ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.894.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 894/2019
12
11
sp. zn. 6 Tdo 894/2019-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. O. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale XY, naposledy bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2019, č. j. 9 To 367/2018-349, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 95/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 8. 2018, č. j. 4 T 95/2015-299 , byl obviněný M. O. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od 1. dubna 2014 do 1. července 2015 v obci XY, okres Plzeň-jih a dalších místech, kde se zdržoval, si řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost na nezl. dceru AAAAA a zletilou dceru K. O., narozenou XY, která studovala a připravovala se na budoucí zaměstnání, stanovenou mu rozsudkem Okresního soudu v Chebu č. j. 19 Nc 2067/2000-39 ze dne 15. 5. 2001, jenž nabyl právní moci dne 13. 6. 2001, a to na K. O. ve výši 3 000 Kč a na AAAAA ve výši 1 500 Kč, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky G. O., narozené XY, ani k rukám zletilé dcery K. O., když od 1. 9. 2012 mu bylo podle rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 15 P 160/2001-210 ze dne 20. 5. 2014 výživné na AAAAA zvýšeno na 3 000 Kč a rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 281/2014-310 ze dne 13. 10. 2014, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2014, přičemž dlužné výživné za období od 1. 9. 2012 do 30. 9. 2014 v celkové výši 37 500 Kč bylo obžalovanému povoleno zaplatit k rukám matky v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek s účinností od právní moci tohoto rozsudku, obžalovaný výživné neplatil, ač o své vyživovací povinnosti věděl, přitom byl od 1. 11. 2013 do 31. 5. 2015 řádně zaměstnán u spol. E., kde měsíčně pobíral plat ve výši 8 900 Kč, ale vyživovací povinnost zaměstnavateli nenahlásil, pro neplacení dluhů je sice 7. 11. 2013 v insolvenčním řízení a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2014, č. j. KSLP 27 INS 31449/2013-A-15 byl zjištěn úpadek dlužníka – obžalovaného a na jeho majetek byl prohlášen konkurz s tím, že tento bude projednán jako nepatrný,
ale obžalovaný neposkytoval v rámci řízení insolvenčnímu správci součinnost tak, jak mu ukládal insolvenční zákon, obžalovaný nesdělil, kde se nachází movitý majetek a tento nepředal insolvenčnímu správci k provedení soupisu, takže i když matka oprávněných dětí uplatnila výživné v souladu s insolvenčním zákonem podle §169 insolvenčního zákona, tak v majetkové podstatě nebyly žádné prostředky a na mzdu povinného nebylo pro její výši možné uplatnit žádný postih, proto obžalovaný byl opakovaně vyzván, aby si zajistil další příjem, a to formou brigády nebo získáním lépe placeného zaměstnání, na což nereagoval a insolvenční správce měl za prokázané, že náklady dlužníka – obžalovaného, na jeho bydlení a ostatní životní náklady jsou vyšší než jím deklarovaný příjem a naopak obžalovaný ke dni 31. 5. 2015 dosavadní zaměstnání ukončil dohodou, takže nevyužil všech dostupných možností k získání dalšího zdroje příjmu, ze kterého by mohl výživné řádně platit, ač mu v tom nebránily žádné vážné překážky, neprojevil žádnou snahu a nevyvinul dostatečné úsilí k získání prostředků, ze kterých by mohl výživné řádně platit, byť i částkou menší než soudem stanovenou a v placení výživného mu nebránila ani žádná, např. zdravotní překážka a výživu svých dcer nezajistil ani jiným způsobem a za předmětné období dluží na výživném částku nejméně 90 000 Kč.
2. Obviněný byl za tento přečin a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 7. 2015, č. j. 8 T 18/2015-479, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2016, č. j. 7 To 328/2015-522, odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost platit běžné výživné a podle svých sil a možností i dlužné výživné na nezletilou dceru AAAAA. Týmž rozsudkem byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 7. 2015, č. j. 8 T 18/2015-479, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2016, č. j. 7 To 328/2015-522, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. 9 To 367/2018-349 , podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Honzíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Obviněný poukázal na to, že advokátka podávající trestní oznámení zneužila plnou moc jeho zletilé dcery. V prohlášení ze dne 13. 7. 2015 navíc výslovně uvedla, že vůči němu nemá žádné pohledávky související s plněním vyživovací povinnosti. Dosažením zletilosti jeho dcery ztratila G. O. oprávnění přijímat za ní vyživovací povinnost. Toto právo na jeho dceru přešlo dosažením osmnáctého roku věku. Transparentně prohlásila, že jí žádnou vyživovací povinnost nedluží. I přes toto prohlášení byl však uznán vinným.
6. Ve vztahu k neplnění vyživovací povinnosti vůči nezletilé dceři dovolatel uvedl, že ve věci sp. zn. KSPL 27 INS 31449/2013 vedené u Krajského soudu v Plzni, byla určena insolvenční správkyní JUDr. Ing. Helena Horová, která byla jedinou osobou s dispozičním oprávněním k jeho majetku. Z protokolu o soupisu majetkové podstaty ze dne 12. 9. 2014, jenž jako důkaz provedl soud prvního stupně, plyne, že byl povinen platit vyživovací povinnost nejen těmto dvěma dcerám, nýbrž i dalším dvěma nezletilým. O jeho insolvenci G. O. věděla, poukazoval na ni rovněž v řízení před Okresním soudem v Chebu ve věci vedené pod sp. zn. 15 P 160/2001. V jeho rámci mu byla rozsudkem ze dne 20. 5. 2014 zvýšena vyživovací povinnost na nezletilou AAAAA na částku 3 000 Kč zpětně ode dne 1. 9. 2012. Okresní soud v Chebu takto rozhodl, přestože o jeho insolvenci věděl. Dovolatel namítl, že insolvenční správkyně shromažďovala veškeré finanční prostředky získané do majetkové podstaty dlužníka a do skončení insolvence rozvrhovým usnesením z ní nemohla ničeho vyplácet. Poukázal na její svědeckou výpověď, podle níž bylo jeho povinností oznámit zaměstnavateli, že je v insolvenčním řízení, a tak veškeré jeho příjmy, vyjma nezabavitelné části, byly součástí majetkové podstaty, s níž se nakládá podle §305 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“).
7. Za liché považuje tvrzení soudu a intervenujícího státního zástupce, že si měl nalézt lepší, či jiné zaměstnání. Ani v takovém případě zákon neumožňuje „hradit jakékoli závazky, pokud nejsou řešeny insolvenčním správcem.“ I kdyby tedy získal jiné příjmy ze závislé činnosti nebo získal další prostředky darem, byl nucen je vydat do majetkové podstaty a nemohl je použít k plnění vyživovací povinnosti. Pokud by nad rámec zákazu nakládání se svým majetkem plnil vyživovací povinnost, dopustil by se trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. To demonstruje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4), kde s odkazem na výpověď insolvenční správkyně soud konstatoval nutnost poskytnout finanční prostředky do majetkové podstaty a možnost hradit vyživovací povinnost jen z nezabavitelné částky.
8. Za nesprávné považuje tvrzení intervenující státní zástupkyně, že ukončil pracovní poměr. Ten totiž trval před zahájením insolvenčního řízení po celou jeho dobu, což doložil i rozpisem finančních částek, které byly zasílány do majetkové podstaty. Nesouhlasí s tvrzením nalézacího soudu, že nespolupracoval s insolvenční správkyní, a proto je proti němu vedeno trestní stíhání. Okresní soud Plzeň-jih ho zprostil obžaloby, odvolací soud napadený rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil a soudu prvního stupně dal závazný pokyn k tomu, aby ho uznal vinným a odsoudil. Ten jeho názor uposlechl, čímž byla rozhodovací činnost nalézacího soudu ovlivněna.
9. Obviněný se cítí dotčen výrokem obsaženým v závěrečném návrhu intervenující státní zástupkyně, podle něhož si žije nad poměry, což dokládá skutečnost, že si platí obhájce. Za nesprávný považuje i výrok o tom, že finanční prostředky, které mu jako životní minimum byly ponechány, nepoužil k úhradě dlužného výživného. Soudu prvního stupně dále vytkl, že „zcela rezignoval na provedený důkaz, kterým byla Konečná zpráva insolvenčního správce ze dne 5. 3. 2018.“ Obviněný se domnívá, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, „když obě rozhodnutí vychází z právního názoru nereálnosti dodržování právních norem vyžadovaných společností, ale faktickým donucováním k jejich porušení, a to se všemi důsledky.“
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 9 To 367/2018, zrušil a věc vrátil jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření předně poukázala na znění §913 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Zmínila, že vyživovací povinnost trvá do doby, dokud děti nejsou schopny se samy živit. Ač se zletilou K. O. nepodařilo vyslechnout, z výpovědi její matky G. O. a také z potvrzení o jejím studiu vyplynulo, že studuje v USA, Severní Dakotě, Grand Forks na chemicko-technologické univerzitě v denním doktorandském studiu, a to od září 2013. Matka uvedla, že dceři na studium přispívá 18 000 Kč, neboť zbytek studijních nákladů je hrazen ze stipendia. Z dokazování vyplynulo, že K. O. je v USA na studentské vízum, vyživovací povinnost obviněného vůči ní trvá, neboť tato se připravuje na budoucí povolání studiem v zahraničí, kdy není schopna se sama živit, protože nemá ani možnost pracovat. Její postoj k tomu, že jí otec na výživném nic nedluží, tedy není odrazem toho, že by byla schopna se sama živit a obviněný by neměl vyživovací povinnost, nýbrž toho, že obviněný dříve, i v době její zletilosti, platil výživné k rukám její matky, která jí tyto prostředky spolu s dalšími prostředky na její výživu poskytovala. V případě prokázání schopnosti obviněného plnit vyživovací povinnost, možnosti tak činit, a to i s ohledem na majetkové poměry, je podle názoru státní zástupkyně zřejmé, že mu vznikl dluh na výživném.
12. Státní zástupkyně současně uvedla, že v souvislosti s trestní věcí obviněného vstoupila do popředí zásada tzv. potencionality příjmů zakotvená v §913 odst. 2 občanského zákoníku, která soudu umožňuje vycházet nejen z faktických, ale i případně možných příjmů výživou povinného, přičemž poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III ÚS 1303/11. Plně se ztotožnila se závěrem soudu, že obviněný nevyužil své kvalifikace, tedy vysokoškolského dokončeného studia v oboru rentgenologie. Podle jejího názoru se podařilo prokázat i to, že obviněný dosahoval zcela jiné životní úrovně, než kterou demonstroval v trestním a v insolvenčním řízení.
13. Pokud jde o vliv insolvenčního řízení na vyživovací povinnost obviněného, poukázala na to, že skutečnost, že byl zjištěn úpadek osoby výživou povinné a prohlášen konkurs na její majetek, nic nemění na trvání a specifickém charakteru vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti, včetně zachování možnosti trestněprávní sankce vůči dlužníku za prodlení s úhradou výživného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 460/2017). Připomenula i další judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012), podle níž zákonná povinnost rodičů vyživovat své nezletilé dítě trvá i v insolvenčním řízení, které se týká majetku některého z rodičů.
14. Poukázala na omezení upravená v §111 odst. 1 insolvenčního zákona a doplnila, že toto omezení se u zákonné vyživovací povinnosti neuplatňuje, neboť podle §111 odst. 2 téhož zákona se omezení nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, netýkají mimo jiné právě úkonů nutných ke splnění zákonné vyživovací povinnosti. Svou zákonnou vyživovací povinnost tak musí dlužník plnit již ihned od zahájení insolvenčního řízení, a to v termínech její splatnosti a není třeba vyčkávat, až bude rozhodnuto o dlužníkově úpadku.
15. Státní zástupkyně dodala, že pohledávky věřitelů na výživném jsou ze zákona považovány za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. V posuzované trestní věci obviněný v pozici dlužníka, proti němuž byl prohlášen konkurs, sice nemohl splátky hradit, byl však povinen, když jeho zákonná vyživovací povinnost trvala i nadále, dbát na to, aby k jejímu plnění insolvenční správkyní docházelo. Měl se tedy zajímat o to, zda jsou platby na výživném hrazeny. Pokud tomu tak nebylo, pak bylo podle názoru státní zástupkyně na něm zajištění toho, aby správce svou povinnost plnil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012).
16. Státní zástupkyně poukázala na obsah konečné zprávy insolvenční správkyně a sdělila, že zletilé dceři K. z výtěžku insolvence nebyla z titulu vyživovací povinnosti vyplacena jakákoliv finanční částka. Nadto zmínila, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný s insolvenční správkyní nespolupracoval, zpočátku jí vůbec neumožnil ani prohlídku své nemovitosti, ani seznámit se s účetními podklady, které měl ze své činnosti. Byl poučen, aby si zajistil příjem tak, aby mohly určité prostředky z tohoto příjmu, vyjma nezabavitelné částky, plynout do majetkové podstaty. Obviněnému však neplynuly žádné příjmy z pracovního poměru do majetkové podstaty, práci neměl a ani se ji nesnažil opatřit. Protože do majetkové podstaty neplynuly žádné příjmy, nebylo možné ani uspokojovat pohledávky na výživné. Podařilo se ale prokázat, že obviněný má liknavý vztah k plnění vyživovací povinnosti, neboť dluh na výživném měl již z minulého období, pro které není trestně stíhán. Dále sdělila, že zřejmě část svých příjmů tajil, neboť jeho náklady na bydlení a ostatní životní náklady byly větší, než deklarovaný příjem (což rovněž vyplynulo z insolvenčního řízení). Je tedy možné podle jejího názoru dovodit, že obviněný nečinil nic proto, aby výživné ve stíhaném období mohlo být alespoň částečně hrazeno. O své vyživovací povinnosti vůči oběma dcerám, tedy jak nezletilé AAAAA, tak zletilé K. O., věděl a byl srozuměn s tím, že pokud bude bez příjmu, poruší tím zájem chráněný trestním zákonem a vystavuje se nebezpečí trestního stíhání.
17. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zásadně jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
24. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Obviněný brojící proti závěrům o své trestní odpovědnosti přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které jsou z formálního hlediska způsobilé tento dovolací důvod naplnit, jednak i takové, jež se s tímto dovolacím důvodem určeným k nápravě vad hmotně právního posouzení (ať již skutku samotného, či jiné okolnosti mající význam pro rozhodnutí) zjevně rozcházejí. Za takové je třeba považovat ty jeho výhrady, které jsou svou povahou námitkami procesními.
28. Jako námitky procesního charakteru je třeba hodnotit
a) výhrady dovolatele, že proti němu nemělo být vedeno trestní stíhání (část III. dovolání), neboť „JUDr. Burianová zneužila plnou moc zletilé dcery k podání trestního oznámení …“ a v soudním spisu je založeno „prohlášení K. O. ze dne 13. 7. 2015, kde … v posledním odstavci doslovně uvedla ‘[p]rohlašuji, že vůči M. O., nar. XY, nemám žádných pohledávek souvisejících s placením vyživovací povinnosti‘.“ , jakož i
b) výhradu, že odsouzení soudem prvního stupně není výrazem jeho vnitřního přesvědčení, neboť k vydání odsuzujícího rozsudku byl (patrně nepřípustně) zavázán soudem druhého stupně.
29. Uplatněné výhrady nespadají pod obviněným zvolený důvod dovolání [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], jelikož jimi nebrojí proti nesprávnosti hmotně právního posouzení soudy zjištěného skutku, či jiné nesprávnosti tohoto typu.
30. Argumenty dovolatele uvedené sub a) lze interpretovat tak, že podle jeho názoru proti němu nemělo (zejména ve vztahu k povinnosti vůči zletilé K.) vůbec být vedeno trestní stíhání. Takovou námitku by však mohl obviněný důvodně namítat toliko v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. s poukazem na to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, jenž však ve svém dovolání neuplatnil. Tyto námitky obviněného by však nebyly důvodné ani tehdy, pokud by explicitně uplatnil i tento dovolací důvod. Je tomu tak proto, že český trestní proces je ovládán zásadou legality, kterou vyjadřuje §2 odst. 3 tr. ř. Podle něj je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.
31. Z hlediska posouzení důvodnosti a zákonnosti vedení trestního stíhání obviněného není rozhodné zjištění, kdo byl oznamovatelem trestného činu. Pro posouzení zákonnosti procesu je zcela irelevantní, zda k úkonům trestního řízení a navazujícímu zahájení trestního stíhání obviněného došlo na základě trestního oznámení konkrétní osoby, či na základě vlastních poznatků policejního orgánu nabytých z jeho operativní činnosti. Irelevantní je tudíž námitka dovolatele, že k jeho trestnímu stíhání došlo v důsledku zneužití plné moci udělené JUDr. Burianové. Nadto lze poukázat i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s obsahově shodnou námitkou obviněného uplatněnou v jeho řádném opravném prostředku náležitě zabýval. Uvedené tvrzení obviněného je nadto mylné, neboť z obsahu spisu plyne, že oznamovatelkou trestného činu byla matka obou dcer, a to G. O. (viz č. l-2 spisu), která podala trestní oznámení ve věci neplnění vyživovací povinnosti na své dcery K. a AAAAA Navíc poznatky, které měly být prověřeny, získaly i samy orgány činné v trestním řízení na podkladě informací z insolvenčního řízení.
32. Pokud jde o druhou část námitky, v níž se obviněný domáhá přiznání procesní relevance prohlášení K. O., je třeba uvést, že obviněným tvrzená listina (založená na č. l. 180) má pro účely trestního řízení pouze omezený význam. Je tomu tak proto, že podle §163 tr. ř. není přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku vyjmenovaným trestným činem, pro který by bylo možné vést trestní stíhání (resp. v něm pokračovat) jen se souhlasem poškozeného. Podle §163 odst. 1 tr. zákoníku lze pro vyjmenované trestné činy (mezi něž přečin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku nepatří) „zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich.“ V tomto směru nelze prohlášení K. O., že nesouhlasí s trestním stíhání svého otce pro neplacení vyživovací povinnosti, považovat za překážku pro zahájení, resp. následné vedení trestního stíhání, jelikož důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. je vázán na situace, kdy „je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět”.
33. K uvedenému lze dodat, že trestní odpovědnost dovolatele by nebylo možné vyvodit jedině tehdy, pokud by se K. O., jež v okamžiku spáchání přečinu byla osobou plně svéprávnou, vzdala práva na plnění výživného formou prominutí dluhu (§1995 a násl. obč. zák.). Pokud by tak učinila, nebyly by dány podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele již proto, že by absentoval jeden ze znaků objektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy, a to „zákonná povinnost vyživovat jiného“ . Tak tomu však v posuzované věci zjevně není. Uvedenou podmínku nelze dovozovat ani z připojeného prohlášení K. O. na č. l. 180. Lze proto souhlasit se závěry odvolacího soudu (viz str. 6 usnesení), podle něhož by „ve vztahu k zletilé dceři K. nešlo o trestný čin pouze tehdy, pokud by výslovně uvedla, že se vzdala práva na výživné. To ovšem výslovně nikdy neuvedla, tedy nikdy výslovně neuvedla, že se vzdala práva na výživné.“
34. Zcela nepřípadné je tvrzení obviněného, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo na základě procesního postupu odvolacího soudu, jenž měl zrušit zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, v důsledku čehož pak odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nevyjadřoval jeho posouzení věci, nýbrž právní názor soudu nadřízeného. V uvedeném směru je totiž třeba zdůraznit, že tato tvrzení obviněného se vztahují ke zcela jiné trestní věci obviněného (vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 28/2016). Ve věci nyní posuzované dovolacím soudem byl nalézacím soudem vydán toliko jeden rozsudek (odsuzující), a to dne 8. 8. 2018 (viz č. l. 295-296, 299-302).
35. Dodat lze, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že zaručuje obviněnému úspěch v jeho trestní věci. Je-li výsledkem řízení vydání odsuzujícího rozsudku, neznamená tato skutečnost (společně s odlišným zhodnocením sdíleným obviněným) bez dalšího, že došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Stejně tak lze uvést, že k porušení tohoto práva nedošlo způsobem, který obviněný prezentuje ve svém dovolání, tj. že již vydáním rozhodnutí v insolvenčním řízení došlo fakticky k vytvoření stavu, kdy vyvození své trestní odpovědnosti nemohl nijak odvrátit.
36. Za formálně vyhovující uplatněnému důvodu dovolání lze považovat námitku obviněného, jejímž obsahem je tvrzení, že v důsledku insolvenčního řízení, které proti němu bylo zahájeno, se nemohl trestného činu (přečinu) zanedbání povinné výživy dopustit . Dovolatel namítl, že se nacházel v úpadku (bylo rozhodnuto rovněž o způsobu jeho řešení formou nepatrného konkurzu), a proto osobou s dispozičním oprávněním nebyl on jako osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, nýbrž insolvenční správkyně. Nemohl proto plnit vyživovací povinnost, jelikož veškerý majetek, který nabyl (resp. by nabyl např. darováním), by musel odevzdat insolvenční správkyni do majetkové podstaty.
37. K takto vznesené námitce je nejprve třeba v obecnosti uvést, že insolvenční řízení se procesně rozpadá do několika relativně samostatných fází. Pokud dojde k zahájení insolvenčního řízení, soud může – jsou-li splněny insolvenčním zákonem stanovené podmínky – vydat vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení proti dlužníkovi, čímž nastávají mimo jiné účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení podle §109 a násl. insolvenčního zákona. V této fázi zpravidla (nevydal-li insolvenční soud např. předběžné opatření, jímž by omezoval dispoziční oprávnění dlužníka k majetkové podstatě nad rámec §111 insolvenčního zákona, neboť v takovém případě by byl povinen ustanovit tzv. předběžného správce podle §112 insolvenčního zákona) zůstává osobou s dispozičním oprávněním, tj. osobou oprávněnou k nakládání s majetkovou podstatou, samotný dlužník. Jiná situace nastává, pokud již insolvenční soud rozhodl o úpadku, jelikož současně s tímto rozhodnutím insolvenční soud ustanoví insolvenčního správce, jenž je sám osobou s dispozičním oprávněním [§136 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona].
38. Skutečnost, že se osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě dlužníka po rozhodnutí o úpadku (ode dne 14. 5. 2014) stala insolvenční správkyně JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., nic nemění na trestní odpovědnosti dovolatele jako pachatele přečinu zanedbání povinné výživy. Fakt, že osobou oprávněnou nakládat s majetkovou podstatou dlužníka se stala osoba od něj (obviněného) odlišná (insolvenční správkyně), svědčí toliko o tom, že dlužník (v daném případě osoba stižená vyživovací povinností) ztratil možnost fakticky nakládat s majetkem, jenž byl její součástí. Lze proto konstatovat, že insolvenční správkyně sice nakládala s majetkovou podstatou, nicméně odpovědnost za to, co bylo obsahem této majetkové podstaty, nesl nadále dovolatel. Je sice možné poukázat na to, že pohledávky výživného jsou podle §169 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona tzv. pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, jejich specifikum však spočívá v tom, že se uspokojují kdykoli po rozhodnutí o úpadku, a to v plné výši, pokud to dovoluje stav majetkové podstaty (viz §169 odst. 2 insolvenčního zákona). Na rozdíl od pohledávek, které se v insolvenčním řízení uplatňují přihláškou (např. přihlášky nezajištěných věřitelů, zajištěných věřitelů, podmíněné pohledávky atd.), se pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (viz pohledávky §168 insolvenčního zákona) uplatňují vůči osobě s dispozičním oprávněním, jíž je po rozhodnutí o úpadku insolvenční správce. I v takovém případě však je insolvenční správce limitován stavem majetkové podstaty.
39. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti je pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele přečinu zanedbání povinné výživy rozhodující nikoli to, kdo byl tzv. osobou s dispozičním oprávněním, nýbrž to, kdo byl odpovědný za stav majetkové podstaty tak, aby z ní bylo možné pohledávky výživného, jako tzv. pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, hradit. Jinými slovy vyjádřeno, pro rozhodnutí o vině je podstatné zjištění, zda obviněný využil všechny dostupné prostředky a nástroje k zajištění plnění vyživovací povinnosti, třebaže k faktickému plnění docházelo prostřednictvím insolvenční správkyně.
40. Dokazování provedené před soudy nižších stupňů, resp. soudem nalézacím, bylo v tomto směru zaměřené, o čemž svědčí i skutkové zjištění vyjádřené v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, podle níž dovolatel „…byl opakovaně vyzván, aby si zajistil další příjem, a to formou brigády nebo získáním lépe placeného zaměstnání, na což nereagoval a insolvenční správce měl za prokázané, že náklady dlužníka – obžalovaného, na jeho bydlení a ostatní životní náklady jsou vyšší než jím deklarovaný příjem a naopak obžalovaný ke dni 31. 5. 2015 dosavadní zaměstnání ukončil dohodou, takže nevyužil všech dostupných možností k získání dalšího zdroje příjmu, ze kterého by mohl výživné řádně platit, ač mu v tom nebránily žádné vážné překážky…“ .
41. Jak již řečeno, trestní odpovědnost dovolatele jako pachatele přečinu zanedbání povinné výživy nespočívá v tom, že by vyživovací povinnost vůči svým potomkům fakticky neplnil tím, že by reálně neodváděl finanční prostředky oprávněným osobám (toto oprávnění náleželo insolvenční správkyni), nýbrž v tom, že nezajistil dostatečné prostředky k tomu, aby tak mohl učinit prostřednictvím této osoby, a ani se o toto nesnažil.
42. Za zcela absurdní pokládá dovolací soud tvrzení obviněného, že byl „fakticky vyhlášením insolvence … již předem … odsouzen v rovině trestní …“ , když mu „fakticky zbyla toliko volba výběru, jako skutkovou podstatu naplní(m) a jaká škodlivost trestného činu bude závažnější“ a že porušení jeho práva na spravedlivý proces je dáno tím, že „obě rozhodnutí vychází z právního názoru nereálnosti dodržování právních norem vyžadovaných společností, ale faktickým donucováním k jejich porušení a to se všemi důsledky“ . Jak již bylo výše uvedeno, samotné zahájení insolvenčního řízení neomezuje dlužníka v možnosti nakládání s majetkovou podstatou stran možnosti plnit svoji vyživovací povinnost (omezen je jen v rozsahu vymezeném v §111 a násl. insolvenčního zákona, případně předběžným opatřením insolvenčního soudu), neboť nadále zůstává osobou s dispozičním oprávněním. Důsledky, které mylně interpretuje obviněný (nemožnost vyhnout se trestnímu postihu), nenastávají ani po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, neboť ten – jak již výše uvedeno – svoji vyživovací povinnost může nadále plnit skrze osobu s dispozičním oprávněním, jíž je insolvenční správkyně.
43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitku, jíž bylo možné formálně podřadit pod obviněným zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyhodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
44. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje jí uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť rozsudek soudu prvního stupně vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně netrpí.
45. Z uvedeného plyne, že v posuzované věci nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
46. Vzhledem k uvedenému rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu