ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.984.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 984/2019-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné M. R. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 To 24/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 44/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněná M. R. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 7 T 44/2018 uznána vinnou zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla podle §141 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §81 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o zničení věci – kuchyňského nože. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal soud poškozenou zdravotní pojišťovnu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala obviněná, jakož i státní zástupce [pouze do výroku o trestu] odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 To 24/2019 k odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, kterou jí bylo kladeno za vinu, že „dne 1.5.2018 v přesně nezjištěné době okolo 7.30 hodin v místě svého bydliště v domě čp. XY v ulici XY, v obci XY, poté, co uslyšela hádku mezi sestrou AAAAA (pseudonym), narozená XY, a nečekaně přítomným jejich bratrem, poškozeným J. R., narozeným XY, probíhající ve vyvýšeném seníku ve volně stojícím přístavku domu čp. XY, vystoupala po žebříku do uvedeného prostoru, když spatřila poškozeného J. R., s nožem v ruce, poškozeného povalila na záda, obkročmo jej zaklekla, koleny mu zafixovala ruce v oblasti loktů způsobem, který mu znemožňoval pohyb, poté mu z ruky vytrhla kuchyňský nůž o délce čepele 9 cm a celkové délce 18,5 cm, který uchopila do pravé ruky a opakovaně, v úmyslu usmrtit, zasadila poškozenému uvedeným nožem nejméně třináct bodnořezných ran do oblasti krku, vedených malou až velkou intenzitou, čímž mu způsobila rozsáhlou hlubokou ránu pravé přední části krku, zasahující až k páteři, s přetětím podkoží a svalstva s krevními výrony, přetětí všech nervově cévních struktur vpravo, včetně společné krkavice a zevní i vnitřní hrdelní žíly, nářez hrtanu pod poklůpkem, nářez a vícečetné bodnořezné rány hltanu, povrchní bodné poranění pravého laloku štítné žlázy s krevním výronem pod jejím pouzdrem, rozsáhlou bodnořeznou ránu na levé ploše krku vpravo, tři bodnořezné rány na krku vlevo u těla dolní čelisti, zasahující ke kosti, ránu při levém rameni, ránu na zádech pod šíjí vpravo zasahující do podkoží, přičemž poškozený v důsledku vykrvácení při mnohočetných hlubokých bodnořezných ranách krku na místě zemřel, a tohoto jednání se dopustila s ohledem na předchozí zkušenosti s chováním poškozeného vůči sobě, sestře AAAAA a matce M. R., které spočívalo v opakovaných výhrůžkách způsobením závažné újmy, ohrožování nožem, opakovaných úderech pěstmi a různými předměty, tahání za vlasy, napadení AAAAA držením hlavy pod vodou a způsobením rány na hlavě, se kterým musela vyhledat lékařskou pomoc ve FN v Motole,“ neboť žalovaný skutek není trestným činem a podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Nejvyšší státní zástupce podal proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že nebyly naplněny znaky nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil názor, že jednání obviněné je třeba posoudit z hlediska excesu jak extenzivního, tak intenzivního, neboť má za to, že nejen že útok poškozeného v době jednání obviněné již netrval, ale navíc počet bodnořezných ran, zasazených obviněnou poškozenému, je třeba hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřený předchozímu způsobu útoku. Dále poukázal na skutečnost, že obviněná, jinak duševně zdravá, jednala ve vystupňovaném nezvládnutém, nikoli však patickém afektu, přičemž její rozpoznávací a ovládací schopnosti sice byly podstatně sníženy, nebyly však vymizelé ani se tomu stavu neblížily. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 To 24/2019, jakož i všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Obviněná ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedla, že se s námitkami uvedenými v dovolání neztotožňuje. Předně odmítla závěr dovolatele o pominutí útoku vedeného poškozeným v okamžiku, kdy jej měla zakleknout, kdy zejména s ohledem na jeho tělesnou konstituci a zkušenosti z jeho předchozího násilného jednání vedeného nejen vůči její osobě, se domnívala, že takové zakleknutí je omezením poškozeného pouze dočasným, po jehož pominutí by jeho útok zcela jistě pokračoval. Ohledně argumentace stran intenzivního excesu z nutné obrany rozsáhle argumentovala zejména nevědomostí její osoby o skutečnosti, zda poškozený nedisponuje jinou zbraní než nožem [když poškozený se stále ozbrojoval], kterého se jí podařilo zmocnit, dále především strachem o sestru a zkušeností s poškozeným a jeho předchozím násilným jednáním a tím pádem odůvodněnou obavou z těchto skutečností plynoucí. Na podporu tohoto svého tvrzení odkázala na závěry právní teorie, zabývající se posuzováním proporcionality útoku a nutné obrany, které podle jejího názoru bezezbytku splňuje. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, případně je podle §265j tr. ř. zamítl.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání podané nejvyšším státním zástupcem je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
9. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
III.
Důvodnost dovolání
10. Jakkoliv lze, s ohledem na obecné konstatování uvedené, shora námitky nejvyššího státního zástupce hodnotil jako podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.
11. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
12. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak zjištění, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (případně také pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu, atp.). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
13. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je třeba rovněž doplnit, že beztrestnosti podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66 (uveřejněné pod č. 26/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací . O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Útokem se rozumí jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem “způsobu útoku”. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Nelze však na obránci požadovat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku. Nepoměr obrany a útoku by tedy musel být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý ze subjektivního i objektivního hlediska, jinak je podmínka proporcionality dodržena. Přiměřenost obrany je pak třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu.
14. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval , přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11).
15. Protože v jednání obviněné nebyly zjištěny okolnosti, které by naplnily rozvedené obecné vymezení excesu z nutné obrany, Nejvyšší soud přisvědčil správnosti závěrů odvolacího soudu, jestliže v jednání obviněné shledal naplnění podmínek nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže dovolatel zdůrazňoval, že se v konkrétním případě jednalo o vybočení z mezí nutné obrany v obou shora vymezených variantách, a sice jak o vybočení extenzivní tak intenzivní, je Nejvyšší soud nucen uvedené tvrzení označit za nesprávnou interpretaci, která v úvahu nebere bezpochyby v krátkém časovém sledu proběhlou událost, při vystupňovaném nezvládnutém afektu (nikoliv patickém) obviněné [jak bude níže rozvedeno], stejně jako všechny okolnosti předmětnou trestní věci provázející, a posuzuje jednání obviněné (jejího fázování na dobu, kdy mohla poškozeného jako útočníka napadnout a na fázi, kdy již jej dále napadat neměla, neboť jej již zaklekla) pouze z čistě teoretického náhledu, oproštěného od povinnosti přihlédnout ke skutečnostem, které se výraznou měrou podílely na jednání obviněné.
16. V případě první z dovolatelem rozvedených variant, a sice otázce excesu extenzivního , Nejvyšší soud uvádí, že argumentuje-li nejvyšší státní zástupce ukončením útoku poškozeného v situaci, kdy obviněná povalila poškozeného, vzala mu nůž a zakleknutím jeho rukou mu znemožnila jakýkoliv další pohyb, jedná se sice o argumentaci, která vychází z popisu skutku, ale kterou je třeba odmítnout, neboť dovolatel vychází z klidové situace, aniž by posuzoval celou řadu skutečností, které provázely společné žití poškozeného s dalšími členy rodiny, a od toho se odvíjející okolnost, jak celou situaci vnímala obviněná, světelné podmínky atd., aniž by bral v úvahu, že při jím zvolené rezignaci (nikde není dovolatelem zmíněna možná fyzická převaha poškozeného, ani možné překvapení poškozeného a od toho vzniklé postavení obviněné) a pasivitě obviněné, kdy ležela v dosahu poškozeného sekera, kterou za situace zmíněné dovolatelem mohl poškozený použít k útoku nejen vůči obviněné, ale také vůči její sestře (toto vše jsou okolnosti, které v řádu vteřin provázely celou událost, přičemž nelze odhlížet od skutečnosti, že násilné jednání poškozeného vůči členům domácnosti mu nebylo cizí), která v uvedený okamžik ležela v bez vědomí (bezpochyby dovolatel připustí, že v uvedenou dobu nemohla obviněná počítat s pomocí sestry, aby např. zavolala pomoc) a nad ní klečel poškozený s nožem v ruce atd. Je sice pravdou, že obviněná, poté co uviděla osobu poškozeného s nožem v ruce, jak klečí nad její sestrou, kterou předtím fyzicky napadl, vyrazila proti obviněnému, kterého povalila a výše uvedeným způsobem mu znemožnila další pohyb, nicméně se v uvedeném případě nedá hovořit o situaci, kdy by takovýmto jednáním obviněné útok poškozeného pominul, tak aby to vylučovalo možnost užití nutné obrany. Jak již bylo řečeno, nutná obrana není přípustná proti útoku již ukončenému, nicméně platí, že útok je ukončen až v okamžiku, kdy další nebezpečí ze strany útočníka již chráněným zájmům nehrozí [za situace společného žití s poškozeným, které popisovali zbývající členové domácnosti jako nevyzpytatelné a násilné, kdy nebylo vyloučeno, že i při odzbrojení poškozeného tento nezaútočí další zbraní (vedle ležícího poškozeného byla sekera – viz shora) a Nejvyšší soud dále doplňuje, že nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo a stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit závěr, že útok v době činu hrozil (srov. rozh. č. 36/1991 Sb. rozh. tr.)].
17. Při hodnocení skutečností týkajících se trvání i nebezpečnosti útoku poškozeného vůči sestře obviněné z hlediska podmínek nutné obrany, je třeba přihlížet rovněž i k psychickému stavu obviněné a k jejímu subjektivnímu náhledu na trvání a nebezpečnost útoku. Bezpochyby nelze přehlížet ani rychlost, s jakou k celé situaci došlo, přehlédnuta nemohla být ani skutečnost zmíněná znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné byly hodnoceny jako snížené nikoli vymizelé, současně však bylo konstatováno, že obviněná má v zátěži sklon k rozvoji úzkostně depresivní symptomatiky, k jejímu jednání vedl vystupňovaný afektivní prožitek a primárně emotivní stavy, prožitky, obavami a vystupňovalo se do té míry, že potlačilo určitou racionální kontrolu chování, kdy v okamžiku útoku se obviněná nacházela ve velmi intenzivní afektivní situaci, kdy zátěž převyšovala adaptační schopnosti, a afekt se stává nezvládnutým a vystupňovaným, při němž dochází k zúžení vědomí, pozornost je věnována na jedinou věc, což je v daném případě útok na poškozeného, který je však chápán jako obranný mechanismus. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést také další skutečnosti, které v dovolání uvedeny nejsou, a které výrazněji hovoří pro správnost závěru odvolacího soudu, že obviněná jednala v nutné obraně a nešlo o tzv. exces, jak uvádí dovolatel. Předně je nutno uvést, že z výpovědí svědků jednoznačně vyplynulo, že si obviněný vyráběl různé zbraně a těmito se vybavoval. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že obviněná poškozeného přemohla, nikde však již nelze dohledat úvahu, jak se tak stalo. S ohledem na to, že se podle dovolatele poškozený nebránil, lze dospět k závěru, že se tak stalo v důsledku překvapení poškozeného. Pro tento závěr bezpochyby také svědčí zjištění fyzických dispozic obviněné a poškozeného [19 let, cca 180 cm a cca 100 kg], přičemž je pak nutno zkoumat, zda zakleknutí poškozeného bylo skutečně jeho dostatečnou „eliminací“, při zjištění, že v bezprostřední blízkosti těla poškozeného se nacházela další útočná zbraň – sekera, aniž by bylo bráno v úvahu a nezůstala opomenuta agresivní povaha poškozeného. Uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za vhodné opětovně zmínit s ohledem na svůj závěr (shodný s odvolacím soudem), že ze strany obviněné nešlo o vybočení z mezí nutné obrany [exces extenzivní]. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že dovolatel sám nepřímo připustil i možnost hrozícího útoku i v této době, když uvedl „i za situace, že by byl učiněn závěr, že útok ze strany již odzbrojeného poškozeného i nadále hrozil, nelze….“ [k uvedenému zjištění, o možnosti nadále hrozícího útoku ze strany poškozeného vázal exces intenzivní].
18. Podobný závěr [že nešlo o vybočení z mezí nutné obrany] pak Nejvyšší soud učinil i ve vztahu k nejvyšším státním zástupcem namítanému excesu intenzivnímu. Argumentace dovolatele se v tomto případě omezuje toliko na tvrzení, že třináct bodnořezných ran je třeba považovat za jednání zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. K uvedenému tvrzení Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování přiměřenosti nutné obrany se hodnotí způsobilost obrany odvrátit útok, a proto intenzita takové obrany musí být silnější než intenzita útoku. Obrana však nemá být zcela zjevně přehnaně silnější, než je zapotřebí k odvrácení útoku. Nelze však na obránci požadovat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku. Nutná obrana je podle znění trestního zákoníku vyloučena, jen byla-li zcela zjevně nepřiměřená. Nepoměr obrany a útoku by tedy musel být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý ze subjektivního i objektivního hlediska, jinak by byla podmínka proporcionality dodržena.
19. Pojem „způsob útoku“ je širší než „způsob provedení útoku“, neboť ve „způsobu útoku“ jsou zahrnuty 1. způsob provedení útoku, a dále 2. osoba útočníka, 3. jeho vlastnosti a úmysly, jež se při útoku projevily (včetně např. využití odlehlého místa k jeho spáchání a dalších okolností), 4. použité zbraně, 5. hrozící součinnost dalších osob doprovázejících útočníka, 6. další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, pokud je lze zahrnout pod pojem „způsob útoku“ a že byly známy i zcela zjevně poškozenému obránci ( Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s. 124, obdobně též Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 334 až 337). Slova „zcela zjevně“ je nutno vykládat tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránícímu, poněvadž zcela zjevné je to, co je jasné, očividné a nepochybné, a proto musí jít o vzájemný výrazně hrubý nepoměr. Toto subjektivní pojetí dává orgánům činným v trestním řízení směrnici, aby podmínky nutné obrany byly posuzovány z hlediska představ osoby, která se brání, a s určitou velkorysostí. Subjektivní pojetí však není možno absolutizovat, neboť by tak mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace. Použité prostředky, které se posuzují v rámci způsobu útoku, mají význam jen potud, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost hrozící škody. Tyto nemusejí být ani přibližně stejné účinnosti ( Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s. 126).
20. Na základě výše uvedených tvrzení, aplikovaných na konkrétní případ, je pak zřejmé, že o správnosti rozhodnutí soudu druhého stupně nemůže být pochyb. Jednání obviněné bylo v konkrétní situaci pouze reakcí na útok poškozeného, kdy obviněná vědoma si předchozího opakovaného násilného jednání ze strany poškozeného, jak vůči její osobě, tak vůči její sestře a matce, které v jednom z případů skončilo dokonce hospitalizací v nemocničním zařízení, a za situace, kdy slyšela volání své sestry o pomoc, uviděla poškozeného, jak klečí nad jejím již bezvládným tělem s nožem v ruce. Nelze se v konkrétním případě s ohledem na předchozí jednání poškozeného domnívat, že překvapením poškozeného, zmocněním se jeho zbraně a zakleknutím na jeho osobu by bylo možno danou situaci hodnotit jako dostačující k odvrácení útoku poškozeného v situaci, ve které se v konkrétním čase, místě nacházela obviněná (viz též bod 16, 17). V projednávané věci je třeba hodnotit možnou fyzickou převahu poškozeného coby muže nezdráhajícího se použít velice hrubě násilné jednání, a to i za použití zbraně. Obviněná si rovněž z jejího úhlu pohledu nemohla být vědoma přesného zdravotního stavu či rozsahu případného zranění své sestry. Krom uvedeného se celá situace odehrávala na seníku, kde nebyly přítomny žádné další osoby a možnost případného úniku byla velmi ztížena, a v uvedeném prostoru bylo šero. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství bylo zjištěno, že všechna bodnořezná poranění měla známky životní reakce a vznikla v krátkém časovém intervalu. S ohledem na shora popsané okolnosti způsobu útoku (bodněřezné rány vedené malou až velkou intenzitou) a za situace, kdy je možné uvažovat o smrti poškozeného, kdy všechna tato bodněřezná poranění byla učiněna ve velmi krátkém časovém sledu, je tak třeba hodnotit jednání obviněné jako přiměřené způsobu útoku ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Za situace, kdy nejvyšší státní zástupce nezpochybňoval možnou reakci obviněné v podobě bodnutí poškozeného, ale zjednodušeně lze říci, že to byl právě počet ran, které ve svém dovolání hodnotil jako neúměrný předchozímu způsobu útoku poškozeného, by tak bylo možné dojít k závěru, že jedna či dvě smrtící rány by intenzivní exces nepředstavovaly, ale naproti tomu třináct ran i při zachování totožného následku již intenzivním excesem jsou. V této souvislosti však nelze přehlédnout objektivní skutečnost vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, že bodněřezná poranění vznikla v krátkém časovém intervalu a smrti poškozeného nebylo možno zabránit. Z posudku rovněž vyplynulo, že pořadí vzniku jednotlivých ran se nedalo přesně stanovit. Podstatné je tedy zejména zjištění, a to v souvislosti s argumentací dovolatele, že se poškozený jednání obviněné nebránil, a proto nebyl důvod k tak intenzivní obraně (intenzivní exes) ze strany obviněné. Za situace, kdy však je i dovolatelem teoreticky připuštěna možnost hrozícího útoku poškozeného, byť v daný okamžik odzbrojeného [další zbraň je však v bezprostředním dosahu poškozeného], nelze přehlížet podstatný závěr plynoucí z výše uvedeného znaleckého posudku, že „lze předpokládat, že jako první vznikly rozsáhlé hluboké splývající rány na pravé straně krku, po kterých již poškozený nebyl schopen aktivního jednání a ani sebeobrany“ a smrti poškozeného nebylo možno zabránit. Při hodnocení těchto skutečností v souladu se zásadou in dubio pro reo [viz blíže výklad k bodu 15) – extenzivnímu excesu] nelze závěr odvolacího soudu, že obviněná jednala za splnění podmínek nutné obrany označit za nesprávný.
21. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pak správně hodnotil důkazy, ze kterých dovodil, že obviněná jednala v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu