ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.904.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 904/2019-964
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 2. 2019, č. j. 13 To 8/2019-873, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 87/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 10. 2018, č. j. 3 T 87/2018-834 , byl obviněný J. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil (se spoluobviněným J. P.) tím, že
1) obžalovaný J. P. v Ústí nad Orlicí, okr. Ústí nad Orlicí, jako osoba jednající na základě generální plné moci za společnost F., IČ: XY, se sídlem XY, Ústí nad Orlicí, s cílem zkrátit DPH a získat tak na úkor České republiky neoprávněný majetkový prospěch, nechal neoprávněně zahrnout v listopadu 2010 do účetnictví společnosti F., a následně do daňového přiznání společnosti k DPH za zdaňovací období měsíce listopadu roku 2010, které bylo podáno na Územním pracovišti Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí dne 21. 12. 2010, celkem 4 faktury specifikované ve výroku rozsudku, vystavené společností A., IČ: XY, se sídlem XY, zastoupené na základě generální plné moci J. M., nar. XY, na základě kterých neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH, čímž porušil ust. §72 a dalších zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a zkrátil DPH za zdaňovací období měsíce listopadu 2010 o částku 783.000 Kč, přičemž obviněný J. M. mu zkrácení DPH shora uvedeným způsobem vědomě umožnil tím, že jako osoba jednající na základě generální plné moci za společnost A ., výše uvedené faktury v přesně nezjištěné době a na nezjištěném místě vystavil a předal je obviněnému J. P., aby je mohl zahrnout do daňových přiznání společnosti F., přestože věděl, že plnění dle faktur společnost A. neuskutečnila, čímž mu obviněný J. M. vědomě umožnil zkrátit DPH o částku 783.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 12. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1241, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 To 218/2011-1465, odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl v rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 12. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1241, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 To 218/2011-1465, pouze ve vztahu k obviněnému J. M. zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. P.
3. O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 2. 2019, č. j. 13 To 8/2019-873 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lenky Hnilicové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., shledává ve skutečnosti, že bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud provedl veřejné zasedání, přestože jeho zdravotní stav neumožňoval jeho účast, což doložil lékařskou zprávou a omluvou prostřednictvím svého obhájce.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle dovolatele naplněn z důvodu absence objektivní a subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu musejí vyplývat z popisu skutku, což podle jeho mínění rozsudek nalézacího soudu ani usnesení odvolacího soudu nesplňují. Co se týče objektivní stránky, dovolatel namítá, že mu bylo přisouzeno jednání, které uskutečnily jiné osoby. Chybí jak konkrétní popis jeho údajně závadného jednání, tak i relevantní důkazy o něm. Stran subjektivní stránky obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že nepopisují žádné jeho konkrétní jednání, jímž se měl trestného činu dopustit, s výjimkou vystavení faktur, které však byly vystaveny řádně a včas za služby, které jím byly skutečně zajištěny a provedeny. Dodává, že řízení mělo být vedeno správním orgánem, a byl tak porušen princip ultima ratio .
7. V rámci tohoto dovolacího důvodu dovolatel dále namítá, že procesním postupem soudů nižších stupňů došlo k extrémnímu nesouladu mezi jejich skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Existují tedy takové vady a nedostatky, které svědčí o zásadním zjevném nerespektování zásad, podle nichž má být trestní řízení vedeno. Došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud zaujal hrubě zjednodušující stanovisko a na přezkum odvolacích námitek zcela rezignoval. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná. K porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo také nepřiměřenou délkou trestního řízení, která nebyla soudy řádně hodnocena. Porušena byla rovněž zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo tím, že soudy nedostatečně odůvodnily (ne)věrohodnost svědků. Soudy nevěnovaly patřičnou pozornost svědeckým výpovědím a jejich hodnocení. Právo na spravedlivý proces bylo dále porušeno neprovedením navržených důkazů.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl podle mínění dovolatele naplněn, když mu byl uložen souhrnný trest, přestože nebyly dány zákonné důvody pro jeho uložení. Na základě amnestie prezidenta republiky mu byl namísto trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 12. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1241, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 To 218/2011-1465, uložen jiný druh trestu, a to podmíněný trest v trvání pěti let. V této lhůtě se dovolatel osvědčil, neboť nespáchal žádný trestný čin, a mělo být proto podle §363 tr. ř. rozhodnuto o zahlazení odsouzení. Vzhledem k tomu, že toto nebylo provedeno a uplynula lhůta dvanácti měsíců, má se za to, že se dovolatel dnem 31. 12. 2018 osvědčil, a hledí se na něj, jako by nebyl trestán. Nebylo mu proto ve vztahu k tomuto trestu možné uložit souhrnný trest.
9. Závěrem dovolatel žádá o povolení odkladu výkonu napadených rozhodnutí. Dodal, že odvolací soud neodstranil vady učiněné nalézacím soudem, který hodnotil důkazy v jeho neprospěch a nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 2. 2019, č. j. 13 To 8/2019-873, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 10. 2018, č. j. 3 T 87/2018-834, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 2. 2019, č. j. 3 T 87/2018-886, zrušil v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadených rozhodnutí.
11. Nejvyšší státní zástupce , jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 18. 7. 2019 se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání“. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
15. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď „obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným“. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné (bod 14.), tento dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
23. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a lze konstatovat, že je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze jednat v jeho nepřítomnosti ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
24. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., může k jeho naplnění dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. V projednávaném případě nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) obviněný ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
25. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání (§233 odst. 1 věta první tr. ř.), a tím dal jednoznačně najevo, že nemůže jednat a rozhodovat v nepřítomnosti obviněného. Z referátu předsedy senátu na předkládací zprávě (č. l. 856) se podává, že nařídil obviněného o konání veřejného zasedání vyrozumět („vz. č. 14 vyrozumění“, což odpovídá sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017 OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení). Z obálky zaslané obviněnému a založené ve spise na č. l. 863 se zjišťuje, že tomuto bylo skutečně zasláno vyrozumění o veřejném zasedání, přičemž uvedená zásilka byla uložena na poště dne 14. 1. 2019, přičemž po uplynutí lhůty deseti dnů došlo k doručení tzv. fikcí v souladu s §64 odst. 4 tr. ř. Zároveň tak byla zachována pětidenní lhůta k přípravě daná ustanovením §233 odst. 2 tr. ř. pro osobu, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím.
26. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
27. Veřejné zasedání bylo nařízeno na den 5. 2. 2019 a obviněný byl o jeho konání řádně vyrozuměn. Den před konáním veřejného zasedání, tj. 4. 2. 2019, zaslal obhájce obviněného omluvu a žádost o odročení (viz č. l. 867), k nimž připojil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného, a to právě od 4. 2. 2019 (viz č. l. 868). Na uvedené podání předseda senátu reagoval přípisem, v němž obhájce obviněného upozornil, že omluva nebude akceptována bez podrobnější lékařské zprávy (viz č. l. 868 p. v.). Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2019 se podává, že na dotaz předsedy senátu obhájce sdělil, že nemůže předložit žádnou podrobnější lékařskou zprávu. Veřejné zasedání proto bylo podle §205 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §238 tr. ř. konáno v nepřítomnosti obviněného (viz č. l. 870).
28. Z výše uvedeného je předně zřejmé, že veřejné zasedání nebylo konáno „přes doloženou lékařskou zprávu“, jak uvádí obviněný ve svém dovolání. I přes výzvu předsedy senátu bylo obviněným, resp. jeho obhájcem, doloženo pouze rozhodnutí o jeho dočasné pracovní neschopnosti. V tomto však nebyl uveden charakter onemocnění obviněného, způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala. Není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění. Z jeho obsahu tudíž nevyplynulo, že by byl obviněný objektivně neschopen se k jednání dostavit. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010, se potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely a samo nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního líčení (a tedy ani veřejného zasedání) účastnit. Totožný závěr vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003.
29. Možno opakovat, že z obsahu spisu plyne, že předseda senátu obhájce obviněného upozornil, že jím zaslanou listinu nelze akceptovat jako řádnou omluvu neúčasti obviněného na nařízeném veřejném zasedání a prvně formou přípisu a poté znovu na počátku veřejného zasedání obhájce vyzval k předložení lékařské zprávy. Pouze z té by bylo možno zjistit, jestli nastaly důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Obhájce obviněného však žádnou lékařskou zprávu nepředložil. Tvrzení obviněného o závažném onemocnění (bod 3. dovolání) tak nebyla ničím podložena.
30. Z výše uvedeného je zřejmé, že omluva obviněného, resp. jeho žádost o odročení veřejného zasedání, neposkytovala dostatečný podklad pro závěr, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na veřejném zasedání. Jeho omluvu proto nelze považovat za řádnou a důvodnou. Z pohledu obhajovacích práv obviněného nutno zdůraznit, že jeho opravný prostředek byl řádně přednesen přítomným obhájcem obviněného, přičemž podstatné je rovněž zjištění, že odvolací soud ve věci rozhodl na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně, tj. aniž by sám dokazování nějakým způsobem doplnil a vzal tak obviněnému možnost se k provedeným důkazům vyjádřit. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nedošlo konáním veřejného zasedání dne 5. 2. 2019 v nepřítomnosti obviněného k porušení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ani práva obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny. Nedošlo tudíž ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když námitka dovolatele byla shledána zjevně neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Obviněný byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy že jinému úmyslně umožnil, aby ve značném rozsahu zkrátil daň. Dovolatel namítl absenci objektivní stránky s tím, že dílčí jednání, které mu bylo přisouzeno, uskutečnily jiné osoby, přičemž chybí konkrétní popis jeho jednání (bod 4.1.1. dovolání). Z popisu skutku, jímž byl obviněný uznán vinným [ad 1) výroku o vině] vyplývá, že obviněný umožnil spoluobviněnému P. zkrátit daň tím, že „jako osoba jednající na základě generální plné moci za společnost A. … faktury … vystavil a předal je obviněnému J. P., aby je mohl zahrnout do daňových přiznání společnosti F., přestože věděl, že plnění dle faktur společnost A. neuskutečnila“. Z uvedeného je zřejmé jednak to, jakým jednáním obviněný podle zjištění soudu naplnil uvedenou skutkovou podstatu, a jednak to, že to byl právě on, kdo úmyslně uvedené faktury vystavil a předal obviněnému P. tak, aby mu umožnil zkrátit daň. Nelze tedy souhlasit s tvrzením dovolatele, že jeho konkrétní jednání není v rozsudku nijak vymezeno, když v popisu skutku je obsažena jak specifikace faktur, které dovolatel vystavil, tak jeho následující jednání, kdy tyto faktury předal obviněnému P.
32. Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele o absenci subjektivní stránky, podle něhož z provedeného dokazování vyplynulo, že faktury byly „vystaveny řádně, včas a za služby, které byly dovolatelem skutečně zajištěny a provedeny“ (bod 4. 1. 2. dovolání). Naopak bylo prokázáno, že uvedené faktury byly dovolatelem vystaveny, přestože se plnění zde uvedená neuskutečnila. Bylo jimi fakturováno zprostředkování koupě strojů, přestože nabídka prodeje byla inzerována na internetu a podle výpovědi Z. D., zaměstnankyně prodávajícího, proběhla kompletní komunikace stran prodeje přímo s obviněným P. a nikoli zprostředkovatelem. Nadto fakturovaná částka za zprostředkování představovala v jednom případě dvojnásobek kupní ceny stroje a v druhém případě polovinu kupní ceny (viz bod 10. rozsudku nalézacího soudu). Také stran provedení repasí strojů bylo prokázáno, že se jednalo o fiktivní faktury, když z výpovědí zaměstnanců prodávajícího vyplynulo, že stroje byly ve funkčním stavu a repasi nevyžadovaly. Z výpovědí zaměstnanců areálu i insolvenčního správce vyplynulo, že k repasi strojů dojít nemohlo, neboť areál, kde byly umístěny, byl zcela uzavřen a nebyl do něj možný vstup. Dokonce byl odpojen přívod elektrické energie. Podle předávacích protokolů mělo k předání strojů dojít 18. 11. 2010, k repasi však podle faktur mělo dojít již 12. 11. 2010 (viz bod 12. rozsudku nalézacího soudu). Dovolatel si uvedených skutečností musel být v době, kdy uvedené faktury vystavoval, vědom, a přesto tyto vyhotovil s tím, že je obviněný P. zahrne do účetnictví společnosti F.
33. Z výše uvedeného je zřejmé, že popis skutku dostatečně vyjadřuje znaky pomocného jednání, kterým obviněný přispěl ke spáchání trestného činu hlavním pachatelem, spoluobviněným P. Nevzniká pochybnost o tom, že popsaným způsobem jednal v úmyslu, aby umožnil spoluobviněnému P. spáchat trestný čin. Námitky dovolatele proto nemohly být shledány opodstatněnými.
34. Dovolatel dále namítl, že věc měla být řešena správním orgánem namísto orgánů činnými v trestním řízení. Vytkl proto porušení principu ultima ratio . Ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení na základě oznámení Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 10. 2015 (č. l. 55-60). Je tedy zřejmé, že ve věci probíhalo souběžně jak správní, tak trestní řízení.
35. Nelze považovat za porušení principu ultima ratio , pokud správní orgán při své činnosti zjistí skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán (úmyslný) trestný čin a učiní podnět, na jehož základě bude zahájeno trestní řízení. Jak uvedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 366/2015, princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12). Nejvyšší soud k tomu připomíná, že uplatněním pouze správně právní odpovědnosti by nebyla náležitě vystižena povaha a závažnost shora uvedeného trestného činu, které vyžadují i naplnění funkce represivní.
36. Obviněný se v projednávané věci dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu je dáno tou skutečností, že obviněný svým jednáním pomohl hlavnímu pachateli, tj. spoluobviněnému J. P. způsobit škodu ve výši 783.000 Kč, tedy převyšující hranici škody značné, která podle §138 tr. zákoníku činí 500.000 Kč. Úmyslně přitom porušil zájem státu na správném vyměření daně, tj. jedné z povinných plateb, z nichž je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení. Uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu proto není na místě. Ani tato námitka dovolatele tudíž nemohla být shledána opodstatněnou.
37. Přestože dovolatel namítl, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu (bod 4.2 dovolání), nijak svoji námitku nekonkretizoval a neuvedl, v čem tento shledává či jak se podle jeho mínění uvedená vada projevila v rozhodování soudů nižších stupňů. Pokud dovolatel uvedl, že k této vadě došlo „procesním postupem [soudů]“, nelze z uvedeného ničeho dovodit. Dovolatel neuvedl o jaký (vadný) procesní postup se mělo jednat, ani v čem tento nebyl v souladu se zákonem. Úkolem dovolacího soudu není, aby argumentaci dovolatele dotvářel, domýšlel, v jakém směru svou námitku formuluje, či sám nové výhrady vytvářel.
38. K námitce obviněného se tak lze vyjádřit jen na úrovni obecného konstatování. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. Takovou zjevnou vadu, která by svědčila o libovolném přístupu soudů nižších stupňů, nelze v napadených rozhodnutích dohledat.
39. K tvrzenému porušení zásady volného hodnocení důkazů nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Pokud dovolatel shledává, že řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno výhradně v jeho neprospěch, nelze se s jeho tvrzením ztotožnit, neboť obviněný měl v průběhu celého řízení před soudem prvního i druhého stupně možnost navrhnout provedení důkazů pro podporu svých tvrzení a doplnit tak prováděné dokazování, přičemž v řízení před soudem prvního stupně bylo na žádost obhajoby spoluobviněného P. doplňováno dokazování o výslechy svědků a nelze tak uzavřít, že by obviněný neměl možnost učinit obdobný návrh.
40. Dovolatel rovněž namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Dle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11). Nalézací soud provedl úplné dokazování ke všem žalovaným skutkům, věnoval se podrobně rozboru všech provedených důkazů a uvedl důvody, proč považuje verzi předkládanou obviněnými za vyvrácenou. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil a nad rámec své povinnosti se k tomuto dále vyjádřil.
41. Soudy prvního i druhého stupně plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s §125 tr. ř., §134 tr. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny a judikaturou Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí proto nelze považovat za nepřezkoumatelná. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
42. Obviněný dále namítl, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo i neprovedením navržených důkazů (bod 4.3.4 dovolání). K této námitce však dovolatel uvádí pouze, že „zcela chybným postupem soudů obou stupňů došlo k zásadnímu pochybení“, aniž by uvedl, v čem byl postup soudů obou stupňů chybný, resp. jak se měl v konkrétnosti negativně projevit. V této souvislosti tedy Nejvyšší soud připomíná, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka. Neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 234/04 a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Nadto ze spisového materiálu je zřejmé, že v řízení před soudem prvního ani druhého stupně dovolatel žádný návrh na doplnění dokazování nevznesl (krom společného návrhu obhájce dovolatele a obhájce spoluobviněného P., kdy trvali na výslechu svědka M., kterému bylo vyhověno, a svědek byl vyslechnut).
43. Za porušení zásady in dubio pro reo považuje dovolatel nedostatečné odůvodnění (ne)věrohodnosti svědků. Z obsahu dovolání obviněného není zřejmé, jakým způsobem měla podle jeho mínění skutečnost, že „[s]oudy nevěnovaly patřičnou pozornost svědeckým výpovědím a jejich hodnocení“, způsobit porušení zásady in dubio pro reo . Je třeba upozornit, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 213/17.
44. Pokud jde o posouzení věrohodnosti svědků, upozorňuje dovolací soud, že proces hodnocení důkazů přísluší zásadně toliko nalézacímu soudu, jakožto orgánu, který důkazy nezbytné pro své rozhodnutí provedl. Právě tento soud má, s ohledem na realizaci zásady bezprostřednosti provádění důkazů, nejlepší předpoklady k tomu, aby důkazy vyhodnotil způsobem upraveným v §2 odst. 5 tr. ř. Tímto hodnocením je vázán i soud odvolací (srov. §263 odst. 7 věta druhá tr. ř.), který není oprávněn nalézacímu soudu dávat jakékoli pokyny k tomu, jak má ten který důkaz hodnotit. Může mu toliko vytknout nedodržení zákonných podmínek hodnocení, a to tím způsobem, že jej upozorní např. na to, k jaké skutečnosti nepřihlédl a v důsledku toho ji do hodnotících úvah nepojal. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů ve věci posuzované nedošlo. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil ve všech souvislostech provedené důkazy, na základě nichž dospěl ke svým závěrům s tím, že jednoznačně uvedl, které části výpovědí svědků nepovažuje za věrohodné, či je dokonce shledává účelovými (viz např. bod 7. k výpovědi obviněného P.), případně jak a kterými provedenými důkazy byly tyto výpovědi vyvráceny (viz bod 10). Vzhledem k detailnímu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nelze mít za to, že by bylo jeho odůvodnění hodnocení výpovědí svědků nedostačující. Shodně se přitom vyjádřil i odvolací soud, který uvedl, že nalézací soud rozpory ve výpovědích jednotlivých osob podrobně rozebral (viz bod 20. usnesení).
45. Dovolatel dále namítl, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo nepřiměřenou délkou trestního řízení, která nebyla soudy řádně hodnocena při ukládání trestu. Krom obsáhlé judikatury Evropského soudu pro lidská práva se k otázce přiměřené délky řízení vyjádřil také Ústavní soud. Vymezil kritéria pro posuzování této otázky. Zkoumat je třeba zejména faktory, jež jsou významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány státu, tj. orgány činnými v trestním řízení, ve vztahu k celkové délce řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zvláštní zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody, a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (viz nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Nejvyšší soud k uvedenému judikoval, že při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi musí přihlížet zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016).
46. V projednávané věci byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného podle §160 tr. ř. bylo vydáno dne 29. 6. 2017 a dovolateli bylo doručeno dne 7. 8. 2017 (č. l. 3-7). Obžaloba byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí podána dne 19. 6. 2018 (č. l. 750). Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s §181 odst. 3 tr. ř. podal žádost o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení z důvodu rozsahu spisového materiálu, složitosti věci a čerpání řádné dovolené. Této žádosti bylo vyhověno s prodloužením lhůty do 31. 7. 2018 (č. l. 771). Dne 31. 7. 2018 předseda senátu nařídil hlavní líčení (č. l. 771 p. v.). Hlavní líčení ve věci se konala ve dnech 29. 8. 2018, 26. 9. 2018 a 25. 10. 2018, kdy došlo k vyhlášení rozsudku (viz protokoly o hlavních líčeních na č. l. 794-801, 805-809 a 824-831). Vzhledem ke složitosti věci a vytíženosti v soudní síni předseda senátu podal dne 6. 11. 2018 žádost o prodloužení lhůty k vyhotovení písemného znění rozsudku podle §129 odst. 3 tr. ř., které bylo vyhověno s tím, že lhůta byla prodloužena do 22. 11. 2018 (č. l. 833), přičemž v této lhůtě byl rozsudek v písemné podobě vyhotoven (viz referát na č. l. 842). Odvolání obviněných ve věci byla podána obviněným M. dne 30. 11. 2018 (č. l. 843) a 19. 12. 2018 (č. l. 850-852), obviněným P. dne 4 12. 2018 (č. l. 845) a 14. 12. 2018 (č. l. 847-848). Nadřízenému Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích byl spis k rozhodnutí o odvoláních obviněných předložen dne 7. 1. 2019, přičemž dne 10. 1. 2019 bylo nařízeno veřejné zasedání na den 5. 2. 2019 (č. l. 856). O odvoláních obviněných rozhodl soud druhého stupně ve veřejném zasedání dne 5. 2. 2019 (č. l. 870 až 871), přičemž téhož dne rozhodnutí nabylo právní moci a věc obviněného byla pravomocně skončena.
47. Z uvedeného vyplývá, že trestní řízení proti obviněnému trvalo od 7. 8. 2017 do 5. 2. 2019, tedy rok a půl. Lhůty (s jejich případným prodloužením v souladu se zákonem) stanovené v §181 odst. 3 tr. ř. a §129 odst. 3 tr. ř. byly během tohoto řízení dodrženy. S ohledem na složitost věci, když obviněný byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy majetkovým trestným činem v jeho kvalifikované skutkové podstatě, kdy obviněný svým jednáním pomohl hlavnímu pachateli, tj. spoluobviněnému J. P., způsobit škodu ve výši 783.000 Kč, přičemž obviněným P. byla celkem způsobena škoda 1.598.051 Kč, čímž ve věci byla způsobena škoda přesahující dvojnásobek škody značné podle §138 tr. zákoníku, nelze považovat celkovou dobu řízení za nepřiměřeně dlouhou či podstatným způsobem vybočující z obdobných případů. S ohledem na to, že délka trestního řízení proti obviněnému nebyla nepřiměřeně dlouhá, neměly soudy nižších stupňů důvod k této skutečnosti při ukládání trestu přihlížet a nedošlo k jeho porušení práva na spravedlivý proces.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
48. Z obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu (viz též bod 19. tohoto usnesení) plyne, že námitka obviněného, jejíž podstatou je tvrzení, že mu neměl být ukládán trest souhrnný, je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepodřaditelná. Protože však může naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, který obviněný rovněž vznesl, je nezbytné, aby se k ní dovolací soud v patřičném rozsahu vyjádřil. Protože nezákonnost rozhodnutí shledává dovolatel v tom, že soudy nižších stupňů rozhodly o uložení souhrnného trestu vzhledem ke sbíhajícímu se trestnému činu, jímž byl pravomocně shledán vinným ve věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. č. j. 2 T 3/2009, ač na trest mu uložený se vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, jeví se vhodným nejprve uvést základní skutečnosti, které plynou z trestního spisu, který byl jako spis přílohový rovněž předložen Nejvyššímu soudu s podaným dovoláním. Z něj dovolací soud učinil následující zjištění.
49. Okresní státní zastupitelství Praha – západ podalo dne 30. 9. 2008 k Okresnímu soudu Praha - západ obžalobu na dovolatele (a další spoluobviněné) pro skutek, kterého se měl dopustit od února 2007 do 27. 6. 2007. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 12. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1241, byl dovolatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Soud zároveň rozhodl o vině a trestu dalších spoluobviněných. O odvoláních obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2011, č. j. 10 To 218/2011-1316, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný dne 29. 2. 2012 nastoupil výkon trestu odnětí svobody, z něhož byl propuštěn dne 27. 6. 2012 na základě rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud rozhodující o dovolání obviněných (mj. též dovolatele) totiž usnesením ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012, rozhodl tak, že napadené usnesení soudu druhého stupně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
50. Krajský soud v Praze po novém projednání ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 To 218/2011-1465, tak že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu všech obviněných s tím, že dovolatel byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., za který byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Okresní soud Praha – západ následně usnesením ze dne 10. 1. 2013, č. j. 2 T 3/2009-1503, rozhodl, že dovolatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a s přihlédnutím k čl. III. odst. 1, odst. 2 písm. c) této amnestie mu byl prominut trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 To 218/2011-1465, s tím, že podle čl. III odst. 1 této amnestie ve spojení s §105 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba prominutí trestu v trvání pěti let.
51. V nyní posuzované věci – jak již uvedeno v bodech 1. a 2. tohoto usnesení – rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 3 T 87/2018-834, o uložení souhrnného trestu, když shledal, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž dovolatele uznal vinným, se tento dopustil v souběhu s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 12. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1241, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 To 218/2011-1465. Soud obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a to při současném zrušení výroku o trestu (a všech obsahově navazujících rozhodnutí), který byl dovolateli uložen rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. 12. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1241, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 To 218/2011-1465.
52. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 2. 2019, č. j. 13 To 8/2019-873, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, když vadným neshledal ani výrok o souhrnném trestu. Vyjma toho, že potvrdil správnost zjištění o vztahu souběhu uvedených dvou trestných činů, jako základní podmínky pro ukládání trestu souhrnného, shledal splněné zákonné podmínky postupu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku i proto, že v souvislosti s prominutím trestu na podkladě amnestie nedošlo k zahlazení zmíněného odsouzení.
53. Právní závěry, které soudy nižších stupňů učinily stran právního následku trestní odpovědnosti dovolatele (tj. ohledně uloženého trestu) jsou zákonu odpovídající. Námitce dovolatele nelze přisvědčit již proto, že je založena na dezinterpretaci agraciačního rozhodnutí prezidenta republiky, resp. na jeho podkladě vydaného rozhodnutí soudu prvního stupně o účasti obviněného na amnestii ze dne 1. 1. 2013. Tvrdí-li totiž obviněný ve svém dovolání, že mu „byl uložen na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 jiný druh trestu, a to podmíněný trest v trvání pěti let“, pak uvádí zcela zkreslenou informaci. V uvedeném směru (změna druhu trestu) totiž vůbec ke změně pravomocného rozhodnutí (rozsudku odvolacího soudu) na podkladě aplikace amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 nedošlo.
54. V souvislosti s uvedeným závěrem se jeví vhodné ve stručnosti zmínit, jakými oprávněními je prezident republiky nadán ve vztahu k trestnímu řízení, a v návaznosti na to, v jakém směru se jím realizované oprávnění projevilo na právním následku trestní odpovědnosti obviněného.
55. Obecně lze konstatovat, že prezidentu republiky náleží podle čl. 62 písm. g) a čl. 63 písm. j), g) Ústavy České republiky udělovat amnestii nebo milost. Tyto dvě formy jeho rozhodnutí se mohou projevit tak, že na jejich podkladě buď dojde k zastavení trestního stíhání obviněného, případně k jeho nezahájení ( abolice ), k prominutí nebo zmírnění již uloženého trestu ( agraciace ), či k prominutí nebo zmírnění následků odsouzení zahlazením odsouzení ( rehabilitace ). K zániku trestní odpovědnosti dochází v důsledku abolice , k zániku práva na výkon trestu dochází agraciací , zánik negativních důsledků odsouzení pro pachatele přináší rehabilitace .
56. Ve vztahu k obviněnému byla soudem prvního stupně aplikována tzv. agraciační část amnestijního rozhodnutí. Její podstatou bylo (míněno ve vztahu ke všem osobám, na něž se vztahovala) prominutí výkonu (nepodmíněných) trestů odnětí svobody nebo jejich zbytků za podmínek, které amnestijní rozhodnutí stanovilo. V případě dovolatele se měl zánik práva státu na to, aby obviněný jemu pravomocně uložený trest odnětí svobody vykonal, vztahovat „pouze“ k části trestu, jež nebyla obviněným ke dni 1. 1. 2013 vykonána (tedy nikoli k celkové výměře osmnácti měsíců), což však soudem vydané rozhodnutí (patrně v důsledku přehlédnutí faktu, že obviněný již část trestu v období od 29. 2. 2012 do 27. 6. 2012 vykonal) nevyjádřilo. Toto pochybení však není rozhodné pro řešení nastolené otázky. Soud prvního stupně správně zjistil, že účast obviněného na amnestii – resp. důsledek spojený s tím, že dosud nevykonanou část trestu odnětí svobody již nebude muset vykonat proto, že mu toto bylo prominuto – je podmíněná, neboť tento účinek (zánik práva státu na výkon trestu) byl vázán na podmínku, že se obviněný ve zkušební době, která se podle amnestijního rozhodnutí musela rovnat svou výměrou délce lhůty pro zahlazení odsouzení (v případě dovolatele pěti let) nedopustí trestného činu. Této podmínce (jak plyne ze sdělení soudu ministerstvu spravedlnosti – č. l. 1548, tak i aktuálního opisu rejstříku trestu obviněného) dovolatel vyhověl. Skutečnost, že soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, tj. do 1. 1. 2019, nerozhodl stran ne/osvědčení obviněného, ač takové rozhodnutí vydat měl (viz nález Ústavního soud ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17), však má za následek pouze to, že se má za to, že se obviněný osvědčil a vyhověl podmínce mu stanovené. Tato skutečnost znamená „jen“ tolik, že je definitivně zbaven povinnosti zbytek trestu vykonat.
57. Výše uvedená zjištění však nelze interpretovat tak, jak činí obviněný, tj. že se změnila povaha mu uloženého trestu (ač prezident vyjma prominutí trestu nebo jeho části může změnit trest na mírnější druh trestu, amnestijní rozhodnutí tuto formu agraciace nepřineslo), resp. že by měly nastat důsledky, které zákon pojí s osvědčením osoby, jíž byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen (§58 tr. zák., §81 tr. zákoníku). V takovém případě, tj. při uložení trestu s podmíněně odloženým výkonem, se podle §83 odst. 4 tr. zákoníku (bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil –§81 odst. 1 tr. zákoníku, nebo se má za to, že se osvědčil – §83 odst. 3 tr. zákoníku) hledí na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Tento důsledek, jenž znamená zánik negativních důsledků uloženého trestu, vede k tomu, že k odsouzení, stran něhož se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl, nelze přihlížet, a v důsledku toho k němu ani nelze ukládat souhrnný trest.
58. Stejné důsledky však nemá osvědčení, které se vztahuje k trestům odnětí svobody nepodmíněným, ať již takovým, z jehož výkonu byl pachatel podmíněně propuštěn na základě rozhodnutí vydaného podle §88 tr. zákoníku, nebo proto, že mu nevykonaná část trestu byla prominuta formou agraciace . Zániku negativních důsledků uloženého trestu ohledně těchto odsouzení lze dosáhnout jen cestou jejich zahlazení podle §105 tr. zákoníku. Jen v situaci, kdy bylo odsouzení zahlazeno, podle §106 tr. zákoníku se na (zletilého) pachatele, jemuž byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody hledí, jako by nebyl odsouzen.
59. Protože amnestijní rozhodnutí, které soud ve věci obviněného aplikoval, nemělo formu rehabilitace, v jejímž důsledku by došlo k zániku negativních účinků uloženého trestu, a protože k zahlazení odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 12. 2010, č. j. 2 T 3/2009-1241, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 To 218/2011-1465, nedošlo ani postupem podle §105 tr. ř., soudy nižších stupňů správně dovodily nutnost uložení souhrnného trestu, neboť byly splněny veškeré podmínky, s nimiž §43 odst. 2 tr. zákoníku počítá.
60. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 téhož ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
61. S ohledem na to, že v projednávané věci bylo rozhodováno o skutku, který obviněný podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal v listopadu 2010, tj. před vyhlášením (dne 29. 12. 2010) odsuzujícího rozsudku ve věci Okresního soudu v Praze – západ pod sp. zn. 2 T 3/2009, byly splněny podmínky dané ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku pro uložení souhrnného trestu.
62. Z uvedeného plyne, že i tuto námitku, která by při své věcné opodstatněnosti založila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vznesl obviněný zjevně neopodstatněně. Je totiž nezbytné opakovat, že prominutí trestu formou agraciace , jejímž důsledkem je zánik práva státu na výkon trestu a nikoli též zánik negativních důsledků odsouzení (uloženého trestu), nebrání – při splnění ostatních zákonných podmínek – uložení souhrnného trestu ve vztahu k takto prominutému trestu.
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
63. Protože obviněný ty námitky, které uplatněnému důvodu dovolání vyhověly z formálního hlediska vznesl zjevně neopodstatněně, rozhodl dovolací soud o jeho dovolání způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné .
64. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
65. Obviněný součástí svého dovolání učinil i podnět o povolení odkladu výkonu napadených rozhodnutí. Protože obviněný v současné době již mu uložený trest vykonává, přicházelo v úvahu rozhodnutí o přerušení výkonu tohoto trestu.
66. Podle §265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Takové fakultativní rozhodnutí není třeba vydávat, pokud předseda senátu dospěje k závěru, že důvod k takovému postupu není dán. V uvedeném směru se situace liší od případu, kdy namísto podnětu dovolatele, o němž v případě jeho důvodnosti rozhoduje předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř., rozhoduje dovolací soud o odůvodněném návrhu učiněném předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. Protože předseda senátu ve věci posuzované nenaznal, že by podnět obviněného byl důvodný, nerozhodl o něm způsobem, který dovolatel požadoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu