ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1019.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1019/2019-616
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání obviněné E. O., nar. XY, bytem XY, a obviněného E. Č. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, č. j. 6 To 67/2018-491, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 10/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 1 T 10/2018, byla obviněná E. O. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1, písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byla odsouzena za tyto přečiny a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 4 T 5/2018, který nabyl právní moci dne 4. 4. 2018, podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou; podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ve výroku o trestu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 4 T 5/2018, který nabyl právní moci dne 4. 4. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný E. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl týmž rozsudkem uznán vinným přečinem krádeže podle 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, to vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozený byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání obviněná a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která je podala v neprospěch obou obviněných do výroků o vině i trestu. Z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil Vrchní soud v Praze podle 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. (rozsudkem) znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil obviněnou za tyto zločiny a za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 4 T 5/2018, který nabyl právní moci dne 4. 4. 2018, podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 4 T 5/2018, který nabyl právní moci dne 4. 4. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný E. Č. byl uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozený byl odkázán odvolacím soudem s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to podle §229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění dovolání. Obviněný Č. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že je přesvědčen, že v předmětné trestní věci nebyly naplněny znaky trestné činnosti spáchané v rámci organizované skupiny, a odvolací soud tak porušil zásadu in dubio pro reo. Podle obviněného nebylo provedenými důkazy „postaveno najisto“, že obvinění a muž ve žluté mikině jednali v součinnosti, a nikoliv jako konkurence. Podle obviněného nebylo vyvráceno, že rovněž zmíněný muž (ve žluté mikině) usiloval o zmocnění se téže peněženky. Dále je přesvědčen, že by nebyl ani tak naplněn znak organizované skupiny – minimálně tří trestně odpovědných osob, neboť se podle jeho mínění mohlo jednat o osobu duševně nemocnou nebo drogově závislou. Vzhledem k tomu, že tato osoba nebyla identifikována, nemohli obvinění námitku např. duševní nemoci této osoby namítnout. Rovněž vyjádřil své přesvědčení, že v předmětné trestní věci nebyla prokázána ani vyšší forma součinnosti. V další části dovolání vznáší výhrady vůči hodnotícím závěrům odvolacího soudu ve vztahu k otázce zjištěné organizované skupiny, což dovozoval zmíněný soud také z kamerového záznamu, a současně soudu vytýká, že tyto úvahy nemají své opodstatnění, neboť nebyl přibrán „odborník na řeč těla“. Nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem [bod 19) jeho rozsudku] pokud dospěl k závěru, že obvinění byli na společném jednání vůči poškozenému dříve domluveni, přičemž jejich úmysl nelze dovodit a tím prokázat ani znaky činnosti organizované skupiny, a tyto nedostatky nelze nahradit tím, že je vycházeno z jeho bohaté trestní minulosti. Závěrem podaného dovolání navrhl zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná O. rovněž odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že v předmětné trestní věci skutkový děj popsaný soudy ve vztahu k její osobě nemohl naplnit skutkovou podstatu trestných činů, kterými byla uznána vinnou, neboť skutkové závěry učiněné soudy jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle jejího mínění neměly soudy pro své rozhodnutí dostatek důkazů, které by umožnily jim učinit závěr o vině obviněné, přičemž soudy v rámci hodnocení důkazů oproti zákonnému postupu podle zásady in dubio pro reo, akceptovaly důkazy, které vyznívaly v její neprospěch. Podle dovolatelky absentují jakékoliv přímé důkazy, které by prokazovaly závěry soudu druhého stupně ohledně domluvy a následného předání peněženky obviněnou muži ve žluté mikině, přičemž obviněná uvádí, že kromě spoluobviněného nikoho neznala, a proto jsou závěry soudu druhého stupně spekulativní, když kamerové záznamy, které jsou bez zvuku nic konkrétního neprokazují. Jestliže neexistuje žádný přímý důkaz a nepřímé důkazy jsou neprůkazné, měla být dle jejího názoru respektována, v duchu nálezů Ústavního soudu, které obviněná cituje, zásada in dubio pro reo. Skutková věta (pod bodem č. 1) je podle obviněné vykonstruovaná a plná právních rozporů. Skutečnosti v ní zmíněné neodpovídají realitě a nebyly prokázány. Vzhledem k tomu, že její vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána, navrhla, aby nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a současně navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu jí odložil výkon rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že postup i rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správný a např. v souvislosti s otázkou koordinovanosti činnosti pachatelů poukazuje na to, že nejprve tito vytipovali opilou oběť, tuto sledovali a testovali stupeň její opilosti a postupovali v součinnosti s mužem ve žluté mikině. Vzhledem k tomu, že neshledala vady tvrzené obviněnými v rozhodnutí odvolacího soudu, navrhla dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. K obviněnými uplatněnému dovolacímu důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Vzhledem k tomu, že v odvolání obou obviněných je odkazováno na porušení zásady in dubio pro reo a obviněnou je zmiňován pojem extrémního rozporu, který může být za jistých okolností důvodem pro podřazení takové námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve obecně k uvedeným pojmům uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a ve své podstatě není prostředkem k revizi napadených rozhodnutí ve smyslu výhrad obviněných, kterými jsou opětovně dublovány námitky uplatněné v předcházejících stadiích řízení, se kterými se již nižší soudy správně (nikoli však v souladu s představami obviněných) vypořádaly . I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Pokud jde o námitku obviněných (procesní), že důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a bylo postupováno tendenčně v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s uvedenou problematikou o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
11. V reakci na konkrétní námitky obviněných je nutno uvést následující. Obhajoba obou obviněných v řízení před soudem prvního i druhého stupně, stejně jako v dovolání, spočívá na tvrzení, že sice došlo k situaci, kdy obviněná vzala poškozenému peněženku [peníze, telefon, nějaké papíry – obviněný viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně, peněženku a telefon – obviněný viz bod 4 rozsudku soudu prvního stupně], avšak v žádném případě nešlo o jednání organizované skupiny. Muže ve žluté mikině neznali, uvedenou osobu (cikán – uvádí oba obvinění) nikdy před tím neviděli. V odvolání obviněná uvedla, že vzala peněženku, možná i mobil, nikoli však kreditní karty a neexistují přesvědčivé důkazy, že by se tyto karty v peněžence nacházely [obviněný se vzdal práva odvolání]. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stejně jako rozsudku odvolacího soudu [vzhledem k dovolací argumentaci obviněných bude zejména poukazováno na části rozhodnutí odvolacího rozsudku] vyplývá, že se tyto velmi podrobně zabývaly např. situací, která předcházela zmocnění se peněženky poškozeného obviněnou a následnému jednání obviněných s dalšími neustanovenými osobami. Odvolací soud např. v bodě 19) svého rozsudku velmi podrobně rozvedl, proč neuvěřil obhajobě obviněných ohledně agrese muže ve žlutém, jak oba obvinění rovněž shodně uvádí ve svém dovolání. Tímto záznamem byla jednoznačně vyvrácena nejen obhajoba obviněné, ale také tvrzení obviněného, že šlo spíše o vlastní iniciativu obviněné, zatímco on (obviněný Č.) zůstával opodál. Odkazuje-li obviněný v dovolání na skutečnost, že předmětný kamerový záznam soudy hodnocený jako usvědčující důkaz (vedle např. částečného doznání obviněných) nemůže obstát při utváření závěru, že jednání se obvinění dopustili jako organizovaná skupina, neboť „nebyl přibrán odborník na řeč těla“, pak Nejvyšší soud podotýká, že se plně ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu druhého stupně, které jsou logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle, jak vyplývá z dovolání obou obviněných. Uvedenou námitku je nutno označit za účelovou [stejně jako tvrzení, že nebyl ustanoven další pachatel, který mohl být např. duševně nemocný – tudíž by nebyly dány podmínky pro posouzení jednání obviněných jako členů organizované skupiny] v rámci reakce na vyvíjející se důkazní situaci, navíc za námitku procesní.
12. Pokud jde o argumentaci obviněných, že jejich jednání nevykazuje znaky organizované skupiny, přičemž opětovně zpochybňují hodnotící úvahy odvolacího soudu [sama dovolatelka uvádí, že prokázání organizované skupiny bývá velmi problematické, a v předmětné věci neměly soudy např. k dispozici dostatečné důkazy při absenci výpovědi neztotožněného spolupachatele], pak považuje Nejvyšší soud za vhodné s ohledem na velmi podrobné odůvodnění problematiky organizované skupiny odvolacím soudem, na jím uváděné závěry vyjádřené v bodech 21-27), pro stručnost odkázat. V souvislosti s tímto postupem je nutno upozornit obviněné nejen na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy dovolací námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, nikoli však v případě, že se s tímto dovolacím důvodem míjí], ale také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ve vztahu k dovolacímu řízení je potřebné rovněž zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené pod jimi tvrzený extrémní nesoulad] se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, neboť sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
13. Z podaných dovolání vyplývá, kromě již jednoznačně zmíněných procesních námitek, které nemohou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, že vedle těchto obvinění také poukázali na hmotně právní ustanovení trestního zákoníku – organizovanou skupinu. Byť jde o hmotně právní ustanovení, které by v případě zjištění, že námitky k tomuto pojmu obviněnými zmíněné jsou zjevně neopodstatněné ospravedlňovala postup podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [rovněž odmítnutí, ale podle jiného dovolacího důvodu], je Nejvyšší soud toho názoru, že v předmětné trestní věci byla znak organizované skupiny po teoretické stránce velmi podrobně rozveden odvolacím soudem a v souvislosti s předmětnou trestní věcí bylo odvolacím soudem zdůvodněno, které skutečnosti jej vedly k závěru, že jednání obviněných je nutno posuzovat jako jednání organizované skupiny. Za situace, kdy však obvinění primárně zpochybňují důkazy, kterými byl prokázán skutkový stav, umožňující učinit závěr, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny [bod 21-25 rozsudku soudu druhého stupně], pak nelze takto předloženou námitku označit za právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. K nutnosti zabývat se pravou podstatou námitek, které obvinění uplatnili ve svých dovoláních se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem nebylo důvodu rozhodovat o návrhu obviněné na odložení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu