ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.715.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 715/2019-13003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY, bytem trvale XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 3 To 75/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 27. 9. 2017, č. j. 2 T 9/2016-12505, byl obviněný P. D. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb po 20 000 Kč (celkem 8 000 000 Kč), pro případ jehož nevykonání mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu osmi let, a trest propadnutí věci, a to finančních prostředků na označených účtech a vydaných při domovní prohlídce. Dále bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků uložených v bezpečnostní schránce J. S., na účtu R. D. a o zabrání náhradní hodnoty – finančních prostředků vydaných R. D. při domovní prohlídce a finančních prostředků na účtu D. R. E. I.
K odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2018, č. j. 3 To 75/2018-12816, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl shodně jako soud prvního stupně s tím rozdílem, že upravil popis skutkových okolností ve výroku o vině a obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou (a dále ke shodným trestům jako soud prvního stupně). Odvolání zúčastněných osob podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudů vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil obviněný v podstatě tím, že v bodě A: v XY jako někdejší jednatel a společník D., a poté v době nejméně od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 jako osoba tuto společnost fakticky ovládající, v úmyslu, aby se tato společnost, zabývající se především poskytováním reklamních služeb formou vysílacích časů na outdoorových obrazovkách po celé České republice, vyhnula řádným povinnostem k dani z přidané hodnoty (DPH), za sebe na pozici formálního jednatele dosadil M. D. (nyní N.) a vytvořil sám či za spolupráce jiných jím ovládaných osob dvě skupiny společností, jež fakticky ovládal, a to první skupinu: D. M., M. P., a W., a druhou skupinu: S., D., B., a G., přičemž společnosti ze druhé skupiny byly fiktivními dodavateli služeb společnostem z první skupiny a společnosti z první skupiny byly fiktivními dodavateli služeb společnosti D. Obviněný nebo jím ovládané osoby pak vystavovali faktury za fiktivní plnění, zejména za služby či zprostředkování spojené s reklamní činností, které však žádnou z těchto společností provedeny nebyly a ve skutečnosti byly prováděny jinými osobami jednajícími za společnost D., která na pokyn obviněného hradila bezhotovostní převody ve prospěch účtů tří údajných dodavatelů z první skupiny (převody jsou konkrétně v rozsudku specifikované). Z účtu společnosti D. M., byly finanční prostředky na pokyn obviněného posílány na účty druhé skupiny společností, z nichž byly, stejně jako z účtů společností M. P., a W., vzápětí na pokyn obviněného vybírány v hotovosti a předávány jemu nebo jím pověřené osobě. Faktury vystavené společnostmi z první skupiny byly následně na pokyn obviněného zahrnuty do účetnictví společnosti D., a uplatněny v daňových přiznáních v rozsudku vyjmenovaných, čímž tato společnost vykázala za období od ledna 2012 do prosince 2013 daň z přidané hodnoty nižší o nejméně 86 903 305 Kč.
V bodě B výroku rozsudku pak šlo o stejný model, v rámci kterého obviněný v období nejméně od 1. 3. 2014 do 30. 11. 2014 jako osoba fakticky ovládající společnost S. M., na pozici formálního jednatele, resp. společníka pro období 17. 12. 2013 až 19. 9. 2014 dosadil H. D. a pro období 19. 9. 2014 až 5. 2. 2015 J. V., a vytvořil dvě skupiny společností, jež fakticky ovládal, a to první skupinu: W. R., A. C., a D., a druhou skupinu: M., S. A., a L. Ch., přičemž společnosti z druhé skupiny byly fiktivními dodavateli služeb společnostem z první skupiny a společnosti z první skupiny byly fiktivními dodavateli služeb společnosti S. M. Dále byla trestná činnost prováděna shodným způsobem jako v bodě A. Z účtů společností W. R., a A. C., byly finanční prostředky posílány na účty společností z druhé skupiny. Z těch a z účtu společnosti D., byly následně vybírány v hotovosti a předávány obviněnému nebo jím pověřené osobě. Faktury vystavené společnostmi z první skupiny byly následně zahrnuty do účetnictví společnosti S. M. a uplatněny v daňových přiznáních v rozsudku vyjmenovaných, čímž tato společnost vykázala za období od března 2014 do listopadu 2014 daň z přidané hodnoty nižší o nejméně 21 639 953,10 Kč.
Přitom obviněný dané schéma a společnosti vytvořil, popsané činnosti koordinoval a řídil. Celkově tak zkrátil DPH o 108 543 258,10 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání , kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, zejména zásada presumpce neviny. Nebylo prokázáno, zda se stal skutek a zda pachatelem je dovolatel. Nesprávně je vyvozována jeho trestní odpovědnost v případě uvedených obchodních společností, jejichž nebyl statutárním zástupcem ani v zaměstnaneckém vztahu, z něhož by vyplývalo plnění daňových povinností, a aktivně se neúčastnil právních úkonů ve vztahu ke správci daně. Nebyl v postavení daňového subjektu a za žádnou obchodní společnost nebyl právně odpovědný.
Nebylo prokázáno, že by se s ovládanými osobami stýkal či je úkoloval. Obviněný byl znám jako jednatel společnosti D. N. v rámci které vytvořil největší síť „ledkových“ reklamních panelů. Tato společnost prodávala vysílací časy dalším subjektům a je naprosto přirozené, že ty s nimi dále obchodovaly. Závěr, že fakticky ovládal společnost D., nemá žádnou oporu v provedených důkazech a nelze ho dovodit ani z výpovědí svědků. Podle obviněného nelze přehlédnout, že řada svědků odmítla vypovídat s tím, že by si mohli přivodit nebezpečí trestního stíhání. Bez povšimnutí v závěrečném hodnocení pak zůstala výpověď svědka L., který hovořil o jistém P., který měl vliv na odčerpávání finančních prostředků a nebyl v řízení vůbec ztotožněn. Činnost svědka L. nebyla vysvětlena. Z jeho výpovědi však plyne, že nikdy nedostal žádný pokyn od obviněného a nepředával mu peníze. Tento svědek měl dispoziční oprávnění k účtům pěti společností a vyloučil také možnost, že by se obviněný znal s jejich jednatelkami. Svědkyně S. obviněného nezná. Další svědci vypověděli, že obviněný za společnost D., nevystupoval, jednali vždy s konkrétními statutárními zástupci.
Vrchní soud podle obviněného postupoval nesprávně i při výpočtu zkrácení daně, neboť převzal způsob výpočtu vycházející z obžaloby. Ta identifikovala subjekty, které neměly společnostem D. a S. M. poskytnout žádná plnění. Vzhledem k absenci daňových dokladů pak byla převzata konstrukce, že odchozí platby z účtů těchto společností daným subjektům reprezentují úhrady daňových dokladů těmito subjekty vystavených. Soudy se přitom nevypořádaly s posudkem znalce Ing. Lukáše Eisenworta, který upozornil, že takový postup neodpovídá zákonu o DPH. Vzhledem k absenci daňových dokladů a účetnictví společností D. a S. M. nelze ověřit, zda výše daňové povinnosti byla stanovena v souladu se zákonem. Podle obviněného dokumenty obsažené ve spise ukazují, že model spolupráce společnosti D. a předmětných subjektů nebyl založen na zprostředkování klientů, ale na nákupu a prodeji vysílacích časů.
Uložený trest odnětí svobody, zejména v souvislosti s peněžitým trestem, označil obviněný za likvidační. Od zahájení trestního stíhání nebyl výdělečně činný a nedosahoval žádného příjmu. Dále poukázal na to, že se u něj ještě před zahájením trestního řízení objevovaly příznaky organické depresivní poruchy a byla u něj zjištěna porucha paměti. Vzhledem k jeho zhoršené paměti je tak velmi nepravděpodobné, že by si zapamatoval údaje k až tisíci platebních operací v období tří let a byl schopen řízení patnácti právnických osob.
V další části dovolání obviněný obsáhle brojil proti výrokům o zabrání věci a náhradní hodnoty a především namítal, že finanční prostředky náležející zúčastněným osobám R. D. a společnosti D. R. E. I. (jejímž byl jediným společníkem) nebyly výnosem z jeho trestné činnosti.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství . K námitkám proti výrokům o zabrání věci a náhradní hodnoty připomněl, že obviněný neuplatnil příslušný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., a kromě toho obviněný podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl oprávněn dovolání proti uvedeným výrokům podat, protože se ho bezprostředně nedotýkají. Námitky týkající se výroku o trestu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, stejně jako značná část námitek směřujících do výroku o vině.
Státní zástupce připomněl podstatu trestné činnosti a skutková zjištění soudů, jimž dovolatel nijak konkrétně nevytýká, že by neodpovídaly zákonným znakům zločinu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podstata dovolacích námitek obviněného spočívá v odmítnutí prakticky všech skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jeho vině. Poukázal sice na některé svědecké výpovědi, avšak pominul řadu usvědčujících důkazů. Skutkové povahy jsou i námitky proti způsobu výpočtu daňového úniku.
S jistou dávkou tolerance lze podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit námitku, že obviněný nebyl statutárním orgánem zainteresovaných obchodních společností a neměl k nim ani žádný jiný formální vztah týkající se plnění daňových povinností. Trestný čin podle §240 tr. zákoníku však není trestným činem se speciálním subjektem (a i kdyby byl, tak by bylo možno dovozovat trestní odpovědnost obviněného z jeho faktického postavení). Státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (s dále specifikovanou výhradou), tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
V části směřované do výroků o zabrání věci – finančních prostředků uložených v bezpečnostní schránce J. S., na účtu R. D. – a náhradní hodnoty – finančních prostředků vydaných R. D. při domovní prohlídce a finančních prostředků na účtu D. R. E. I. – obviněný osobou oprávněnou k podání dovolání ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. není, neboť tyto výroky se jej bezprostředně nedotýkají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017). Tato část dovolací argumentace ovšem paradoxně dokládá, že obviněný má k těmto finančním prostředkům vztah a záleží mu na nich.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná a obviněný žádný konkrétní případ porušení svého práva na spravedlivý proces de facto ani neuvedl. Jeho argumentace v převážné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný pouze opakoval, že mu trestná činnost nebyla prokázána, aniž by přitom reagoval na logické, podrobné a přesvědčivé hodnocení důkazů vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně, na něž odvolací soud navázal. Zejména přitom obviněný opominul skutkové závěry svědčící o účelovosti formální existence ve výroku vyjmenovaných skupin obchodních společností a důkazy, které jej s těmito korporacemi spojují. Jeho argumentace, že společnosti si mezi sebou prodávaly vysílací časy na reklamních obrazovkách, nemůže obstát, neboť bylo prokázáno, že předmětné subjekty nevyvíjely žádnou činnost mimo toho, že přijímaly platby od společností D. a S. M., které byly následně vybírány v hotovosti a předávány obviněnému či jemu určeným osobám. Obviněný pouze vyzdvihl části svědeckých výpovědí, jimž soudy v kontextu ostatních důkazů neuvěřily. Pominul ale stěžejní část důkazů, jimiž se soudy podrobně zabývaly (nalézací soud například na str. 191 a násl. rozsudku a odvolací soud zejména ve výstižném shrnutí v odst. 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Také námitky týkající se způsobu výpočtu částky představující rozsah zkrácení DPH jsou skutkové povahy; i zde obviněný v podstatě pominul velkou část skutkových závěrů. Soud prvního stupně se vypořádal s důkazem znaleckým posudkem Ing. Lukáše Eisenworta, zejména vyvrátil jeho spekulaci, že předmětné společnosti si mezi sebou mohly poskytovat půjčky. Odvolací soud pak opravil chybu ve výpočtu rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty, k další části posudku však doplnil, že nejde o výsledek znaleckého zkoumání, ale o názor znalce na skutkové závěry nalézacího soudu. Stejnou argumentaci nicméně obviněný zopakoval ve svém dovolání.
Shora uvedené platí rovněž ohledně zdánlivě právní námitky týkající se aplikace zákona o dani z přidané hodnoty při stanovení rozsahu zkrácení daně. I zde se jedná o námitku v podstatě procesního charakteru vztahující se k §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že soud a ostatní orgány činné v trestním řízení nejsou zákonem nijak omezeny v tom, co má sloužit za důkaz té které skutečnosti, jaký význam má být takovému důkazu přikládán atd. Nelze proto požadovat, aby soudy při stanovení rozsahu zkrácení daně pro účely aplikace §240 tr. zákoníku dodržely postup stanovený předpisy správního práva, zvláště pokud z provedeného dokazování vyplývá logický výpočet na základě zjištěných skutečností a obviněným požadovaná rekonstrukce účetnictví nepřichází v úvahu již proto, že šlo o operace fiktivní, nepodložené žádnou obchodní činností. Jednalo by se tak de facto o rekonstrukci falešných faktur, která by pro účely trestního řízení byla zbytečná, neboť potřebný údaj, tedy rozsah zkrácení daně, bylo možno zjistit jednoduchým výpočtem, který také vrchní soud provedl.
Z toho je patrná odůvodněnost konstantní judikatury, podle níž soudy při stanovení rozsahu zkrácení daně nejsou vázány nejen postupy, ale ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím finančního orgánu o výši zkrácení daně, nýbrž jsou povinny postupovat nezávisle podle směrnic daných zejména ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Jak výstižně uvedl ve vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, výklady dovolatele opřené o závěry obhajobou opatřeného znaleckého posudku by vedly k neudržitelnému závěru, podle které by v případě daňové trestné činnosti, kdy v důsledku jednání pachatelů nebo jiných osob nebude k dispozici kompletní účetnictví subjektů zúčastněných na krácení daně, by prakticky nikdy nebylo možno stanovit výši daňového úniku a uplatnit trestní odpovědnost.
Pod uplatněný dovolací důvod je podřaditelná námitka, že obviněný nebyl statutárním orgánem žádné z uvedených obchodních společností a neměl k nim ani žádný jiný formální vztah týkající se plnění daňových povinností. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná, neboť takový vztah obviněného k zainteresovaným společnostem zákon nevyžaduje. Jak správně podotkl v napadeném rozsudku odvolací soud, pro daný model trestné činnosti je běžné a logické, že hlavní pachatelé stojí zásadně mimo oficiální struktury jimi vytvořených a ovládaných řetězců společností, jejichž jediným cílem je krácení daně.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku není trestným činem se speciálním subjektem. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby), ale kdokoli (fyzická i právnická osoba), kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně.
Obviněný dále namítl, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest, trest zákazu činnosti a trest propadnutí věci, které trestní zákon za uvedený trestný čin připouští. Vyměřeny byly v souladu se zákonem. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil) tak nemohl být naplněn. Zásah Nejvyššího soudu by zde přicházel v úvahu jedině ve zcela krajním případě, kdy by uložené trestní sankce byly v hrubém rozporu se zásadou proporcionality trestní represe a se samotným účelem trestu. Taková situace zde nenastala, což lze konstatovat už s ohledem na rozsah trestné činnosti a další okolnosti, jež soudy při rozhodování o trestu vzaly v úvahu.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu