ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.977.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 977/2019-671
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. B. , roz. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. 5 To 77/2019-600, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, č. j. 1 T 6/2018-531 , byl obviněný D. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době v období od 10. února 2016 do května 2016 v hale Úřadu městské části Prahy 2 se sídlem náměstí Míru 600/20 v Praze 2, nebo v dosud neustanovené kavárně v blízkosti sídla úřadu, v úmyslu se neoprávněně obohatit, pod falešnou záminkou zajištění pronájmu bytu číslo XY ve 2. nadzemním podlaží domu č. XY v XY v Praze 2 a bytu č. XY ve 3. nadzemním podlaží domu č. XY v XY v Praze 4, přestože věděl, že nedisponuje oprávněním sjednávat za Úřad městské části Praha 2 ani za Úřad městské části Praha 4 pronájem bytů a inkasovat finanční prostředky, vylákal od poškozené M. R., nar. XY:
dne 1. března 2016 finanční hotovost ve výši 140 000 Kč jako zálohu za byt číslo XY ve 2. nadzemním podlaží domu č. XY v XY v Praze 2,
dne 16. března 2016 finanční hotovost ve výši 70 000 Kč jako zálohu za byt číslo XY ve 3. nadzemním podlaží domu č. XY v XY v Praze 4,
v březnu 2016 finanční hotovost ve výši 5 900 Kč a 4 450 Kč jako nájemné za oba byty,
v dubnu 2016 finanční hotovost ve výši 5 900 Kč a 4 450 Kč jako nájemné za oba byty a v květnu 2016 finanční hotovost ve výši 5 900 Kč a 4 450 Kč jako nájemné za oba byty,
a tyto peníze následně použil pro svou potřebu, pronájem žádného bytu neobstaral a svým jednáním se ke škodě M. R. obohatil o částku 241.050 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 49 T 3/2010, který ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2011, sp. zn. 9 To 41/2011, nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, z jehož výkonu byl dne 28. května 2015 podmíněně propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 1 PP 102/2015.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené M. R. škodu ve výši 141 000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2019, č. j. 5 To 77/2019-600 , kterým ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Čichovského dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř.
5. Dovolatel namítl naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávným právním posouzením skutku a extrémním nesouladem s učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu. Skutek byl nesprávně posouzen jako přečin podvodu, přestože se mělo jednat o přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. ř., neboť pouze jako prostředník převzal peníze, které si poté ponechal pro svoji potřebu. Soudu vytkl, že nesprávně hodnotil důkazy a vyvodil z nich nesprávná skutková zjištění, jež nemají oporu v provedených důkazech. Byla také porušena zásada presumpce neviny včetně zásady in dubio pro reo . Obvodní soud také upravil popis skutku, čímž byla narušena totožnost skutku, což odvolací soud úplně přehlédl.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že mu bylo upřeno právo na právní pomoc podle čl. 37 Listiny základních práv a svobod, když nebyl jeho obhájce vyrozuměn o výsledku žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání. Obviněný má za to, že řízení bylo záměrně vedeno pro méně závažný trestný čin, aby byla eliminována nutná účast obhájce.
7. Z těchto důvodů dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v uložení nepřípustného trestu.
8. Dovolatel dále uvedl, že k zamítnutí jeho odvolání došlo v důsledku vážného pochybení městského soudu. Soud bez vážného důvodu vedl jednání bez jeho účasti - obviněný se ze závažných zdravotních důvodů omluvil, soud však neuvěřil zprávě ošetřujícího lékaře a namísto toho se řídil informacemi podanými jeho bývalou manželkou. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí jsou nadto založena pouze na domněnkách, konstrukcích a spekulativních úvahách soudů obou stupňů (viz str. 5 bod 20. usnesení odvolacího soudu). Ve věci neexistuje jediný věrohodný přímý důkaz o jeho vině ani uzavřený okruh nepřímých důkazů. Z důvodu, že se v minulosti dopustil trestné činnosti, na něj bylo automaticky pohlíženo jako na osobu, která má sklony k podvodům. Skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Odvolací soud chybně konstruoval jeho trestní odpovědnost jako odpovědnost za následek. Chybu také učinil, když aplikoval hmotné právo na skutek, který nebyl totožný se žalovaným skutkem. Došlo k extrému, když se odvolací soud vůbec neřídil §2 odst. 5 tr. ř. a nesplnil svoji povinnost objasňovat i okolnosti svědčící v jeho prospěch. Státní zástupce byl ve věci téměř pasivní a obecné soudy nahrazovaly jeho práci. V jeho případě došlo k justičnímu omylu. Policie ČR naopak vůbec nevedla zjišťování k sobě K.
9. Závěrem obviněný zopakoval, že byl neúčastí svojí a svého obhájce na jednání zkrácen na právu na spravedlivý proces, přičemž zjevně neexistuje jediný věrohodný důkaz přímý ani uzavřený okruh nepřímých důkazů. Z toho důvodu navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání.
10. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, sdělil že nevyužije svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl . Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Obviněným naposledy uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve konstatovat, že obviněný podal dovolání s odkazem na celkem tři dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a naposledy podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na obsah dovolaní, které není z hlediska zdůvodnění jednotlivých dovolacích důvodů příliš srozumitelné a přehledné [pokud vůbec toto zdůvodnění obsahuje – viz dále k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] lze obecně na tomto místě konstatovat, že odůvodnění obviněným uplatněných dovolacích důvodů se zřetelně již ze svého obsahového vymezení se zvolenými dovolacími důvody rozchází a stejně tak je nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod (obviněným navíc neuplatněný).
21. V případě dovolacího důvodu uvedeného podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uplatňuje námitku, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť řízení o odvolání bylo konáno v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho obhájce, jakkoliv se obviněný ze zdravotních důvodů řádně a včas omluvil. K takovémuto odůvodnění je především nutné uvést, že toto není příliš srozumitelné z hlediska uvedeného dovolacího důvodu, neboť ten je dán tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl . Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě zejména z pohledu ustanovení §36 tr. ř. (viz bod 13 odůvodnění tohoto usnesení). V této trestní věci však na straně obviněného důvody pro ustanovení obhájce podle §38 tr. ř. z důvodů uvedených v §36 tr. ř. nenastaly a tak lze jen těžko naplnění uvedeného dovolacího důvodu shledat, zejména, pokud si obviněný obhájce sám podle §37 tr. ř. zvolil a ten se v průběhu trestního řízení účastnil všech rozhodných úkonů, vyjma předmětného veřejného zasedání.
22. Obsahová argumentace dovolání obviněného by tak spíše jakoby směřovala k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
23. Především je nutné konstatovat, že konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obviněného, třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě uvedený dovolací důvod nezakládá (NS 17/2002-T 419). Ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. přitom předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna a tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Takováto situace však nepochybně v této trestní věci nenastala.
24. Je skutečností, že dne 18. 4. 2019 bylo u Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného i obhájce (o kterém byli oba řádně a včas vyrozuměni), a to přesto, že obviněný a jeho obhájce požádali soud o odročení veřejného zasedání. O toto odročení přitom požádali ze stejných důvodů, pro které městský soud již předchozí veřejné zasedání jednou odročil. Omluvu a žádost obviněného o jeho odročení podpořenou samostatným podáním obhájce však městský soud důvodně shledal jako neopodstatněnou, neboť správně zaregistroval zjevnou snahu obviněného o vyhýbání se soudnímu jednání. Městský soud, který tento svůj postup v rámci odůvodnění svého rozhodnutí o zamítnutí odvolání obviněného náležitě odůvodnil (viz bod 14 odůvodnění jeho usnesení), správně poukázal na to, že omluva a žádost o odročení veřejného zasedání nebyla dokladována aktuální lékařskou zprávou o tom, že by obviněný trpěl objektivně takovou chorobou či zdravotní poruchou, pro kterou by se nemohl k soudu dostavit. Pokud obviněný předložil starou a neaktuální lékařskou zprávu, kterou předložil již v případě své předchozí žádosti odročení veřejného zasedání a pokud ani z této zprávy nebylo zřejmé, že by nebyl schopen se veřejného zasedání účastnit, nemůže znamenat konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti porušení jeho práva na spravedlivý proces jeho práva na obhajobu.
25. Pokud jde o obhájce, který se k jednání soudu konaného den po zaslání jeho vyjádření také nedostavil, tento se nemohl spoléhat na to, že bude jednání odročeno, aniž k tomu nečinil dotaz k soudu. V situaci, kdy nebyl dán důvod nutné obhajoby a nepřítomnost obhájce nebyla důvodem k nekonání veřejného zasedání (§263 odst. 3 tr. ř.) a bylo-li odvolání podrobně písemně odůvodněno, pak bylo zcela na místě, aby městský soud i v zájmu skončení trestního stíhání bez dalšího průtahů ve věci jednal a rozhodl.
26. Ze všech těchto důvodů proto mohl Nejvyšší soud uzavřít, že dovolatelem uplatněnou argumentací nebyl naplněn jak jím formálně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tak by ani nemohl být naplněn jím (formálně) neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
27. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze obviněným uplatněné námitky rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny lze zařadit jeho procesní námitky týkající se porušení zásady totožnosti skutku, pasivity státního zastupitelství v nalézacím a odvolacím řízení a porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Do druhé skupiny patří námitky obviněného, že soud nesprávně hodnotil důkazy a vyvodil z nich nesprávná skutková zjištění, že skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech, v důsledku čehož byla porušena zásada in dubio reo a právní závěry soudů tak jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
28. K uvedeným námitkám obviněného uvádí Nejvyšší soud následující.
29. Námitky obviněného procesní povahy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť tento dovolací důvod je určen pro případy nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení (k tomu viz body 14 až 16 odůvodnění tohoto rozhodnutí). Tyto námitky pak nejsou důvodné ani co do věcné stránky.
30. Mimo jakýkoli dovolací důvod je především námitka obviněného o tvrzené pasivitě státního zastupitelství v nalézacím a odvolacím řízení. Tato námitka neodpovídá stavu věci a je v zásadě s ohledem na průběh trestního řízení v této trestní věci po věcné stránce zcela bezpředmětná. Zároveň tato námitka zjevně souvisí i s další námitkou obviněného ohledně porušení zásady totožnosti skutku. Zde je především nutné uvést, že s touto námitkou se v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 19 odůvodnění) vypořádal již odvolací soud a Nejvyšší soud se s jeho argumentací zcela ztotožňuje. Formulace této námitky obviněného v dovolání sepsaném jeho obhájcem, že ,,skutek z obžaloby nemůže soud svévolně přebírat a upravovat si je podle své potřeby pro další řízení a rozhodování, aniž by obžaloba byla upravena…“ je do značné míry těžko pochopitelným výkladem obžalovací zásady, který by se dal od osoby práva znalé, jakým nepochybně obhájce obviněného je, očekávat.
31. K obžalovací zásadě primárně vyjádřené v §2 odst. 8 tr. ř., která je následně promítnuta v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., lze ve stručnosti uvést, že její podstatou je rozdělení procesních funkcí mezi obžalobu, obhajobu a soud. Trestní stíhání před soudem je možné jen na podkladě obžaloby (resp. i návrhu na potrestání případně návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu), kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce (§180 odst. 1 tr. ř.). Obžaloba tím stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodnutí, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému kladen za vinu. Soud tak může rozhodovat jen o skutku při současném dodržení požadavku zachovat totožnost skutku. V tomto ohledu je soud limitován podanou obžalobou pouze v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě a nesmí překročit tyto meze.
32. Totožnost skutku však nelze chápat jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí zde shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a dokonce musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, a to bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u.). Závěr o tom, do jaké míry je soud oprávněn odchýlit se od obžaloby, aby byla ještě zachována totožnost skutku, bude záležet na zhodnocení charakteru, významu a rozsahu odchylek. Soud tedy nesmí zahrnout do rozhodnutí takové okolnosti, které už tvoří jiný skutek, na druhé straně je však povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a promítnout do něj výsledky hlavního líčení (srov. R 41/1972 a R 45/1973-I.).
33. Při konstatování shora uvedených východisek vztahujících se k obžalovací zásadě není předmětná námitka dovolatele o porušení zásady totožnosti skutku příliš srozumitelná zejména při zjištění, že okresní soud na základě výsledků dokazování popis skutku oproti obžalobě upravil v zásadě velmi omezeným způsobem, a to tak, že vynechal část popisu skutku týkající se vědomí obžalovaného ohledně skutečnosti, že se byt v XY nenachází v obvodu městské části Praha 2 (neboť to nebylo v provedeném řízení prokázáno). V ostatním totiž zůstal popis skutku v obžalobě a rozsudku obvodního soudu zcela totožný.
34. Další obviněným uplatněná námitka týkající se porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. je opět v zásadě zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod. Tuto námitku je předně nutné konfrontovat se zjištěním, že obviněný soudu nedoložil žádnou listinu (či neuplatnil jakýkoliv jiný důkaz), která by (z pohledu jeho obhajoby) potvrzovala dohodu či jakékoli jednání s K., přestože ze spisového materiálu vyplývá, že to obviněný opakovaně u hlavního líčení sliboval. Rovněž nedoložil žádný kontakt na K., přestože ve své výpovědi hovořil o intenzivním kontaktu s touto osobou a snaze jej všemi možnými způsoby dostihnout. Žádné další takové důkazy neuplatnil ani v rámci odvolacího řízení a na další důkazy nepoukazuje ani nyní v dovolacím řízení.
35. Uplatnění uvedené námitky ve spojení s dalšími námitkami obviněného skutkové povahy (nesprávné hodnocení důkazů, nesprávná skutková zjištění, porušení zásady i n dubio reo, extrémní nesoulad právních závěrů soudů s provedeným dokazováním) je tak nutné označit za pouhé zpochybňování procesu dokazování a porušení zásad trestního řízení vymezených v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., které pod uplatněný dovolací důvod nemohou spadat. Uvedené námitky do značné míry vycházejí z vlastního rozboru provedených důkazů ze strany obviněného a v následném vlastním hodnocení skutkových zjištění, která (podle dovolatele) ústí v závěr, že není prokázáno, že by se předmětné trestné činnosti dopustil. Obviněný má nepochybně právo v rámci trestního řízení (a to v řízení před soudy obou stupňů) hájit se způsobem, který uzná za vhodný a tímto způsobem prosadit svůj vlastní pohled na důkazní situaci a skutková zjištění. V dovolacím řízení je však toto právo limitováno, neboť Nejvyšší soud v rámci svého (dovolacího) přezkumu vychází v podstatě pouze ze skutkových zjištění, které učinily soudy dříve činné ve věci. V této souvislosti lze například zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy . K těmto námitkám skutkové povahy se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své přezkumné povinnosti a k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
36. Výjimkou z tohoto pravidla je pouze situace, kdy jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, tedy situace, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
37. Uvedená situace však podle názoru Nejvyššího soudu v přezkoumávané věci nenastala. Především je nutné v tomto ohledu konstatovat, že pokud by měla být v této trestní věci dovolatelem uplatněná námitka (spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním) úspěšná, musela by především být nejen (formálně) uplatněna, ale následně také obsahově podpořena tak, že skutková zjištění učiněná soudem zcela postrádají jakýkoli logický základ, který má naopak jím tvrzená varianta skutkového stavu věci. V tomto směru obhajoba odvolatele založená na existenci jakéhosi právníka (kterého v přípravném řízení označoval jménem K. či K. a v řízení před soudem K.), který vše zosnoval a řídil, a jehož obětí se stal i on sám, nevyplývá ze žádného dalšího důkazu a výpověď obviněného je v tomto směru zcela izolovaná.
38. Vina obviněného je přitom jednoznačně prokázána zejména výpověďmi svědkyň, a to poškozené M. R. a bývalé manželky obviněného svědkyně S. B. Jejich výpovědi přitom korespondují i s dalšími zejména listinnými důkazy. Legenda obviněného o existenci uvedeného právníka byla přitom jednoznačně vyvrácena nejen výpověďmi uvedených svědkyň, kterým se obviněný o jeho existenci nikdy nezmínil, ale zejména též výpovědí svědka F. K., který jednoznačně uvedl, že obviněného nezná, nikdy jej neviděl a žádnými pronájmy bytů v Praze se nikdy nezabýval. V situaci, kdy bylo zjištěno, že se jedná o jediného K. v České republice, a kdy svědek F. K. fyziognomicky naprosto neodpovídá popisu, jak jej uvedl obviněný, lze nepochybně skutkové závěry nalézacího soudu založené na tom, že žádná osoba - právník, který by obviněného řídil a instruoval, neexistuje, a ani nikdy neexistovala, považovat za správné, obhajobu obviněného na straně druhé jako účelovou a nevěrohodnou. Tento závěr pak logicky již sám o sobě vylučuje, aby se soudy učiněný skutkový stav věci mohl stát podkladem pro právní posouzení jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jak se toho obviněný domáhá.
39. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, ze kterých ve svém usnesení vycházel také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, extrémní rozpor jednoznačně zjišťován není. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které je zcela v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., vyplývá (zejména body 9), že nalézací soud se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně správně ztotožnil a bezezbytku se vypořádal i s odvolacími námitkami obviněného (body 17 až 23 usnesení odvolacího soudu). Dokazování provedené v této trestní věci lze proto označit za odpovídající požadavku ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., hodnocení důkazů pak ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
40. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba s ohledem na obsah podaného dovolání konstatovat, že tento důvod dovolání obviněný nijak dále obsahově a argumentačně nepodpořil, když uvedl pouze tolik, že „musí namítat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v uložení nepřípustného trestu…“ (jakkoliv tuto námitku zjevně učinil v souvislosti se svojí další námitkou, a to že oba soudy, pochybily, neboť nesprávně skutek posoudily jako údajný ,,podvod“).
41. S ohledem na tyto skutečnosti musí Nejvyšší soud zopakovat již výše uvedené, a to, že Nejvyšší soud je vázán nejen uplatněnými dovolacími důvody, ale také jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Odpovídající argumentaci a odůvodnění uplatněného dovolacího důvodu má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že v případě tohoto dovolacího důvodu obviněný takovouto argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu nenabízí, a proto lze jen těžko shledat naplnění uvedeného důvodu.
42. Nad rámec výše uvedeného a pouze pro úplnost může Nejvyšší soud konstatovat, že obviněnému zcela nepochybně nebyl uložen nepřípustný trest, jak to tvrdí v podaném dovolání. Obviněnému byl za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V rámci trestní sazby podle §209 odst. 3 tr. zákoníku přitom byl obviněný ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání jeden až pět let. Je tedy zřejmé, že obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak není dán v žádné své alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
43. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože v případě všech uplatněných dovolacích důvodů bylo podáno z jiného důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř.
44. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Kolář