ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1009.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1009/2019-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání, které podala obviněná T. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 9 To 6/2019-268, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, č. j. 2 T 6/2018-234 , byla obviněná T. P. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 13. 7. 2017 v době okolo 17:15 hod. po předchozím troubení v průběhu průjezdu podzemních garáží OD Globus, XY, na vpředu jedoucí vozidlo, jehož řidička byla M. H. B., nar. XY, a po zaparkování vozidla nejprve vykřikla na H. B. "co čumíš!", kdy následně poté, co H. B. společně se svým manželem L. H., nar. XY, na uvedené jednání reagovali tím, že šli směrem k obviněné, strčila tato nejprve do hrudi L. H. a poté, co jí tento odstrčení opětoval, udeřila obviněná L. H. otevřenou dlaní do oblasti levého oka a nosu, na což L. H. reagoval tím, že udeřil obviněnou dlaní sevřenou v pěst do oblasti brady, což mělo za následek krvácení ze rtu obviněné, následně poté, co manželé H. odcházeli pro nákupní košík, přistoupila opětovně obviněná T. P. k L. H. a tohoto odstrčila, a to tlakem rukou do oblasti hrudníku, což L. H. obviněné stejným způsobem opětoval a dále pokračoval v chůzi až do místa otočných dveří a při vchodu do hypermarketu byl opětovně napaden obviněnou, a to do oblasti hlavy a očí, kdy obviněná mimo jiné poškozenému strhla jeho dioptrické brýle, které následně sebrala ze země a kroutivým pohybem brýle úmyslně poškodila, čímž způsobila poškozenému L. H., nar. XY, škodu ve výši 1 490 Kč.
2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozenému L. H. škodu ve výši 1 490 Kč. Se zbytkem svého nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2019, č. j. 9 To 6/2019-268 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Mgr. Slavomíra Hrinka dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněná tvrdí, že její jednání bylo obranou před vstupem cizího muže do její osobní zóny. Soud se měl zaměřit na otázku počátku incidentu a jeho důvodnosti stejně jako adekvátnosti a přiměřenosti jednání obviněné i poškozeného. K fyzickému kontaktu došlo zjevně z důvodu jednání poškozeného. Ten vstoupil do její osobní zóny, přestože bylo prokázáno, že obviněná neučinila nic, z čeho by bylo možné dovodit, že by měla obviněná v úmyslu jej nebo jeho manželku fyzicky jakkoli kontaktovat. Obviněná má za to, že je zcela normální začít se bránit, když do osobní zóny drobné ženy vstoupí cizí muž za doprovodu další osoby. Soud by měl proto dokázat, že jednání obviněné bylo v rozporu s normou chování ve stresové situaci či jinak neadekvátní. Soud však vůbec nezjišťoval a nehodnotil, zda došlo v průběhu incidentu k verbální komunikaci. Bylo na něm, aby řádně a odborně odůvodnil, zda reakce poškozeného byla adekvátní a rozumově a volně vyspělá a v souladu s normami společenského chování. Až v návaznosti na prokázání počátku incidentu a úmyslu a důvodu vstoupení poškozeného do její osobní zóny je na místě posoudit její reakci pod znaky možného trestného činu. Soud nevzal vůbec na zřetel, že poškozený obviněnou udeřil pěstí do obličeje a způsobil jí prokázaná zranění. V této souvislosti vstupují do popředí pohnutky obviněné k obraně a vlastní ochraně. K fyzickému kontaktu došlo výhradně z aktivní iniciativy poškozeného a jednání obviněné bylo ochranou, jednáním z omluvitelných pohnutek a pokusem o zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu v souladu s §6 odst. 2 tr. ř.
6. Soud se existencí omluvitelných pohnutek obviněné vůbec nezabýval, stejně jako neposuzoval tzv. viktimologické spoluzavinění poškozeného. Obviněná tvrdí, že její jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, které se zaobírají výkladem znaků jeho skutkové podstaty. Dodává, že bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že do její osobní zóny vstoupil cizí muž, udeřil ji pěstí do obličeje a poté bez zájmu o důsledky svého jednání místo chtěl i s manželkou opustit. To je zcela v rozporu s normami společenského chování a svědčí o nevyzrálosti a nevyspělosti onoho muže. Považuje za neskutečné, že když se napadená žena snaží bránit, je její jednání považováno za trestný čin. Soud nerespektoval její osobnost, temperament a její ženskost. Upozornila také na věk svůj i poškozeného. Uzavřela, že skutek není trestným činem a uložený trest je nepřiměřený.
7. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která zdůraznila, že obviněná uplatila v rámci svého dovolání opět argumentaci shodnou s její dosavadní obhajobou vznesenou také v jejím odvolání. Její jednání je přitom prokazováno především výpovědí poškozeného a jeho manželky, přičemž nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat jejich nevěrohodnost. Naopak výpověď obviněné konzistentní nebyla, měnila se a v některých momentech byla v rozporu s ostatními důkazy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že celý incident započala svým jednáním obviněná, což potvrdil i svědek R. V. Soudy obou stupňů se se skutkovými zjištěními náležitě vypořádaly, stejně jako s námitkami obviněné a na jejich závěry lze proto odkázat.
9. Dodala, že dovolání se zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými, komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudů jsou podle ní náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Dovolání proto nemůže být důvodné.
10. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení dovolání
18. Přestože obviněná jednotlivé části svého dovolání nadepsala jako „nesprávné hmotně právní posouzení skutku“ (body 3. až 8. dovolání) a „nesprávné právní posouzení skutku“ (body 9. až 13.), v nich uvedené námitky tato označení a tedy ani s nimi související dovolací důvod nenaplňují.
19. V části týkající se údajného nesprávného hmotněprávního posouzení obviněná pouze předkládá svou verzi události, z níž vyvozuje vlastní závěry, a za prokázané označuje okolnosti, které se zcela rozcházejí se závěry uvedenými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V následující části dovolatelka sice uvádí, že „jednání vytýkané jí soudem nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví dle ust. §358 odst. 1 trestního zákoníku“, krom výčtu judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se žalovaného přečinu však nepředkládá žádnou argumentaci stran toho, jak se uvedená rozhodnutí vztahují k projednávané věci nebo alespoň které ze znaků uvedeného trestného činu považuje za nenaplněné. Úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatelku její argumentaci domýšlel nebo dokonce vytvářel, když za tímto účelem je pro podání dovolání povinné zastoupení obviněné obhájcem. Vzhledem k tomu, že z uvedené části dovolání obviněné nelze ani s nejvyšší mírou tolerance dovodit, čeho se její námitka měla týkat, či jak se měla uvedená vada projevit, Nejvyšší soud se k této nebude blíže vyjadřovat.
20. Z výše uvedeného je zřejmé, že žádná z námitek uvedených obviněnou v jejím dovolání nesplňuje podmínky zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněné nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Nejvyšší soud však, jak již výše uvedeno, není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který však nebyl dovolatelkou ani namítnut, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Toliko nad rámec nezbytného, když dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající námitky obviněné nevyvolaly přezkumnou činnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud na podporu závěrů učiněných soudy nižších stupňů uvádí následující skutečnosti.
21. Byť lze s obviněnou souhlasit v tom, že osvětlení otázky počátku incidentu, je pro posouzení věci stěžejní, neboť od něj je nutno vyvozovat další závěry stran právního posouzení skutku, nelze jí přisvědčit v tvrzení, že se touto otázkou nalézací soud nezabýval. Z hodnotící části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že se tento jak počátkem, tak průběhem celého incidentu zabýval podrobně. Jeho závěry stran skutečnosti, kdo byl iniciátorem konfliktu, jsou shrnuty na str. 9 odůvodnění, kde jasně uvádí, že to byla právě obviněná, kdo první uštědřil bezdůvodně poškozenému facku. Za liché je tudíž třeba považovat tvrzení obviněné v jejím dovolání, že bylo prokázáno, že „neučinila žádný pohyb, gesto, či zvuk...“ a ke konfliktu došlo „zjevně z důvodu jednání poškozeného“, když nalézací soud ve svém odůvodnění na str. 7 jasně uvedl, že této části výpovědi obviněné neuvěřil a uvedl důvody, proč tomu tak bylo.
22. Nalézací soud zároveň uzavřel, že poté, kdy obviněná poškozenému dala facku, ten ji udeřil pěstí do oblasti obličeje (str. 9 rozsudku). Není tedy pravdou ani tvrzení, že nalézací soud nevzal v potaz skutečnost, že také poškozený obviněnou udeřil. Správně však nalézací soud poznamenal, že okolnosti jeho napadení obviněné již byly řešeny v paralelním řízení, kde byl poškozený v postavení obviněného a naopak obviněná v pozici poškozené (řešeno Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 47/2018, kde byl L. H. pravomocně uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku). Nelze proto souhlasit ani s tvrzením obviněné, že přestože byla napadena poškozeným, byla ona uznána vinnou trestným činem. Nalézací soud také uvedl důvody, proč poškozený neposkytl obviněné po tomto úderu pomoc, když si nebyl prvně vědom zranění obviněné a poté jí byl opakovaně napaden (str. 9 shora).
23. V této souvislosti namítla obviněná také spoluzavinění poškozeného. Krom skutečnosti výše uvedené, tedy že byl v paralelním řízení poškozený uznán vinným přečinem výtržnictví, je třeba poukázat na skutečnost, že poškozený – na rozdíl od obviněné – v průběhu řízení nepopíral svoji část viny na celém incidentu a k napadení obviněné se přiznal (viz str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud vzal tyto skutečnosti při svém hodnocení v potaz a posuzoval jednání poškozeného i obviněné stejně jako adekvátnost jejich reakcí. V postupu nalézacího soudu nelze shledat, že by se snažil roli poškozeného v celém incidentu nějak zmenšovat či bagatelizovat. Uzavřel, že poškozený při prvním incidentu (u zaparkovaného auta) obviněné ránu opětoval, při druhém incidentu (když chtěla poškozeného fotografovat) poté, co do něj strčila, jí opětoval stejným způsobem, při třetím útoku (v místě otočných dveří) již na její útoky nijak nereagoval, naopak obviněná jej udeřila a strhla mu brýle, které pak zničila. Podstatné je, že se poškozený po prvním střetu pokoušel místo opustit. Je tedy zřejmé, že nejenže byla obviněná iniciátorkou celého incidentu, byla to také ona, kdo byl agresivní, opakovaně a bezdůvodně napadal poškozeného, a přestože poškozený nechtěl v konfliktu dále pokračovat, ona se spor snažila dále eskalovat (viz str. 9 rozsudku nalézacího soudu).
24. Jednání obviněné, kdy opakovaně poškozeného napadla i v okamžiku, kdy se snažil místo konfliktu opustit, nelze za žádných okolností považovat za adekvátní obranu. Normální reakce na skutečnost, že „cizí muž vstoupil do její osobní zóny“ a udeřil ji, jistě není tohoto muže pronásledovat a ještě jej dvakrát napadnout (strkat do něj, dát mu facku a verbálně jej atakovat). V souvislosti s uvedenou námitkou obviněné, tedy že se jako drobná žena cítila ohrožena tím, když poškozený vstoupil do její osobní zóny, zní poněkud neuvěřitelně její tvrzení, že se svým jednáním pokoušela o zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu v souladu s §76 odst. 2 tr. ř. Těžko se mohlo jednat o pokus zadržení osoby podezřelé (bez ohledu na její fotografování poškozeného), když do poškozeného strkala, dala mu facku a verbálně jej atakovala. Naopak za takové zadržení by bylo lze považovat jednání svědka R. V., který poškozeného zaklekl a držel na zemi, dokud nepřišla ochranka poté, co dovolatelka poškozeného obvinila z napadení. V rozporu s tvrzeními obviněné o jejím napadání poškozeným je výpověď tohoto svědka, podle něhož se poškozený, na rozdíl od ní, po svém zadržení choval klidně a nic neříkal. Svědek rovněž uvedl, že již v této chvíli mu manželka poškozeného, svědkyně M. H. B., říkala, že incident se udál jinak, než mu tvrdila obviněná (viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
25. Pokud jde o naplnění jednotlivých znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou, k těmto se nalézací soud podrobně vyjádřil na str. 9 až 10 svého rozsudku. Uvedl zde, proč dospěl k závěru, že incident se stal na místě veřejnosti přístupném, když se jednalo o podzemní garáže obchodního centra v 17:00 hodin. Skutečnosti, že se incident udál veřejně a mohl se dotknout širšího okruhu lidí, svědčí také, že obviněné přišel na pomoc svědek R. V. a jeho zadržení poškozeného bylo přítomno více lidí (podle výpovědi tohoto svědka i poškozeného). Nalézací soud intenzitu útoku obviněné, kdy poškozeného celkem třikrát napadla na různých místech, incident prodlužovala a eskalovala a poškozenému způsobila i škodu zničením brýlí, důvodně považoval za dosahující takové úrovně, jež brání uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
26. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že obviněná ve svém dovolání uplatnila výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
27. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu