ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.370.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 370/2019-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 4. 2019 o dovolání obviněného M. C. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 6 To 220/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 89/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 7. 2018, č. j. 1 T 89/2018-70, byl obviněný M. C. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedených přečinů se podle zjištění nalézacího soudu dopustil v podstatě tím, že v XY dne 18. 2. 2018 v době od 17.15 do 17.25 hodin na ulici XY v bytě poškozené fyzicky napadl H. H., nar. XY, tak, že ji strhl na zem, klekl na ni a rukou ji opakovaně udeřil do hlavy v oblasti obličeje a do těla, načež ji uchopil za vlasy a několikrát udeřil její hlavou o podlahu, poté jí vytrhl z ruky mobilní telefon v hodnotě 1 500 Kč, který rozlomil, a z peněženky poškozené uložené v kabelce odcizil hotovost ve výši 2 700 Kč, načež byt opustil. Poškozená utrpěla zranění spočívající v distorzi páteře s pohmožděním svalů krku, kontuzi hrudníku vlevo a kontuzi levého ramene s pracovní neschopností do 11. 3. 2018 s citelným omezením v běžném způsobu života spočívajícím ve ztížené hybnosti, nespavosti, bolesti, nemožnosti se sama oblékat, provádět hygienu a starat se o děti nejméně po dobu sedmi dnů. Tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 11. 2014, č. j. 34 T 212/2014-38, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen, přičemž následně bylo usnesením téhož soudu ze dne 12. 4. 2016, č. j. 34 T 212/2014-58, rozhodnuto o jeho výkonu, z něhož byl dne 19. 4. 2017 podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání dvou let a šesti měsíců.
Odvolání obviněného směřující do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 10. 2018, č. j. 6 To 220/2018-97, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že ve věci nastal extrémní rozpor mezi provedenými, či spíše neprovedenými důkazy a „rozsahem napadení“ popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Skutková zjištění jsou podle obviněného založena pouze na subjektivním tvrzení poškozené, neboť to je obsaženo i v lékařské zprávě a výpovědí její matky, která u samotného činu nebyla. Obviněný upozornil na to, že opakovanými údery do obličeje poškozené by jí musel při své hmotnosti cca 100 kg způsobit hematomy. Je také nepravděpodobné, že by incident neslyšel nikdo ze sousedů. Obviněný navrhoval provedení důkazů výslechem svého zaměstnavatele J. H. a kurátora V. L., kteří viděli poškozenou dva dny po incidentu a ani jeden z nich nezaznamenal žádné poškození zdraví. Obviněný dále nesouhlasil se závěrem soudu, že byl v době incidentu pod vlivem alkoholu, neboť v tomto směru nebyla provedena žádná zkouška. Dále poukázal na to, že poškozená byla schopna dva dny po napadení vystěhovat z bytu jeho věci. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle obviněného vydáno, aniž byly pro něj splněny procesní podmínky. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Svůj mimořádný opravný prostředek založil obviněný na námitkách, které jsou mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. rozsahu a hodnocení provedeného dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Jak je patrné již ze samotného obsahu dovolání, námitky směřující do oblasti dokazování obviněný založil na své vlastní, od soudu prvního stupně odlišné interpretaci jeho výsledků. Soudy přitom logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Dovolací námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, s níž se již soudy v předchozím řízení vypořádaly, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat.
Konkrétní případ porušení práva na spravedlivý proces ostatně obviněný ve svém dovolání ani neoznačil. S jeho důkazními návrhy se soudy řádně vypořádaly. Neprovedení výslechu navržených svědků zdůvodnily zejména tím, že zranění poškozené byla takového charakteru, že nebyla na první pohled zjevná. Matka poškozené sice nebyla napadení osobně přítomna, avšak slyšela je v telefonu. Ve své výpovědi pak interpretovala i skutečnosti sdělené vnučkou, která napadení přítomna byla. Lze shrnout, že skutkový stav byl v řízení, jak plyne z rozhodnutí soudů obou stupňů, natolik dobře zdokumentován, že nebylo ani nutné vyslýchat přímou svědkyni incidentu, nezletilou dceru poškozené, u níž by s ohledem na věk bylo možno očekávat zvýšené riziko druhotné viktimizace.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Současně však v závěru svého dovolání konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno, aniž byly splněny procesní podmínky, čímž zřejmě odkázal na první alternativu citovaného dovolacího důvodu. Ta je vyloučena už tím, že na základě odvolání obviněného byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem meritorně přezkoumán. Druhá alternativa citovaného dovolacího důvodu je pak vyloučena v důsledku toho, že obviněný svými námitkami nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. C. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu