ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.639.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 639/2019-836
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. T., nar. XY v XY, trvale XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 44 To 35/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 41/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 46 T 41/2017, byl obviněný M. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ poté, co dne 31. 5. 2011 obdržel na svůj bankovní účet č. XY, vedený u České spořitelny a. s., jehož je jediným disponentem, finanční prostředky ve výši 3 290 000 Kč (označení platy: R. J.), přičemž uvedená finanční částka byla zaslána společností Raiffeisenbank a. s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b z důvodu plnění z úvěrové smlouvy č. XY uzavřené mezi společností Raiffeisenbank a. s. a J. R., narozeným XY, ve výši 3 290 000 Kč, finanční částka byla určena na úhradu za převod členských práv a povinností spojených s bytovou jednotkou č. XY v bytovém družstvu Úžlabina, IČ: 25104837, se sídlem Praha 10, V Úžlabině 2050/4, vybral v hotovosti na pobočce České spořitelny a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62 dne 31. 5. 2011 částku ve výši 1 000 000 Kč a dne 1. 6. 2011 částku ve výši 2 200 000 Kč, kdy byl nejméně srozuměn s tím, že tak činí bez právního důvodu, neboť uvedené finanční prostředky mu nenáleží, přičemž bylo zjištěno, že číslo bankovního účtu obžalovaného T. č. XY bylo uvedeno v žádosti o úvěr jako účet, na nějž mají být finanční prostředky poukázány a uvedeným jednáním se tak obohatil a získal prospěch v částce 3 290 000 Kč“ .
3. Za uvedený trestný čin byl podle §215 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v délce dvou roků.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 44 To 35/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že trestný čin podílnictví má zafixovat protiprávní stav, který byl nastolen trestným činem hlavním. Tímto zdrojovým trestným činem měl být trestný čin podvodu, kde poškozenou byla Raiffeisenbank a. s. Tvrzení odvolacího soudu, že trestný čin jako zdrojový delikt byl skutečně spáchán, se nezakládá na pravdě, neboť J. R. byl zproštěn obžaloby podané pro spáchání trestného činu podvodu, a z tohoto rozsudku nevyplývá, že trestný čin byl skutečně spáchán. Pro spáchání trestného činu podílnictví z nedbalosti se vyžaduje, aby ze strany pachatele nebyla zachována potřebná míra opatrnosti. Ze skutečnosti, že obviněnému byly na účet zaslány peníze, o nichž se oprávněně domníval, že mu náleží, a tyto peníze následně vybral, nelze dovozovat, že nezachoval potřebnou míru opatrnosti, resp. že mohl předvídat způsobení trestněprávního následku. Samotné nedodržení potřebné míry opatrnosti nemůže založit trestní odpovědnost. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je současná možnost a schopnost pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. Tato možnost nebyla v řízení prokázána, nebyla dokonce ani tvrzena. O zavinění z nedbalosti jde pouze v případě, že povinnost a možnost předvídat způsobení trestněprávního následku jsou dány současně. Posuzování subjektivní míry opatrnosti se odvíjí od znalostí, vlastností a zkušeností pachatele. Tyto znalosti a zkušenosti obviněného nelze dovozovat z výpovědi D. M., že obviněného zná z doby svého působení v České spořitelně a že tehdy jí byl představen ředitelem jako VIP klient, který do České spořitelny nosil obchody, ani z toho, že k platbě byla připojena nesrozumitelná poznámka.
7. Pro naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu je nutné, aby pachatel svým aktivním jednáním na sebe převedl majetkovou hodnotu. Obviněný nejednal aktivně, pouze pasivně přijal peníze, které mu byly poukázány na jeho účet, které z něj vybral. To nelze považovat za ukrývání věci nebo majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem. Obviněný nic neskrýval a majetkovou hodnotu udržoval v dosahu možného odhalení oprávněnými osobami, jelikož se k účtu hlásil a domníval se, že mu dané peníze patří. Znak skutkové podstaty daného přečinu musí být naplněn tím, že pachatel získá dispoziční moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou svým aktivním konáním, které je ve vztahu k zavinění způsobeno nevědomou nedbalostí. Obviněný žádné „chování“ neučinil, pouze přijal na svůj účet peněžní prostředky, které následně z účtu vybral, neboť byl přesvědčen, že jsou jeho.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 44 To 35/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 46 T 41/2017, ve výrocích o vině a trestu zrušil a zprostil jej obžaloby.
9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel zčásti své námitky formuloval jako skutkové, přičemž reálně existující vady soudních rozhodnutí ponechal stranou. Polemizoval totiž se zjištěním, že trestný čin jako zdrojový delikt byl skutečně spáchán, a poukazoval na skutečnost, že J. R. byl zproštěn obžaloby pro trestný čin úvěrového podvodu. Taková námitka se minula s argumentací odvolacího soudu, který uvedl, že zdrojový delikt spáchán byl. Ve vztahu k subjektivní stránce sice dovolatel uvedl v obecné rovině správné výklady nedbalostního zavinění, v konkrétní rovině se však vrátil k tvrzení, že se domníval, že mu peníze náleží. Obhajobu, podle které se mělo jednat o vrácení půjčky poskytnuté dovolatelem zemřelému M. N., přitom nalézací soud přesvědčivě vyvrátil.
10. Podle státního zástupce neobsahuje popis skutku ve výroku o vině žádný popis skutkových okolností trestného činu, kterým byly finanční prostředky získány a není zmíněna ani právní kvalifikace trestného činu, jímž měly být finanční prostředky získány. Nejsou zmíněny ani okolnosti nasvědčující nedbalostnímu zavinění pachatele ve vztahu k původu finančních prostředků z trestného činu spáchaného jinou osobou, když použitá formulace „byl nejméně srozuměn s tím, že tak činí bez právního důvodu, neboť uvedené finanční prostředky mu nenáleží“ by nasvědčovala spíše úmyslnému zavinění, ovšem k trestnému činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Příslušné skutkové okolnosti nejsou uvedeny ani v odůvodnění soudních rozhodnutí. Ve vztahu k subjektivní stránce je poněkud nepřiléhavě uvedeno, že dovolatel věděl o trestním stíhání J. R. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se pouze konstatuje vědomost obviněného o tom, jak se sjednávají úvěry (což nic nevypovídá o jeho vědomosti o okolnostech získání konkrétního úvěru) a dále se uvádí, že musel být nejméně srozuměn s tím, že koná bez právního důvodu, neboť mu uvedené finanční prostředky nenáleží, což opět nasvědčuje trestnému činu podle §219 tr. zákoníku. Dovolací soud však napadené rozhodnutí přezkoumává pouze z důvodů v dovolání výslovně uvedených, a pokud by dovolatel uvedl pouze výše uvedené primárně skutkové námitky, muselo by být dovolání odmítnuto podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Dovolatel však podle státního zástupce vznesl relevantní a důvodné námitky proti existenci zákonného znaku trestného činu podle §215 tr. zákoníku „převedl na sebe majetkovou hodnotu“ . Převedením na sebe podílník získává dispoziční moc nad věcí (resp. podle právní úpravy činné v době činu - věcí nebo jinou majetkovou hodnotou), která byla získána trestným činem jiné osoby nebo jako odměna za něj. Věc (nebo jiná majetková hodnota) může být převedena jednáním, které má povahu (byť neplatného) dvoustranného úkonu. Vždy musí jít o převedení s vědomím osoby, která má věc nebo jinou majetkovou hodnotu u sebe. Ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě vyplývá, že dovolatel s předmětnými prostředky nakládal až poté, co došly na jeho bankovní účet a dostaly se tak do jeho dispozice. Není popsáno žádné jednání dovolatele, kterým by v součinnosti s pachatelem hlavního trestného činu nebo s jinou osobou působil k tomu, aby předmětné finanční prostředky byly na jeho účet převedeny. Není ani uvedeno, že by jeho číslo účtu bylo v žádosti o úvěr uvedeno s jeho vědomím nebo jeho souhlasem. Jeho jednání tedy odpovídá spíše znaku trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku ve znění platném v době spáchání činu. Námitky týkající se znaku „převedl na sebe majetkovou hodnotu“ tedy považoval státní zástupce za důvodné.
12. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 44 To 35/2019, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 46 T 41/2017, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 44 To 35/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V posuzované věci však část námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž polemizuje se zjištěním, že trestný čin jako zdrojový delikt byl skutečně spáchán a opětovně předkládá tvrzení, že se domníval, že mu peníze náleží, neboť se mělo podle něj jednat o vrácení půjčky poskytnuté zemřelému M. N. Presentuje tak jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a rovněž v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. ř.
21. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad) . Dlužno ovšem konstatovat, že obviněný tento extrémní rozpor (nesoulad) nenamítl a svojí argumentací ani neosvědčil.
23. V návaznosti na to možno obecně konstatovat, že pokud by dovolatel vznesl pouze námitky výše uvedené, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však prezentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou.
24. Konkrétně namítl, že v jeho jednání absentuje znak skutkové podstaty přečinu podílnictví z nedbalosti spočívající v převedení majetkové hodnoty na sebe nebo na jiného.
25. Trestného činu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 (soudy nižších stupňů užily zákona účinného v době spáchání činu) se dopustí, kdo ukryje nebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj a takovým činem získá pro sebe nebo jiného značný prospěch.
26. Převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí (nebo jinou majetkovou hodnotou - znění do 31. 5. 2015), která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, a směřuje k realizaci užitku z ní, ať už pro sebe, nebo pro jiného. Věc (nebo jiná majetková hodnota) může být převedena např. darem, koupí, směnou, popř. postoupením. Převedení se může stát jak bezplatně, tak i za úplatu. Převedením je i další převod, tj. od překupníka na dalšího překupníka. Je nerozhodné, z jakého důvodu podílník převedl na sebe takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, např. přijal ji na úhradu své pohledávky, kterou měl vůči pachateli původního trestného činu (srov. R 42/1971). Jde o převedení s vědomím nebo souhlasem osoby, která má takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu u sebe. (In: Šámal P. a kol. Trestní zákoník, 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2140s.).
27. V návaznosti na uvedená obecná východiska nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení se podává, že obviněný s předmětnými finančními prostředky nakládal až poté, co přišly na jeho bankovní účet, čímž se dostaly do jeho dispozice. Ve skutkové větě není popsáno žádné jednání obviněného, kterým by v součinnosti s pachatelem hlavního trestného činu nebo s jinou osobou působil k tomu, aby předmětné finanční prostředky byly převedeny na jeho bankovní účet. Není ani uvedeno, že by jeho číslo účtu bylo v žádosti o úvěr uvedeno s jeho vědomím nebo souhlasem.
28. V souladu s vyjádřením státního zástupce tak dovolací soud shledal námitky dovolatele vztahující se ke znaku „převedl na sebe majetkovou hodnotu“ důvodnými. Nemohla proto obstát právní kvalifikace shora popsaného skutku jako přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za této situace byly uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. naplněny. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda toto zjištění opodstatňuje kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů, a dospěl k závěru, že tomu tak není. V tomto směru se tedy neztotožnil s návrhem dovolatele (ani státního zástupce), a to z následujících důvodů.
29. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že nelze dovodit, že by jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (určující pro právní závěry) nenaplňovalo znaky žádného trestného činu. Naopak, tento skutek vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného majetkového trestného činu, přičemž v úvahu přichází (byť by bylo možno usuzovat i na jiný trestný čin) především trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (i se zřetelem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném v době spáchání činu). Tohoto trestného činu podvodu se dopustí ten, „kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“ .
30. V obecné poloze lze ve stručnosti konstatovat, že podstatou trestného činu podvodu je jednání pachatele spočívající v tom, že jiného uvede v omyl (tím je rozpor mezi představou a skutečností), jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne škoda nikoli nepatrná (podle §209 odst. 1 tr. zákoníku) na cizím majetku (tou se rozumí újma majetkové povahy) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby, jímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Po subjektivní stránce je třeba (ve vztahu k typovým znakům základní skutkové podstaty) úmyslného zavinění. Značnou škodou, která je kvalifikačním znakem ustanovení §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, je škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
31. Je ovšem třeba také připomenout, že pokud si pachatel přisvojil peníze, které mu byly omylem zaslány na bankovní účet, s nímž disponoval, pak pro rozlišení, zda tím spáchal trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (s využitím omylu jiného) nebo trestný čin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku (tj. věci, která se dostala do moci pachatele omylem), je rozhodující, zda pachatel věděl o omylu jiné osoby v době, kdy se peníze dostaly do jeho moci, tj. když se skutečně dozvěděl o takové platbě na bankovní účet (např. na základě výpisu z účtu). Věděl-li pachatel již v této době, že jde o peníze, které mu byly zaslány omylem, může spáchat jen trestný čin podvodu, nikoli trestný čin zatajení věci. Uvědomí-li si pachatel omyl (nebo je na něj upozorněn) až poté, co již získal věc (nebo jinou majetkovou hodnotu – ve znění trestního zákoníku do 31. 5. 2015, a to se zřetelem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku), za níž se považují podle §134 tr. zákoníku (podle §134 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015) i peníze na účtu, do své dispozice (do své moci), nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. V takovém případě není vyloučena jeho trestní odpovědnost pro trestný čin zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 538/2007).
32. Z kontextu skutkových zjištění soudů nižších stupňů popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku prvního stupně vyplývá, že předmětná finanční částka byla omylem zaslána a připsána na účet obviněného, jemuž nenáležela. Současně se z těchto zjištění podává, že obviněný téměř celou tuto finanční částku vybral v hotovosti, čímž v této výši způsobil na cizím majetku škodu (škodu značnou) a zároveň se obohatil, přičemž byl nejméně srozuměn s tím, že tak činí bez právního důvodu, neboť uvedené finanční prostředky mu nenáleží. Nutno přitom konstatovat, že věděl, že na finanční prostředky nemá žádný nárok již v době, kdy mu byly v důsledku omylu zaslány a připsány na bankovní účet (tj. dostaly se do jeho dispozice). Tomu nasvědčuje i skutečnost, že z předmětné částky (3.290.000,-Kč) vybral obnos ve výši 1.000.000,-Kč téhož dne (31. 5. 2011), kdy mu byla na účet připsána, a následující den (1. 6. 2011) vybral částku ve výši 2.200.000,-Kč. Z uvedeného vyplývá vedle naplnění objektivních znaků dané skutkové podstaty též úmyslné zavinění obviněného v podobě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (subjektivní stránka). Nemohl tak být spáchán trestný čin zatajení věci, který je podmíněn tím, že pachatel v době, kdy si přisvojuje cizí věc, neví o tom, že mu tato věc nepatří.
33. Nejvyšší soud však dále konstatuje, že trestný čin podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je přísněji trestný, než trestný čin podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedená vyšší přísnost vyplývá z výměry trestu odnětí svobody u dotčených trestných činů, a to jak z její spodní, tak její horní hranice. Trestný čin podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je sankcionován trestem odnětí svobody v trvání až na tři léta, zatímco za trestný čin podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v trvání dvou až osmi let. Případná změna právní kvalifikace by pak vedla k porušení zásady zákazu reformationis in peius , neboť dovolání podal pouze obviněný, nikoliv státní zástupce v jeho neprospěch (srov. §265p tr. ř.). Náprava spočívající v překvalifikaci činu v naznačeném směru není proto možná.
34. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Na rozdíl od rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se při postupu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. vychází z toho, že dovolání je alespoň částečně opodstatněné, tj. Nejvyšší soud shledal existenci uplatněného dovolacího důvodu , ale přesto dospěl k závěru, že není třeba napravit vadu napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, která zakládá důvod dovolání, a to kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. K takové situaci v případě obviněného došlo, neboť s přihlédnutím ke shora uvedené zásadě nebylo možno právní kvalifikaci změnit (otázka řešená z podnětu odvolání přitom neměla po právní stránce význam) a skutek by tak musel být i přes případný kasační zásah Nejvyššího soudu opět kvalifikován podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. obdobně rozhodnutí č. 9/2007 - II. Sb. rozh. tr.).
35. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu