ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.872.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 872/2019-633
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného L. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 To 34/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 38/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 11. 2018, č. j. 43 T 38/2018-563, byl obviněný L. K. shledán vinným účastenstvím ve formě pomoci k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a byl za to odsouzen podle §209 odst. 3, §24 odst. 2, §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 350 denních sazeb po 200 Kč, tedy v celkové výměře 70 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl současně obviněnému pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 7 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti L. C. R., na náhradu škody.
Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že nejméně od ledna do května roku 2012 v XY a jinde umožnil svému synovi L. K., nar. XY, již odsouzenému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 T 65/2013, mimo jiné za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, obohacení tím způsobem, že mu jako zaměstnanci společnosti L. C. R., pracujícímu na pozici vedoucího autoprovozu, jehož povinností bylo též disponovat se svěřenými finančními prostředky, sloužícími na úhradu služeb a věcí, obstarávaných pro jeho zaměstnavatele, předal faktury, které sám vystavil jménem společnosti G. C. E., za práce, služby a zboží, které nebylo dodáno, na jejichž základě L. K., nar. XY, z pokladny společnosti L. C. R., postupně převzal v hotovosti finanční zálohy v celkové výši 300 000 Kč, přičemž čerpání těchto záloh prostřednictvím výdajových pokladních dokladů popsaných ve výroku o vině posléze doložil předmětnými fiktivními fakturami na částku v celkové výši 314 142 Kč, opět popsanými ve výroku o vině, a svou pomocí obviněný způsobil, že společnosti L. C. R., vznikla jednáním L. K., nar. XY, škoda v celkové výši 300 000 Kč.
Tento rozsudek následně obviněný napadl odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 5 To 34/2019-584, podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že Městský soud v Praze neodpověděl na všechny otázky vzniklé v průběhu řízení, neprovedl a nezhodnotil všechny důkazy. K tomu obviněný stručně odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí a na výpovědi ve věci slyšených svědků a dovodil, že z nich nevyplývá, že by se dopustil protiprávního jednání. Usvědčující je pouze výpověď svědka P. B., na níž je odsouzení postaveno, ovšem právě k tomuto svědkovi je dána řada nesrovnalostí, na které poukázal v odvolání a kterými se soud druhého stupně nezaobíral. Obviněný je shrnuje i v dovolání. Jedná se o otázku, proč by se synem vytváření fiktivních faktur prováděli při otevřených dveřích, kterými je svědek viděl, dále se obviněný pozastavuje nad tím, že některé faktury měl podepsat P. V., který však v místnosti nebyl, na což P. B. nereagoval, ani P. V. následně nekontaktoval. Obviněnému rovněž není zřejmé, proč právě tyto faktury zůstaly v držení P. B., ačkoli jinak neměl u sebe pro obviněného údajně vystavenou plnou moc, na jejímž základě mohl jednat za společnost G. C. E., o které tak hovoří pouze tento svědek. Otázky vznikají obviněnému i stran prodeje společnosti G. C. E. Následně obviněný poukazuje na některá vyjádření svědka P. B. učiněná při podání vysvětlení a dovozuje, že jmenovaný o fakturách s nikým nemluvil, přitom sám mohl být osobou, která jejich vytvoření realizovala a spáchala posuzovanou trestnou činnost, tedy jeho odsouzení je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Nakonec obviněný namítl, že razítko č. 1, které měl dříve jako jednatel společnosti G. C. E., v držení, obsahovalo sídlo společnosti XY, změna na XY, nastala až poté (10. 2. 2011), co prodal svůj podíl P. B. dne 22. 11. 2010 a pozici ve společnosti ztratil. Nevěděl proto o změně sídla a výrobě nových razítek. Bylo by proti logice i lidské malichernosti, aby poté, bez oficiálního postavení ve společnosti, měl razítko č. 1 s novým sídlem, užité na fiktivních fakturách a Městský soud v Praze nesprávně uvádí, že razítko č. 1 bylo vyrobeno v roce 2011, tedy v době, kdy byl ještě jednatelem společnosti.
S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušil a aby následně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že obviněný rozporuje postup soudů nižších stupňů při provádění důkazů, rozsah tohoto dokazování, hodnocení důkazů a s tím související provedená skutková zjištění, dále také namítl postup v rozporu se zásadou in dubio pro reo, což však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného L. K. shledat nelze.
Obviněný totiž v podstatě namítá nevěrohodnost svědka P. B., kterou demonstroval na některých tvrzeních. Především (vedle zcela irelevantní skutečnosti otevřených dveří při tisku faktur), že jmenovaný nijak nezjišťoval, jak mohly být předmětné fiktivní faktury vystavené společností G. C. E., podepsány P. V., který jejich vyhotovování nebyl přítomen a nijak jej následně neupozornil. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že se zjevně nejedná o skutečnost, která by měla mít vliv na věrohodnost svědka P. B., když z jeho výpovědi ostatně vyplynulo, že se zjištěnou činností obviněného v danou dobu příliš nezabýval, jelikož vyhotovování faktur nebyl bezprostředně přítomen a faktury viděl již vytisknuté a podepsané (pouze bez razítka společnosti, na což obviněného také následně upozornil). Z jeho svědecké výpovědi bylo soudem prvního stupně také zjištěno, že se následně obviněného na tyto faktury několikrát dotazoval, což však zůstalo bez odpovědi.
Obviněný dále rozporoval existenci generální plné moci, na jejímž základě měl mít oprávnění zastupovat společnost G. C. E., která měla být soudem prvního stupně dovozována pouze z výpovědi P. B. Ani s tímto tvrzením však nelze souhlasit, jelikož zmíněná skutečnost byla uváděna nejen svědkem P. B., ale také svědkem P. V., který existenci plné moci potvrdil, ačkoliv neměl povědomí o tom, kde se momentálně nachází. Zmíněné zjištění lze dále doplnit informací plynoucí ze svědeckých výpovědí, že obviněný poté, co ve společnosti přestal vykonávat funkci jednatele, za společnost jednal na základě předmětné generální moci, přičemž motivem obviněného k těmto změnám byla snaha o vstup do regionální politiky. S tím souvisí i námitka obviněného, podle níž bylo chybné tvrzení Městského soud v Praze, který v napadeném usnesení uvedl, že užitá razítka společnosti G. C. E., byla vyrobená v roce 2011, tedy v době, kdy byl obviněný ještě jednatelem společnosti G. C. E. Nejvyšší soud se s naznačenou argumentací v části ztotožňuje, neboť obviněný byl skutečně jednatelem společnosti G. C. E., pouze do 22. 11. 2010. Současně je však nutno doplnit, že z výpovědí svědků P. B., P. V. a M. S. bylo zjištěno, že tato změna byla pouze formálního charakteru, obviněný se fakticky na činnosti této obchodní společnosti podílel i nadále (M. S. k tomuto uvedl, že nabyl dojmu, že obviněný v této společnosti působí jako tichý společník a že společnost mu fakticky patří). Právě i následný převod společnosti na M. S. byl iniciován ze strany obviněného. Zejména na základě svědeckých výpovědí P. B., P. V. a listinných důkazů v podobě protokolu o předání razítka společnosti pak bylo soudem prvního stupně spolehlivě zjištěno, že obviněný razítkem č. 1 skutečně disponoval, a to i když již nebyl jednatelem společnosti, tedy rovněž v době spáchání posuzovaného skutku. Z hlediska způsobu spáchání činu pak lze poukázat i na výpověď svědka L. V., že jej obviněný v minulosti vyhledal a nabízel mu, že mu vystaví faktury, svědek je hotově proplatí a pak se rozdělí.
K námitce obviněného zpochybňující tvrzení P. B. ohledně ponechání si předmětných faktur u sebe i v době, kdy společnost již prodal M. S., Nejvyšší soud uvádí, že před soudem v této věci zmíněné tvrzení sděleno nebylo. Některé související skutečnosti byly uvedeny pouze při podání vysvětlení P. B. a zaznamenány v rámci úředního záznamu, zejména o doplnění podaného vysvětlení ze dne 3. 7. 2017. Takový úřední záznam však nebyl v posuzovaném případě podle §158 odst. 6 tr. ř. použit v řízení před soudem jako důkaz, k této námitce tedy nelze přihlížet. Ze stejného důvodu pak Nejvyšší soud nepřihlížel k námitkám obviněného, které se týkaly dalších tvrzení P. B., zaznamenaných v úředních záznamech o doplnění podaného vysvětlení zde dne 18. 7. 2017 (obviněný chybně uváděl 18. 7. 2018) a ze dne 15. 3. 2018.
S ohledem na popsané skutečnosti je namístě především konstatovat, že nelze souhlasit s dovolací argumentací obviněného, podle níž byla jeho vina založena pouze na základě výpovědi svědka P. B. Tato výpověď je totiž v souladu s dalšími důkazy, a to zejména s výpověďmi dalších svědků, případně listinnými důkazy. Navíc u obviněného lze na rozdíl od ostatních osob, které za G. C. E., mohly jednat, spatřovat motivaci k napomáhání v trestné činnosti svému synovi, u P. B. či P. V. (byť byli rovněž činní ve společnosti G. C. E.) důvod, proč by měli se synem obviněného jakkoliv protiprávně spolupracovat, shledat nelze. Současně je nutné uzavřít, že jak výpověď svědka P. B., tak i další důkazy byly dostatečně pečlivě hodnoceny a není zde v konečném důsledku mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními žádný, natož extrémní rozpor.
V obecném smyslu je namístě i doplnit, že polemika dovolatele s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel