ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.849.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 849/2019-2599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2019 o dovolání obviněného T. B. (roz. A. B., dříve též T. G.), nar. XY v XY, bytem XY, t. č. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 6 To 62/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 49 T 9/2016, byl obviněný T. B. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
nejméně v období od měsíce února roku 2012 do doby svého zadržení dne 28. 1. 2016, zejména v obci XY, okr. Frýdek-Místek, v místě společného bydliště v domě čp. XY, se záměrem plně uplatnil svou moc nad nimi, zcela ovládnout a kontrolovat jejich život, dlouhodobě zle nakládal se svou manželkou Ž. B., nar. XY, a se svými nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY, a CCCCC (pseudonym), nar. XY, které v době své přítomnosti v domácnosti téměř neustále udržoval ve značném psychickém napětí a stresu, neboť vyvolával u všech osob přítomných v domácnosti i v jejím okolí atmosféru strachu a nejistoty, vědom si skutečnosti, že manželka i děti trpí dědičnou epilepsií, s cílem dosáhnout a udržet plnou kontrolu všech oblastí jejich života a soukromí, dosáhnout sociální izolace a plné psychické závislosti, zejména manželky, vnutit jim, aby žili a jednali výhradně dle jeho představ, plně kontroloval a ovlivňoval jejich denní režim i aktuální zdravotní stav a léčbu tím způsobem, že
1. svou manželku, poškozenou Ž. B., nar. XY, v uvedeném období zejména
§opakovaně téměř denně bezdůvodně či pod různými záminkami velmi hlasitým křikem za přítomnosti jejich nezletilých dětí slovně napadal, pravidelně oslovoval, urážel a ponižoval hrubými vulgárními výrazy,
§ve vzteku ničil zařízení bytu např. dveře i osobní věci manželky, např. mobilní telefon a tablet,
§za účelem dosažení její sociální izolace neustále kontroloval její volný pohyb a pobyt s dětmi i bez dětí tím, že jí zakazoval vycházet z domu bez jeho doprovodu, s výjimkou pobytu na zahradě u domu, zamezoval jí v samostatných návštěvách kamarádek,
§v případě, že manželka samovolně i přes jeho zákaz opustila dům a zahradu, jí neustále telefonoval, případně ji neprodleně osobně vyhledal a přikázal okamžitý návrat domů,
§opakovaně kontroloval obsah jejího mobilního telefonu,
§nejméně v jednom případě v úmyslu vyvolat v ní úzkost v době, kdy byl jako doprovod hospitalizován s dcerou v nemocnici, jí sděloval nepravdivé informace o zdravotním stavu dítěte, a v jednom případě jí nepravdivě sděloval, že má v úmyslu způsobit dopravní nehodu, aby v ní vzbudil další obavy,
§opakovaně ji fyzicky napadal, zejména ve společně obývaném bytě, v jednom případě na zahradě domu i za přítomnosti prarodičů M., a to z toho důvodu, že dcera AAAAA dostala epileptický záchvat,
přičemž popsané dlouhodobé jednání vyznačující se vyšší mírou hrubosti a bezcitnosti vnímala poškozená Ž. B. jako intenzivní a těžké příkoří, jehož přímým důsledkem bylo narušení jejího normálního psychického stavu ve formě rozvoje syndromu týrané osoby,
2. ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že děti trpí dědičnou epilepsií, záchvatovitým onemocněním, jehož celková úspěšná léčba i prevence jeho jednotlivých záchvatů vyžaduje především harmonické, vlídné, klidné a podnětné rodinné prostředí, přesto výše popsanou fyzickou a slovní agresí vůči Ž. B. a velmi hlasitým křikem za jejich přítomnosti v domácnosti u dětí vyvolával a neustále udržoval atmosféru strachu a nejistoty, čímž docházelo k dekompenzaci jejich psychiky a přímým důsledkem jednání obviněného bylo narušení normálního duševního stavu a vývoje jmenovaných nezletilých dětí ve formě socioemoční deprivace, jako jednoho z podtypů syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1. jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2. jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Za to mu podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let a nad obviněným vyslovil dohled. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku mu dále uložil přiměřenou povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené nezletilé AAAAA, nar. XY, BBBBB, nar. XY, a CCCCC, nar. XY, všichni trvale bytem XY, zastoupené zmocněncem D. J. s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný a zmocněnec poškozených AAAAA, BBBBB a CCCCC. Obě tato podání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 6 To 62/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Petrů dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v úvodu svého podání vyjádřil názor, že je v dané věci dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Lze úspěšně pochybovat, zda poškozená Ž. B. (dále též jen „poškozená“) opravdu vnímala jeho jednání jako „intenzivní a těžké příkoří“. Následně v podrobnostech citoval závěry znaleckého zkoumání, podle něhož se měl u poškozené rozvinout syndrom týrané osoby, znalec se však již dále nezabýval vztahem uvedeného syndromu se zjištěnou závislou poruchou osobnosti. Je totiž evidentní, že pasivita a jistá míra submitivity je důsledkem právě této poruchy osobnosti, která měla vzniknout dávno předtím, než poškozená potkala obviněného, nikoliv v důsledku jeho (tvrzeného) závadného chování.
6. Dále dovolatel obšírně poukazoval na nežádoucí vliv své tchýně, svědkyně H. K., na dceru (poškozenou Ž. B.) a chod její domácnosti. Svědkyně byla od počátku proti vztahu poškozené s obviněným, stála za většinou konfliktních situací, sama žila dlouho v izolaci, proto se do jejich rodinných záležitostí neustále vměšovala. Z její výpovědi v hlavním líčení, kde jí byly neustále předestírány její dřívější výpovědi, neboť se v nich vyskytly propastné rozdíly, byl patrný její negativní vztah k němu (dovolateli). Rovněž se ona i babička poškozené měla snažit ovlivnit ji v její výpovědi před soudem. Skutečnost, že většina konfliktů v domácnosti pramenila z popisovaného komplikovaného vztahu, zmínili svědci L. N. a A. B. Dovolatel naopak odmítl, že by někdo ze sousedů mohl slyšet jeho údajně vulgární nadávání poškozené manželce, neboť jsou od jejich domu poměrně vzdáleni. Poškozenou udeřil pouze jednou a orgány činné v trestním řízení z toho udělaly opakované fyzické útoky. Nebylo prokázáno, že by ničil vybavení domácnosti (které bylo navíc jeho vlastní), ani že by manželce zakazoval volný pohyb (v tomto směru zpochybnil svědectví L. C. a B. B.) nebo jí kontroloval telefon. Poškozená rovněž měla bojkotovat znalecké zkoumání, kterému byla podrobena. O tom, že se nemohlo jednat o týrání, které by vnímala jako intenzivní těžké příkoří, svědčí fakt, že v současné době dovolatel žije s rodinou v XY, konflikty mezi nimi nejsou a zdravotní stav dětí je stabilizovaný.
7. V další části svého podání se obviněný zaměřil na soudy zjištěné týrání dětí. Po celou dobu trestního řízení namítal, že nejednal s úmyslem dětem ublížit, resp. je týrat, čímž zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Zavinění se podle jeho názoru musí vztahovat ke všem znakům příslušné skutkové podstaty, v tomto případě tedy k týrání svěřených osob. Neztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že i přes opakovaná poučení ze strany lékařů, že úspěšná léčba dětí vyžaduje harmonické, klidné, vlídné a podnětné domácí prostředí, útočil na svou manželku, a toto lze mít za naplnění úmyslu nepřímého. Oponoval, že byl opakovaně poučován lékaři pouze o tom, jak se zachovat, když dojde k záchvatu. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005, a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, vztahující se k problematice subjektivní stránky, poznamenal, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by chtěl ubližovat dětem, respektive u nich vyvolávat epileptické záchvaty. Pro tyto závěry nejsou ani nepřímé důkazy.
8. Dovolatel nesouhlasil ani se způsobem zpracování znaleckého posudku MUDr. Vlastimilem Hřebenem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví dětské neurologie. Poukázal na fakt, že v rozhodné době bylo vyšetřování vedeno i tím směrem, že nerespektoval doporučená dávkování léků, jakožto zákonný zástupce svévolně ukončoval hospitalizaci dětí, nedostavoval se s nimi na doporučená vyšetření, případně je odmítal. Dokumenty, které se zmíněných záležitostí týkaly, tudíž byly obsahem spisu, z něhož jmenovaný znalec při zpracování svého posudku vycházel. Žádné z těchto obvinění se však v řízení před soudem nakonec neprokázalo. Je tedy evidentní, že podklady ve spise byly zkreslené, což ovlivnilo výsledky znaleckého zkoumání. Nadto znalec žádné z dětí ani neviděl. Obdobně dovolatel nahlížel i na závěry znalkyň MUDr. Kateřiny Černekové a PhDr. Renaty Koláčkové. K jejich závěru, že „ na psychický vývoj nezletilých má (a to ze 75 – 80%) vliv rodinné prostředí “, konstatoval, že k této otázce přísluší vyjadřovat se neurologovi a nikoliv psychiatrovi. Závěr, že (obviněný) je konfliktní typ, pak zcela vyvrátily svědecké výpovědi D. B. a P. B. Uvedl-li znalec PhDr. Petr Štěpaník, že syn BBBBB má řečový hendikep a špatný řečový vývoj, oponoval, že lékař dětem nerozuměl, neboť ty mluví kombinací češtiny a polštiny.
9. Dovolatel rovněž zdůraznil, že se vždy o děti staral, hrál si s nimi, kupoval jim hračky, vlastními silami jim vybudoval hernu, bazén, dětský domeček, houpačku a pískoviště. O jeho hezkém vztahu k nim hovořili svědci E. M., E. M. a M. K. Nevyvážený osobnostní vývoj dětí byl, podle jeho názoru, způsoben výhradně jejich neurologickým onemocněním. Ke zpomalení jejich vývoje došlo vlivem epileptických záchvatů zapříčiněných poklesem hladiny léků v krvi. To bylo výsledkem nesprávně nastavené léčby v třinecké nemocnici, přičemž postup non lege artis ze strany třineckých lékařů potvrdil svědek V. N. Jejich pochybení mohlo prokázat přehrání videonahrávek, které však soud k důkazu odmítl provést. Závěrem obviněný poznamenal, že děti byly v době znaleckého zkoumání depresivně laděné, což mimo jiné způsobilo také odloučení od otce, na kterého jsou fixované a jehož pobyt ve vazbě nesly velmi těžce. Neblahý vliv na ně tedy mělo chování orgánů činných v trestním řízení.
10. S ohledem na výše uvedené dovolatel (aniž by odkázal na příslušná ustanovení trestního řádu) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 6 To 62/2018, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 49 T 9/2016, a soudu prvního stupně uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Připomněla, že vznesenými námitkami se již zabývaly soudy obou stupňů. Poté ve stručnosti a v souladu s názory nižších soudů konstatovala, že jednání obviněného je plně prokázáno výpovědí většího počtu svědků. Zejména však akcentovala výsledky ve věci vypracovaných znaleckých posudků, načež uzavřela, že právní kvalifikace jednání obviněného je přiléhavá. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
12. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí obhájci obviněného Mgr. Tomáši Petrů. Jeho prostřednictvím učinil dovolatel repliku, která byla i s přílohami Nejvyššímu soudu doručena dne 15. 7. 2019. Opětovně zpochybnil závěry znalce PhDr. Petra Štěpaníka, když znovu poukazoval na zkreslené podklady, z nichž měl znalec při svém zkoumání vycházet, na vliv dědičné epilepsie i nesprávně nastavené léčby třineckou nemocnicí, stejně jako na skutečnost, že děti hovořily nářečím, kterému bylo špatně rozumět. Z tohoto důvodu požadoval vypracování ústavního psychologického znaleckého posudku podle §110 tr. ř. Vyslovil též přesvědčení, že na nerovnoměrný vývoj dětí mohl mít vliv smogový spad z polských průmyslových závodů. Nadto byla u nejstarší dcery AAAAA diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou, tzv. ADHD, která byla diagnostikována i u něj, jde tedy o vrozenou poruchu. Ve stejném duchu rozporoval i závěry znalce neurologa MUDr. Vlastimila Hřebena. Závěrem prohlásil, že trvá na projednání jeho dovolání před Nejvyšším soudem s tím, že nesouhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání se smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Ke svému podání připojil i doporučení a zprávu školského poradenského zařízení týkající se nezl. AAAAA.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. Dovolatel ve svém podání zpochybňoval, že by dopustil týrání, jak vůči své manželce, tak všem třem svým nezletilým dětem. Z jeho konkrétních argumentů je ovšem patrné, že povětšinou rozporoval skutkové závěry soudů nižších instancí a v této souvislosti zejména výpovědní hodnotu jednotlivých provedených důkazů. Shora však bylo výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění ustálená soudy v předchozích fázích trestního řízení, a to nejen na základě uplatněného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Za takové situace Nejvyššímu soudu nebrání žádná zákonná překážka, aby odmítl takto uplatněné výhrady, aniž by se jimi po věcné stránce vůbec zabýval.
17. Dovolatel ovšem v tomto směru vznesl námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními. V uvedeném (a nutno zdůraznit, že zcela výjimečném) případě může i dovolací soud do již zjištěného a ustáleného skutkového stavu zasáhnout, jelikož je bez ohledu na zákonný rozsah dovolacích důvodů povinen respektovat ústavně garantovaná práva a svobody, a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu, jejichž porušení nelze v žádné fázi trestního řízení tolerovat. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu je Nejvyšší soud na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
18. Je však potřeba důrazně zopakovat, že zásah do skutkových zjištění Nejvyšším soudem je postupem zcela výjimečným a ojedinělým, k němuž lze přistoupit jen v odůvodněných případech. Jedním z nich je situace, kdy hodnocení provedených důkazů vykazuje zjevné prvky libovůle, tedy odporuje-li základním kritériím logického uvažování. Právě tímto směrem i dovolatel ve svém podání mířil, když v podstatě a zjednodušeně řečeno tvrdil, že se jednání popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu nedopustil. Nejvyšší soud se proto zaměřil na otázku, zda soudy nižších instancí svým procesním postupem nenarušily právo obviněného na spravedlivý proces. Žádné pochybení tohoto druhu však neshledal.
19. V prvé řadě je potřeba vyzdvihnout, že soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé a podrobné dokazování, přičemž jednání dovolatele vůči poškozené manželce Ž.B., nesoucí znaky týrání ve smyslu §199 tr. zákoníku, bylo prokázáno celou řadou vzájemně souladných důkazů. Šlo zejména o výpovědi svědků z řad rodinných příslušníků, sousedů a kamarádek poškozené. Jak poznamenal již odvolací soud, těchto svědků bylo poměrně hodně a jejich výpovědi spolu vzájemně korespondovaly. Proto soudy důvodně neuvěřily obhajobě obviněného spočívající v tvrzení, že konflikty vytvářela tchýně H. K., případně že ostatní „poštvala“ proti jeho osobě. V tomto směru nelze odhlédnout právě od výsledků znaleckého zkoumání, které jsou zcela přiléhavé k tvrzením slyšených svědků. Nepřímo je možno poukázat též na to, že hrubé, konfliktní a nevhodné chování dovolatele je patrné i z dalších důkazů, zejména výpovědi některých lékařů, trestní a přestupkové minulosti, nebo např. jeho pracovního hodnocení.
20. Nejvyšší soud neměl důvodu ani jakkoliv zpochybnit závěry psychiatricko-psychologického znaleckého posudku k osobě poškozené Ž. B. K nim znalci dospěli z více zdrojů, kromě výpisu ze spisu hlavně z vlastního vyšetření poškozené skládajícího se z rozhovoru s ní a celkem pěti psychologických testů, jejichž výsledky může laik jen stěží ovlivnit a které výsledný nález jasně dokládají (srov. č. l. 496-497 spisu). Znalec PhDr. Petr Štěpaník se u hlavního líčení vyjádřil jak ke zjištěné (vrozené) poruše osobnosti, tak syndromu týrané ženy, který se u poškozené v důsledku jednání obviněného rozvinul. Přitom Nejvyšší soud nepochybuje, že by tento znalec, jakožto odborník ve svém oboru, nedokázal tyto dvě „diagnózy“ rozlišit. On sám k tomu před soudem uvedl, že závislá porucha osobnosti k rozvoji syndromu týrané ženy „napomohla“. Nadto, jmenovaný znalec plně v souladu se závěry posudku velice přesně odhadl i směr, kterým se bude odvíjet výpověď poškozené před orgány činnými v trestním řízení, tj. že bude mít tendenci dovolatele hájit a jeho jednání bagatelizovat. K tomu lze doplnit, že ze zvukového záznamu hlavního líčení konaného dne 2. 2. 2017 (CD na č. l. 2138 spisu) je patrné, že poškozená byla u výslechu před soudem velmi nervózní a rozrušená, její hlas se třásl, zejména však k dotazům na nevhodné chování obviněného manžela odpovídala nadmíru vyhýbavě, dlouho váhala s odpovědí, snažila se položenou otázku zamluvit či vše vztáhnout na sebe (tedy např. že ona sama jej uhodila apod.). Tím v podstatě sama potvrdila výsledky znaleckého posudku. S ohledem na všechny tyto skutečnosti, nemohly soudy obou stupňů hodnotit takové její svědectví jako věrohodné. Žádný reálný dopad na posouzení věci pak nemůže mít ani námitka obviněného, že v současné době žije celá rodina opět pohromadě a je očekáván brzký příchod čtvrtého potomka na svět.
21. Totéž platí pro výsledky znaleckého zkoumání, které se týkalo nezletilých dětí. Zde je potřeba zdůraznit, že znalci MUDr. Kateřina Černeková i PhDr. Petr Štěpaník se u hlavního líčení dopodrobna zabývali vztahem domácího násilí a epilepsie jakožto významných faktorů na opožděný a nerovnoměrný vývoj dětí. Oba shodně konstatovali, že vliv měly obě zmíněné okolnosti, přičemž ale neharmonické rodinné prostředí hrálo roli významnější. To samé potvrdil i znalec neurolog MUDr. Vlastimil Hřeben. Obhajoba obviněného, spočívající ve svalování veškeré viny na nesprávně nastavenou léčbu, byla vyvrácena, neboť pochybení třinecké nemocnice vyloučili jak lékaři ostravské fakultní nemocnice, tak znalec neurolog. Rovněž je třeba poznamenat, že všichni znalci vycházeli při zpracování svých posudků z celé řady podkladů, zejména vlastního vyšetření poškozených, testů, rozsáhlé lékařské dokumentace, a nikoliv tedy jen ze spisu, který měl podle dovolatele údajně obsahovat zkreslené informace (z důvodu, že jeho trestní stíhání bylo původně vedeno i pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví). Také si lze jen stěží představit, že by odborníci, kteří působí v Moravskoslezském kraji (Ostravě a Opavě) a v rámci své praxe přicházejí do kontaktu s řadou lidí, včetně malých dětí z této příhraniční oblasti, nerozeznali nesrozumitelné mumlání od nářečí podobnému polštině.
22. Lze proto shrnout, že veškeré skutkové závěry přijal soud prvního stupně na základě velice důkladně provedeného dokazování a zcela racionálního hodnocení důkazů, tedy s plným respektem k požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud pak správně učiněná zjištění i provostupňový rozsudek jako takový potvrdil, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádného právního důvodu k jakémukoliv přehodnocování jednotlivých důkazů i skutkových zjištění jako celku a v návaznosti na to ani k podrobnějšímu zkoumání dovolacích námitek skutkového charakteru.
23. Za jedinou relevantně uplatněnou námitku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat výhradu týkající se naplnění subjektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Konkrétně je tuto problematiku možno pojmout jako otázku (která nevýslovně, ale zřetelně vyplývá z některých vznesených dovolacích argumentů a je dále konkretizována v replice k vyjádření státní zástupkyně), zda byl obviněný alespoň srozuměn s tím, že slovní a fyzickou agresí vůči své manželce a velmi hlasitým křikem, může způsobit svým nezletilým dětem (které byly tomuto hrubému jednání vůči jejich matce přítomny) újmu popsanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy „ dekompenzaci jejich psychiky “ a „ narušení normálního duševního stavu a vývoje “ ve formě „ socioemoční deprivace, jako jednoho z podtypů syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte “. Nejvyšší soud po zhodnocení nastíněného tématu dospěl k závěru, že úmyslné zavinění je i v tomto případě dáno.
24. Je nejprve podstatné uvést, že citované neblahé následky na psychice a vývoji všech tří nezletilých poškozených skutečně vznikly. Dále bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se tak stalo v příčinné souvislosti s protiprávním chováním jejich otce. V některých svědeckých výpovědích sice zaznělo, že dovolatel občas křičel i na své děti, každopádně samotná jejich přítomnost při slovním či fyzickém napadání matky k rozvinutí syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte postačovala, což vyplynulo ze závěrů znalců. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obviněný zcela vědomě útočil na svou manželku, a tudíž vědomě vyvolával silně neharmonické rodinné prostředí, v němž jeho nezletilí potomci vyrůstali a vnímali jej. Je přitom obecně známou skutečností, že takto malé děti jsou velmi citlivé, jsou fixovány na své rodiče, především matku, a jsou-li tedy přítomny fyzickému či slovnímu násilí mezi rodiči, resp. napadání matky otcem, svým způsobem na to reagují a vzniklou „negativní energii“ vstřebávají, což je výsledně traumatizuje.
25. V posuzovaném případě navíc dovolatel velmi dobře věděl o zdravotních problémech svých dětí, tj. že tyto trpí dědičnou epilepsií, kdy může docházet k záchvatům, poškozujícím jejich zdraví. O to více měl tedy dbát na jejich klidný vývoj a výchovu, včetně vytváření harmonického rodinného prostředí, ostatně byl v tomto duchu poučován i lékaři. On však naproti tomu jednal agresivně vůči jejich matce (dělo se tak opakovaně, dlouhodobě a jak již bylo zmíněno zcela záměrně), tomuto prostředí pak vědomě vystavoval své zvýšeně zranitelné potomky. Za dané situace musel být nepochybně alespoň srozuměn s tím, že jeho jednání může mít negativní vliv na psychiku nezletilých dětí, přičemž by se dalo konstatovat, že ani a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by vzniku škodlivého následku zabránila. Takovou okolností pak rozhodně nemohla být výhrada zmíněná v replice na vyjádření státní zástupkyně, odkazující právě na nízký věk dětí (resp. nejmladší CCCCC), které z chování svého otce ještě tzv. „neměly rozum“, neboť rozhodující je právě jejich (nutno opět zopakovat, že úmyslné) vystavení nadměrně stresujícímu prostředí, které bezpochyby vnímaly, aniž by bylo nutno, aby přesně chápaly podstatu domácího násilí, které v jejich domácnosti dlouhodobě probíhalo. Proto je závěr soudů obou stupňů o zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, naprosto správný.
26. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu