ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.956.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 956/2019-736
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 9 To 83/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 110/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 9 T 110/2016, byl M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a poškozenému A. K. škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky částku ve výši 13 960 Kč a poškozenému A. K. částku ve výši 557.992,40 Kč. Se zbytky svých nároků na náhradu škody byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 9 To 83/2019, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 9 T 110/2016, zrušil pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému A. K. a při nezměněném výroku o vině zločinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, při nezměněném výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené VZP ČR znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému A. K. na náhradě majetkové škody částku 748 Kč, na náhradě bolestného částku ve výši 5.293 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 551.951,- Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázal poškozeného A. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podaném dovolání poukazuje na to, že postupně docházelo ke změnám skutkové věty, které se však nevztahovaly k upřesnění faktických údajů, ale k základním náležitostem trestní odpovědnosti a pachateli přičitatelným následkům a není v ní popsáno zavinění pachatele k jednotlivým následkům, přičemž část následků je podřazena pod úmyslné zavinění a část pod nedbalostní zavinění. Dle jeho názoru tržně zhmožděná rána v pravém obočí a podkožní výron na čele vpravo nenaplňují pojem ublížení na zdraví a v té souvislosti poukázal na některé ze závěrů znalkyně MUDr. Cypriánové, které jeho argumentaci potvrzují. Je toho názoru, že soud se nezabýval ani tím, jak úzkostně depresivní reakce poškozeného na úraz ovlivnila jeho obvyklý způsob života, a tedy zda duševní porucha naplnila definici ublížení na zdraví. Domnívá se, že se nalézací soud dopustil pochybení, když zjištěné skutečnosti vyhodnotil jako naplnění skutkové podstaty úmyslného trestného činu s nedbalostním zaviněním ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě a dodal, že si nemohl ani představit, že by jeho útok mohl způsobit následek ve formě posttraumatické stresové poruchy [obviněný poukázal na to, že v rámci trestního řízení bylo nutno se vypořádat s otázkou 1) zda a jaký následek vznikl, 2) zda tento následek bylo možno podřadit pod některou ze skutkových podstat a zda 3) vznik následku je kryt zásadou odpovědnosti za zavinění]. Dovolatel dále vznesl námitky vůči hodnocení důkazů, které sám interpretoval a dále soudu prvního stupně vytkl neodstranění vad vytknutým odvolacím soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu nalézacího a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření shrnula průběh řízení a obsah dovolání obviněného, aby následně zdůraznila, že zavinění se nepresumuje, ale je třeba ho dokazovat, přičemž zavinění obviněného vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě, tedy těžké újmě na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy, nebylo řádně osvětleno. Dodala, že pro zavinění vzhledem k této kvalifikované skutkové podstatě je vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti, ať už vědomé či nevědomé, současně však dodala, že úvaha, že by obviněný věděl, že následkem jeho útoku může být vznik těžké újmy na zdraví a pouze spoléhal na to, že k újmě na zdraví nedojde, postrádá racionální podklad. Kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné, je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 286/2017). Zdůraznila, že útok vůči poškozenému nebyl nikterak razantní a vzhledem k osobě a povolání poškozeného nelze říct, že by se jednalo o osobu, u které by průměrný rozumný člověk měl a mohl předpokládat, že by užití málo intenzivního násilí mohlo vést ke vzniku tak závažné újmy. Uzavřela, že obviněný neměl možnost ani povinnost předvídat vzniklý škodlivý následek. Současně konstatovala, že lze pochybovat o tom, že poškozenému byla vůbec způsobena těžká újma na zdraví, neboť tento následek není dostatečně vyjádřen ani v samotném popisu skutku. Nadto dodala, že je důležité především posoudit otázku intenzity omezení v obvyklém způsobu života (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016). Vzhledem k reviznímu znaleckému posudku uvedla, že ačkoli podle znalců se porucha u poškozeného projevuje např. živými vzpomínkami a sny na událost, obavami o bezpečnost svou a svých blízkých, omezuje ho při zaměstnání, avšak poškozený chodí do stejného zaměstnání a sny o události má jen občas. Pro závěr, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví a tedy těžkou újmou na zdraví, nestačí pouhé zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017). Současně vyslovila pochybnost, zda byla naplněna základní skutková podstata ublížení na zdraví, neboť úmyslně způsobený následek se může vázat pouze k somatickému poranění, nicméně toto jej neomezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dní. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve uvést, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených a hodnocených důkazů ke skutkovému zjištění (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) spočívajícím v tom, že obviněný „dne 25. 2. 2016 kolem 23.55 hod. v Praze 1, ulici XY, ve 2. patře XY, na pravé straně galerie z pohledu od šaten, poté, co poškozený A. K., nar. XY, jako organizátor veřejně přístupného plesu upozornil S. H., nar. XY, která seděla u stolu s obviněným a dalšími dvěma osobami a kouřila cigaretu, na zákaz kouření v prostorách a vyzval ji k uhašení cigarety, poté, jakmile tak opakovaně neučinila, jí poškozený cigaretu vzal z ruky, obviněný vstal, přistoupil k poškozenému a tělem jej natlačil ke zdi, kde jej jedenkrát udeřil hlavou do obličeje, kdy tímto jednáním způsobil poškozenému tržně zhmožděnou ránu v pravém obočí a podkožní krevní výron na čele vpravo a úzkostně depresivní reakci na úraz, kdy k tomuto došlo útokem vedeným úderem hlavy do obličeje, a dále se u něj rozvinula posttraumatická stresová porucha, tedy déle trvající porucha zdraví, tj. těžká újma na zdraví, která si vyžádala hospitalizaci po dobu dvou dnů a v období od 26. 2. 2016 do 18. 3. 2016 pracovní neschopnost poškozeného“.
10. V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný uznán vinným a odsouzen [námitky obviněného nesměřují proti výroku o vině trestným činem výtržnictví] je vhodné uvést a odkázat na některé notoriety, vyplývající jak z teorie, tak i praxe. Předně je nutno uvést, že zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o to, že ublížení na zdraví „vyžaduje lékařské ošetření“, je třeba vycházet z toho, že není důležité, zda skutečně k lékařskému ošetření došlo, poněvadž se poškozený k takovému ošetření dostavil, ale zda objektivně a pravidelně k takovému ošetření dochází. Bude-li se tedy jednat o takovou újmu na zdraví, nebude záležet na tom, že si zranění, které svou povahou je ublížením na zdraví, poškozený ošetřil sám, anebo ho i ponechal bez lékařského nebo jiného ošetření, aby se vyhojilo přirozenou schopností organismu. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozh. č. 13/1966 Sb. rozh. tr.; rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1541 – 1550).
11. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozh. č. 22/1968-I., shodně rozh. č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Následek ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 tr. zákoníku, tedy způsobení těžké újmy na zdraví, musí být způsoben ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku pouze z nedbalosti, neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Naproti tomu není-li u pachatele dáno ve vztahu k tomuto těžšímu následku ani zavinění z nedbalosti, nelze použít vyšší trestní sazby a je mu možno přičítat jen trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Tak tomu např. bude, jestliže k těžké újmě na zdraví u poškozeného došlo v důsledku komplikací, které pachatel ani z nedbalosti nezavinil (např. poškozenému se nedostalo náležité lékařské pomoci, ač tomu nic nebránilo).
12. Pro naplnění skutkové podstaty podle §146 odst. 3 tr. zákoníku je tedy vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti, a to buď nedbalosti vědomé, kdy pachatel podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, anebo nedbalosti nevědomé podle písm. b) téhož ustanovení, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V daném případě jde o otázku nevědomé nedbalosti.
13. Pro shledání zavinění ve formě nevědomé nedbalosti obviněného je třeba vyhodnotit, zda při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, zachoval potřebnou míru opatrnosti sestávající z objektivního a subjektivního hlediska, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti (i vědomé) odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko vyžaduje od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů, technických norem či zvláštních uznávaných pravidel, a pokud není upravena v žádném právním předpise, vychází se zpravidla z obecně uznávaných zásad rozumného člověka.
14. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný poškozenému zasadil ránu [neočekávaně tzv. hlavičkou] do oblasti hlavy [agresivní jednání obviněného a úmysl směřující k napadení poškozeného a způsobení zranění lze bezpochyby vypozorovat i z předchozího jednání obviněného - natlačil poškozeného tělem ke zdi], kdy poškozený v důsledku tohoto útoku utrpěl tržně zhmožděnou ránu u pravého obočí a dále podkožní krevní výron na čele vpravo. U poškozeného dále došlo v reakci na toto napadení k úzkostně depresivní reakci na úraz, která se následně rozvinula do posttraumatické stresové poruchy. V daném případě je nutné zdůraznit, že způsobená fyzická poranění poškozeného byla kvalifikována jako lehká (tržně zhmožděná rána u pravého obočí a podkožní krevní výron na čele vpravo), což opakovaně zdůraznil obviněný, ale především byla daná skutečnost podložena závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Aleny Cypriánové [viz znalecký posudek č. l. 57-66 (závěr o zraněních č. l 64-65)]. V tomto směru tedy nelze soudům nižšího stupně nic vytknout. Námitky obhajoby vznesené v části dovolání označené jako „neodstranění vad vytknutých odvolacím soudem“, nelze označit za objektivní, a tvrzení obhajoby o tzv. „deformaci obsahu důkazů“ lze označit za účelové. V tomto směru obhajoba záměrně přehlíží [ve snaze vzbudit zdání o neobjektivitě soudy hodnocených důkazů] např. skutečnost, že v popisu skutku není sebemenší zmínka o způsobení vážnějšího tělesného (fyzického) poranění. Pakliže tuto výtku (nedodržení zásad …) váže obhajoba na odůvodnění rozhodnutí (poukazuje na bod 16 odůvodnění usnesení), pak Nejvyšší soud pouze pro upřesnění musí uvést, že v předmětné trestní věci soud prvního stupně i odvolací soud rozhodl rozsudkem, nikoli usnesením. Dovolání je pak mimořádným opravným prostředkem, který je podáván proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé , jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští [srov. rozh. č. 29/2004 Sb. rozh. tr.]. Nutno podotknout, že pravomocným je v předmětné trestní věci rozsudek (nikoli usnesení) odvolacího soudu a tímto rozsudkem se odvolací soud ztotožnil nejen s rozsahem provedeného dokazování soudem prvního stupně, ale také s otázkou hodnocení důkazů (neshledal potřebu doplnění dokazování soudem prvního stupně), nedostatek shledal pouze v nepřesnostech ohledně výroku podle §228 tr. ř., když sám pochybení soudu prvního stupně napravil.
15. Tvrzení obhajoby, že i „přes výhrady se v rozhodnutí soudu I. stupně stále objevují pasáže výpovědi znalkyně, které k uvedenému případu nemají vztah, a které jsou pro posouzení skutku zavádějící“, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené tvrzení obhajoby nelze akceptovat, neboť právě v reakci na argumentaci obhajoby bylo znalkyní zmíněno, že v souvislosti s obdobnými útoky mohou objektivně vzniknout i vážnější následky [při působení tupého násilí větší intenzity] a proto je nutno na uvedenou argumentaci zmíněnou soudem prvního stupně takto nahlížet, nikoli v náhledu předestřeném obhajobou ve snaze znevěrohodnit objektivitu důkazů hodnocených soudy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jako „pasáže, které jsou pro posouzení skutku zavádějící“. Obhajoba účelově vytrhuje z kontextu pouze určité pasáže [pokud by měla na mysli rozsudek soudu prvního stupně], ve snaze poukázat na neobjektivitu při hodnocení důkazů, avšak záměrně neuvádí obsáhlé vyjádření zmíněné znalkyně (MUDr. Cypriánové) soudem prvního stupně interpretované na str. 8-9 jeho rozsudku [uvedla např., že není schopna se vyjádřit k otázce rozvinuté úzkostně depresivní reakce na úraz].
16. Nicméně podstatnější skutečností je zjištění, že u poškozeného došlo ke vzniku psychických následků, a to právě v důsledku napadení ze strany obviněného, když se u poškozeného rozvinula úzkostně depresivní reakce na úraz a následná posttraumatická stresová porucha (viz dále bod 26). Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že by mezi psychickou poruchou rozvinutou u poškozeného po napadení obviněným a samotným útokem obviněného neexistovala příčinná souvislost. Již shora bylo poukázáno na skutečnost, že obviněný v důsledku napadení poškozeným musel vyhledat lékařské ošetření a byl také dva dny hospitalizován. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že zde nedošlo k újmě na zdraví. Nejvyšší soud však poznamenává, že jde o argumentaci, jak je újma na zdraví chápána obecně veřejností, a to pouze jako fyzická újma, která se projevuje např. jako zlomená ruka, zlomené nosní kůstky atd., což by si mohlo vyžádat např. pracovní neschopnost delší jak sedm dnů, a pokud je v předmětné trestní věci hospitalizace pouhé dva dny, nejde o ublížení ve smyslu trestního zákona. Obviněný však již přehlíží výše zmíněné rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr., které hovoří nikoli jen o poruchách normálních tělesných funkcí, ale také o tom, že za ublížení na zdraví je možno pokládat také porušení duševních funkcí, které znesnadňují výkon obvyklé činnosti. V popisu skutkového stavu je mj. zjištění, že poškozenému v důsledku útoku obviněného (viz shora bod 9) byla způsobena tržně zhmožděná rána v pravém obočí a podkožní krevní výron na čele vpravo, ale také úzkostně depresivní reakce na úraz. Poškozený pak byl v pracovní neschopnosti od okamžiku, kdy byl přijat k hospitalizaci, tj. od 26. 2. 2016 do 18. 3. 2016. Jak již správně bylo nižšími soudy zmíněno, obviněný jednal úmyslně, jeho jednáním bylo poškozenému způsobeno ublížení na zdraví s následnou pracovní neschopností [správně poukázal soud prvního stupně (bod 35 rozsudku) na to, že věc řešená Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tdo 444/2015, na předmětnou věc nedopadá, neboť v předmětné trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 956/2019, byl obviněný v pracovní neschopnosti v souvislosti s úzkostně depresivní reakcí na úraz – napadení obviněným].
17. V souvislosti s otázkou depresivní reakce na úraz a následnou posttraumatickou stresovou poruchou je nutno uvést, že nelze opomenout, že každý jedinec je nadán jiným stupněm odolnosti vůči stresu a stresovým situacím a nelze proto akceptovat závěr, že pokud došlo k fyzickému napadení „pouze“ nízké intenzity, automaticky lze vyloučit psychické následky z napadení (jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, případně vyjádření státní zástupkyně). V daném případě byly psychické následky u poškozeného popsány nejen jeho ošetřujícím psychiatrickým lékařem E. H., ale i znalkyněmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie MUDr. Gabrielou Leblovou a PhDr. Terezou Soukupovou, Ph.D., a tyto závěry byly potvrzeny i znaleckým ústavem, a to v revizním znaleckém posudku Národního ústavu duševního zdraví, znalci MUDr. Katarinou Adamcovou a Doc. PhDr. Markem Preissem, Ph.D. Na základě výše uvedených okolností bylo proto jednání obviněného nalézacím soudem kvalifikováno jako ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §122 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zdravotní stav poškozeného spočíval v poruše zdraví v podobě fyzického i psychického zranění, která poškozenému znesnadňovala obvyklý způsob života nikoliv jen po krátkou dobu a tento stav vyžadoval lékařské ošetření, když si újma u poškozeného vyžádala krátkodobou hospitalizaci po dobu dvou dnů a následnou pracovní neschopnost v období od 26. 2. 2016 do 18. 3. 2016, přičemž byl poškozený léčen neurologicky i psychiatricky.
18. V rámci objektivity považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že popis skutku není zcela přesný ve vztahu k době trvání zjištěné posttraumatické stresové poruchy, která se vyvinula jako reakce na stres, kdy postupně nastupovaly další symptomy, které otevřely diagnózu posttraumatické stresové poruchy. Současně je však nutno poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá nezpochybnitelný závěr, že posttraumatická stresová porucha byla u poškozeného diagnostikována nejen znalkyněmi MUDr. G. Leblovou a PhDr. T. Soukupovou Ph.D., jak vyplývá z posudku z 25. 8. 2016, ale také v době, kdy znalecký posudek byl zpracován MUDr. K. Adamcovou a Doc. PhDr. M. Preissem Ph.D. dne 10. 12. 2018. Jestliže k předmětné události došlo dne 25. 2. 2016 a posttraumatická stresová porucha byla u poškozeného zjištěna ještě 10. 12. 2018, je nesporné, že podmínky dané v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku pro kvalifikaci těžké újmy na zdraví byly dány. Jestliže tato skutečnost nebyla dostatečně přesně vyjádřena ve skutkové větě, lze sice na tento nedostatek upozornit, ten však není způsobilý vyslovit nesprávnost závěrů učiněných soudy nižších stupňů a vést ke kasaci rozhodnutí. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pro Nejvyšší soud je určující, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami hodnotícími předložené důkazy na straně jedné a právními závěry soudu nalézacího a odvolacího na straně druhé existuje dostatečně přesvědčivý vztah [(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tdo 899/2009), (přiměřeně srovnej rozh. č. 1-II/2000 Sb. rozh. tr)], což vyplývá např. z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 32, 34 a 35, stejně jako bodu 5 rozsudku odvolacího soudu.
19. Utrpěná posttraumatická stresová porucha je pak ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku považována za těžkou újmu na zdraví, když se poškozený pro uvedené psychické onemocnění léčil (diagnostikována při vyšetření dne 5. 11. 2018 - tedy po dobu delší než šest týdnů) a z tohoto důvodu bylo jednání obviněného kvalifikováno taktéž podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. Současně nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran tvrzené absence zavinění. Nalézací soud správně uzavřel, že v žalovaném jednání obviněného lze spatřovat zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu společnosti na ochraně lidského zdraví a klidného občanského soužití a pro případ, že takové porušení či ohrožení způsobí, s tím byl srozuměn. Ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku pak ve vztahu k těžšímu následku v podobě posttraumatické stresové poruchy postačuje z hlediska zavinění nedbalost ve smyslu ustanovení §16 tr. zákoníku, tedy že obviněný nevěděl, že svým jednáním může takový těžší následek způsobit, avšak vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl.
20. Shora popsaná skutková zjištění (bod 9) se stala podstatnými pro závěr o zavinění obviněného, protože kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné, a tím i beztrestné, je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti. Je-li při absenci vůle spáchat trestný čin zachována potřebná míra opatrnosti ve vazbě na způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, nejde o nedbalost a s ohledem na to ani o trestný čin. Naopak, nedostojí-li pachatel povinnosti zachovávat náležitou opatrnost a za okolností předpokládaných ustanovením §16 odst. 1 tr. zákoníku dojde v příčinné souvislosti s jeho jednáním k porušení nebo ohrožení takového zájmu, stane se tak z jeho strany zaviněně, a to buď z vědomé nedbalosti, nebo z nevědomé nedbalosti. Určení potřebné míry opatrnosti v jednání konkrétní osoby se odvíjí od její povinnosti, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného trestněprávně relevantního následku. Povinnost této předvídavosti přitom představuje objektivní hledisko pro určení požadované míry opatrnosti, zatímco možnost a schopnost této předvídavosti u konkrétní osoby je subjektivní hledisko pro její posuzování. Z objektivního hlediska přitom lze požadovat od každého v zásadě stejnou míru opatrnosti. Výjimkou jsou určité skupiny osob vykonávajících specifické činnosti, u nichž je s ohledem na charakter toho, co dělají, riziko porušení nebo ohrožení chráněných zájmů vyšší, a proto je u nich požadována také vyšší míra opatrnosti. Vycházet přitom lze z obecně ve společnosti uznávaných zásad chování rozumného člověka. Přitom je třeba vzít v úvahu takovou míru opatrnosti, kterou pachatel může a je schopen vynaložit v konkrétním případě, tedy k objektivnímu hledisku určení potřebné míry opatrnosti přiřadit subjektivní hledisko jejího určení, protože předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je také možnost a schopnost pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, které při zavinění z nedbalosti (vědomé nebo nevědomé) musí být dány současně. Subjektivní míra opatrnosti se pak hodnotí individuálně u každé osoby podle jejich znalostí, vlastností a zkušeností a s přihlédnutím na konkrétní situaci a podmínkám, za kterých k jednání došlo.
21. U zavinění podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (nevědomé nedbalosti) pachatel neví, že svým jednáním může následek spočívající v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ve srovnání s vědomou nedbalostí u nevědomé nedbalosti absentuje u pachatele vědomí toho, že svým činem může způsobit trestněprávně relevantní následek a jeho trestní odpovědnost je z hlediska zavinění založena pouze na povinnosti a současně možnosti předvídat takový následek. O nedbalost na straně pachatele tedy jde, jak již bylo výše uvedeno, pokud měl možnost následek předvídat a současně byl také povinen ho předvídat. Při splnění těchto podmínek následek zaviní z nevědomé nedbalosti kvůli nezachování povinné opatrnosti přesto, že si ho ve skutečnosti nebyl vědom ani ho nezamýšlel.
22. O nedbalostní zavinění, jako nutné podmínky trestní odpovědnosti pachatele, může jít pouze v případě existence příčinné souvislosti mezi nedodržením potřebné míry opatrnosti a trestněprávně relevantním následkem. Tak je tomu, pokud si pachatel alespoň má a může představit, že se příčinný vztah může daným způsobem rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není proto pokryt zaviněním a za vzniklý následek neodpovídá. V této trestní věci ale Nejvyšší soud dospěl stejně jako soudy nižších stupňů k závěru, že popsaný následek – zranění poškozeného, nastal v bezprostřední souvislosti s jednáním obviněného, který zaútočil na poškozeného, a to zákeřně úderem hlavou do obličeje, kdy poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu v pravém obočí a podkožní krevní výron na čele vpravo, přičemž toto jednání u poškozeného vyvolalo úzkostně depresivní reakci na úraz (§146 odst. 1 tr. zákoníku), a následně se u něho rozvinula posttraumatická stresová porucha (§146 odst. 3 tr. zákoníku).
23. K otázce příčinné souvislosti a jejímu přerušení lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, ve kterém uvedl, že „při zkoumání trestní odpovědnosti pachatele je nutné vždy posuzovat jen trestněprávní příčiny a trestněprávní následek, resp. účinek, (tzv. zásada umělé izolace jevů) a současně určit i význam jednotlivých trestně právně relevantních příčin a jejich vliv na způsobení následku předpokládaného konkrétním ustanovením trestního zákona (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Různé příčiny mají totiž různý vliv na způsobení následku a každá z nich proto může mít i různý význam. Pro trestní odpovědnost pachatele však není samo o sobě rozhodné, jestli vznik následku vyvolalo pouze jednání obviněného, nebo jestli k němu přistoupila i jiná okolnost, resp. příčina. Judikatura přitom dovodila příčinnou souvislost např. i v případech, kdy vedle příčiny, jež způsobila následek, působila i další příčina a není rozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozh. č. 47/1970, č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). Jiná situace by nastala, kdyby jednání pachatele nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její existence pak nastane trestně právně relevantní následek. Pak není možné dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem. Jde o tzv. teorii přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší, tj. nedospěje až k účinku, pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel u nedbalostních deliktů takový průběh nepředvídal jako možný, resp. ani předvídat neměl a nemohl. Jestliže je však zjištěno, že pachatel ani nemohl předvídat příčinný průběh, z něhož vzešel následek, nemůže za takový následek, resp. účinek trestně odpovídat. V takových případech dochází k přerušení příčinné souvislosti, neboť příčinou vzniku následku není jednání pachatele, ale jiná samostatná příčina, která jej způsobila. Teprve po zjištění příčinného vztahu je možné zkoumat otázku zavinění. Alespoň v hrubých rysech musí být nejen jednání pachatele, ale i příčinný průběh vedoucí k následku a tento následek zahrnut zaviněním. U nedbalostních trestných činů musí proto pachatel vývoj příčinné souvislosti i následek předvídat a bez přiměřených důvodů spoléhat, že jej nezpůsobí (nedbalost vědomá), event. následek a příčinný průběh k němu pachatel podle okolností a svých poměrů předvídat měl a mohl (nedbalost nevědomá). Pachatele lze proto uznat vinným pouze za takový následek, který zavinil (srov. č. 20/1981, č. 21/1981 Sb. rozh. tr.)“.
24. V daném případě ale nelze dospět k závěru, že by jednání obviněného nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její existence by nastal trestně právně relevantní následek. Na úmysl obviněného, resp. na následek jeho jednání je třeba usuzovat z konkrétně zjištěných skutečností, zejména pak z mechanismu vedení útoku, jeho intenzity, délky jeho trvání, toho, do jakých částí těla byl útok směřován, tedy zda se jednalo o údery nahodile vedené či údery směřující na konkrétní části těla. V projednávané věci obviněný zcela jistě způsobil poškozenému zranění, kdy působil zraňující silou, přičemž takto útočil hlavou proti obličeji poškozeného, tedy proti hlavě, proti té části těla, u níž lze předpokládat způsobení závažných poranění, a to již z toho důvodu, že hlava člověka je jak obecně známo velmi zranitelná a nachází se zde životně důležitý orgán, kterým je mozek, stejně jako smyslová ústrojí oči, ústa, nos, uši, kdy je současně obecně známou skutečností, že některé kosti lidské lebky jsou velmi křehké nejen z pohledu normálních tělesných funkcí, ale obecně známou skutečností je rovněž skutečnost, že pokud je vůči této části těla útočeno, může dojít také k porušení duševních funkcí znesnadňujících výkon obvyklé činnosti.
25. Pokud možnost předvídat možný následek je u pachatele posuzována na základě jeho subjektivních poměrů a objektivně existujících okolností činu, pak výše uvedené skutečnosti jsou z hlediska zavinění obviněného z nevědomé nedbalosti podstatné, když z nich vyplývá, že měl možnost následek předvídat. Při splnění těchto podmínek následek zavinil z nevědomé nedbalosti kvůli nezachování povinné opatrnosti. Pokud státní zástupkyně ve svém vyjádření poukázala na rozhodnutí č. 29/2018 Sb. rozh. tr. a ve shodě s obviněným poukazovala na to, že se soudy dostatečně nezabývaly závažností posttraumatické stresové poruchy, pak tuto argumentaci musí Nejvyšší soud označit za neodpovídající skutečnostem, které vyplývají ze znaleckých posudků a vyjádření znalkyň, revizního znaleckého posudku, výpovědi poškozeného, svědků (viz např. bod 32 rozsudku soudu prvního stupně) atd. Jestliže státní zástupkyně zmiňuje publikaci z roku 2001 k otázce posttraumatické stresové poruchy, pak není od věci připomenout, že znalci ve svém posudku presentovali závěry, „že k rozvoji uvedené poruchy může dojít i na základě méně invazivní události“ [v této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na závěry vyjádřené v bodě 20 rozsudku soudu prvního stupně stejně jako hodnotící úvahy např. v bodě 32 téhož rozsudku, stejně jako sdělení znalkyně MUDr. K. Adamcové – „dle novějších (toliko k publikaci zmiňované státní zástupkyní z roku 2001) amerických kritérií i méně intenzivní či katastrofický zásah do integrity může člověku způsobit takové příznaky, které výrazně ovlivní život člověka“ (bod 26 rozsudku)].
26. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že nebylo prokázáno, že těžká újma na zdraví spočívající v přetrvávající posttraumatické stresové poruše u poškozeného skutečně vznikla a že byla v příčinné souvislosti s jeho jednáním, nelze těmto námitkám přisvědčit, ačkoli jde o námitky právní, které dopadají na obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy závěr o tom, že se u obviněného jednalo o posttraumatickou stresovou poruchu, učinily na základě výsledků provedeného dokazování [viz znalecký posudek č. l. 27-47, závěr o zjištěné poruše č. l. 44, rovněž tak i výpovědi znalkyň u hlavního líčení] a ve výrokové části rozsudku konstatovaly, že se u poškozeného v přímé příčinné souvislosti s útokem vedeným úderem hlavy do obličeje poškozeného začala postupně projevovat duševní porucha chorobného rázu tzv. posttraumatická stresová porucha, projevující se i přes vyhledanou odbornou pomoc do současné doby, a to živými vzpomínkami, opakujícími se sny na událost, vyhýbáním se situacím připomínajícím tuto událost, neschopností vzpomenout si na část událostí po napadení, potížemi se spánkem, potížemi se soustředěním, zvýšeným nastražením a obavami o bezpečnost svou i své rodiny. Zmíněná porucha pak poškozeného omezuje nejen při výkonu jeho zaměstnání (např. na činnosti, které dříve vykonával sám, nyní najímá pracovníky na práci, kterou dříve zastával sám, netěší se do zaměstnání), ale i v osobním a rodinném životě (zhoršení kvality intimního života, útrapy rodinných příslušníků v důsledku obav o poškozeného, bezpečnostní zabezpečení), jakož i ve společenských, kulturních a volnočasových aktivitách (ztráta chuti ke sportovním aktivitám, apatie, omezení rekreačních aktivit).
27. Pro tato zjištění soudy vycházely z výslechu poškozeného a výslechů dalších svědků, kteří se s poškozeným stýkali a vypovídali o událostech inkriminovaného večera i o chování poškozeného před a po činu. Kromě těchto výpovědí nalézací soud provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Terezy Soukupové, Ph.D., na posouzení povahy duševní choroby poškozeného, přičemž obě znalkyně uvedly, že u poškozeného byla zjištěna posttraumatická stresová porucha, která se rozvinula v důsledku prožité události. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Katariny Adamcové a Doc. PhDr. Marka Preisse, Ph.D., bylo rovněž prokázáno, a to s delším časovým odstupem, že příznaky a obtíže u poškozeného naplňují kritéria posttraumatické stresové poruchy. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, MUDr. Jiřího Fialky, CSc., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a stanovení nemateriální újmy na zdraví, MUDr. Lucie Laclové, byla těmito znalci specifikována výše nemajetkové újmy na zdraví. Své závěry opíraly soudy i o řadu listinných důkazů, zejména lékařské zprávy ke zdravotnímu stavu poškozeného. Z postupu a úvah, které soud prvního stupně popsal zejména na stranách 15 až 23 svého rozsudku, je zřejmé, že provedené důkazy hodnotil způsobem plně korespondujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., na jehož základě shledal, že všechny provedené důkazy spolu vzájemně korespondují a doplňují se. Ve znaleckých posudcích neshledal rozpory, naopak jejich obsahy se vzájemně doplňovaly [č. l. 587-607 revizní znalecký posudek, závěr o poruše č. l. 605]. Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného pouze dále poznamenává, že v rozporu s výše uvedenými závěry nižších soudů není ani zpráva H. a jím uváděná diagnóza, kterou obviněný několikrát zmiňuje a zpochybňuje. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že k uvedené zprávě se velmi podrobně vyjádřila při svém výslechu např. znalkyně MUDr. Leblová (viz. č. l. 371 spisu), kdy mj. uvedla (k dotazu obhájce), že „ posttraumatická stresová porucha je odložená reakce na stres. To znamená, že ze začátku, a pan doktor to viděl jako přímou reakci v podobě úzkosti a depresivy a pak postupně, aspoň tak to chápu, se nastřádávaly další symptomy, které otevřely diagnózu posttraumatická stresová porucha a ten posuzovaný stav se zhoršil, proto se taky navýšila dávka antidepresiv… “ Z výpovědi zmíněné znalkyně rovněž vyplývá, že zmíněný lékař (H.) nejprve hovořil o posttraumatickém stresu nebo posttraumatickém syndromu a až následně se posunul k diagnóze posttraumatické stresové poruchy. Pokud obviněný prostřednictvím obhájce poukazuje na to, že názor soudu prvního stupně o existenci těžké újmy zjištěné u poškozeného nemůže obstát, neboť lékařské zprávy stojí na subjektivních potížích poškozeného a nejsou ve shodě s ostatními objektivně zjištěnými aspekty chování obviněného a důkazy o nich, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené výhrady jsou skutkového rázu, neboť v souladu s lékařskými zprávami jsou nejen zmíněné posudky MUDr. Léblové a PhDr. Soukupové, které mj. uvedly, že klinický obraz poruchy byl ve shodě s testovými metodami (a dokumentací H.), ale také v souladu s revizním znaleckým posudkem [tudíž argumentace obviněného je založena na tom, že všechny subjekty, které se vyjádřily ke zjištěné úzkostně depresivní reakci na úraz (která založila důvod pro pracovní neschopnost od 26. 2. 2016 do 18. 3. 2016, spolu s hospitalizací, a tím pro právní kvalifikaci podle §146 odst. 1 tr. zákoníku) a následně zjištěné posttraumatické stresové poruše (při její existenci ještě při vyšetření dne 5. 11. 2018, s projevy popsanými ve znaleckých posudcích, odůvodňující kvalifikaci podle §146 odst. 3 tr. zákoníku) se mýlí]. Se závěry soudu prvního stupně se k odvolání obviněného ztotožnil i odvolací soud přezkoumávající na podkladě obsahově obdobných výhrad, jež obviněný uplatnil i v nyní podaném dovolání, správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, přičemž neopomenul reagovat na odvolací námitky obviněného (viz strany 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
28. Nejvyšší soud neshledal v postupu nižších soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich nedůslednosti [až na nedokonalost popisu skutku stran trvání posttraumatické stresové poruchy] a libovůli při hodnocení důkazů. Naopak je patrné, že soudy pečlivě posuzovaly okolnosti, za kterých k popsanému jednání došlo a jež vedly k závěru o tom, že poškozený utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu, která nebyla jen přechodného nebo nevýznamného rázu, ale ve výrazné podobě přetrvávala ještě v době rozhodování nižších soudů (více jak dva roky po předmětné události). Pro tento závěr soudy obou stupňů vycházely nejen ze znaleckých posudků, ale své poznatky čerpaly i z dalších důkazů, z nichž vyplynuly projevy a chování poškozeného. Na podkladě takto učiněných závěrů nevznikají pochyby o tom, že se obviněný nejen popsaného jednání dopustil, ale že i vznik úzkostně depresivní reakce na úraz a následné nastřádání dalších symptomů otevřelo diagnózu posttraumatické stresové poruchy, která byla u poškozeného prokázána, je v příčinné souvislosti s jeho jednáním.
29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení (viz §265i odst. 2 tr. ř.) považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost a současně zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu