ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.439.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 439/2019-1215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný S. P. , nar. XY ve městě XY (nyní Lotyšská republika), státní příslušník Lotyšské republiky, trvale bytem Lotyšská republika, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 10 To 72/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 9/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 4 T 9/2018, byl obviněný S. P. uznán vinným - společně se spoluobviněným B. K. - zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„1. dne 4. 11. 2015 v 09:34 hod. v XY, ulici XY, po předchozím obhlédnutí objektu a v úmyslu zmocnit se za užití násilí zlatých šperků, vstoupili do provozovny zlatnictví Profihotovost, kde nejprve zajistili vstupní dveře provozovny proti uzavření nákupní taškou s kostkovaným vzorem, ve které byly tři dlažební kostky, načež obžalovaný B. K. vytáhl kovovou tyč o délce cca 60-80 cm, kterou několika údery rozbil skleněnou výplň u čtyřech uzamčených vitrín, které se nacházely při levé stěně od vchodových dveří, z nichž následně oba začali vybírat plata s vystavenými zlatými šperky a dávat je do tašky, a když začala prodavačka B. S., nar. XY křičet, obžalovaný B. K. se na ni otočil a upřeným výhružným pohledem ji přiměl k tomu, aby přestala křičet a aby tato dál jen mlčky přihlížela jednání obviněných, zatímco druhá prodavačka poškozená L. K., nar. XY stiskla skryté tlačítko nouze a rovněž se z obav o svůj život a zdraví nepokoušela o žádný odpor, a poté, co obžalovaní odcizili celkem devět kusů plat se zlatými šperky, mezi nimiž byly zlaté náramky, prsteny, řetízky, náhrdelníky, přívěsky a náušnice o celkové váze 621,31 g, které si vložili do přinesené tašky, z místa utekli, čímž poškozené společnosti PROFIHOTOVOST s. r. o., IČ 27908224, se sídlem Praha 1, ulice Spálená 90/17, způsobili škodu ve výši 495.929 Kč na odcizených špercích a poškozením skleněných vitrín škodu ve výši 8.443 Kč,
2. téhož dne, tedy 4. 11. 2015, kolem 10:40 hod. v XY, v ulici XY, po předchozím obhlédnutí objektu a v úmyslu zmocnit se za užití násilí zlatých šperků, vstoupili do provozovny zlatnictví s názvem Zlatnictví – Hodinářství – P. J., kde opětovně nejprve zajistili vstupní dveře proti uzavření nákupní taškou s kostkovaným vzorem, ve kterém byly tři dlažební kostky, načež obžalovaný B. K. vytáhl kovovou tyč o délce cca 60-80 cm, z prodejního pultu srazil na zem mosazné stolní zrcadlo k nohám prodavačky A. K., nar. XY, a poté uvedenou tyčí několika údery rozbil skleněnou výplň dvou vitrín prodejního pultu, ze kterých oba obžalovaní odcizili celkem dva kusy plat s 21 kusy řetízků z bílého a žlutého zlata, plato s 32 kusy náramků ze zlata, plato s 35 kusy přívěsků ze zlata a jedno dřevěné plato s 30 kusy ručně vyráběných prstenů ze žlutého a bílého zlata, poté oba společně z místa utekli, a poškozenému P. J., IČ XY, s místem podnikání XY, tímto jednáním způsobili škodu ve výši 350.619 Kč na odcizeném zboží a poškozením skleněných vitrín škodu ve výši 6.569 Kč“.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný S. P. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu šesti let.
3. Spoluobviněnému B. K. byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu osmi let.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma spoluobviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému PROFIHOTOVOST s. r. o. majetkovou škodu ve výši 343.997 Kč a poškozenému P. J. majetkovou škodu ve výši 309.431 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 10 To 72/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
6. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný S. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že s ohledem na skutková zjištění soudů nelze jeho jednání kvalifikovat jako pohrůžku bezprostředního násilí, neboť se žádného násilí ani pohrůžky násilí nedopustil. Pro nenaplnění znaku „použití násilí“ popř. znaku „bezprostřední pohrůžky násilí“ nelze tato skutková zjištění podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže a jedná se o trestný čin krádeže. Poznamenal dále, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze také uvedl, že se jedná o hraniční případ mezi právní kvalifikací loupeže a krádeže. Uzavřel pak, že se k trestné činnosti doznal, skutkový stav byl v původním řízení soudem zjištěn správně, nicméně došlo k chybné právní kvalifikaci.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný v podstatě opakuje skutečnosti, které na svou obhajobu uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Odkázal proto na rozhodnutí soudů nižších stupňů, ztotožnil se s nimi a stručně doplnil, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě a blíže rozebrané v odůvodněních, vykazuje znak pohrůžky bezprostředního násilí. Tato pohrůžka je zpravidla vyjádřena výslovně, avšak stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. A právě takováto situace konkludentního aktu nastala i v posuzované věci. Proto soudy nijak nepochybily, když označily předmětný skutek za loupež, ačkoliv výslovná pohrůžka nezazněla. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., navrhl státní zástupce dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 10 To 72/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. V návaznosti na výše uvedené možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Stále ještě v obecné poloze pak Nejvyšší soud konstatuje, že jí nemohl z důvodů níže rozvedených přiznat žádné opodstatnění.
17. Podstata této argumentace spočívá v tom, že právní kvalifikace zvolená soudy nižších stupňů je chybná, neboť jednání obviněného nenaplnilo znak „užití násilí“ nebo „pohrůžky bezprostředního násilí“, a proto je měly soudy správně kvalifikovat jako krádež podle §205 tr. zákoníku.
18. V daných souvislostech je namístě předně konstatovat, že o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jde, pokud je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a se kterým se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V dané věci je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů se s výše citovanou námitkou náležitě vypořádaly. Za této situace je možno odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné se alespoň stručně k namítanému (tvrzenému) pochybení vyjádřit.
19. V návaznosti na to je třeba nejprve připomenout, že trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
20. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1729s.).
21. V návaznosti na rozvedená teoretická východiska je třeba konstatovat, že v posuzované věci byl v případě obou dílčích skutků (útoků) znak „pohrůžky bezprostředního násilí“ naplněn. V rámci dílčího skutku popsaného pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně nespočívala předmětná výhrůžka povahy konkludentní (nonverbální) jen v upřeném pohledu spoluobviněného B. K., s cílem přimět prodavačku k tomu, aby přestala křičet, nýbrž v celém komplexu skutkových okolností (způsob chování na místě činu podrobně rozvedený v rozsudku nalézacího soudu, zejm. rozbíjení vitrín kovovou tyčí, vyvolání obav o život a zdraví u prodavaček), které tuto „primární“ podobu oné výhrůžky spolehlivě dokreslovaly a vymezily právě jako pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci užitou ze strany spoluobviněného B. K.
22. Stejně je třeba nahlížet v rámci dílčího skutku popsaného pod bodem 2. na jednání spoluobviněného B. K., kdy vytáhl kovovou tyč a z prodejního pultu srazil na zem k nohám prodavačky A. K. mosazné stolní zrcadlo. Rovněž i zde nešlo pouze o ono smetení zrcadla na zem, ale o něco více, tedy o to, jak vnímala toto jednání spolu s dalším chováním obou spoluobviněných na místě činu právě poškozená, tzn. v důsledku celého komplexu skutkových okolností případu. A ta je vnímala jednoznačně, zcela v souladu se smyslem znaku, o který se tu jedná, tj. o užití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
23. I když dovolatel sám pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci neužil, „pouze“ byl společně se spoluobviněným B. K. na místě činu a společně s ním se zmocňoval cizích věcí, je rovněž vinen loupeží jako její spolupachatel. Tento jednoznačný závěr plyne ze standardní judikatury a doktrinálního výkladu pojmu a forem společného jednání coby znaku objektivní stránky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
24. Zde je vhodné připomenout, že pojem spolupachatele navazuje na pojem pachatele, jímž je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže
a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu,
b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněno jen souhrnem těchto jednání,
c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu - působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 328-329s.). „ K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, aby každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Zákon nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem. Není třeba, aby se každý spolupachatel ve smyslu trestného činu loupeže osobně dopustil zjevného násilí, stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým spolupachatelem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS – Vážný).
25. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (tedy) není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330.). Tak tomu bylo právě v případě dovolatele.
26. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
27. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu