ECLI:CZ:NS:2019:7.TD.57.2019.1
sp. zn. 7 Td 57/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud ve věci obviněného S. A. Z. , nar. XY v XY v Íránské republice, trvale bytem XY, a spol. vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017, nyní u Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího pod sp. zn. 7 To 234/2019, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 návrh obviněného S. A. Z. na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Krajskému soudu v Brně neodnímá.
Odůvodnění:
1. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podal dne 11. 10. 2017 u Městského soudu v Brně obžalobu na obviněného S. A. Z. a spol. U obviněného S. A. Z. pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, zločin křivého obvinění podle 345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který měl spáchat ve prospěch zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který měl spáchat ve prospěch zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 3 T 151/2017, byl obviněný S. A. Z. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle 345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, spáchaným jako organizátorem podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v bodě I. obžaloby), přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I. obžaloby) a přečinem podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II. obžaloby). Za tyto trestné činy mu byl podle §345 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019 a podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3, 5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (konkrétně uvedených ve výroku o trestu). Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také u ostatních obviněných. Dále bylo rozhodnuto podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku o zabrání věci.
3. Rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť proti němu podali odvolání všichni obvinění. Trestní věc je nyní vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 To 234/2019.
4. Obsáhlým podáním ze dne 24. 6. 2019 učinil obviněný S. A. Z. návrh na odnětí věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 To 234/2019, Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze. Na úvod (v části I. ) konstatoval, že jeho trestní věc je nyní projednávána Krajským soudem v Brně, senátem 7 To ve složení H. Č., P. H., J. P. Citoval ustanovení §25 tr. ř. a uvedl, že mezi důležité důvody podle §25 tr. ř. patří i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (poukázal na judikát R 7/1984-I.). V této souvislosti k hmotně právním aspektům ( část II. ) svého návrhu obsáhle citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1064/201, sp. zn. 4 Tdo 988/2013 (odst. 5 – 10 návrhu). K procesně právním aspektům ( část III. ) svého návrhu obsáhle citoval z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 561/02, z rozhodnutí Nejvyššího soudu 7 Td 2/2015, 7 Td 70/2014 a z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ze dne 5. 4. 2018, č. 2817/07, ve věci Boyan Gospodinov proti Bulharsku (odst. 11 – 20 návrhu). Poté v části IV. (odst. 21 – 102) návrhu přistoupil ke specifikaci konkrétních důvodů návrhu na delegaci. Specifikoval tři okruhy argumentů, ve kterých shledává důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř.
5. Pod bodem IV.A. (odst. 23 – 59) namítl podjatost všech soudců Krajského soudu v Brně pro poměr k projednávané věci na základě závěrů o tom, že soudce Krajského soudu v Brně A. N. je poškozeným údajnou trestnou činností obviněného. Podle názoru obviněného vyjádřilo 27 soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně nepřátelský vztah vůči jeho osobě tím, že podepsali prohlášení, v rámci kterého se postavili na stranu svého kolegy A. N., který měl být poškozován mediální kampaní vedenou obviněným. Obviněný se v této části návrhu podrobně a obsáhle teoreticky zabýval otázkou nestrannosti soudce, která se posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu. V této souvislosti uvedl řadu příkladů z rozhodování ESLP, jakož i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (odst. 25 – 32) a citoval z komentáře k trestnímu řádu k otázce nestrannosti soudce a „poměru k projednávané věci“. Uvedl, že „pokud soudy i státní zástupce dospívají k závěru, že se měl obžalovaný dopustit trestné činnosti mimo jiné vůči soudci KS v Brně A. N., je z toho nutno dovodit, že jsou dány důležité důvody pro vyloučení 7 To H. Č., P. H. a J. P.“ Obviněný odkázal na vyjádření státního zástupce M. G. při vazebním zasedání dne 4. 12. 2016, který uvedl „Celé to směřovala k výhodě pana Z., aby byl zproštěn obžaloby. Snaha o diskreditaci justičních orgánů je patrná i tady v Brně, soudce i státní zástupce jsou napadáni.“ Dále citoval z návrhu státního zástupce na ponechání obviněného ve vazbě ze dne 24. 3. 2017 (odst. 35 návrhu). Podle obviněného je z vyjádření státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci zřejmé, že minimálně soudce Krajského soudu v Brně A. N. má být údajným poškozeným trestnou činností, která je mu, jako obviněnému, kladena za vinu. V odst. 37 návrhu obviněný citoval z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2016, ve kterém je podle něj soudce A. N. výslovně zmiňován jako ten, kdo je křivě obviňován. Tento závěr podle obviněného plyne rovněž z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 9 To 541/2016, ve kterém soud měl dospět k závěru, že se obviněný měl dopouštět „kriminalizování vyšetřovatelů, kteří se předchozího jednání zúčastnili včetně státního zástupce a předsedy senátu, který citovanou věc projednává.“ Podle obviněného, pokud sám krajský soud konstatoval, že se měl dopustit trestného činu vůči orgánům činným v trestním řízení včetně A. N., je na místě se zabývat návrhem na odnětí a přikázání věci. Obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 441/04, podle kterého jsou dány důležité důvody pro delegaci, pokud byla podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto činem poškozen. Podle obviněného za situace, kdy se měl dopouštět trestné činnosti vůči soudci Krajského soudu v Brně, lze objektivně konstatovat, že kolegové tohoto soudce, další soudci Krajského soudu v Brně, nemohou v jeho trestní věci (pozn. sp. zn. 7 To 234/2019) nestranně rozhodovat. Dále obviněný uvedl, že je v obžalobě navrhován jako důkaz záznam o podání vysvětlení J. D. a další listinné důkazy (notářské zápisy), ze kterých údajně vyplývá, že poškozenou osobou v této věci měl být také soudce A. N., když jejich obsahem jsou smyšlená a nepravdivá tvrzení týkající se trestního řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015. Obviněný následně vyjmenoval listiny, v nichž je opakovaně zmiňován soudce Krajského soudu v Brně A. N. (odst. 42 – 46 návrhu) a citoval z prohlášení zaznamenaných v těchto listinách. Poukázal na vyjádření státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen VSZ) k ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 2048/17), ve kterém podle obviněného dává státní zástupce najevo, že souhlasí s tím, že policisté i státní zástupce S. mají být poškozenými údajnou trestnou činností obviněného. Podle obviněného je tedy nelogické, aby soudy tvrdily, že na základě zmíněných prohlášení mělo dojít ke znevěrohodnění, diskreditaci a trestnímu stíhání policistů a státního zástupce VSZ v Olomouci a zároveň, že nemělo dojít ke znevěrohodnění, diskreditaci a trestnímu stíhání soudce Krajského soudu v Brně, který je zmiňován v daných prohlášeních v obdobném kontextu. Soudy se podle obviněného chtějí vyhnout tomu, aby byli všichni soudci Krajského soudu v Brně vyloučeni. Obviněný uvedl, že se dovolává zásahu Nejvyššího soudu, neboť v opačném případě je „vydán na pospas“ osobám, které se mu chtějí pomstít. Podle obviněného je soudce účelově nezmiňován v obžalobě, neboť jde podle něj o sofistikovaný způsob, jak udržet kontrolu nad rozhodováním a za každou cenu ho odsoudit i přes porušování práva na obhajobu a práva na nestranný soud. Obviněný vyjádřil nutnost vyslechnout soudce A. N. v pozici svědka, poškozeného či podezřelého. Obviněný uvedl, že je mu mimo jiné kladeno za vinu ovlivňování prohlášení, případně svědecké výpovědi M. V. a J. D., kdy podle něj nelze k objasnění podstatných skutečností dospět bez výslechu soudce A. N. jako svědka či poškozeného. Obviněný dále konstatoval, že tuto situaci je nutno vnímat v souvislosti s tím, že soudci trestního úseku Krajského soudu v Brně podepsali petici namířenou proti mediálnímu vyjádření obviněného, což podle něj vede k závěru, že soudci tohoto krajského soudu jsou vyloučeni z projednávání jeho věci a Krajský soud v Brně nemůže projednat jeho dovolání (sp. zn. 7 To 234/2019). Podle obviněného nejen soudce A. N. je nepochybně ovlivněn tím, že je v pozici poškozeného (oběti) trestné činnosti, které se měl podle obžaloby dopouštět obviněný. Touto skutečností jsou podle obviněného ovlivněni také ostatní soudci Krajského soudu v Brně, neboť soudy „nejsou neosobní instituce, ale jednají prostřednictvím soudců, kteří mají vlastní pocity a zájmy“ (ESLP, Puolitaival a Pirttiaho proti Finsku), z čehož vyplývá jasný závěr o tom, že všichni soudci Krajského soudu v Brně jsou vyloučeni z rozhodování o jeho odvolání, neboť je s osobou A. N. vážou kolegiální (či přímo přátelské) vazby.
6. Pod bodem IV.B. (odst. 60 – 96) obviněný uvedl, že svůj nepřátelský vztah vůči němu vyjádřilo 27 soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně tím, že podepsali prohlášení, v rámci kterého se postavili na stranu svého kolegy A. N., který měl být poškozován mediální kampaní vedenou obviněným. V této souvislosti připomněl situaci týkající se zveřejnění „vyjádření“ pověřeného místopředsedy Krajského soudu v Brně A. F. na internetovém serveru www.ceskajustice.cz . Obviněný zopakoval, že prohlášení podepsalo 27 soudců krajského soudu, kteří tak jsou podle něj vyloučení z projednávání v jeho trestní věci a senát projednávající jeho odvolání je tak podle něj jistě složen ze soudců vyloučených z projednávání věci. Obviněný konstatoval, že mu sice není znám přesný obsah petice soudců, nicméně v článku A. F. je podle něj jasně poukazováno na to, že je to právě obviněný, kdo vede kampaň proti soudci A. N., kdo kritizuje jeho práci, kdo podal podněty ke kárnému řízení na tohoto soudce. V další části návrhu na delegaci podal podrobný a obsáhlý přehled vyjádření různých osob (B., F., M. V., prohlášení předsedů různých senátů Krajského soudu v Brně) k petici (odst. 66 – 96).
7. Pod bodem IV.C. (odst. 97 – 102) obviněný uvedl, že všichni soudci Krajského soudu v Brně jsou dotčeni kritikou, kterou uveřejnil v médiích, a proto jsou dány důvody pro jejich vyloučení. Obviněný v této souvislosti uvedl názvy některých reportáží TV Prima a TV Nova. Podle něj je zřejmé, že přímo konfrontoval nezákonnou praxi u Krajského soudu v Brně, což se podle něj dotýká celého trestního úseku tohoto soudu. Dále obviněný citoval z některých vyjádření svého obhájce JUDr. Kočího, předsedy senátu A. N. a dalších. Konstatuje, že snaha o bagatelizaci významu předmětné petice nemůže ve světle požadavků stanovených dlouholetou judikaturou ESLP a Ústavního soudu obstát. Aktivita soudců v podobě podpisu uvedené petice podle obviněného zakládá důvodnou pochybnost o jejich objektivní nestrannosti ve vztahu k jeho osobě.
8. V části V. (odst. 103 – 116) svého návrhu obviněný připomněl své předchozí návrhy na delegaci, zejména pak návrh, o kterém Nejvyšší soud rozhodoval pod sp. zn. 7 Td 2/2018. Připomněl okolnosti, za jakých bylo rozhodováno, kdy Krajský soud v Brně podle obviněného ignoroval jeho návrh na delegaci ze dne 13. 11. 2017 předložený v rámci v pořadí pátého vazebního řízení, věc k rozhodnutí příslušnému soudu nepředložil a sám ve věci dále rozhodoval. Po předložení jeho návrhu na delegaci již Nejvyšší soud, jako soud příslušný k rozhodnutí, jeho návrh zamítl, neboť ho již nebylo možno meritorně projednat, když již řízení bylo u příslušného soudu skončeno a nebyla věc, kterou by bylo možno příslušnému soudu odejmout. Ignorováním jeho návrhu na delegaci tak Krajský soud v Brně, podle obviněného, porušil jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný je přesvědčen, že nyní je potřeba toto pochybení napravit a dodal, že Nejvyšší soud se k jeho tehdejšímu návrhu – k jeho důvodům – vyjádřil pouze tzv. obiter dictum, kdy však obviněný shledává tento obiter dictum závěr za nezávazný, avšak také za nesprávný. Z logiky věci podle něj nelze závěry týkající se důvodů pro odnětí věci Městskému soudu v Brně přenést na posuzování důvodů pro odnětí věci Krajskému soudu v Brně. Podle obviněného až nyní nastala procesní situace, kdy je nutné se meritorně jeho návrhem na delegaci zabývat. Obviněný dále citoval z některých rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věci.
9. V části VI. (odst. 117 – 138) se obviněný obsáhle věnoval závěru a návrhu. Uvedl, že z výkladu, který podal (výše uvedeného) jednoznačně vyplývá, že příslušní soudci předmětnou peticí reagovali na základě jejich přesvědčení, že jejich kolega, k němuž přirozeně cítí kolegiální náklonnost, je terčem jakýchsi útoků. Zdůraznil existenci přirozené kolegiální náklonnosti mezi předmětnými soudci, s tím, že pocházejí z trestního úseku Krajského soudu v Brně a jsou přímo dotčeni kritikou z jeho strany. Uvedená petice je podle obviněného bezprecedentní a ojedinělou záležitostí v historii české justice a v případě, že by Nejvyšší soud toleroval takové „hnutí“ soudců, šlo by podle obviněného nejen o zásah do svobody projevu a nezávislosti médií, ale byla by podle obviněného ohrožena i důvěra účastníků řízení a veřejnosti v nezávislost justice. Na podporu svého přesvědčení poukázal na některá rozhodnutí ESLP (např. rozsudek ESLP Puolitaival a Pirttiaho proti Finsku ze dne 16. 11. 2004, č. 54857/00) a Ústavního soudu, zejména podrobně rozebíral rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice, ze dne 7. 6. 2005, č. 64935/01. V těchto souvislostech shledal jako přehnanou reakci 27 soudců, kteří v důsledku mediální kritiky ze strany obviněného podepsali petici, ve které soudce A. N. bránili. Obviněný zdůraznil, že pokud existují u konkrétního soudce skutečnosti vzbuzující pochybnosti o jeho nestrannosti, musí být daný soudce z projednávání věci logicky vyloučen, je-li dána absence objektivní nestrannosti u všech soudců příslušného soudu, je nutno věc k projednání přidělit jinému soudu. Obviněný má za to, že vznesl oprávněné pochybnosti o existenci objektivní nestrannosti soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně. S ohledem na odstranění jakýchkoli pochybností o nezatíženém přístupu soudců danou věc projednávajících, je podle obviněného na místě rozhodnout o odnětí věci (k rozhodování o odvoláních a stížnostech proti vydaným rozhodnutím) Krajskému soudu v Brně a jejím přikázání Městskému soudu v Praze.
10. Krajský soud v Brně předložil dne 16. 7. 2019 v kopii odpovídající část trestního spisu sp. zn. 3 T 151/2017 týkající se argumentace obviněného Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o návrhu obviněného S. A. Z. na delegaci, neboť je soudem nejblíže společně nadřízeným Krajskému soudu v Brně a Městskému soudu v Praze (kam požaduje obviněný přikázání své trestní věci).
11. Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněného na delegaci věci a dospěl k následujícímu závěru.
12. Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. Návrh na delegaci lze přitom podat ve kterékoli fázi řízení.
13. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že se trestní věc obviněného v době rozhodování Nejvyššího soudu o jeho návrhu na delegaci, nachází ve stadiu řízení před soudem druhého stupně, u příslušného Krajského soudu v Brně, ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017. Krajským soudem v Brně je věc vedena pod sp. zn. 7 To 234/2019.
14. Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017 , již jednou o návrhu obviněného na delegaci rozhodoval, a to ve fázi řízení před soudem prvního stupně, kdy obviněný navrhoval odnětí věci Městskému soudu v Brně a její přikázání Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Tomuto návrhu obviněného nebylo vyhověno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 7 Td 61/2017 ). Nejvyšší soud také ve věci rozhodoval usnesením pod sp. zn. 7 Td 2/2018 , které se týkalo návrhu obviněného na odnětí věci stížnostnímu Krajskému soudu v Brně, který rozhodoval pod sp. zn. 4 To 322/2017 o stížnosti obviněného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 T 151/2017, o ponechání obviněného ve vazbě (pozn. Nejvyšší soud v této věci návrh obviněného meritorně neprojednával; rozhodl, že se podle §25 tr. ř. věc neodnímá, neboť v době rozhodování Nejvyššího soudu bylo již řízení u příslušného soudu skončeno, když Krajský soud v Brně rozhodl o stížnosti obviněného usnesením ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 4 To 322/2017).
15. Dále je nutno připomenout, že souběžně je proti obviněnému vedeno další trestní řízení (nacházející se ve fázi řízení před soudem prvního stupně), a to u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 , jako u soudu prvního stupně. Tato dvě řízení spolu souvisí, neboť (v podstatě) jednáním ve věci sp. zn. 3 T 151/2017 měli obvinění mít v úmyslu ovlivnit mimo jiné probíhající trestní řízení ve věci sp. zn. 46 T 5/2015 (viz dosud nepravomocný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 3 T 151/2017). Na toto další trestní řízení obviněný ve svém návrhu na delegaci hojně odkazuje. Jeho nynější návrh na delegaci se však týká řízení vedeného u Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 151/2017, nyní ve fázi řízení o odvoláních obviněných u odvolacího Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 To 234/2019.
16. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o návrh na delegaci v této věci, jde o podání obsáhlé (35 stran). Mimo konkrétní námitky vztahující se k návrhu na delegaci (v části IV.), obviněný v podstatné části svého podání hojně odkazuje na rozhodnutí ESLP, judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, obsáhle se teoreticky zabývá výkladem ustanovení §25 tr. ř. se všemi aspekty s tímto ustanovením souvisejícími. Na mnoha stranách obviněný cituje z rozhodnutí ESLP, Ústavního a Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud považuje za nutné na tomto místě zdůraznit, že veškerá rozhodnutí obviněným uváděná v jeho návrhu na delegaci jsou Nejvyššímu soudu známa a jsou jím respektována. Není předmětem tohoto řízení obsah citovaných rozhodnutí dále rozebírat.
17. Ačkoli tedy jde o podání obsáhlé, obviněný až v části IV. (která se týká konkrétních námitek, v nichž spatřuje důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř.) specifikoval podle něj tři okruhy argumentů – důvodů pro delegaci. V podstatě ale jde o námitku jedinou (opakovanou), spočívající v přesvědčení obviněného, že v jeho trestní věci je dána podjatost všech soudců Krajského soudu v Brně a tito jsou proto vyloučeni z rozhodování. Jakkoli se obviněný domnívá, že právě nyní „dozrála procesní situace“ (věc se nachází u odvolacího Krajského soudu v Brně) do stádia, kdy je nutno se jeho námitkami zabývat, když v předchozích rozhodnutích se právě k této fázi řízení údajně nemohl Nejvyšší soud relevantně vyjadřovat (viz část V. návrhu), Nejvyšší soud upozorňuje, že již v předchozím rozhodnutí sp. zn. 7 Td 61/2017, ale také sp. zn. 7 Td 2/2018 (v odůvodnění rozhodnutí „nad rámec“ rozhodnutí), se obsahově shodnými (z velké části doslovně totožnými) námitkami obviněného zabýval, a to také ve vztahu k soudcům Krajského soudu v Brně.
18. Podstatou také nyní projednávaného návrhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu o předchozích návrzích obviněného na delegaci pod sp. zn. 7 Td 61/2017 a 7 Td 2/2018) na delegaci v této věci jsou jeho přetrvávající obavy, že žádný ze soudců Krajského soudu v Brně není schopen v jeho trestní věci (sp. zn. 3 T 151/2017) nestranně rozhodovat, a to z důvodu obviněným pociťované podjatosti a jakémusi nepřátelskému postoji soudců (podle obviněného všech soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně) vůči jeho osobě a jejich snaze odsoudit ho za každou cenu, z čehož dovozuje pochybnosti o objektivní nestrannosti (část IV.A. návrhu) všech soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně. K tomuto přesvědčení měl obviněný dospět v souvislosti s mediální kampaní týkající se A. N. (pozn. předseda senátu ve věci sp. zn. 46 T 5/2015 u Krajského soudu v Brně), kterou měl podle svých slov založit právě obviněný S. A. Z. (odst. 96, 98 a další návrhu), který tak vyjadřoval nesouhlas a kritiku s procesními postupy tohoto soudce ve své trestní věci. Zapojením soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně do „petice“ týkající se mediálních vyjádření obviněného, vyjádřili soudci podle něj svůj nepřátelský postoj vůči jeho osobě, vyjádřili podporu svému kolegovi a v podstatě tak založili údajně oprávněné pochybnosti o své schopnosti v jeho věci nestranně rozhodovat.
19. Nejvyšší soud však v argumentech obsáhle rozváděných v návrhu obviněného, neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup jakým je postup podle §25 tr. ř.
20. V uvedené věci je zjevné, že obviněný své přesvědčení o neschopnosti všech soudců Krajského soudu v Brně nestranně v jeho věci rozhodovat, postavil především na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení (tohoto i souběžně vedeného u Krajského soudu v Brně) proti jeho osobě, na svém nesouhlasu se způsoby rozhodování orgánů činných v trestním řízení v jeho věci (především v případě rozhodování soudů o jeho vazbě), také však na medializaci jeho případu. Obviněný v návrhu evidentně vytrhává z kontextu části vyjádření osob v rámci výpovědí či prohlášení, soudu či státního zástupce v rámci odůvodnění rozhodnutí, vyjádření osob v rámci rozhovorů nebo článků pro různá média a vyvozuje z nich vlastní závěry, v nichž pak spatřuje důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř. Jak vyplývá z podání samotného obviněného, či z obsahu trestního spisu, podávání námitek podjatosti a návrhů na delegaci patří k běžnému procesnímu postupu obviněného v tomto i v jiných řízeních, které se ohledně něj vedou.
21. Obviněný přitom zcela pomíjí, že v průběhu trestního řízení již bylo na jeho obsahově shodné námitky reagováno, rozhodnutí soudů nadále považuje za nedostatečná a závěry z nich plynoucí neakceptuje.
22. Především Nejvyšší soud opakovaně a znovu důrazně vyvrací námitku obviněného (část IV.A. návrhu), že soudce A. N. je v trestním řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017 v postavení svědka či dokonce poškozeného. Takové postavení A. N. v řízení nemá a je pouze snahou obviněného a zřejmě zvolené taktiky obhajoby mu toto postavení účelově přisoudit (viz obžaloba, také dosud nepravomocný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 3 T 151/2017, odst. 132. a následující, či odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 61/2017 ke shodné námitce).
23. V uvedené věci je tak evidentní, že obviněný vyjadřuje především svou nespokojenost s postupy předsedy senátu v trestní věci sp. zn. 46 T 5/2015, které otevřeně kritizoval. Pokud je namítána údajná podpora soudců Krajského soudu v Brně soudci A. N. (část IV.B., C. návrhu), již bylo obviněnému sdělováno (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 4 To 322/2017, usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Td 61/2019), že petice soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně byla míněna jako kritika způsobu zpravodajství televize Nova a Prima ve věci vedené u Krajského soudu v Brně a nic jiného z ní nevyplývalo. Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit a považuje za zcela nadbytečné polemizovat se závěry, které podle názoru obviněného vyplývají z mediální kampaně a které prezentuje ve svém návrhu.
24. Nejvyšší soud opakovaně dodává, že skutečnost, že trestná činnost daného typu vyvolala pozornost médií, není v takových případech neobvyklá a výjimečná (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Td 8/2016, 7 Td 41/2016 atd.). Zásadně nemůže být pravidlem, že medializací případu soud jako celek pozbývá způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout a tato mu bude odňata postupem podle §25 tr. ř. Mezi předpoklady výkonu funkce soudce lze zařadit i jeho schopnost odolávat vnějším vlivům. Obecné připuštění takové možnosti by v konečném důsledku v podstatě znamenalo, že v případě medializace médií s celostátní působností (televize, internet), by v České republice prakticky nemohl být soud, který by ve věci mohl nestranně rozhodnout.
25. Důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř. neshledal Nejvyšší soud ani v tvrzených kolegiálních vazbách v rámci Krajského soudu v Brně. Z konstantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu vyplývá, že sám kolegiální, profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejné pracoviště a třeba i do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. Non 47/1997, a ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 34/2008). Navrhovatelem uváděné okolnosti proto samy o sobě nemohou být důležitým důvodem pro odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 40/1991-I. Sb. rozh. tr.). Na těchto závěrech je nutno trvat a nejde v této konkrétní situaci o jakési bagatelizování soudci podepsané „petice“, jak namítá obviněný, když podstatou věci je to, že „petice“ neměla povahu vyjádření podpory soudců na úkor obviněného, ale byla reakcí na způsobu zpravodajství.
26. Důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle §25 tr. ř. tak ve světle výše uvedeného nemůže být jakákoliv, v tomto případě nepodložená, nedůvěra obviněného v objektivní rozhodování všech soudců Krajského soudu v Brně v jeho trestní věci. V obecné rovině Nejvyšší soud znovu opakuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána.
27. Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL Pavel, ŠÁMALOVÁ Milada. §30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, NOVOTNÁ Jaroslava, PÚRY František, RŮŽIČKA Miroslav, ŘÍHA Jiří, ŠÁMALOVÁ Milada, ŠKVAIN Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 371. ISBN 978-80-7400-465-0). Z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Tedy v zásadě lze rozhodovat jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz R 34/1997). Tyto skutečnosti ostatně byly již obviněnému sdělovány v rozhodnutích soudů, neboť v rámci trestního řízení ve svých věcech již námitky podjatosti uplatňoval a uplatňuje.
28. Nezbývá než konstatovat, že obviněný ve svém návrhu na odnětí jeho trestní věci Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze, neuvedl žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by jednoznačně prokazovaly důvodnost jeho návrhu. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal. Trestní řízení ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017, nenese znaky svědčící o snaze soudců ve věci činných jednat v neprospěch obviněného S. A. Z. a nebyly shledány důvodnými jeho pochybnosti o objektivní nestrannosti všech soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně k rozhodování v jeho věci.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že v argumentaci obviněného M. S. A. Z. neshledal důležité důvody na postup podle §25 tr. ř. a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu