ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.836.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 836/2019-864
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 2. 2019, č. j. 14 To 13/2019-799, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 126/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 9. 2018, č. j. 1 T 126/2017-750, byl obviněný M. Z. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
obžalovaný M. Z., jakožto zmocněnec oprávněný na základě plné moci ze dne 20. 6. 2014 zastupovat obžalovaného D. Z., fyzickou osobu podnikající pod IČ: XY, DIČ: XY, s místem podnikání XY, která je od 31. 5. 2014 u Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územního pracoviště v Pardubicích, zaregistrována jako dobrovolný plátce daně z přidané hodnoty se zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc, a to ve všech záležitostech, včetně jednání s právnickými a fyzickými osobami a jednání před úřady a orgány státní správy, zaúčtoval, bez srozumění D. Z., do jeho daňové evidence přijatou fakturu č. XY ze dne 31. 5. 2014, vystavenou dle pokynů M. Z. obžalovaným P. P., jednajícím za obchodní společnost G.., IČ: XY, DIČ:XY, se sídlem XY, jako dodavatelem, na částku 5 251 400 Kč, skládající se z částky 4 340 000 Kč jako základu daně a částky 911 400 Kč jako daně z přidané hodnoty v sazbě 21% za údajné dodání zboží „hybridní obvod STK 7408/UCY“ v počtu 3 500 kusů, ačkoli obchodní společnost G., toto zboží D. Z. vůbec nedodala, a faktura č. XY byla tudíž fiktivní, kdy M. Z. následně vykázal přijetí výše zmíněné faktury č. XY i v přiznání k dani z přidané hodnoty D. Z. za zdaňovací období květen 2014, které D. Z. bez srozumění s obsahem podepsal, a které M. Z. podal dne 29. 7. 2014 na Finančním úřadu pro Pardubický kraj, Územním pracovišti v Pardubicích, jeho jménem, když jeho prostřednictvím uplatnil D. Z. neoprávněně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z přijatých zdanitelných plnění od plátců za zdaňovací období květen 2014 ve výši 911 400 Kč, a přesto, že M. Z. následně Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj, ve snaze získat neoprávněný nárok na odpočet DPH ve výši 911 400 Kč, deklaroval prodej části zboží z výše uvedené faktury č. XY obchodní společnosti TECHNOKOM, se sídlem Ruská federace, Novosibirsk, Trikožnaja D5, prostřednictvím faktury č. XY, kterou měl pro obchodní společnost TECHNOKOM jménem D. Z. vystavit dne 20. 7. 2014, přičemž k tomuto prodeji zboží nedošlo, neboť D. Z. jej nikdy neobdržel a obchodní společnost TECHNOKOM, s. r. o., DIČ/KPP 5405277955/5405011001 ukončila dne 16. 5. 2014 svoji činnost vzhledem k likvidaci na základě rozhodnutí arbitrážního soudu, přičemž se nacházela od 27. 5. 2011 v konkurzním řízení, a Finanční úřad pro Pardubický kraj uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 911 400 Kč neuznal a D. Z. nevyplatil.
2. Obviněný byl za tento zločin a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 3. 2018, č. j. 14 T 49/2018-101, který mu byl doručen dne 7. 9. 2018 a jenž nabyl právní moci dne 7. 9. 2018, odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudek byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 3. 2018, č. j. 14 T 49/2018-101, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. P. Obviněný D. Z. byl obžaloby pro v ní vymezený skutek zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř.
3. O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. 2. 2019, č. j. 14 To 13/2019-799, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím obhájce Mgr. Václava Hatáka dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i z důvodu nedostatečných skutkových zjištění a vadného hodnocení důkazů majících povahu zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces. V řízení před soudy obou stupňů byly podle něj provedeny takřka výhradně důkazy svědčící v jeho neprospěch, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch provedeny nebyly nebo je soudy systematicky opomíjely. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel zmiňuje, že povinností soudu je zdůvodnit, proč neprovedl důkazy ve prospěch obviněného. Má za to, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jakékoli trestné činnosti. Jeho vina prokázána nebyla, proto mu neměl být ani uložen trest. Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho řádným opravným prostředkem, považuje za nepřípustný. Již samotný postup soudu je porušením práva na obhajobu i spravedlivý proces. Rozsudek (zřejmě míněno usnesení) proto pokládá za nepřezkoumatelný.
5. Obviněný namítl, že skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným, vyžaduje úmyslné zavinění, jež není možné jen předpokládat. Je nezbytné je prokázat konkrétními důkazy. Způsob odůvodnění svého zavinění považuje za nepřijatelný, vina prokázána ani odůvodněna nebyla. Postup soudů obou stupňů je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a §2 odst. 2, 5 tr. ř. Pokud totiž jediný zásadní důkaz obžaloby (výpověď svědka P.) obsahuje přijatelné vysvětlení jen některých námitek obhajoby, svědčí to o tom, že nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Odvolací soud podle jeho názoru postupoval nesprávně, pokud hodnotil výpověď svědka W., jelikož byla provedena v řízení před soudem prvního stupně. Nadto ji odvolací soud shledal nevěrohodnou, aniž by tento svůj závěr odůvodnil (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1066/2002 a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011). Zmínil dále závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, podle něhož je třeba v situaci „tvrzení proti tvrzení“ přísně respektovat princip presumpce neviny. Doplnil (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08, I. ÚS 2445/09, I. ÚS 558/01, II. ÚS 2142/11), že existence pochybností musí být hodnocena vyznívat v jeho prospěch.
6. Soudy se podle názoru dovolatele nezabývaly skutkovou verzí, kterou jim na svoji obhajobu předložil, a již obsahově připomenul. Namítá, že údajná fiktivnost je založena jen na výpovědi P. P. Podle jeho názoru již z toho, kdy bylo daňové přiznání k DPH podáno, plyne, že nešlo o fiktivní obchod. Daňové přiznání za období květen 2014, jež mělo být podáno do 25. 6. 2014, bylo podáno až 29. 7. 2014, a to z důvodu jeho snahy, aby nebylo nutné žádat o nadměrný odpočet. Za nepochopitelnou považuje úvahu odvolacího soudu, podle níž dělení budoucího výnosu z trestné činnosti na třetiny se jeví jako logické a reálně možné. Nesouhlasí ani se závěry soudů, pokud jde o dodávku vzorků. Fakt, že ruský odběratel za tyto vzorky zaplatil, plyne jak z jeho výpovědi, tak výpovědi svědka W. Podle dovolatele ze sebe odvolací soud „dělá odborníka na elektronické součásti“, když hodnotí, jaké množství vzorků bylo obvyklé nebo potřebné. Jím zmíněné skutečnosti představují „zásadní nesoulad mezi provedeným dokazováním a právním hodnocením věci.“ Za podstatnou vadu řízení dovolatel považuje situaci, kdy z usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. neplynou okolnosti rozhodné pro posouzení skutku z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu.
7. Z odsuzujícího rozsudku není podle názoru obviněného patrné, že jednal způsobem popsaným ve výroku rozsudku se záměrem vylákat výhodu na dani a spáchat takový čin ve značném rozsahu. V této souvislosti nadnesl porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., když rozsudek soudu prvního stupně nároky kladené na řádné odůvodnění rozhodnutí nesplňuje.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ve výroku, jímž byl uznán vinným a ve výroku o uloženém trestu a obdobně postupoval ve vztahu k rozsudku (zřejmě usnesení) Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podal ke shora uvedenému dovolání písemné vyjádření, v němž uvedl, že obviněný v jeho podstatných bodech uplatnil shodnou argumentaci ve svém odvolání, načež tyto námitky se staly při přezkumu součástí úvah odvolacího soudu. Zcela správně jim přitom nebylo ze strany tohoto soudu přisvědčeno, jak vyplývá z odůvodnění usnesení ze dne 13. 2. 2019. Jde tudíž pouze o opakování obhajoby a její skutkové verze, s níž se již vypořádaly soudy nižších instancí v odůvodnění svých rozhodnutí. Poukázal přitom na to, že obviněný napadl rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přičemž uplatnil pouze důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
10. Státní zástupce dále uvedl, že námitkami, ve kterých obviněný tvrdí, že skutkový stav byl nalézacím soudem zjištěn nedostatečně, že soudy rozhodly bez opory v provedeném dokazování, že skutkový děj byl dotvářen nepodloženými úvahami a není výsledkem logických hodnotících úvah, jakož i námitkami, v nichž vytýká vadné hodnocení důkazů, soudy údajné upřednostňování důkazů svědčících v jeho neprospěch oproti důkazům svědčících v jeho prospěch, prosazuje toliko svou vlastní skutkovou verzi, kterou vyhodnocuje jako minimálně rovnocennou se skutkovou verzí přijatou soudem nalézacím, jak ji potvrdil i soud odvolací. Námitky, jimiž se dovolává použití zásady in dubio pro reo , směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a nacházejí se zcela mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl v této části dovolání deklarován jen zcela formálně.
11. Podle názoru státního zástupce není v posuzované věci dán ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V případě obviněného se v poměru mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor jednoznačně nejedná. V předmětném případě na jedné straně stála usvědčující výpověď spoluobviněného P. P., která byla podporována skutečnostmi vyplývajícími z dalších důkazů, listinných, ale i z výpovědí svědků. Tyto důkazy byly v přímém rozporu s výpovědí obviněného, jež byla v obecném rámci a jen do určité míry podpořena výpovědí svědka W. V trestním řízení nešlo o situaci nijak neobvyklou, jež bylo možno vyjádřit slovy tvrzení proti tvrzení. Okresní soud v Pardubicích ve svém odsuzujícím rozsudku podle názoru státního zástupce vyčerpávajícím způsobem popsal skutečnosti vyplynuvší z jednotlivých důkazů, přičemž logicky a věcně přesvědčivě odůvodnil, jakým způsobem se s rozpory v tvrzeních osob vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí. O existenci důvodných pochybností proto hovořit vůbec nelze. Zatímco v případě doznání spoluobviněného P. P., který usvědčil i dovolatele, nebyl důvod k pochybám o pravdivosti jím sdělených skutečností, zcela jiného rázu byla skutková verze prosazovaná obviněným. Jeho prohlášení, že se soudy jím prosazovanou skutkovou verzí vůbec nezabývaly, je na míle vzdáleno skutečnosti. Dovolatel se dopustil také čisté fabulace, pokud prohlásil, že odvolací soud konstatoval existenci zboží a proběhnutí jeho prodeje do Ruska. Existenci nějaké osoby, která skutečně reálně zajišťovala vývozní otázky do Ruska, totiž soudy nikdy nepotvrdily, naopak ji vyloučily. Dovolatel přehodnotil skutková zjištění soudu i v té otázce, zda nějaký odběratel převzal vzorky zboží a zaplatil za ně. Odvolací soud rozhodně při svých hodnotících úvahách k takovému posouzení nepotřeboval odborné znalosti z technického oboru.
12. Jestliže dovolatel napadl vyjádření naplnění subjektivní stránky v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, což podpořil argumentací o neprokázání jeho úmyslného jednání, nejedná se o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je jimi namítáno porušení procesních pravidel. Nelze jim přisvědčit ani po obsahové stránce. Ze skutkové věty výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 1 T 126/2017 totiž bez nejmenších pochybností vyplývá, že obviněný si byl vědom všech rozhodných skutečností, přesto činil aktivní kroky vedoucí k listinnému podložení fiktivních obchodních případů v účetní a daňové evidenci svého syna coby podnikající fyzické osoby. Státní zástupce proto nemá za to, že by ze skutkové věty nevyplývaly všechny potřebné znaky skutkové podstaty předmětného zločinu.
13. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí zásadně – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
21. K dovolání obviněného je předně třeba poznamenat, že obviněný v zásadě uplatnil shodnou argumentaci, jakou vznesl v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, respektive později v rámci odvolání. S touto jeho argumentací se pak oba soudy vypořádaly. Obviněný tak zcela zjevně ve svém dovolání pouze znovu opakuje svoji obhajobu a uplatňuje svoji verzi skutkového děje. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jsou případy, v nichž obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly, posuzovány tak, že takové dovolání je zpravidla vyhodnoceno jako dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Obviněný v této trestní věci uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy dovolací důvod, který je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud však obviněný v podaném dovolání zpochybňuje dokazování provedené oběma soudy z pohledu nedodržení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a porušení zásady in dubio pro reo (s tvrzením, že …“skutkový stav byl nalézacím soudem zjištěn nedostatečně…soudy rozhodnuto bez opory v provedeném dokazování…skutkový děj byl dotvářen nepodloženými úvahami a není výsledkem logických hodnotících úvah…důkazy byly vadně hodnoceny“ ), respektive pokud prosazuje svou vlastní skutkovou verzi, kterou vyhodnocuje jako minimálně rovnocennou se skutkovou verzí přijatou soudem nalézacím, pak tyto jeho námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Jako námitky skutkové a procesní povahy (provádění a hodnocení důkazů) se nacházejí mimo rámec jím zvoleného dovolacího důvodu. Je tedy zřejmé, že obviněný tímto způsobem a v této části dovolání deklarovaný dovolací důvod uplatňuje jen zcela formálně.
23. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný si je problematičnosti takto uplatněných procesních námitek vědom. Proto zpochybnil skutkové závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud [vůči jehož rozhodnutí obviněný neuplatnil přiléhavý dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] poukazem na existenci tzv. extrémního nesouladu. Domáhá se tak toho, aby vzhledem k výjimečným okolnostem případu Nejvyšší soud v rámci svého dovolacího přezkumu přistoupil k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších instancí. Podle názoru Nejvyššího soudu však k tomu v přezkoumávané věci nebyl důvod.
24. Dovolatelem namítaná existence extrémních vnitřních rozporů mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním je jeho zjevnou snahou uplatnit rovněž v dovolání svou vlastní představu o hodnocení důkazů s vyvozením svých vlastních skutkových závěrů. Obviněný má nepochybně právo v rámci trestního řízení (a to v řízení před soudy obou stupňů) při realizaci svého práva na obhajobu hájit se způsobem, který uzná za vhodný a tímto způsobem prosadit svůj vlastní pohled na důkazní situaci a skutková zjištění. Toto své právo bezezbytku uplatnil v řízení před soudy obou stupňů, což ani on sám nezpochybňuje. V rámci dovolacího řízení je však toto jeho právo limitováno a v zásadě vyloučeno. Nelze mu přikládat právní relevanci již proto, že Nejvyšší soud v rámci svého (dovolacího) přezkumu zásadně vychází v podstatě pouze ze skutkových zjištění, které učinily soudy dříve činné ve věci. V této souvislosti lze například zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. K těmto námitkám skutkové povahy se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své přezkumné povinnosti a k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
25. Výjimkou z uvedeného pravidla je tak pouze situace, kdy jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Jde tedy o situace, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
26. Takový stav nicméně v případě obviněného nenastal. Mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, ze kterých ve svém usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, extrémní rozpor jednoznačně zjišťován není. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá (zejména body 16 – 20), že nalézací soud se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně správně ztotožnil a bezezbytku se vypořádal i s odvolacími námitkami obviněného (str. 3 - 5 usnesení odvolacího soudu). Dokazování provedené v této trestní věci proto lze označit za odpovídající požadavku ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., hodnocení důkazů pak ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
27. Přestože dovolání nelze podat z důvodů nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. vůči odůvodnění rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.), je nutné za nedůvodné označit tvrzení dovolatele o nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, neboť odůvodnění obou rozhodnutí jsou zcela v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Vypořádal se i s těmi důkazy, které vykazovaly určité rozpory, či si vzájemně odporovaly, to vše při respektování zásady „in dubio pro reo“ . Oba soudy pak srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlily, proč nepřisvědčily skutkové verzi prezentované obviněným. Za takových okolností proto ani uplatněná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být sama o sobě dovolacím důvodem.
28. Nad rámec výše uvedeného lze dále uvést, že v předmětné trestní věci byla pro posouzení viny obviněného nepochybně klíčovým důkazem výpověď spoluobviněného P. P.. Jakkoliv jeho usvědčující výpověď nestojí nijak osamoceně, neboť je podporována skutečnostmi vyplývajícími z dalších důkazů, ať již listinných, či výpovědí svědků (v důsledku čehož nešlo v této trestní věci o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení), věnovaly se oba soudy velmi pečlivě i zdůvodnění obecné a specifické věrohodnosti tohoto důkazu. V případě doznání spoluobviněného P. P., který svou výpovědí usvědčoval i dovolatele, přitom nebyl důvod k pochybám o pravdivosti jím sdělených skutečností již proto, že obviněný (dovolatel) nevysvětlil (a logicky to v zásadě ani nebylo možné), proč by měl spoluobviněný P. v rozporu s realitou uvádět takové nepravdivé informace, které by vedly nejen k trestnímu stíhání obviněného, ale také k trestnímu stíhání jeho samého, a to s hrozbou uložení trestu odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let.
29. Za zásadní (z hlediska posuzovaného trestného činu) je nutné považovat vyjádření spoluobviněného P., že předmětné zboží, které mělo sloužit k uplatnění odpočtu na DPH, nikdy neexistovalo. Toto jeho sdělení přitom korespondovalo s celou řadou dalších skutečností, které takovému tvrzení nasvědčovaly. Obviněný, který vykonával poslední trest odnětí svobody až do roku 2013, byl v rozhodné době značně zadlužen. V situaci, kdy zároveň nebyl oprávněn sám provozovat podnikatelskou činnost, je logické, že si podmínky pro své protiprávní jednání (neoprávněné uplatnění nadměrného odpočtu) vytvořil prostřednictvím podnikatelské činnosti svého syna, kterého pro tento účel zastupoval na podkladě plné moci. Zdůraznit je nutné i další významnou skutečnost, že k (dobrovolné) registraci jeho syna, coby plátce DPH, došlo krátce před údajným obchodem, a to za stavu, kdy jak obviněný, tak jeho syn byli bez finančních prostředků. Výpověď spoluobviněného P. P. (v části ohledně neexistence zboží a o fiktivnosti fakturace) na straně jedné a obhajobu obviněného na straně druhé pak je také nutno konfrontovat se zjištěním, že údajný kupující z Ruska žádnou ekonomickou činnost nevyvíjel a byl zrušen s likvidací. Těžko si také lze představit situaci, že by obviněný měl ve své majetkové situaci připustit, aby bez jakéhokoli zajištění přišel o majetkové hodnoty v řádech milionů korun a bez protiplnění a záruk, a že by nakoupené zboží svěřil neznámým rusky hovořícím osobám. Stejně tak je nepochopitelné, proč se nikdo nezajímal o vymožení ceny za zboží v hodnotě 5 mil. Kč, které se mělo bez náhrady dostat z dispozice obviněného a jeho syna (a předtím z dispozice spoluobviněného).
30. Souhrn všech těchto zjišťovaných skutečností svědčících pro věrohodnost výpovědi spoluobviněného P. a na základě jeho doznání takto soudy zjištěného skutkového stavu věci je na straně druhé v přímém rozporu s výpovědí obviněného, jehož výpověď byla jen velmi obecně a jen do určité míry podpořena výpovědí toliko svědka W. S výpovědí tohoto svědka se přitom nalézací soud logicky vypořádal a uvedl, z jakých důvodů vyhodnotil jeho výpověď za nepravdivou. Již z tohoto důvodu nemůže obstát námitka dovolatele, že se soudy jím prosazovanou skutkovou verzí vůbec nezabývaly. Navíc se výpověď uvedeného svědka vztahovala výlučně k (údajnému) prodeji zboží či jeho vzorků jménem spoluobžalovaného D. Z. (jako podnikající fyzické osoby) obchodní společnosti TECHNOKOM, se sídlem v Ruské federaci, což již samo o sobě nemohlo zvrátit soudem učiněný závěr o tom, že obchodní společnost G. prostřednictvím spoluobviněného P. zboží D. Z. vůbec nedodala, neboť faktura č. XY byla pouze fiktivní a byla vystavená s jediným cílem, a to získat neoprávněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.
31. V tomto ohledu pak státní zástupce také správně poukázal na to, že dovolatel se dopustil jisté fabulace, pokud prohlásil, že odvolací soud konstatoval existenci zboží a proběhnutí jeho prodeje do Ruska. Provedeným dokazováním totiž nebylo zjištěno, že nějaká osoba skutečně reálně zajišťovala vývoz zboží do Ruska. Soudy toto nikdy nepotvrdily, naopak to vyloučily. Dovolatel dále zjevně přehodnotil skutková zjištění soudu i v té otázce, zda nějaký odběratel převzal vzorky zboží a zaplatil za ně. Určení počtu kusů prodávaného zboží (hybridních integrovaných obvodů) pro údajnou potřebu jeho odzkoušení, otestování či posouzení dalšího nákupu, je ve smyslu vyhodnocení reálnosti, opodstatněnosti a uvěřitelnosti takového údaje spíše věcí laického obchodního úsudku než odbornou otázkou v oboru elektrotechnik. Odvolací soud rozhodně při svých hodnotících úvahách k takovému posouzení nepotřeboval odborné znalosti z technického oboru.
32. Není možné přisvědčit ani názoru obviněného o procesních nedostatcích ohledně subjektivní stránky předmětného zločinu a jejího popisu ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
33. V tomto ohledu je třeba rozlišovat mezi pojmy skutek a popis skutku, který nachází v rozsudku své vyjádření ve skutkové větě. To, co se v reálném světě skutečně stalo, je skutek. Naproti tomu popis skutku je jen slovním vyjádřením, které za použití prostředků lidské komunikace vyjadřuje, respektive se snaží co nejpřesněji vyjádřit, objektivně nastalé události. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a v prvé řadě pro rozsudek je významný především skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Trestní řád ve svém §120 odst. 3 k obsahovým náležitostem rozsudku stanoví k výroku pouze to, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, aby jednotlivé části popisu skutku odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Žalovaný skutek musí být ve skutkové větě vyjádřen stručně a výstižně, uvedením konkrétních údajů týkajících se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Úmysl (nedbalost) je součástí souboru skutečností, jež musí tvořit kompletní slovní popis předmětného jednání tak, aby mohlo být náležitě právně kvalifikováno.
34. Závěr o naplnění subjektivní stránky konkrétního trestného činu pak musí vyplynout nejen z charakteru a způsobu jednání pachatele popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z pojatého záměru pachatele a z neodvratnosti následku (resp. účinku), s nímž pachatel musel počítat jako s následkem, který v dané věci může snadno nastat a případně i nastane. Má-li tedy jít o úmyslný trestný čin, je třeba konkretizovat vymezení skutku tak, aby bylo zřejmé, že u pachatele je naplněna jak vědomostní složka úmyslu (tj. existuje zde jeho znalost všech relevantních skutečností), tak i volní složka úmyslu (tj. pachatel chce způsobit následek nebo je alespoň srozuměn s jeho způsobením).
35. Ze shora uvedeného primárně vyplývá, že jestliže dovolatel napadl vyjádření naplnění subjektivní stránky v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, což podpořil argumentací o neprokázání jeho úmyslného jednání, nejedná se o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je jimi namítáno porušení procesních pravidel.
36. Názoru obviněného o nevyjádření subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku rozsudku přitom není možné přisvědčit ani po věcné stránce.
37. Ze skutkové věty výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 1 T 126/2017, vyplývá, že obviněný si byl vědom všech rozhodných skutečností, tedy nejen samotné neexistence deklarovaného zboží z důvodu jeho nedodání údajným dodavatelem G., ale také fiktivnosti celého obchodního případu, a to nejen ve vztahu k dodavateli, ale také ve vztahu k údajnému odběrateli ze zahraničí. Obviněný přesto činil aktivní kroky vedoucí k listinnému podložení fiktivních obchodních případů v účetní a daňové evidenci svého syna coby podnikající fyzické osoby, za niž na podkladě generální plné moci jednal a následně i k zohlednění fiktivních obchodních případů v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty. Jeho podáním, na němž se osobně rovněž podílel, si tak obviněný vytvořil předpoklady pro nárok na neoprávněný nadměrný odpočet na této dani. Jeho motivem pak nepochybně bylo získat na nadměrném odpočtu DPH neoprávněný prospěch, v tomto případě ve výši 911.400 Kč.
38. Lze tedy uzavřít, že popis skutkových zjištění ve výroku rozsudku nalézacího soudu má všechny potřebné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (z důvodu nevyplacení nadměrného odpočtu ze strany finančního úřadu), a to včetně dostačujícího popisu subjektivní stránky trestného činu ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
39. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
40. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Kolář