně trestní sazby v obou právních úpravách, a to výlučně ve vztahu k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Přitom shledaly, že s ohledem na rozpětí trestních sazeb v ustanoveních §125 odst. 1 tr. zákona (od šesti měsíců do tří let) a §254 odst. 1 tr. zákoníku (až na dvě léta) je pro obviněného příznivější použití pozdějšího zákona, než jaký byl účinný v době spáchání tohoto přečinu. Okresní soud však ukládal obviněnému Z. P. úhrnný trest odnětí svobody za pomoc ke dvěma trestným činům spáchaným v jednočinném souběhu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, z nichž přísněji trestný je trestný čin zpronevěry (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 7/1972 Sb. rozh. tr.). Pokud by soudy vycházely z tohoto srovnávacího hlediska trestních sazeb, musely by dojít k závěru, že podle §248 odst. 3 tr. zákona bylo možné uložit obviněnému trest odnětí svobody od dvou do osmi let a naprosto shodná výše tohoto druhu trestní sankce je obsažena i v ustanovení §206 odst. 4 tr. zákoníku. Z uvedeného tedy plyne, že za situace, v níž bylo zcela zřejmé, že při uznání obviněného vinným oběma sbíhajícími se trestnými činy bude třeba ukládat úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §35 odst. 1 tr. zákona, a z hlediska trestních sazeb, jimiž byl obviněný reálně ohrožen pak nová právní úprava nebyla pro obviněného příznivější, nebyl v posuzované věci důvod pro použití pozdějšího trestního zákona.
27. Správně tedy měl být užit trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný v době spáchání trestných činů, jenž vycházel z materiálního pojetí trestného činu (v souladu s §3 odst. 1 tr. zákona byl trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky byly uvedeny v tomto zákoně). Nicméně Nejvyšší soud neshledal důvodným požadavek obviněného, jímž se domáhal použití ustanovení §65 tr. zákona o zániku trestnosti právě odkazem na nízký stupeň nebezpečnosti svého jednání, za něž byl odsouzen ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona („Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.“). Konkrétní okolnosti posuzovaného případu totiž nebezpečnost činu pro společnost spíše zvyšovaly, než by ji snižovaly. Jak již bylo uvedeno shora, podle dřívějšího zákona by vedle trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, resp. pomoc k němu, měl být posuzovaný skutek právně posouzen jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Je zcela evidentní, že v rámci hodnocení stupně společenské nebezpečnosti tohoto činu by muselo být zohledněno naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu (včetně §88 odst. 1 tr. zákona). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ( §3 odst. 2 tr. zákona), bylo třeba vycházet z tehdy platné judikatury, podle které již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Také další hlediska rozhodná pro posouzení materiální stránky trestného činu ve smyslu §3 odst. 4 tr. zákona byla v případě obviněného naplněna. Zejména sofistikovaný způsob provedení trestného činu, při němž byly na základě fiktivních faktur vyváděny nemalé peněžní částky z majetku poškozené obchodní společnosti, množství takových případů (celkem 17 faktur) a také výše škody dvojnásobně přesahující spodní hranici značné škody stanovené v §89 odst. 11 tr. zákona, vylučují úvahy o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost, který by mohl pro obviněného Z. P. znamenat zánik trestnosti podle §65 tr. zákona. Stejně tak nejde o nijak výjimečný případ, jehož skutkové okolnosti by bránily naplnění podmínek pro použití přísnější trestní sazby u trestného činu zpronevěry ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona, pokud formálně došlo k naplnění kvalifikačního znaku způsobení značné škody. Jinak důvodná výhrada proti nesprávnému vyhodnocení časové působnosti zákona soudy obou stupňů by proto nemohla vyvolat změnu ve vyslovení viny obviněného a v uložení trestu.
28. Žádnou relevanci nebylo možné přiznat ani té části dovolací argumentace, v níž obviněný poukázal na to, jak se společníkům a jednatelům M., svěřil se schvalováním a proplácením fiktivních faktur, jakmile zjistil, že o jejich povaze ani proplácení nevědí. Jak vyplývá z trestního spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 52/2018, minimálně jeden ze společníků a jednatelů této obchodní společnosti K.V. (o jehož dovolání rovněž Nejvyšší soud rozhodoval) byl seznámen s činností obviněného Z. P., a dokonce se na ní sám aktivně podílel a profitoval z ní. Pokud by tedy bylo pravdivé tvrzení obviněného o jakémsi „ohlášení“ účetních manipulací s fakturami a vyváděním finančních prostředků z majetku poškozené, nemohlo by znamenat takovou „změnu situace“, jež by umožnila využít ustanovení §65 tr. zákona o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Toto ustanovení dopadalo na ty změny situace, v nichž došlo zejména k podstatné změně sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy (např. okolnost, že vyzrazené a původně utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem již nejsou předmětem ochrany utajovaných skutečností podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností). V důsledku změny situace pak zanikla nebo se snížila na stupeň nepatrný konkrétní společenská nebezpečnost právě toho činu, který je předmětem rozhodování (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 578). Skutkové okolnosti, za nichž došlo k trestné činnosti obviněného Z. P., rozhodně nevypovídají o změně situace v uvedeném smyslu a nemohly tudíž ani založit důvod pro užití institutu zániku trestnosti upraveného v dřívějším trestním zákoně.
29. K námitce obviněného proti užití pozdějšího zákona soudy nižších stupňů na posuzovanou trestní věc je možné shrnout, že i přes její opodstatnění, neshledal Nejvyšší soud důvod ke kasaci dovoláním napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku, zejména s ohledem na to, že zjištění pochybení nemělo vliv na postavení obviněného a samotný výsledek trestního řízení. Soudy rozhodující v této trestní věci vycházely z pozdějšího trestního zákona, úhrnný podmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému ukládán podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku na dobu dvou let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby i podle zákona účinného v době spáchání činu. Uvedenou výměru trestu odnětí svobody lze naopak považovat za mírnou v případě, že mu byl ukládán trest za účastenství na dvou trestných činech, z nichž u jednoho došlo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. Jeho situace by nepochybně nemohla být výhodnější v případě zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, neboť při novém rozhodování o vině a trestu obviněného by nepřicházelo v úvahu zmírnění trestní sankce. Jak již bylo vysvětleno, v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro užití některých moderačních (zmírňujících) ustanovení trestního zákona ve prospěch obviněného Z. P., např. ve vztahu k okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby u trestného činu zpronevěry ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona, ani k navrhovanému použití ustanovení §65 tr. zákona. Praktickým důsledkem kasace napadených rozhodnutí by tak mohla být pouze náprava v označení trestných činů, jichž se obviněný Z. P. dopustil ve formě pomoci podle tr. zákona, ale stále by se jednalo o trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a zpronevěry, k jejichž spáchání byl tento obviněný nápomocen, přičemž trest by mu byl ukládán podle přísněji trestné sazby stanovené u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 tr. zákona, jež se shoduje s trestní sazbou zločinu zpronevěry podle §206 odst. 4 tr. zákoníku, která byla soudy použita.
30. Závěrečné výhrady obviněného by mohly s velkou mírou tolerance odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak je současně nutné je označit za tzv. licitační. Obviněný je totiž formuloval tak, že pokud by Nejvyšší soud nepřistoupil na užití zániku trestnosti podle §65 tr. zákona a souhlasil se soudy ohledně viny pomocí k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (avšak nikoli ohledně viny pomocí ke zločinu zpronevěry), domáhal se naopak aplikace tr. zákoníku a jeho ustanovení o promlčení trestního stíhání. Obdobně obviněný použil kondicionál i u následujících argumentů, v nichž pokračoval v úvahách, co by mělo nastat, kdyby Nejvyšší soud nepřistoupil na některé jeho předchozí výhrady a jiné ano. Jestliže by tedy nebyla důvodnou námitka zániku trestnosti ani promlčení trestního stíhání a současně byl shledán vinným stále pouze pomocí k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, k čemuž se obviněný podle svých slov doznal, požadoval aplikaci institutu tzv. odklonu ve formě podmíněného zastavení trestního stíhání. Takovými podmíněnými argumenty se však Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť i na podkladě obsahu trestního spisu je naprosto zřejmé, že obviněný Z. P. byl pravomocně uznán vinným pomocí jak ke zločinu zpronevěry, tak k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, byť podle pozdější právní úpravy, avšak bez jakýchkoli zhoršujících důsledků a vlivu na jeho postavení v předmětném trestním řízení. Navrhovaným hypotézám okolností, jež v této věci evidentně nenastaly, proto nebyl důvod se blíže věnovat. Snad jen nad rámec dovolacího přezkumu je vhodné se zmínit o podmíněném zastavení trestního stíhání, neboť obviněný takový procesní postup navrhl a s tímto rozhodnutím explicitně vyslovil souhlas u hlavního líčení konaného dne 23. 5. 2018. Okresní soud jeho návrhu nevyhověl, aniž by se k němu vyjádřil ve svém rozsudku. Podmíněné zastavení trestního stíhání je upraveno v §307 a 308 tr. řádu, je prostředkem sloužícím v prvé řadě k urovnání nastalých konfliktních vztahů mezi pachatelem přečinu a jeho obětí (poškozeným) způsobem pro obviněného podstatně méně zatěžujícím, než je pravidelně probíhající soudní řízení ukončené trestní sankcí. V zájmu upravení těchto vztahů zákon umožňuje dočasně ustoupit od trestního postihu obviněného při současném stanovení podmínek směřujících k naplnění zákonného účelu trestního řízení jednodušším a ve své podstatě výrazně výchovnějším způsobem. Podmíněné zastavení trestního stíhání je mezitímním rozhodnutím, vyznačuje se dočasností a ani v případě takového rozhodnutí tedy není trestní stíhání pravomocně skončeno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3478). Mezi základní podmínky pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání náleží podle §307 odst. 1 tr. řádu okolnost, že je vedeno trestní řízení o přečinu, obviněný s takovým procesním postupem souhlasí, doznal se k činu, nahradil škodu způsobenou trestným činem nebo popř. vydal bezdůvodné obohacení (či učinil jiná potřebná opatření k náhradě škody anebo vydání bezdůvodného obohacení) a vzhledem k osobě obviněného s přihlédnutím k jeho dosavadnímu způsobu života a k okolnostem případu lze důvodně považovat rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání za dostačující. Nutno podotknout, že zákon vyžaduje jejich kumulativní naplnění. V dané věci však zjevně nebyly splněny všechny podmínky pro využití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání obviněného Z. P. (již první předpoklad stanoví, že se musí jednat o přečin, ale obviněný se účastnil mj. i na zločinu, resp. trestnému činu; dále nebyl dán požadavek doznání k trestnému činu, dovolatel opakovaně popírá subjektivní stránku obou trestných činů, což se s plnohodnotným doznáním neslučuje). Proto obviněnému Nejvyšší soud nemohl dát za pravdu ani v rozsahu těchto námitek a soudy postupovaly správně, pokud tento odklon od normálního průběhu trestního řízení nevyužily.
V. Závěrečné shrnutí
31. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry dospěl k závěru, že dovolání obviněného Z. P. se částečně opírá o námitky, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jsou opodstatněné, neboť nebylo namístě aplikovat na skutek obviněného pozdější zákon, než jaký byl účinný v době spáchání trestné činnosti. Je však zcela zřejmé, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, a zásah do pravomocného soudního rozhodnutí za účelem nápravy zjištěné vady, by nemohly zásadně ovlivnit postavení obviněného. V rámci nového projednání věci by mohlo dojít pouze k vyslovení viny oběma trestnými činy spáchanými ve formě pomoci, byť podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona ve vztahu k §125 odst. 1 alinea 2 tr. zákona a k §248 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákona. Trest by byl obviněnému ukládán v rámci shodné trestní sazby od dvou do osmi roků, při respektování zákazu „reformationis in peius“ přichází v úvahu jen trest na samé spodní hranici této trestní sazby. Současně je zcela zřejmé, že výklad hledisek časové působnosti trestního zákona (ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zákona) nečiní v ustálené soudní praxi zásadní potíže a nevyvolává pochybnosti o naplnění jednotlivých podmínek těchto hmotněprávních ustanovení. Lze proto konstatovat, že otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu a Nejvyšší soud proto mohl využít procesního postupu předpokládaného pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu