ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.887.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 887/2019-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2019 o dovolání obviněného R. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, nyní ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 4 To 45/2019, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 67/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 T 67/2018, byl obviněný R. V. v bodě 1) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a v bodě 3) přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil tak, že
1) dne 12. 7. 2016 převzal v XY, jako vedoucí pracovník A. L. S., IČ: XY, se sídlem XY, od M. K., nar. XY, do opravy osobní vozidlo zn. Renault Megane, registrační značky XY, rok výroby 2008, barva šedá metalíza, VIN: XY, dále dne 2. 8. 2016 převzal od M. K. v kanceláři autoservisu v XY oproti stvrzence v hotovosti částku ve výši 17.000 Kč jakožto vratnou zálohu na opravu jejího nabouraného vozidla zn. Renault Megane, následně, na základě plné moci udělené poškozenou obviněnému bylo dne 4. 8. 2016 připsáno na bankovní účet č. XY, s nímž disponoval obviněný, pojistné plnění od společnosti Č. P., člen holdingu Č. (dále „pojišťovna“), ve výši 70.200 Kč, a dne 5. 10. 2016 pojistné plnění ve výši 7.772 Kč; částku 17.000 Kč z poskytnutého pojistného plnění však M. K. i přes mnohé urgence nevrátil, peníze si ponechal pro svoji potřebu, čímž jí způsobil škodu ve výši 17.000 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 3 T 146/2015, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2016, odsouzen za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu 40 měsíců,
2) v druhé polovině měsíce července roku 2016 s úmyslem neoprávněně se obohatit, uzavřel s M. K. ústní dohodu o zápůjčce finančních prostředků na nákup bouraného osobního vozidla zn. Škoda Fabia a na jeho opravu, avšak po následném prodeji opraveného vozidla, které by v registru vozidel bylo evidováno na jméno poškozené, měly být všechny zapůjčené finanční prostředky M. K. vráceny spolu s podílem na zisku, M. K. předala obviněnému vylákané peněžní prostředky tak, že dne 1. 8. 2016 zaslala ze svého bankovního účtu č. XY na bankovní účet č. XY, který jí sdělil obviněný, a se kterým disponoval, částku ve výši 8.000 Kč, dne 9. 8. 2016 předala obviněnému v kanceláři autoservisu v XY oproti orazítkované a podepsané stvrzence v hotovosti částku ve výši 38.000 Kč, a dne 16. 8. 2016 předala obviněnému tamtéž oproti orazítkované a podepsané stvrzence v hotovosti částku ve výši 18.000 Kč, obviněný bourané vozidlo značky Škoda Fabia zakoupil a opravil, vozidlo však bylo zakoupeno po dohodě a pro L. S., nar. XY, zapůjčené finanční prostředky M. K. i přes mnohé urgence nevrátil, čímž byla poškozené M. K. způsobena škodu ve výši 64.000 Kč,
3) dne 12. 7. 2016 převzal v XY jako vedoucí pracovník A. L. S., IČ: XY , od M. K. do opravy osobní vozidlo zn. Renault Megane, registrační značky XY , rok výroby 2008, barva šedá metalíza, VIN: XY , a podepsal dne 19. 7. 2016 s M. K. plnou moc sloužící k vyřízení pojistné události č. 2164015648 u pojišťovny, v rámci uplatnění nároku na pojistné plnění doložil na pojišťovnu, mimo jiné i smlouvu o pronájmu náhradního vozidla M. K. uzavřenou dne 19. 7. 2016 v autoservisu v XY , na základě čehož bylo dne 5. 10. 2016 připsáno na bankovní účet č. XY , se kterým obviněný disponoval, pojistné plnění od pojišťovny ve výši 7.772 Kč, jakožto nárokované náklady za údajné zapůjčení náhradního vozidla M. K., náhradní vozidlo však M. K. nezapůjčil, čímž způsobil pojišťovně škodu ve výši 7.772 Kč.
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v době trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 4 To 45/2019, o odvoláních obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného rozhodl tak, že I. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu, podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. II. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávnou realizaci důkazního řízení, což mělo za následek porušení jeho základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
5. Obviněný v obsahu dovolání poukázal na obecné zásady, jimiž jsou garantována práva obviněných s tím, že v jeho případě došlo k jejich porušení. Zdůraznil, že soudy nerespektovaly zásady vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř., a nezjistily, že došlo k nesouladu mezi skutkovým stavem a právními závěry, což svědčí o libovůli soudů, které na podkladě provedených důkazů si vytvořily jednostranný názor na celý případ a nevypořádaly se se všemi provedenými důkazy, což vedlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěnými skutky a právními závěry. Rovněž poukázal na nedostatky v hodnocení důkazů, neboť soudy řádně neposuzovaly všechny provedené důkazy a nevypořádaly se se všemi rozhodnými skutečnostmi, které měly podstatný význam pro závěr o jeho vině. Soudy rovněž nedostály požadavkům na dostatečné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., ani se v potřebné míře nezabývaly obhajobou obviněného a nezdůvodnily, proč odmítnuly jím navržené důkazy. Tyto obecné argumenty obviněný podpořil i útržky citací z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/2008, ohledně povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku a nutnosti v pochybnostech rozhodovat ve prospěch obviněného, čímž mimo jiné poukazoval na porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny.
6. Konkrétní výhrady obviněného směřovaly proti tomu, že soudy uvěřily toliko výpovědi poškozené M. K., kterou považovaly za jednoznačně pravdivou a opřely o ni hodnocení důkazů i samotné rozhodnutí. Naopak verzi obviněného neuvěřily, blíže ji ani nevyvrátily a svůj postoj odůvodnily tím, že byl již v minulosti trestán. Z toho obviněný usoudil, že jeho trestní minulost byla „základním kamenem“ hodnocení celé důkazní situace a rovněž důvodem, proč se soudy obou stupňů zcela nepřiměřeným způsobem přiklonily k výpovědi poškozené M. K. Soudy nebraly do úvahy obhajobu obviněného, jenž v časové ose předložil logické vysvětlení a zdůraznil, že se s poškozenou znal delší dobu a byl jí víc než známým. Tyto skutečnosti chtěl doložit novými důkazními návrhy ve formě svědeckých výpovědí svědků P. M., který v době rozhodování nebyl soudu znám, a V. H. a E. V., kteří mohli dosvědčit, že poškozená jezdila půjčenými vozidly. V důsledku neprovedení těchto důkazů označil skutková zjištění za neúplná a nejasná a soudy učiněné závěry za nesprávné.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a poté aby ve věci sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s §226 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že ho zprošťuje obžaloby, případně aby podle §265k odst. 1, 3 tr. ř. věc přikázal k novému projednání, provedení dalších důkazů a rozhodnutí. Rovněž požadoval odložení výkonu jeho trestu.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. K dovolání obviněného státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázala na obsah podaného dovolání a zákonné podmínky, za kterých lze dovolání s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, a shledala, že obviněný vznášel pouze skutkové námitky, kterými se snažil zpochybnit způsob vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů.
9. K námitkám mířícím proti postupu soudů, které podle obviněného nesprávně uvěřily toliko výpovědi poškozené M. K., státní zástupkyně poukázala na způsob, jakým probíhalo předání finančních prostředků mezi poškozenou a obviněným, a rozvedla úvahy soudů, jimiž hodnotily jednotlivé verze posuzovaných výpovědí, a dospěla ke shodnému závěru, že nebyl důvod nevěřit verzi poškozené, že finanční částky obviněnému předala za okolností, které uváděla. Přisvědčila soudům, že verze uváděná poškozenou je podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy, a rovněž i výpovědí matky poškozené A. K. Za významný důkaz považovala kupní smlouvu, na základě které obviněný zakoupil automobil od D. H. Ztotožnila se proto s úvahami, které v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudy k věrohodnosti obviněného a poškozené rozvedly.
10. Státní zástupkyně s ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který zásadně neslouží ke skutkovému přezkumu napadeného rozhodnutí, zmínila, že obviněným uplatněné výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Vzhledem k tomu, že výhrady obviněného nejsou důvodné, a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
12. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002). Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
14. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
15. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
V. K námitkám obviněného
16. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v něm obecně vytýkal, že soudy své závěry o jeho vině u všech přečinů a trestu učinily na podkladě vadného dokazování, především, že pro své závěry vyšly z výpovědi poškozené M. K., která je poškozenou osobou ve všech třech činech, jež jsou obviněnému kladeny za vinu, a dostatečně nebraly do úvahy jím tvrzené skutečnosti, přestože se je snažil podložit dalšími důkazy, které soudy odmítly nedůvodně provést. Obviněný směřoval námitky i proti tomu, že soudy své závěry dostatečně neodůvodnily, v čemž shledával podstatné vady řízení a porušení práva na spravedlivý proces.
17. Podle tohoto obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný napadeným rozhodnutím nevytýkal žádné vady, které by se týkaly právního posouzení věci, neboť nevznesl výhrady vůči použité právní kvalifikaci, ale pouze vytýkal nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.,a §125 tr. ř. Je tak patrné, že obviněný namítal toliko vadnost procesní stránky věci, což jsou výhrady, které nelze pod označený ani jiný dovolací důvod zásadně podřadit, protože za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného, že jsou jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
18. I přes tento závěr Nejvyšší soud nad rámec zákonných hledisek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v intencích zásad spravedlivého procesu (viz shora uvedená judikatura Ústavního soudu) posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena procesní pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].
19. Ve smyslu těchto zásad je třeba předeslat, že pokud jde o obviněným vytýkané vady, Nejvyšší soud na základě přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stadiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, zabývaly a vypořádaly se s nimi.
20. Podle obsahu dovoláním napadaných rozhodnutí nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by soudy nezajistily potřebné důkazy, protože z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že provedl celou řadu důkazů, jimiž mimo jiné reagoval i na obhajobu obviněného, nevyslechl tedy pouze M. K., jak tvrdil obviněný, ale i další svědky L. S., V. K., D. H. a K. F., a provedl i celou řadou listinných důkazů, z nichž lze zmínit zejména listinu s názvem „Investice“ (č. l. 27), k níž poškozenou podrobně vyslechl, výzvy k úhradě dlužné částky zaslané právním zástupcem poškozené doplněné o příslušnou e-mailovou komunikaci (č. l. 28 až 63), seznam exekučních věcí vedených proti obviněnému (č. l. 130), podklady o pojistné události č. 2164015648 od pojišťovny (č. l. 134 až 160), dohody o provedení práce (č. l. 161 a 162), výpisy z účtu poškozené a svědkyně L. S. (č. l. 209, 210, 225 a 227), listiny z registru vozidel ohledně vozidla Škoda Fabia, smlouvu o úvěru od společnosti Moneta na částku 100 000 Kč (č. l. 271 až 276) a kupní smlouvu ze dne 13. 8. 2016 uzavřenou mezi D. H. a obviněným (č. l. 345). Po provedení těchto důkazů je soud prvního stupně jednotlivě i ve vzájemných souvislostech hodnotil, a podrobně vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného u posuzovaných činů, neboť za pravdivé považoval výpovědi poškozené M. K., které byly podporovány i listinnými důkazy, zejména sepsanými potvrzení o dlužných částkách, jež obviněnému předala. Nalézací soud věnoval pozornost i námitkám obviněného o nevěrohodnosti její výpovědi a posuzoval okolnosti, za nichž k výpovědím poškozené došlo, jakož i to, v jakém vztahu poškozená a obviněný byli. Soud kladl důraz na to, jakým způsobem poškozená o všech událostech vypovídala, a jakými okolnostmi svou důvěru v obviněného vysvětlovala, když její výpověď korespondovala i s obsahem zajištěných provedených listinných důkazů. Tyto skutečnosti svědčí podle soudu o věrohodnosti tvrzení poškozené (viz body 9. až 12. rozsudku soudu prvního stupně).
21. Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně plyne, že se též obhajobou obviněného zabýval a ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. zkoumal, zda soud prvního stupně dostál všem povinnostem, a to právě s ohledem na hodnocení věrohodnosti poškozené. Po zvážení všech rozhodných skutečností plynoucích z výsledků provedeného dokazování a vypořádání se s námitkami obviněného, dospěl k závěru, že soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a k porušení procesních pravidel nedošlo (srov. strany 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu).
22. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že soudy neprovedly veškeré důkazy, jichž se domáhal, je nutné poznamenat, že ze strany obviněného byly v průběhu dokazování učiněny důkazní návrhy na provedení svědeckých výpovědí svědkyň E. V. a L. Ch., nicméně ty byly soudem prvního stupně zamítnuty, neboť je vyhodnotil jako zcela nadbytečné s ohledem na již provedené dokazování, což i řádně ve svém rozhodnutí odůvodnil (srov. stranu 8 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Nejvyšší soud podle obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy se v předchozích stadiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a z obsahu provedeného dokazování lze dojít k závěru, že se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
24. Pokud obviněný v dovolání vytýkal, že dokazování nebylo úplné, nejde o výhrady, které měly ve výsledcích provedeného dokazování podklad, protože nad rámec toho, co bylo shora uvedeno, je vhodné doplnit, že jestliže obviněný namítal, že soudy se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, když neprovedly jím navrhované důkazy ve formě svědeckých výpovědí, nešlo v tomto případě o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř. (§125 tr. ř.). O opomenuté důkazy nešlo i proto, že ty se týkají procesní situace, která v této věci nenastala, protože, i když bylo navrženo provedení konkrétního důkazu, návrh na toto provedení byl soudem adekvátně a s odůvodněním zamítnut, jak bylo uvedeno v bodě 22. tohoto rozhodnutí. Nebyl tedy opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že pravidla spravedlivého procesu, kterými obviněný ve svém dovolání argumentuje, nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další)]. Rovněž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
25. Z uvedených důvodů, kdy výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěry o vině obviněného, nebyl prostor pro námitky o porušení presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy soudy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a to i přesto, že se jednalo buď o rozpory nepodstatné, které se v žádném případě netýkaly rozhodných skutkových okolností relevantních z hlediska ustálení skutkového děje a navazujícího právního posouzení nebo takové rozpory, které se sice týkaly relevantních skutkových okolností, ale nebyly způsobilé zásadně přispět ke změně právního posouzení. Rozpory rovněž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných odlišností ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
26. Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsah provedeného dokazování i způsob, jak byly jednotlivé důkazy hodnoceny, jsou plně v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
27. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, které v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily podle pravidel stanovených v §125 tr. ř.
28. Vznesl-li obviněný v dovolání nové důkazní návrhy ve formě svědeckých výpovědí svědka P. M., V. H. a E. V., aby podložil věrohodnost svých tvrzení, lze dodat, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně v dovolacím řízení důkazy neprovádí a pokud ano, tak pouze v situacích podle §265r odst. 7, věta druhá tr. ř., o kterou se v tomto případě nejedná a z toho důvodu jsou důkazní návrhy obviněného bezpředmětné. Mimo to svědeckou výpověď E. V. jako důkaz posuzoval a zamítl jako zjevně nadbytečnou již soud prvního stupně (srov. bod 22. tohoto rozhodnutí a také stranu 8 rozsudku soudu prvního stupně).
VI. Závěr
29. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13), konstatoval, že soudy dospěly ke správnému závěru, že se obviněný dopustil v jednotlivých skutcích v bodě 1) přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a v bodě 3) přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
30. Protože v dovolání nebyly namítány vady ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ho jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl.
31. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak obviněný požadoval, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu