ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.907.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 907/2019-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. C., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 3. 2019, č. j. 14 To 5/2019-320, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 10/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 11. 2018, č. j. 5 T 10/2018-282 , byl obviněný R. C. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pomocí k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §178 odst. 1 tr. zákoníku a pomocí k zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a této trestné činnosti se společně s obviněnými Z. V. a O. S. dopustil tím, že
dne 10. 1. 2011 v ranních hodinách obžalovaný R. C. za slíbenou provizi odvezl svým osobním motorovým vozidlem tov. zn. Peugeot 307 obžalované Z. V. a O. S. a odsouzeného V. R., narozeného XY, z Brna do Tábora za účelem vymáhání pohledávky za užití minimálně konkludentní pohrůžky násilím, následně kolem 09.00 hodin v Táboře, XY č. p. XY – v 1. patře domu, poté, co si u poškozeného M. H., narozeného XY, jenž šel po chodbě ke svému bytu, ověřili, že je to on, že zná I. V., a předložili mu čestné prohlášení, kde bylo uvedeno, že poškozený dluží I. V. 320.000 Kč, obžalovaný R. C., zůstal hlídat před vchodem, a obžalovaní Z. V. a O. S. s odsouzeným V. R., bez pozvání vešli, spolu s poškozeným, do jeho bytu, kde po něm požadovali finanční částku ve výši 500.000 Kč, přičemž se volně pohybovali po jeho bytě, prohlíželi si jeho věci, vzali mu z lednice láhev vína a energetický nápoj a vyvíjeli na něj psychický nátlak, přičemž obžalovaný Z. V. měl viditelně v kapse slzný plyn, když chtěl poškozený, aby mu požadavek potvrdila telefonicky sama I. V., toto poškozenému zamítli, a když jim sdělil, že 500.000 Kč nemá, požadovali 400.000 Kč, a pak, že odejdou, načež poškozený, pod tlakem celé tíživé atmosféry, suverénního a zastrašujícího chování pachatelů a z obavy, že by mu pachatelé, jež byli na něj tři, všichni statné tělesné konstituce, a přede dveřmi čekal čtvrtý, mohli v případě jeho nesouhlasu fyzicky ublížit, souhlasil, že jim požadovanou hotovost vydá, ale s tím, že ji nemá u sebe, nýbrž v bance, nato s ním odsouzený V. R. a obžalovaní Z. V. a O. S., jeli k pobočce Raiffeisenbank, a. s., v Táboře, XY, kde poškozený u přepážky v 09.31 hodin vybral finanční hotovost ve výši 400.000 Kč, a následně ji předal odsouzenému V. R.
2. Obviněný byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil uhradil společně a nerozdílně s obviněnými Z. V., O. S. a V. R. škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. H. částku 400.000 Kč.
3. O odvolání dovolatele a obviněného O. S. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 14 To 5/2019-320 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z důvodu uvedeného v §261 tr. ř., který prospívá rovněž obviněnému Z. V., zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu uložil obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně s V. R. poškozenému M. H. na náhradě škody částku 370.061,03 Kč. Poškozeného M. H. podle §229 odst. 2 tr. ř. současně odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu a jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Dvořáka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož má za to, že „je dán zásadní nesoulad mezi učiněnými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů obou stupňů na straně druhé a tudíž pak i že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen.“ Výjimečnost důkazní situace spatřuje v tom, že pro skutek, pro který byl odsouzen, byl pravomocným rozsudkem ze dne 21. 11. 2013 odsouzen obviněný V. R. Odsuzující rozsudek v této trestní věci je podle jeho názoru založen na jediném důkazu, a to svědecké výpovědi V. R., který je recidivista. Nesouhlasí s tvrzením nalézacího soudu, že výpověď tohoto svědka je konzistentní a odpovídá dalším svědeckým výpovědím. Jeho výpověď je konzistentní jen ve vztahu k důkazům, které byly provedeny již v trestním řízení, které se týkalo tohoto svědka. V tomto řízení uváděl, že uvedenou trestnou činnost spáchal jen se dvěma dalšími osobami. Rozpory však spatřuje ve vztahu k té části jeho výpovědi, která se týká dovolatele. Závěr nalézacího soudu o konzistentnosti výpovědi tohoto svědka může být následkem přípravy jeho výpovědi ve výkonu trestu odnětí svobody. Hlavní motivací svědka pro podání trestního oznámení byla skutečnost, že nedošlo k přeměně jemu uloženého podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný a nastínil i materiální motivaci v podobě založení plurality dlužníků výrokem o náhradě škody.
5. Obviněný brojí proti závěru o jeho vině. Namítá, že sice věděl, že jede společně s dalšími osobami vyzvednout peníze do Tábora, nevěděl však již o tom, že má být použito násilí. Pro tento závěr je nezbytné, aby bylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu podle §15 tr. zákoníku. Závěr o jeho zavinění soudy dovodily z výpovědi svědka V. R., který v přípravném řízní uvedl, že je vezl nejméně třicetkrát. Neuvedl však jediné konkrétní místo, na které je vezl. V hlavním líčení tento svědek změnil svoji výpověď. Uvedl totiž, že on sám učinil jen pět jízd, neví však, kolik jízd s nimi uskutečnil dovolatel. Dovolatel poukázal rovněž na další nedostatky ve svědecké výpovědi svědka, jež hodnotí jako zásadní rozpory. Tvrzení, že jezdil vymáhat pohledávky jako řidič, V. R. nebyl schopen prokázat žádným důkazem, neuvedl ani jména dlužníků. Tvrzení svědka R., které má prokazovat vědomost dovolatele o tom, že se účastnil v Táboře nezákonného vymáhání pohledávky, jsou vzhledem k zásadním vnitřním rozporům nevěrohodná. Jiný důkaz podporující výpověď svědka proveden nebyl, navíc je jeho svědecká výpověď vyvrácena výpovědí Z. V.
6. Nesdílí ani závěr nalézacího soudu, že se dozvěděl o účely cesty během jízdy z Brna do Tábora. Svědek R. vypověděl, že během cesty nerozděloval úlohy a ani přesně neplánoval, jak akce proběhne. Proto má dovolatel za to, že nebyl důvod k tomu, aby hovořili o podrobnostech vztahujících se k vyzvednutí peněz (tj. jejich vymáhání za užití násilí). Za spekulaci označil výrok soudu, podle něhož obviněnému mělo být zřejmé, že jde o vymáhací akci vzhledem k počtu osob ve vozidle a jejich fyziognomii. Nadto svědek R. užití psychického násilí u jiných vymáhacích akcí popřel. Trvá na tom, že se ani na místě žádné vymáhací akce nezúčastnil. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že se dovolatel účastnil hlídáním při činu formou pomoci trestné činnosti, bylo povinností soudu, vypořádat se nejen s tvrzením svědka R., nýbrž i s tím, co plyne z výslechu poškozeného M. H. a jeho výpovědi při hlavním líčení ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 81/2012, jíž zpochybnil výpověď V. R. Tento svědek uvedl, že dovolatele nikdy neviděl.
7. Nalézací soud se z hlediska zavinění nevypořádal ani s nedostatečnou důkazní situací, jelikož v průběhu řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval vědomosti dovolatele o tom, že osoby účastnící se akce, budou dluh vymáhat za pomoci jakéhokoli fyzického násilí. Pokud jde o psychický nátlak na dlužníka, svědek R. tuto skutečnost sice připustil, avšak s tím, že nedokáže rozlišit, kdy jde ještě o řádné vymáhání a kdy již naopak o psychický nátlak. Samotné vymáhání pohledávek není trestnou činností. Dovolatel nesouhlasí s tvrzením svědka R. o výši částky, kterou měl za odvoz získat. Soudu prvního stupně vytkl, že ten nerozlišil naplnění zákonných znaků pomoci k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §178 odst. 1 tr. zákoníku a pomocí k zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když nezohlednil, že neměl vědomost o použití násilí. Ačkoli nalézací soud uzavřel, že se dovolatel účastnil vymáhání na místě, neprokázal, že by byl přítomen násilnému vstupu do bytu poškozeného.
8. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí se k jeho odvolacím námitkám týkajícím se viny a trestu věnoval toliko ve dvou odstavcích na č. l. 18 a 19. Odvolací soud se nevypořádal s motivem, který vedl svědka R. k označení dalších osob, které se s ním měly dopustit trestné činnosti a nevypořádal se ani s dalšími námitkami, které vůči hodnocení svědecké výpovědi tohoto svědka uplatnil. Vzájemná znalost dovolatele a svědka neprokazuje věrohodnost svědka R. Dovolatel dále polemizuje i s dalšími závěry, které stran jeho odvolacích námitek učinil odvolací soud. Vytkl mu, že se vůbec nezabýval námitkami stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §178 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 14 To 5/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 T 10/2018, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav věci podle §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem případu jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech dle zásady formální logiky a §2 odst. 6 tr. ř., kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 a §134 tr. ř. Soudy přesvědčivě rozvádí a hodnotí provedené důkazy, vypořádaly se i s posouzením věrohodnosti všech svědků. Skutkové závěry, že jednání obviněného probíhalo způsobem popsaným ve výroku o vině, tak odpovídá provedeným důkazům. Státní zástupkyně v dané věci neshledává žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak namítá obviněný. Skutkové závěry, že jednání obviněného probíhalo způsobem popsaným ve výroku o vině, tak podle jejího názoru odpovídají provedeným důkazům (viz odstavec 33 odůvodnění nalézacího soudu). Rozpory v napadených rozhodnutích neshledává. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obhajoba, neznamená tato skutečnost podle názoru státní zástupkyně automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
11. K námitce dovolatele, že nevěděl o tom, jaké akce se ostatní spolupachatelé zúčastní, že budou vymáhat dluh násilím, uvedla, že tyto námitky lze s určitou mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., třebaže jsou z podstatné části založeny na argumentaci, která tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá.
12. K tomu připomenula, že soudy nižších stupňů dovodily u obviněného úmysl přímý, i když v rámci svého odůvodnění neuvádí přesně formu zavinění, podává se z odůvodnění rozhodnutí (viz odstavec 33 odůvodnění nalézacího soudu a odstavec 19 odůvodnění odvolacího soudu). V této souvislosti poukázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 77/2016, podle něhož explicitní nevyjádření formy úmyslného jednání pachatele v rozhodnutí soudu zpravidla neodůvodňuje jeho kasaci, je-li konkrétní forma jeho zavinění odvoditelná z učiněných skutkových zjištění. V posuzovaném případě je podle jejího názoru nepochybné, že obviněný se daného jednání dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i když forma zavinění nebyla explicitně vyjádřena odkazem na zákonná ustanovení trestního zákoníku. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu domovní svobody dle §178 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, vyplývá totiž nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména z jeho role řidiče, který věděl o všech bližších okolnostech případu, které se probíraly cestou v autě, kdy mu muselo být zřejmé, že nejde o „pouhé“ vyzvednutí peněz od poškozeného. Ze všech shora rozvedených důvodů proto shledává námitky obviněného ve vztahu k naplnění subjektivní stránky za neopodstatněné.
13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Navrhla současně, aby tak dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
21. Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který, jak již bylo uvedeno výše, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu dovolání obviněného však vyplývá, že naplnění uplatněného dovolacího důvodů spatřuje v tom, že v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a že skutková zjištění neodpovídají právnímu posouzení věci, neboť se soudy nevypořádaly s rozpory ve svědeckých výpovědích a řádně nevyhodnotily věrohodnost svědků. Dále se domnívá, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestných činů, kterými je shledán vinným z hlediska odůvodnění dovozovaného úmyslného zavinění.
22. K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř . Pokud dále Nejvyšší soud zkonfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
23. Pokud tedy obviněný deklarovaný dovolací důvod odůvodňuje v zásadě toliko námitkami skutkové a procesní povahy, pak tyto jeho námitky nebylo možné podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec nezbytného zdůvodnění, neboť nevyhovuje-li dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu, nemůže ani vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ten proto k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen za situace, kdy dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepře své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Detailní reakce dovolacího soudu by byla nezbytná zejména tehdy, pokud by byla napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
24. Takováto situace však podle názoru Nejvyššího soudu v přezkoumávané věci nenastala. Především je nutné konstatovat, že pokud by měla být v této trestní věci dovolatelem uplatněná námitka (spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním) úspěšná, musela by především být nejen (formálně) uplatněna, ale následně také obsahově podpořena tak, že skutková zjištění učiněná soudem zcela postrádají jakýkoli logický základ, který má naopak jím tvrzená varianta skutkového stavu věci. V této trestní věci však obviněný toliko uplatňuje jemu příznivější variantu skutkového děje ( obviněný sice připouští, že ostatní spoluobviněné a V. R. do Tábora z Brna přivezl, popírá však, že by věděl, že jedou vymáhat nějaký dluh a už vůbec nevěděl, jakým způsobem jej budou vymáhat ) , a to polemizováním s jednotlivými důkazy či dílčími skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem. Obviněný zároveň z pohledu své uplatňované skutkové verze nenabízí komplexní hodnocení všech provedených důkazů tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je tedy zřejmé, že v rámci svých dovolacích námitek skutečně jen polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, ke kterým (co do skutkové roviny v projednávané věci) dospěl soud prvního stupně a se kterými se vypořádal s ohledem na jejich opětovné uplatnění v podaném odvolání také odvolací soud.
25. V obecné rovině tak lze uzavřít, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav věci dokazováním provedeným v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou v souladu s ustanovením §125 tr. ř., respektive §134 tr. ř., neboť oba soudy dostatečně přesvědčivě rozvedly a hodnotily provedené důkazy, vypořádaly se i s posouzením věrohodnosti těchto důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Výrok rozsudku pak je v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., neboť skutkové závěry týkající se jednání obviněného popsaného ve výroku o vině odpovídají provedeným důkazům. V této trestní věci proto nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak to obviněný namítá. Závěrem lze uvést, že pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obhajoba, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
26. Dovolatel dále odůvodnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž tím, že se soudy při hodnocení jeho zavinění ve formě úmyslu nevypořádaly s jeho obhajobou, že nevěděl o tom, jaké akce se ostatní spolupachatelé zúčastní, a že budou vymáhat dluh násilím. Nejvyšší soud však musí s ohledem na obsahové vymezení těchto námitek znovu konstatovat, že jejich podstatou není zpochybnění právního posouzení skutkových zjištění (zde s vazbou na existenci vědomostní složky zavinění) soudů nižších stupňů, nýbrž zpochybňování jejich správnosti. Jejich prostřednictvím se snaží o prosazení jemu příznivější varianty skutkového děje.
27. V případě posuzovaných trestných činů, tedy přečinu domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterými je obviněný ve formě pomoci k nim podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uznáván vinným, je subjektivní stránka založena na úmyslném zavinění. Soudy nižších stupňů (zejména nalézací soud v bodě 32 odůvodnění rozsudku) odůvodnily, z jakých důvodů shledaly u obviněného přímý úmysl (jakkoliv jej odůvodnily ve vztahu k oběma trestným činům), a to poukazem na zjišťované okolnosti posuzovaného protiprávního jednání, určované jistou cíleností a uvážeností, respektive snahou si na úkor poškozeného finančně přilepšit. S těmito právními závěry je možné se v posuzovaném případě ztotožnit. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchané obviněným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině, ale i z ostatních dokazováním zjištěných rozhodných okolností vyplývajících z odůvodnění tohoto rozsudku.
28. Lze tedy shrnout, že z výroku a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývají ohledně účasti obviněného na posuzované trestné činnosti z pohledu subjektivní stránky trestného činu všechny podstatné skutečnosti pro závěr, že se dopustil úmyslné trestné činnosti, a to ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný je z tohoto pohledu (a i z hlediska celkového průběhu skutkového děje) bezpečně usvědčován dílem výpovědí V. R., dílem výpovědí poškozeného M. H. Podle výpovědi dnes již odsouzeného R. se již cestou do Tábora ve vozidle (řízeného dovolatelem) probíraly bližší záležitosti týkající se dluhu, který jeli vymáhat. Nalézací soud také zmínil i další z důkazů zjištěné okolnosti, z nichž dovodil, že obviněný musel vědět, že vymáhání dluhu na poškozeném nebude prováděno ve formě „pouhého“ vyzvednutí peněz, ale proběhne protiprávním způsobem. Toto vědomí obviněného je odůvodňováno nejen jeho přítomností při cestě na místo činu, ale i účastí více mužů statné fyzické konstituce na celé záležitosti, přítomností obviněného při použití hrubších metod při vstupu do domu ( vykopnutí vchodových dveří), hledáním bytu poškozeného v domě a jeho následnou přítomností před tímto bytem, či přijetím úkolu následně hlídat u vchodových dveří do domu. Pokud jde o přečin domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jakkoliv obviněný sám do bytu nevstoupil, pak i v tomto případě lze z hlediska formy trestné součinnosti, v níž na činu participoval [pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], a výše uvedených okolností na místě činu jednoznačně u obviněného naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dovodit.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
29. Za daného stavu věci je proto nezbytné konstatovat, že obviněný, ač svým dovoláním brojil vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku, ve svém mimořádném opravném prostředku ve skutečnosti uplatnil námitky, které se s jím deklarovaným důvodem dovolání [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
30. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Kolář