ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.958.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 958/2019-959
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. V. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 15 To 91/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 154/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 1 T 154/2017, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §68 odst. 1, 2 tr. řádu mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 40 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše 8 měsíčních splátkách v minimální výši 5 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako člen představenstva a finanční ředitel obchodní společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY, nyní S., ve výroku rozsudku nesprávně označená jako S. N. (dále jen jako „obchodní společnost S.“), a to v době od 24. 5. 2012 do 14. 9. 2012 způsobil vlastním chybným postupem v rozporu s vnitřními pravidly hospodaření s majetkem jím zastupované obchodní společnosti škodu v celkové výši 619 716 Kč, a to následovně. Na základě obchodní společností S. vyhlášeného poptávkového řízení na odkup a likvidaci užitého technologického zařízení byl výběrovou komisí, jejímž byl obviněný členem, vybrán s nejvyšší cenovou nabídkou 7,30 Kč za 1 kg podnikatel – fyzická osoba R. Š., s nímž následně obchodní společnost S. uzavřela smlouvu o spolupráci č. 75100/12/07 a kupní smlouvu ze dne 25. 4. 2012, kterou jako člen představenstva spolupodepsal obviněný, jenž byl za celý obchodní případ spoluzodpovědný. Posléze, ač obviněný nebyl oprávněný ke změně kupní smlouvy ani úpravě kupní ceny, tedy v rozporu se základními povinnostmi vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, dané zejména ustanovením §192 a §194 odst. 4 a dalších zákona č. 513/1991 sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako „ObchZ“), vnitřními předpisy, jež byly konkretizovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a stanovami obchodní společnosti S., se kterými byl seznámen a které podepsal, v úmyslu umožnit R. Š. odkup železného šrotu za cenu nižší než původně sjednanou opakovaně odsouhlasil jeho návrhy na snížení kupní ceny a vydával A. F. pokyny k fakturaci za takto jím schválené ceny odlišné od kupní smlouvy a udílel mu též další instrukce ohledně fakturace těchto částek.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. V. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 15 To 91/2018, tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Obviněný na začátku svého dovolání zopakoval dosavadní průběh jednání, především okopíroval rozsáhlé pasáže z rozhodnutí soudu prvního stupně (výrokovou část jeho rozsudku) i druhého stupně (prakticky celé jeho usnesení). Vlastní dovolání obviněného je tak obsaženo od 8. strany jeho podání, i v dalších pasážích svého obsáhlého dovolání však obviněný převážně kopíroval text především z jednotlivých důkazních prostředků, ale též z odůvodnění soudů nižších stupňů, případně z různých rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
6. Vlastní dovolací námitky obviněného lze vyjádřit tak, že podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, protože zažalovaný skutek nenaplňuje podle něj znaky žádného z trestných činů. Obviněný především nesouhlasil se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, s nimiž obsáhle polemizoval, mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů spatřoval extrémní rozpor. Dovoláním obviněný napadl především hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Podle obviněného také orgány činné v trestním řízení neprovedly dokazování v dostatečné míře a postupovaly účelově a v rozporu se zásadou materiální pravdy. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním neporušil žádnou svou zákonnou ani smluvně převzatou povinnost, nezpůsobil nikomu žádnou škodu a nejednal ani úmyslně ani z nedbalosti. Podle obviněného postupovaly soudy nižších stupňů v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto své námitky posléze dále rozváděl, vztahoval je ale v zásadě k nesprávným závěrům soudů nižších stupňů o skutkovém ději. Polemizoval s tím, že by v rozsudku soudu prvního stupně vyjmenované vnitřní předpisy s konkrétními ustanoveními mu ukládaly jakékoliv povinnosti, jež měl porušit, v důsledku čehož měla obchodní společnosti S. vzniknout škoda. Upozornil, že on žádnou další smlouvu s R. Š. nepodepsal, žádný závazný pokyn k proplacení peněz nevydal, za fakturaci nebyl odpovědný, nebyl upozorněn, že je fakturováno za nižší cenu, jeho pokyny s ohledem na formalizovaný postup při fakturaci nebyly způsobilé přivodit jakoukoliv škodu etc. Odkazy na příslušná ustanovení obchodního zákoníku jsou podle obviněného natolik obecná, že zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
7. Obviněný ze všech důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, příp. aby sám ve věci rozhodl rozsudkem, jímž by obviněného zprostil obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
8. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve upozornil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Státní zástupce proto odmítl námitky obviněného týkající se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť důkazy jednoznačně svědčí o tom, že žalovaný skutek se stal a že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Z popisu skutku a z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy nižších stupňů se důkazy náležitě zabývaly a uvedené námitky obviněného tak neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu.
9. Ani námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku nejsou podle státního zástupce relevantní. Obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností způsobení alespoň škody nikoli malé na majetku obchodní společnosti S. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný ve svém dovolání pouze obecně zpochybnil svůj úmysl poškodit majetek této společnosti, blíže však nespecifikoval, zda v případě tvrzeného nedostatku úmyslného zavinění chyběla vědomostní nebo volní složka zavinění. Dále doplnil, že pro posouzení úmyslu obviněného bylo podstatné, že využil svého postavení člena statutárního orgánu a finančního ředitele obchodní společnosti S. a z jejího majetku prodával věci (kovový šrot), za které v rozhodném období neobdržel do majetku této obchodní společnosti peněžní plnění, které bylo v daném místě a čase reálně dosažitelné. Z tohoto důvodu odmítl námitky obviněného, jimiž zpochybnil existenci úmyslného zavinění.
10. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas i s další námitkou obviněného, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Především nesouhlasil s námitkou, že obviněný neporušil žádnou zákonnou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek. V rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině byla správně uvedena zákonná povinnost, kterou obviněný porušil. Ta spočívala v povinnosti obviněného jako statutárního orgánu vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Umožněním prodeje věcí z majetku obchodní společnosti S. pod obvyklou tržní cenou obviněný tuto povinnost porušil. Současně také nevykonával správu majetku této obchodní společnosti v souladu s vnitřními předpisy, neboť nemohl libovolně rozhodovat o změně kupní ceny zboží, neboť tato změna podléhala přísně stanoveným pravidlům. Obviněný však zneužil svého postavení v poškozené obchodní společnosti a z jejího majetku převedl zboží, jehož hodnota v místě a čase byla vyšší. Svým jednáním porušil smluvní povinnost, kterou měl vůči této obchodní společnosti a v důsledku tohoto porušení zasáhl do majetkových práv obchodní společnosti S.
11. Státní zástupce neuznal ani námitky obviněného zpochybňující výši způsobené škody, neboť soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku obchodní společnosti S. Výše škody byla jednoznačně prokázána znaleckým posudkem Ing. Bohumila Ulmana, CSc., znalce z oboru ekonomika, na jehož základě dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že výše škody činila nejméně 619 716 Kč. Při stanovení výše škody znalec vycházel z reálné ceny zboží, kterou určil dolní a horní hranicí skutečných cen tohoto zboží v době uskutečnění prodeje.
12. Státní zástupce odmítl konstrukci, že není důvodné trestní stíhání, pokud v občanskoprávním řízení byla pohledávka poškozené obchodní společnosti S. uhrazena. Šlo totiž pouze o náhradu škody poškozené obchodní společnosti. Státní zástupce zcela odmítl i další námitky obviněného, jimiž brojil proti posouzení společenské škodlivosti činu, neboť nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému. Naopak skutečnost, že obviněný v době spáchání skutku vykonával funkci člena statutárního orgánu, v tomto případě zvýšila intenzitu společenské škodlivosti činu, protože mohl zásadně ovlivňovat hospodaření dotyčné právnické osoby. Podle státního zástupce proto nebylo možné akceptovat ani námitku obviněného spočívající v tvrzeném pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio .
13. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
17. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněný napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům
19. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány především v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů. Obviněný označil zjištěný skutkový stav za neúplný a uvedl, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné.
20. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
21. Dovolatel se tak vlastně pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) . Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
22. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
23. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení zásady presumpce neviny či práva na spravedlivý proces, jak obviněný ve svém podání též naznačoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů
24. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů při dokazování nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných důkazních prostředků, jak uvádí obviněný, že by skutkový děj zjistily nedostatečně, že by popisu skutku obsaženému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly provedené důkazy. Naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného. Bylo zjištěno, že obviněný svým postupem porušil povinnost péče řádného hospodáře, která mu byla uložena zákonem, neboť vydával pokyny k proplacení faktur za odebraný šrot za ceny nižší, než byly vysoutěženy, a to dokonce i za ceny nižší, než byly tehdy reálné tržní ceny, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku z oboru ekonomika Ing. Bohumila Ulmana, CSc. Obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že ceny, které navrhoval R. Š. neodpovídají těm, s nimiž zvítězil v poptávkovém řízení, stejně tak si byl dobře vědom, že sám o nové ceně s ohledem na vnitřní předpisy nesmí rozhodnout. Jeho jednání bylo zcela nepochybně rozhodující příčinou, proč poškozenou obchodní společností S. byly fakturovány nižší obnosy za odvezený šrot, než měla poškozená podle sjednané smlouvy obdržet. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného přitom není rozhodující, zda v rámci rozhodovacího procesu nepochybil i někdo jiný, zda případně podřízený zaměstnanec, který plnil pokyny svého nadřízeného, neměl informovat nějakého jiného zaměstnance, pokud pojal podezření, že takové pokyny byly nesprávné a poškozovaly zaměstnavatele, zda zaměstnavatel měl v tomto směru nastaveny dostatečně účinné obranné mechanismy proti takovým jednáním (tzv. compliance programy) apod. V daném případě bylo rozhodující, zda při svém postupu pochybil obviněný a zda jeho pochybení naplňuje znaky trestného činu. Zda je namístě vyvodit trestní odpovědnost i jiných osob, je úkolem státního zástupce, v tomto směru mu soud rozhodující o podané obžalobě v této věci ani nemůže dávat instrukce, neboť je třeba vycházet ze zásady obžalovací (soud rozhoduje jen o skutku, pro který byla podána obžaloba, a to jen ve vztahu k tomu obviněnému, který byl postaven před soud). Jinak lze konstatovat, že soudy nižších stupňů vycházely z dostatečného penza důkazních prostředků, aby si mohly učinit plastický obraz o zažalovaném skutku, provedené důkazy nijak nedeformovaly, naopak se poctivě zabývaly i obhajobou obviněného. Protože nebylo zjištěno, že by obviněný jakkoliv z prodeje majetku poškozené obchodní společnosti pod cenou v rozporu s povinnou péčí řádného hospodáře profitoval, byl stíhán a nakonec i odsouzen pro pouhou tzv. nevěrnou správu, tedy pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
25. Námitky skutkového charakteru a námitky procesní, jež tvořily převážnou část dovolacích námitek uplatněných obviněným, Nejvyšší soud vyhodnotil tak, že neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
c) K přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
26. Jen s velkou mírou tolerance lze některé námitky obviněného podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť i v převážné míře vycházely z jiného skutkového děje, než jaký byl na základě provedeného dokazování zjištěn soudy nižších stupňů. Za ně by bylo možno považovat námitky, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, zejména znak jednání a následku, dále že nebyl naplněn znak zavinění, nakonec že neměla být vůbec uplatněna trestní odpovědnost obviněného, neboť jeho jednání nebylo společensky škodlivé, resp. že byla chybně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.
27. Nejvyšší soud obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je způsobení takovým činem škody značné, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, jak vyplývá z §138 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (tj. tím, že poruší svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, způsobí tak jinému škodu nikoli malou), a je s tím srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k jednání (porušení zákonné či smluvní povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek), tak i k následku (způsobení škody na cizím majetku). Ke způsobení značné škody pak postačí nedbalost – viz §17 písm. a) tr. zákoníku.
28. Obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že způsobil na cizím majetku značnou škodu tím, že porušil svou povinnost řádně spravovat cizí majetek uloženou mu zákonem, a sice ustanovením §192 a §194 odst. 5 ObchZ, podle nichž jako člen představenstva a finanční ředitel měl vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, porušil i smluvně převzaté povinnosti pro něj vyplývající z vnitřních předpisů a stanov obchodní společnosti S., z nichž pro něj vyplývala především povinnost nakládat s majetkem takového rozsahu jen po předchozím schválení představenstvem a zajistit řádnou fakturaci prodávaného majetku.
29. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může odkázat, neboť soudy nižších stupňů se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly a zcela důvodně odmítly námitky obhajoby, které se týkaly porušení zákonné a smluvní povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, které obviněný porušil.
30. Stejně tak lze plně odkázat i na správné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o znak následku, soudy nižších stupňů stanovily škodu skutečně jako minimální, neboť ji určily jako rozdíl mezi tržní cenou prodaného šrotu a skutečně vyfakturovaných a uhrazených částek. Ve skutečnosti ale podle smlouvy měla obchodní společnost S. obdržet ceny výrazně vyšší, vyšší by pak při této úvaze byla i škoda, kterou by bylo možno vyčítat obviněnému, jak na to upozornil i odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého usnesení.
31. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněného, že nejednal zaviněně, resp. že nejednal úmyslně. Opět tím obviněný především zpochybnil skutkové závěry soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný tak činil proto, aby R. Š. mohl odkoupit šrot za ceny nižší, než jaké byly sjednány, přičemž dobře věděl, že není oprávněn nové ceny sám stanovit, ale že takové rozhodnutí musí učinit představenstvo. Toto skutkové zjištění bylo dokonce uvedeno i v popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, kde je výslovně uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu umožnit R. Š. výkup železného šrotu za nižší cenu tím, že opakovaně odsouhlasil jeho návrhy na snížení kupní ceny a vydával pokyny a další instrukce A. F. k fakturaci za ceny odlišné od kupní smlouvy. R. Š. díky tomuto jednání obviněného získal železný šrot do své dispozice, aniž by poskytl náležité protiplnění podle smlouvy, na které měla poškozená obchodní společnost S. nárok.
32. Lze tak uzavřít, že umožněním prodeje věcí z majetku obchodní společnosti S. obviněný porušil svou zákonnou povinnost statutárního orgánu vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, porušil také smluvní povinnosti, které měl vůči obchodní společnosti S., když zasáhl do majetkových práv této obchodní společnosti v rozporu s vnitřními předpisy konkretizovanými soudem prvního stupně a prodal majetek poškozené pod cenou, resp. nežádal plnou úhradu sjednané ceny, nebyl oprávněn ani sám stanovit cenu novou, neboť takové rozhodnutí mohlo učinit jen představenstvo.
33. Jde-li o námitku týkající se subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného. Obviněný v době spáchání trestného činu vykonával funkci člena statutárního orgánu a finančního ředitele obchodní společnosti S. a mohl tak zásadně ovlivňovat chod a existenci této obchodní společnosti. Tyto skutečnosti zvyšují intenzitu společenské škodlivosti tohoto trestného činu. Obviněný i při řešení této otázky vycházel z toho, že jeho jednání nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora.
34. Obviněný namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
35. V dané věci obviněného však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být jeho trestní odpovědnost uplatněna, ostatně ani obviněný na takové okolnosti nepoukázal ve svém dovolání. Naopak lze uvést, že jednání obviněného je pro daný typ trestné činnosti typické, z hlediska některých okolností lze dokonce říci, že jeho společenská škodlivost je zvyšována. Tak především nešlo o jednorázové pochybení, ale o delší dobu trvající a opakované jednání, jímž obviněný opakovaně porušoval své povinnosti statutárního orgánu, čímž způsobil škodu značnou, tedy naplnil dokonce i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. To vše dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků spáchaného trestného činu vůči obviněnému.
36. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 2 až 10), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (str. 2 až 5).
V. Závěrečné shrnutí
37. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že ty výhrady obviněného, které bylo možno s určitou benevolencí označit za námitky odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu