ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1041.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1041/2019-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 4 To 55/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 91/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 T 91/2018, byl T. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému J. Č. náhradu škody ve výši 10.916 Kč jako nemajetkovou újmu vyjádřenou v penězích a se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 To 55/2019-216 k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. stran poškozeného J. Č. a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný je povinen podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozenému J. Č. náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 10.208 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen „obhájce“) proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vyjádřený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s argumentací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Na podporu zmíněného dovolacího důvodu uvedl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, „když soud nerespektoval hned několik zásad, kterými je trestní řízení ovládáno a které jsou uvedeny v ustanovení §2 tr. ř.“, z čehož dovozuje existenci tzv. extrémního rozporu ve smyslu judikatury Ústavního soudu a oprávněnost zásahu Nejvyšším soudem. V návaznosti na uvedené poukázal na to, že důkazy nebyly hodnoceny způsobem, který předpokládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., soudy vycházely zejména z výpovědí, které svědčily v jeho neprospěch a upozadily výpovědi svědčící v jeho prospěch (výpověď jeho manželky, nebo rozpory ve výpovědi poškozeného a jeho manželky atd.), a to i v rozporu s audio záznamem z místa incidentu. Dále poukázal na to, že se vytýkaného jednání měl dopustit bezprostředně poté, kdy se podrobil závažné operaci oka, ale on neměl zájem na vyvolání konfliktu. Rozporuje také průběh události a uvádí, že celý incident netrval tak dlouho, jak uvádí poškozený a jeho manželka a pokud trval, pak je zarážející, že se soudy spokojily pouze s určitou časovou (podstatně kratší) výsečí průběhu konfliktu, kterou předložil poškozený. Důvodem konfliktu pak nebyl úmysl obviněného rušit veřejný pořádek, ale vyříkat si s poškozeným jeho jednání, kdy obviněný reagoval na situaci, kdy byl ohrožen život jeho a jeho rodiny, a kterým byly porušeny předpisy vztahující se k provozu motorových vozidel na pozemních komunikacích poškozeným. Uzavřel, že výtržnost se musí výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců, k čemuž v daném případě nedošlo. V závěru dovolání také uvedl, že z „odůvodnění na straně 5 předmětného rozhodnutí je naprosto patrné, že soud při hodnocení trestu má za významné jednání, které nebylo dosud pravomocně skončeno a nectí tak zásadu „presumpce neviny“. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a důvodnost všech výroků napadeného rozhodnutí a ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí i vadné řízení mu předcházející zrušil a věc přikázal k novému projednání.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že první část dovolání obviněného spočívá v argumentaci, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo a obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním. Takové námitky však nelze pod uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit. Další okruh námitek popsaný v dovolání je opakováním obhajoby (překopírováním textu odvolání), přičemž odvolací soud na uvedené námitky zákonu odpovídajícím způsobem reagoval, tudíž zmíněný okruh námitek považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněný. Jestliže obviněný rovněž vznesl jistou výhradu k uloženému trestu, pak podle mínění státního zástupce, tyto námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňují a rovněž nespadají ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však ani nebyl uplatněn. Závěrem svého vyjádření navrhl dovolání obviněného jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. Za situace, kdy obviněný poukázal na dle jeho názoru existující „extrémní nesoulad – rozpor“ mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a jejich hodnocením, pak považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve obecně k uvedenému pojmu [též k zásadě in dubio pro reo] uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a ve své podstatě není prostředkem k revizi napadených rozhodnutí ve smyslu výhrad obviněných, kterými jsou opětovně dublovány námitky uplatněné v předcházejících stadiích řízení, se kterými se již nižší soudy správně (nikoli však v souladu s představami obviněných) vypořádaly . I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Pokud jde o námitku obviněného (procesní), že důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a bylo postupováno tendenčně v rozporu se zásadou in dubio pro reo [pokud obviněný uvádí, že „soud naprosto vytrhuje z výpovědí slyšených svědků pouze ty části, které svědčí v neprospěch odsouzeného“], pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s uvedenou problematikou o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
11. V souvislosti s charakterem námitek (ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství posouzených jako skutkové), je nutno uvést, že v daném případě bylo prokázáno, že se obviněný dopustil jednání (kvalifikovaného jako přečin výtržnictví) tím, že napadl jiného, a to způsobem, že zabrzdil své vozidlo a přinutil tak k zastavení i předjížděné vozidlo poškozeného, protože tento mu předtím neumožnil předjížděcí manévr, přistoupil ve vzteku k poškozenému, otevřel dveře u místa řidiče, začal jej vulgárně napadat a snažil se jej udeřit pěstí do hlavy, což se mu nejméně v jednom případě podařilo, v tomto jednání pokračoval i poté, co poškozený vystoupil z vozidla a začal se aktivně bránit, obviněný jej následně uchopil za trup a narazil na karoserii vozidla poškozeného, a když se tento otočil zády, zasáhl ho obviněný kopem do pravého boku. Zmíněného jednání se obviněný dopustil na silnici číslo XY v Hradci nad Moravicí, části XY, tedy na místě veřejnosti přístupném. Tento průběh skutkových událostí byl prokázán nejen částečně výpovědí samotného poškozeného a jeho manželky, ale dokládají ho i na místě pořízený audio záznam zachycující část incidentu, lékařské zprávy popisující poranění poškozeného a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (otok a citlivost levé tváře, podvrtnutí prstu). Lze tedy uzavřít, že se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a pro stručnost lze na tomto místě odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Opavě str. 3 – 4), příp. na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě str. 4 – 5.
12. Vznáší-li obviněný výhrady vůči právní kvalifikaci jednání, které podle jeho mínění nemohlo být kvalifikováno jako přečin výtržnictví a mohlo snad vykazovat znaky přestupku proti občanskému soužití, pak považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že trestný čin výtržnictví ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozh. č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (rozh. č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 zejména: a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost). Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3321 – 3327). V souvislosti s předmětnou trestní věcí je rovněž nutno odkázat na obdobně řešené případy (agresivita mezi řidiči) Nejvyšším soudem, kdy tento v agresivním chování řidiče motorového vozidla, na předchozí vypjatou dopravní situaci dospěl k závěru, že jednáním obviněných byly naplněny znaky přečinu výtržnictví [3 Tdo 1515/2016 – (obv. ukopl a rozbil levé vnější zrcátko), 8 Tdo 1271/2017 – (obv. fyzicky napadl druhého řidiče)], nikoli pouze přestupku. K otázce subsidiarity trestní represe se rovněž ve zmíněných rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší soud a vzhledem k tomu, že v předmětné trestní věci rovněž došlo k fyzickému napadení řidiče – poškozeného obviněným, lze pro stručnost odkázat na rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr. [z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že „úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“] .
13. K otázce uloženého trestu, byť námitka obviněného nebyla dostatečně konkretizována, považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze uvést, že obviněnému za přečin výtržnictví bylo možno uložit trest odnětí svobody v trestní sazbě až dvě léta. Byl-li tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců (s podmíněným odkladem na jeden rok), nelze namítat, že mu byl uložen nepřiměřený trest ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který umožňuje zásah Nejvyššího soudu pouze za situace, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Prostřednictvím dovolacího důvodu, který obviněný uplatnil [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nelze nepřiměřenost trestu ve smyslu zvoleném obviněným namítat, což je zřejmé z rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
14. Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [za právně relevantní posoudil s jistou dávkou tolerance argumentaci, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek] jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení pak Nejvyšší soud odkazuje na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu