ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.529.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 529/2019-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 8. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 To 442/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 117/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
1) Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 10. 2018, č. j. 17 T 117/2018-95, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v trvání 18 měsíců.
2) Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 6. 7. 2018 kolem 19:45 hodin na silnici II. třídy č. 399, v km 52,189 v obci XY před domem č. p. XY, okres Znojmo, jako řidič motocyklu Yuki Matrx 125, reg. značky XY, jedoucí pro něj známým místem od obce XY na obec XY, při průjezdu levotočivou zatáčkou vyjel v důsledku níže popsaného ovlivnění alkoholem a z toho plynoucí nepřiměřeně zvolené rychlosti s motocyklem vpravo přes vyvýšený obrubník na chodník, kde s motocyklem upadl a havaroval, aniž by musel reagovat na překážku v silničním provozu, která by mu bránila v řádném projetí zatáčky, přičemž motocykl řídil po požití návykové látky, kdy mu bylo naměřeno v dechu přístrojem Dräger–Alcotest 7510 standard, s maximální chybou po kalibraci 5 %, při prvním měření v 20:12 hodin 1,14 g/kg alkoholu, při druhém měření v 20:17 hodin 1,22 g/kg alkoholu.
3) Proti usnesení soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 5 To 442/2018 podle §256 tr. ř. jeho odvolání zamítl jako nedůvodné.
II
4) Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve kterém uvedl, že napadeným rozhodnutím i v řízení, které jeho vydání předcházelo, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, respektive i jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Namítl obecně, že v řízení byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, zásada legality a zásada materiální pravdy. Rovněž uvedl, že v dané věci objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy hodnotily důkazní situaci od počátku způsobem, který vyznívá zcela v jeho neprospěch. Došlo tak k extrémně vadnému hodnocení provedených důkazů stran jeho ovlivnění alkoholem.
5) Dále podotkl, že soudy nedostály požadavkům plynoucím z nezbytnosti uplatňovat zásadu in dubio pro reo, což vedlo k dotčení jeho práva na spravedlivý proces.
6) Podle obviněného se soudy při hodnocení jeho ovlivnění alkoholem nezabývaly Metodikou Českého metrologického institutu (pozn. na č. l. 71 tr. spisu: materiál Českého metrologického institutu „Pracovní postup č. 114-MP-C008-08 metodika měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu“ z roku 2008; dále jen Metodika ČMI) a rovněž jedním z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1381/2018, ze kterého obsáhle citoval. Odvolací soud, že oproti tomuto rozhodnutí považoval postup policejního orgánu za souladný s uvedenou metodikou měření alkoholu v dechu s tím, že, rozdíl v naměřených hodnotách byl toliko 0,08 promile, a tak nebylo nutné vyzývat obviněného k lékařskému vyšetření spojeného s odběrem krve, jelikož obviněný s naměřenými hodnotami vyslovil souhlas.
7) Uzavřel, že „odvolací soud je v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a z toho vyplývajícími právními závěry“. Soudy, že rozhodly naprosto nesprávně o jeho vině, která z provedeného dokazování nevyplývá, když nebylo nijak prokázáno, jakou rychlostí jel před pádem a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pádem a ovlivněním alkoholem, aby mohlo být uzavřeno, že se jedná o trestný čin. Nepopírá požití alkoholu, avšak necítil se jím být ovlivněn a nevykazoval znaky opilosti. Podle obviněného není sporu o požití alkoholu těsně před jízdou, ale soudy nijak nezohlednily čas, který uplynul od nehody do doby měření alkoholu v dechu, kdy je jasné, že míra ovlivnění alkoholem musela být v době nehody nižší.
8) S odkazem na výše uvedené pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, č. j. 5 To 442/2018-124, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 10. 2018, č. j. 17 T 117/2018-95, i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i jeho odvolání. Ze svého jednání je usvědčován především opakovanou dechovou zkouškou, se kterou vyslovil souhlas. V pochybnostech měl možnost se podrobit či požádat o lékařské vyšetření s odběrem krve. Jeho námitkami se podrobně zabýval odvolací soud, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, tudíž na ně lze odkázat. Jestliže přezkumné řízení proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku.
10) Obviněný se podle státní zástupkyně v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými a v této souvislosti státní zástupkyně podotkla, že skutkové závěry jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva. Obviněný se svými námitkami domáhá odlišného hodnocení důkazů a takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
11) Státní zástupkyně uzavřela, že výhrady obviněného nelze mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
12) Obviněný k vyjádření státní zástupkyně neuplatnil repliku.
III
13) Nejvyšší soud především zjistil, že dovolání ve věci je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou a včas. Konkrétní důvody, které obviněný uvedl pod uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale mají zejména skutkovou povahu, když směřují proti hodnocení provedených důkazů soudem a proti úplnosti provedeného dokazování. Vyplývá to i ze skutečnosti, že obviněný namítá tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a porušení zásady „in dubio pro reo“, která se týká právě zjišťování skutkového stavu věci.
14) Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu (rozporu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu do skutkových zjištění obecných soudů. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
15) Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Obviněný existenci takového rozporu namítl zcela formálně s tím, že „došlo k extrémně vadnému hodnocení provedených důkazů stran jeho ovlivnění alkoholem“. Skutková zjištění soudů mají ale odpovídající obsahový základ především ve výsledku provedené dechové zkoušky a výpovědi svědka V. I., který bezprostředně sledoval a přesně popsal způsob jízdy obviněného, který jej zaujal právě rychlostí jízdy (podle svědka kolem 80 km/h), jak byl na motocyklu zalehnutý a jel při středu vozovky. Svědek jej sledoval právě proto, že v místě bydlí, zná tam dopravní situaci, často sleduje projíždějící vozidla a byl zvědav, jak při tomto způsobu jízdy motocyklista vybere zatáčku. Tento svědek také spolehlivě vyvrátil tvrzení obviněného, že jel povolenou rychlostí v obci a důvodem jeho havárie bylo strhnutí řídítek, protože mu tam vběhlo nějaké zvíře do vozovky. Není přitom významné, jak namítá obviněný v dovolání, že nebyla přesně zjištěna rychlost jeho jízdy, když zjevné překročení maximální povolené rychlosti v obci jednoznačně vyplývá z výpovědi uvedeného svědka a také z protokolu o dopravní nehodě, plánu místa dopravní nehody a z fotodokumentace, z nichž je zřejmé, že obviněný v mírné levotočivé zatáčce, jejíž projetí je při dodržení povolené rychlosti zcela bezpečné a bezproblémové, od středu komunikace v podstatě plynule vyjel vpravo na chodník, kde havaroval. Přitom v dané době byla zcela bezproblémová dopravní situace, sjízdnost komunikace i počasí, obviněný je také již zkušený řidič, jezdí již několik let pravidelně, dobře znal i dané místo a jak sám uvedl, jinak dodržuje pravidla silničního provozu.
16) Pokud ale obviněný namítá, že na podkladě skutkového stavu soudy dospěly nesprávně k závěru o jeho vině, aniž by byl u něj prokázán stav vylučující způsobilost ve smyslu ustanovení §274 tr. zákoníku, pak pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tuto hmotně právní námitku obviněného podřadit, když namítá, že soudy zjištěný skutkový stav nelze kvalifikovat jako stav vylučující způsobilost a nelze proto dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ale této námitce obviněného nepřisvědčil. Již okresní soud podrobně odůvodnil své rozhodnutí, odvolací soud se rovněž důsledně vypořádal s námitkami obviněného, a protože se Nejvyšší soud s jejich argumentací ztotožnil, lze v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.
17) Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (pozn. do 31. 12. 2009 podle §201 odst. 1 tr. zákona) se dopustí pachatel, který vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně, rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. Zároveň je třeba připomenout, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1‰ - promile).
18) Podstata dovolání obviněného Z. K. spočívá v běžně se vyskytující námitce řady řidičů, kteří s poukazem na skutečnost, kdy z různých důvodů nebylo provedeno exaktní zjištění hladiny alkoholu v krvi metodou plynové chromatografie, zpochybňují hladinu alkoholu v krvi zjištěnou pouze výsledkem orientační dechové zkoušky, a tím i hmotně právní závěr, že řídili motorové vozidlo ve stavu vylučujícím jejich způsobilost k této činnosti, ve smyslu skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Lze připomenout, i když to není rozhodující pro posouzení věci, že obviněný tak činí za situace, kdy zjištění hladiny alkoholu v krvi metodou plynové chromatografie sice nebylo provedeno, ale nikoliv proto, že by pochybil policejní orgán, ale proto, že obviněný sám odběr krve za účelem přesného zjištění jeho ovlivnění požitým alkoholickým nápojem nepožadoval a s výsledkem orientační dechové zkoušky na místě prováděné kontroly souhlasil. Později ani nedal souhlas s opatřením příslušné lékařské dokumentace z nemocnice, aby se případné výsledky rozboru jeho krve na obsah alkoholu, provedené při jeho lékařském ošetření, nedostaly do dispozice soudu, jak na to poukázal již odvolací soud. Námitka nedostatečně zjištěné hladiny alkoholu v krvi za této situace tedy není nijak nová a byla již také řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu.
19) K otázce použitelnosti výsledků dechové zkoušky Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007, že „samotná skutečnost, že se nepodařilo objektivně zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy, ještě – bez dalšího – nevylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin podle §201 odst. 1 tr. zákona (pozn. nyní §274 odst. 1 tr. zákoníku). Ta je totiž podmíněna stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu řidičské činnosti. Tento stav lze v rámci souhrnu provedených důkazů (např. svědeckých výpovědí či znaleckého posudku) prokázat mj. též výsledkem orientační dechové zkoušky, zvláště pokud byla provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu“ . V uvedené souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že výsledek dechové zkoušky, pokud jinak odpovídá dalším důkazům, nelze odmítnout jen proto, že je zatížen určitou nepřesností. V uvedené jiné trestní věci, a při nedostatku přesného zjištění hladiny alkoholu v krvi metodou plynové chromatografie, Nejvyšší soud také uvedl, že „testovací přístroj Dräger může, na rozdíl od uvedené metody, vykazovat určité nepřesnosti a odchylky. Taková skutečnost nepochybně může mít význam především tam, kde naměřené hodnoty činí kolem 1 g/kg“ .
20) Citované závěry v uvedené jiné trestní věci přitom Nejvyšší soud učinil na základě předchozí dlouholeté judikatury, kdy odkázal na závěry uvedené již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, když již v tomto rozhodnutí bylo konstatováno, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy, protože toto ustanovení podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale pokud není tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče, přičemž jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu dané činnosti, může být též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Již v tomto rozhodnutí bylo také uvedeno, že výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům. K tomu lze poznamenat, že hladina alkoholu v dechu závisí na koncentraci alkoholu v krvi a testovací přístroj Dräger provádí měření alkoholu v krvi dané osoby analýzou alkoholu v jejím dechu. Přepočtem podle koeficientu udává pak přístroj již výsledný údaj v g/kg, tedy v ‰ alkoholu v krvi (viz výstup z tiskárny přístroje na č. l. 46 tr. spisu), jak to také uvádí Metodika ČMI v bodě 2. TERMÍNY A DEFINICE: „Metoda měření alkoholu v dechu – stanovení hmotnostní koncentrace etanolu ve vydechovaném vzduchu, který vzniká v plicních alveolách, v jednotkách mg/L. V České republice, v důsledku stávající právní úpravy, jsou výsledky měření touto metodou, po přepočtu analyzátorem na koncentraci v krvi , vyjadřovány v jednotkách ‰ (promile)“ .
21) Za určité konkrétní situace nelze vyloučit, že o přesnosti výsledků dechové zkoušky s použitím přístroje Dräger budou vzhledem k rozdílu hodnot naměřených v rámci velmi krátkého časového úseku takové pochybnosti, že odsuzující rozhodnutí s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“ nemůže obstát. Tak tomu bylo např. ve věci řešené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 687/2015, kdy bylo řidiči naměřeno v dechu 1,04 g/kg, po pěti minutách 1,28 g/kg a po dalších pěti minutách 1,02 g/kg, kdy tato značná odchylka naměřených hodnot zpochybňovala přesnost provedeného měření, protože se v uvedeném jiném případě pohybovala těsně nad hranicí 1 g/kg a při zohlednění 5 % maximální chyby přístroje by se hodnota dostala i pod tuto hranici. Navíc v této jiné trestní věci došlo k dechové zkoušce při běžné policejní kontrole, podle úředního záznamu policejní hlídky o provedené silniční kontrole, i při podezření na požití alkoholu řidič nejevil známky podnapilosti a zejména také, na rozdíl od obviněného Z. K., nejel způsobem svědčícím o jeho nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla, tedy riskantně a s vozidlem ani nehavaroval.
22) Vytýká-li obviněný Z. K. odvolacímu soudu, že se nezabýval jedním z posledních judikátů Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1381/2018), jedná se o případ, kde bylo řidiči při kontrole hlídkou policie v jeho dechu přístrojem Dräger zjištěno v 04.02 hod. 1,18 g/kg alkoholu v krvi, v 04.07 hod. 1,29 g/kg alkoholu v krvi a v 04.14 hod. 1,24 g/kg alkoholu v krvi. Nejvyšší soud v této jiné věci konstatoval, že odvolací soud, který věc postoupil správnímu orgánu k projednání přestupku, „zcela respektoval, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg, což ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1g/kg, byl způsobilý k řízení vozidla. Byl si vědom, že každé ovlivnění alkoholem snižuje schopnosti k řízení, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností vlivem požitého alkoholu došlo. Skutkové zjištění, že obviněný měl v době spáchání činu v krvi 0,97 g/kg alkoholu (pozn. stanovil znalec ve znaleckém posudku) bez dalšího neznamená, že byl nezpůsobilý k řízení vozidla ve smyslu podmínek, jaké předpokládá ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzovaném případě odvolací soud neshledal, že by u obviněného šlo o takové ovlivnění alkoholem, které by znamenalo snížení jeho řidičských schopností nad hranici uvedeného přečinu. Neporušoval dopravní předpisy, nepohyboval se po vozovce riskantně či způsobem ohrožujícím či omezujícím bezpečnost a plynulost silničního provozu…“ .
23) V uvedené věci sp. zn. 8 Tdo 1381/2018, se tedy opět, na rozdíl od obviněného Z. K., jednalo o případ řidiče, který nejel způsobem svědčícím o jeho nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla, tedy nejel riskantně, neohrožoval bezpečnost silničního provozu a s vozidlem rovněž nehavaroval. Opakovaně naměřená hladina alkoholu v dechu obviněného Z. K. do 30 minut poté, co s motocyklem havaroval v obci, při průjezdu levotočivé zatáčky nepřiměřenou rychlostí, v obou případech zjevně překračovala 1 g/kg, tedy hranici alkoholu v krvi, při které podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo.
24) V případě obviněného Z. K., jak již bylo výše uvedeno (viz bod 18), zjištění hladiny alkoholu v krvi metodou plynové chromatografie nebylo provedeno, ale nikoliv proto, že by pochybil policejní orgán, ale proto, že obviněný sám odběr krve za účelem přesného zjištění jeho ovlivnění požitým alkoholickým nápojem nepožadoval a výsledek orientační dechové zkoušky na místě prováděné kontroly uznal a nezpochybňoval. Jeho argumentace v dovolání, že „není sporu o požití alkoholu těsně před jízdou“, je pouze jeho tvrzení, na jehož základě pak namítá, že soudy nijak nezohlednily čas, který uplynul od nehody do doby měření alkoholu v dechu, kdy je podle něj jasné, že míra ovlivnění alkoholem musela být v době nehody nižší. Toto jeho tvrzení je ale v rozporu s jeho původní výpovědí před policejním orgánem ohledně doby opakovaného požívání alkoholického nápoje, kde doznal, že vypil celkem tři piva 11º, nejprve vypil dvě piva, pak se šel koupat a poté vypil ještě jedno pivo. V hlavním líčení již ale tvrdil, že vypil nejprve pouze jedno pivo a pak krátce před odjezdem ještě dvě piva. Z této změněné výpovědi pak vychází uvedené tvrzení o požití alkoholu těsně před jízdou, což má, s poukazem na čas od nehody do doby měření alkoholu v dechu, zpochybnit míru ovlivnění obviněného alkoholem v době jízdy. Nejvyšší soud připomíná také již výše uvedené, že výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům, že ustanovení §274 odst.1 tr. zákoníku podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu daného zaměstnání nebo jiné činnosti a na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale pokud není tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna (k posuzování osoby ovlivněné alkoholem od 0,8 promile alkoholu v krvi viz níže bod 28).
25) Pokud Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1381/2018, k průkaznosti dechové zkoušky kalibrovaným přístrojem Dräger, že naměřené hodnoty bylo třeba posuzovat ve spojení s Metodikou ČMI, a to z důvodu ne zcela jednoznačné spolehlivosti předmětného přístroje a soudy podle něj důvodně považovaly za vhodný a potřebný znalecký posudek z oboru toxikologie, tak toto konstatování v dané jiné věci bylo opodstatněno značně rozdílnými výsledky krátce po sobě provedených dechových zkoušek přístrojem Dräger. Tímto přístrojem totiž v uvedené jiné věci byly naměřeny hodnoty v rozpětí 1,18 až 1,29 g/kg, tedy hodnoty lišící se o 0,11 g/kg, tento rozdíl téměř 2x převyšoval 5 % maximální chybu přístroje po kalibraci a vyvolával tak důvodnou pochybnost o správnosti naměřených hodnot, o stupni ovlivnění daného řidiče alkoholem a o jeho způsobilosti, resp. nezpůsobilosti k řízení vozidla. K tomu je třeba opět zdůraznit, že oproti obviněnému Z. K. se jednalo o řidiče, který neporušoval dopravní předpisy, nepohyboval se po vozovce riskantně či způsobem ohrožujícím či omezujícím bezpečnost a plynulost silničního provozu, tedy ani způsob jeho jízdy nesvědčil o jeho nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla.
26) Rozdíl mezi výsledky opakované dechové zkoušky provedené řádně kalibrovaným přístrojem Dräger u obviněného Z. K. s naměřeným výsledkem 1,14 g/kg a 1,22 g/kg, tedy rozdíl ve výši 0,08 g/kg, ale žádné pochybnosti o správnosti naměřených hodnot nevyvolával, když tento rozdíl nepřesáhl 5 % hodnotu chyby přístroje a již vůbec ne hodnotu 0,11 g/kg, tedy rozdíl větší než 10 %, při kterém je již policejní orgán povinen vyzvat kontrolovanou osobu, aby se podrobila odbornému lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologických materiálů. Takový postup policisty provádějícího dechovou zkoušku vyplývá, v souladu s Metodikou ČMI, z interní normy policie (Závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 4. 12. 2009, kterým se upravuje postup na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu), která v čl. 56 odst. 5 (Postup při odborném měření) stanoví, že „vzhledem k měřicímu principu přístroje a zajištění objektivního odborného měření policista při pozitivním výsledku odborné měření zopakuje po uplynutí 5 minut. Vzájemný rozdíl odborného měření nesmí být u hodnot nad 0,24 ‰ větší než 10 %. Pokud je rozdíl odborného měření větší než 10 %, je odborné měření po uplynutí dalších 5 minut opětovně opakováno. Je-li při počtu tří odborných měření vzájemný rozdíl posledních dvou odborných měření větší než 10 %, policista vyzve kontrolovanou osobu, aby se podrobila odbornému lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologických materiálů“ .
27) V souvislosti s výše citovaným názorem Nejvyššího soudu, uvedeným v usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1381/2018, že k průkaznosti dechové zkoušky kalibrovaným přístrojem Dräger je třeba naměřené hodnoty posuzovat ve spojení s Metodikou ČMI, nelze přisvědčit námitce obviněného, který s odkazem na uvedené rozhodnutí v dovolání vytýká oběma soudům nižších stupňů, že se při hodnocení jeho ovlivnění alkoholem nezabývaly hladinou alkoholu v krvi podle této metodiky. Okresní soud se totiž v bodě 14) rozsudku výslovně zabýval i alternativou hodnocení výsledků dechové zkoušky pouze ve prospěch obviněného, kdy by vedle 5 % odchylky dechového analyzátoru byl zohledněn také odpočet 0,2 g/kg, tedy tzv. nejistoty přepočtového faktoru podle Metodiky ČMI, čímž by byl výsledek dechové zkoušky „0,883 promile alkoholu v dechu“.
28) V souvislosti s takto stanoveným výsledkem dechové zkoušky, nižším než obecně uznávaná hranice nejméně 1 g/kg alkoholu v krvi řidiče, při které je již vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, ale okresní soud správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), podle kterého i osoba ovlivněná alkoholem od 0,8 promile alkoholu v krvi může být ovlivněna do té míry, že není schopna bezpečně řídit vozidlo a nachází se ve stavu vylučujícím způsobilost, kdy je ale zapotřebí provést další dokazování v tom směru, zda řidič vykazoval i jiné známky ovlivnění alkoholem, z nichž by bylo možné usuzovat na vyloučení způsobilosti řídit motorové vozidlo (např. i svědecké výpovědi jiných osob o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy).
29) Závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je tedy možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu (od 0,8 g/kg) v krvi řidiče blížící se hranici jednoho promile vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (viz též rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1984, sp. zn. Plsf 2/84 , uveřejněné pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr).
30) Vzhledem k provedeným důkazům okresní i odvolací krajský soud dospěly k správnému závěru, že obviněný byl alkoholem ovlivněn natolik, že nebyl způsobilý řídit motorové vozidlo, v důsledku tohoto ovlivnění jel nebezpečně, nedodržoval pravidla silničního provozu a v nepřiměřené rychlosti v obci, při průjezdu mírné levotočivé zatáčky, vyjel vpravo na chodník, kde havaroval.
31) Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů shledal zjevně neopodstatněnou námitku obviněného, že zjištěný skutkový stav nelze kvalifikovat jako stav vylučující způsobilost, a na základě zjištěného skutkového stavu, že nelze dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Proto bylo dovolání obviněného Z. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, přičemž Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu