ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.899.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 899/2019-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněné S. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 To 87/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 31/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná S. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 1 To 31/2018, uznána vinnou pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod body 1) a 2) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §206 odst. 4 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 To 87/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání odmítla závěr soudů nižších stupňů o spáchání předmětného trestného činu její osobou, což blíže zdůvodnila především nedostatečným prokázáním její viny orgány činnými v trestním řízení, kdy na základě soudy provedených důkazů nemohl být podle jejího mínění bez důvodných pochybností takový závěr (o její vině) učiněn. Stěžejní její argumentace podporující uvedenou tezi spočívá v tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno doručení písemných výpovědí leasingových smluv přímo do rukou obviněné, příp. nebylo prokázáno jakékoliv jiné informování její osoby o této skutečnosti. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 To 87/2019, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 1 To 31/2018 zrušil, a aby ji zprostil viny, popř. aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Stání zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že obviněná v dovolání opakuje argumentaci, kterou uplatňovala již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterou se zmíněné soudy dostatečně a správně vypořádaly. Dále uvedl, že podle jeho mínění obviněná uplatněnými námitkami do značné míry zpochybňuje skutková zjištění soudů a její námitky tudíž pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze s výhradou. Rovněž poukázal na správné hodnotící závěry nižších soudů i skutečnost, že obviněná jednala minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že soudy dle jeho přesvědčení postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. navrhl, aby dovolání obviněné bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, neboť i odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem je nutno upozornit, že pokud bylo odvolání obviněné zamítnuto podle §256 tr. ř., měl být shora uvedený dovolací důvod uplatněn prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněné jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že v řízení před soudem prvního stupně obviněná mj. poukazovala na skutečnosti, že se starala o nemocnou dceru, vše kolem firmy vyřizovali účetní, a F., se kterým komunikoval její druh, výpovědi leasingových nebo nájemních smluv jim nebyly zaslány (viz bod 2 rozsudku), na které reagoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v bodech 11-15). Obsahově shodné námitky byly rovněž uplatněny v řízení před odvolacím soudem (viz bod 4 usnesení) a odvolací soud na ně reagoval po doplněném dokazování v bodech 7)-8) svého usnesení.
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněnou vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání a nelze je ani s přiměřenou dávkou tolerance [státní zástupce uvedl pouze s výhradou] pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
11. V souvislosti s výše uvedenou skutečností (bod 9), podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněné, poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti tak Nejvyšší soud k obviněnou namítaným pochybením vztahujícím se k hodnocení důkazů musí obecně konstatovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
13. Nejvyšší soud ve vztahu ke konkrétní věci obviněné, nad rámec skutečností uvedených nižšími soudy, pouze doplňuje, že trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou škodou je ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
14. O svěření cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty se jedná v případě, že je věc pachateli odevzdána do faktické moci, tj. držení nebo dispozice zpravidla proto, aby s ní (s nimi) nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření.
15. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929). Podstatou znaku přisvojení si cizí věci je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá či zda je další osud této věci znám (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
16. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] a závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
17. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací je správná a zákonná. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněná nejméně od 31. 3. 2015 v jednom případě do 24. 8. 2016 a ve druhém případě až do okamžiku rozhodování soudu prvního stupně užívala osobní motorová vozidla, která coby jednatelka společnosti M. (M.) si pronajala na základě smluv o nájmu vozidel. Nájem za zapůjčení vozidel, po splacení maximálně dvou splátek, ovšem nebyl hrazen, a to ačkoliv placení nájmu bylo ze strany pronajímatele opakovaně urgováno. Obviněná vozidla i nadále užívala pro vlastní potřebu, a to i poté, co došlo k zaslání výpovědi nájmu vozidel a obviněná byla vyzvána k jejich neprodlenému vrácení.
18. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. strany 3 - 9), z výpovědi samotné obviněné i dalších svědků (Š. L., P. F., L. S. či L. D.) a dále listinných důkazů, a to např. smluv o nájmu vozidel, odstoupení od těchto smluv, jejichž součástí byla výzva k jejich vrácení , bylo zjištěno, že poté, co obviněná jako jednatelka společnosti. uzavřela smlouvy o pronájmu předmětných vozidel (později převedené na M.), pronajímatel přenechal této společnosti daná vozidla do dočasného užívání, avšak po splacení první resp. druhé platby za pronájem vozidel, již k úhradě dalších plateb nedošlo, a proto po opakovaných urgencích pronajímatel nejpozději dne 25. 3. 2015 uvedené smlouvy vypověděl; současně na adresu sídla společnosti zastal výzvu k vrácení vozidel do 31. 5. 2015, což však nebylo učiněno, a obviněná popř. jiné osoby s jejím vědomím uvedená vozidla i nadále užívaly až do 24. 8. 2016, resp. minimálně do okamžiku rozhodování soudu prvního stupně.
19. Jak vyplývá z výpovědi svědkyně L. D. a P. F. [právě v souvislosti s výpověďmi uvedených svědků je argumentace obviněné zaměřena na skutečnost, že to byli tito svědci, kteří se měli starat o ekonomický chod společnosti v době, kdy ona pečovala o nemocnou dceru, které však soudy nižších stupňů z důvodů jimi rozvedených v odůvodnění rozhodnutí neuvěřily] byli tito pověřeni pouze vedením účetnictví či přebíráním písemností a zastupováním v právních věcech např. před soudy či jinými orgány veřejné moci atp., avšak nikoliv zajišťováním chodu společnosti spočívajícím v úhradě plateb za sjednaný nájem automobilů či v dispozici s předmětnými automobily tak, aby mohli rozhodovat, popř. zajistit jejich vrácení [blíže např. bod 8) usnesení odvolacího soudu]. O správnosti závěrů nižších soudů tak svědčí např. obsah sjednané plné moci mezi obviněnou a P. F. či skutečnost, že svědkyně L. D. po většinu jejího působení ve společnosti M. nedisponovala autorizačními oprávněními a v době výpovědi předmětných smluv ve společnosti M. již dokonce ani nepracovala. Ani jedna z těchto osob, tak nedisponovala titulem umožňujícím zabezpečit plnění uzavřených smluv, popř. odevzdání automobilů. O úmyslu poškozené, svědčí rovněž fakt, že to byla právě ona, kdo minimálně jedno z předmětných vozidel osobně užívala při jejím pobytu v zahraničí, a to až do okamžiku řízení před soudem prvního stupně. Stran možného zajištění chodu společnosti osobou druha obviněné, a tedy vyvrácení jejího tvrzení o nevědomosti o jakékoliv povinnosti k odevzdání předmětných automobilů, Nejvyšší soud uvádí, že odhlédne-li od skutečnosti, že to byla právě obviněná, která uzavírala předmětné smlouvy, a tedy podrobně znala jejich obsah, a která byla coby jednatelka společnosti povinna starat se o její chod, sama obviněná ve své výpovědi v hlavním líčení připustila, že ačkoliv jí osobně nebyly předmětné výpovědi doručeny [viz např. č. l. 427 „O tom, že by mě vyzývala společnost nebo nás jsem nebyla vyrozuměna, jen potom mužem“], dozvěděla se o nastalé situaci a povinnosti vrátit předmětné automobily právě od jejího druha [svědek P. F. mj. uvedl, že veškeré písemnosti pro společnost obviněné, které byly doručovány do advokátní kanceláře Lisse Legal, byly předávány druhovi obviněné svědku M. (jeli obhajobou argumentováno tím, že svědek F. k tomu nemohl předložit žádnou dokumentaci, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů neshledal žádný důvod, proč by uvedený svědek měl vypovídat v neprospěch obviněné, přičemž oproti výpovědi obviněné a jejího druha vyznívá výpověď zmíněného svědka daleko logičtěji a ve shodě s dalšími důkazy, ozřejmuje situaci kolem fungování firmy obviněné)].
20. Z uvedených skutečností je tak mimo jakoukoli pochybnost zřejmé, že obviněná věděla, že daná vozidla užívala neoprávněně, přičemž jednala minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to též ve vztahu ke způsobené škodě, neboť si musela být vědoma toho, že svým neoprávněným užíváním znemožňuje pronajímateli tato vozidla pronajmout jiným zájemcům. Jestliže přitom obviněná argumentovala tím, že takový její úmysl nebyl prokázán, neboť jí výpovědi spolu s výzvou k vrácení vozidel nebyly doručeny [jde o skutkovou námitku, neboť soudy dospěly k závěru, že o uvedených skutečnostech byla spravena svým druhem (viz např. č. l. 3 usnesení), přičemž uvedený závěr je logickým vyústěním úvahy, že pokud obviněná svého druha v mnoha směrech pověřovala shromažďováním informací o její firmě, je pak zcela nelogické, aby jí nebyly poskytovány zpětné informace zejména za situace, kdy obviněná se svědkem – žila a žije jako druha a družka více jak 22 let (viz blíže hodnotící úvahy soudu prvního a druhého stupně)], je třeba toto její tvrzení s odkazem na argumentaci soudů nižších stupňů rozvedenou v odůvodnění jejich rozhodnutí a shora uvedené skutečnosti označit za zcela účelové. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů nižších stupňů, ohledně naplnění všech znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku obviněnou, jsou správné. Nejvyšší soud na okraj poznamenává, že odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (rovněž i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) je jasné, logické a nevykazuje znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu