ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1086.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1086/2020-950
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2020 o dovolání obviněné I. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 40/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné I. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 33 T 1/2019, byla obviněná I. K. uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce farmaceuta na dobu čtyř let.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná I. K. odvolání. V návaznosti na tento řádný opravný prostředek Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu svým rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 40/2020, napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, načež obviněnou nově odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku pak byl obviněné odvolacím soudem opětovně uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce farmaceuta na dobu čtyř let.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obviněná I. K. předmětné trestné činnosti dopustila tím, že:
v době od 1. 1. 2014 do 30. 4. 2017, v provozovně s názvem Lékárna u S. M., nacházející se v L., na ulici XY, kde byla zaměstnána na pozici vedoucího lékárníka, s cílem navýšení obratu předmětné provozovny, v rozporu se svými odbornými znalostmi z oboru farmacie i zákonnými povinnostmi vyplývajícími zejména z ustanovení §82 odst. 1 a §83 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění účinném do 31. 12. 2017, a §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, poté co byla oslovena neznámým, polsky mluvícím mužem, který ji požádal o prodej většího množství léku Adipex Retard, přestože si byla vědoma toho, že vydávání daného léku je vázáno na předložení lékařského předpisu, a přestože jí z okolností, za nichž léčivé přípravky poskytovala, muselo být zřejmé, že nemohou sloužit k osobní terapeutické spotřebě, nýbrž vysoce pravděpodobně k další neoprávněné dispozici, neboť vydávané množství mnohonásobně převyšovalo doporučené terapeutické dávkování, opakovaně objednávala u společností PHARMOS a. s., IČ: 19010290, a PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., IČ: 45359326, lék s názvem Adipex Retard 100x15MG a Adipex Retard 30x15MG, obsahující účinnou látku fentermin, s tím, že takto získaný léčivý přípravek následně, bez předložení receptu, prodávala za běžné maloobchodní ceny jak výše jmenovanému muži, tak následně i dalším čtyřem polsky hovořícím mužům, kteří do lékárny postupně docházeli, a to v množství až 100 balení léku za měsíc, kdy takto jim za celé výše uvedené období v desítkách počtu případů neoprávněně prodala celkem nejméně 2.307 kusů stotabletových a 5 kusů třicetitabletových balení léku Adipex Retard, dohromady tedy celkem nejméně 230.850 tablet daného léku, když každá tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, čili v souhrnu nejméně 3.462.750 mg účinné látky fentermin, čímž společnost L. P., provozující Lékárnu u S. M., utržila neoprávněný zisk ve výši nejméně 400.000 Kč,
přičemž látka uvedená pod mezinárodním nechráněným názvem (INN) v českém jazyce fentermin, je psychotropní látkou, do 30. 4. 2017 uvedenou v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaném na základě zmocnění §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněná I. K. prostřednictvím svého obhájce napadla obě rozhodnutí nižších soudů co do výroku o trestu dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněná mimo jiné v porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, dále v porušení zásady in dubio pro reo a zásady bezprostřednosti a ústnosti, a to v důsledku neprovedení navržených důkazů. Obviněná dále uplatila i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jehož prostřednictvím brojí proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná opětovně poukázala na to, že jejím motivem bylo pomoci při nedostatku léčiva v pohraničí, soucit se seniorskými obyvateli L., snaha o navýšení prodejů léčiva za účelem zachování ekonomické prosperity lékárny a ochrana pracovních míst jejích kolegyní, což soudy provedenými důkazy nevyloučily. Jelikož nebylo rozlišeno mezi tím, co obviněná věděla (resp. myslela si) a skutečností, měl odvolací soud na základě jejího návrhu provést důkazy znaleckým posudkem vztahujícím se k osobnosti obviněné a výslechem znalce M. O., výslechem svědků H., H. a H. a zprávou Probační a mediační služby. Odvolací soud tedy dle obviněné nesprávně zjistil a vyhodnotil skutkový stav, když se dostatečně nezabýval okolnostmi spáchání trestného činu a jejími osobními poměry. Obviněná rovněž rozporuje zjištěný skutkový stav stran dohod o termínech prodejů a množství odebraného léku, k čemuž opětovně uvádí, že nejednala organizovaně, nikoho nekontaktovala a prodej léků předem nedomlouvala, nýbrž je vydávala vždy na základě konkrétního požadavku zákazníků poté, co se tito dostavili do lékárny.
6. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů dle obviněné nepromítly výše uvedené okolnosti spáchání trestného činu a poměry pachatele správně do uloženého trestu. Toto se společně s chybným posouzením polehčujících okolností promítlo do úvah o ukládání trestu a možnosti aplikace ustanovení §58 a §84 tr. zákoníku, přičemž obviněná považuje uložený trest za nedostatečně individualizovaný a exemplární. Přiměřeným by dle obviněné byl trest odnětí svobody uložený v nejnižší možné výměře tří let za současného užití podmíněného odkladu jeho výkonu s dohledem a trest zákazu činnosti.
7. Obviněná závěrem svého dovolání odkazuje na znění zákona č. 333/2020 Sb., jímž byly novelizovány trestní předpisy a jenž dle obviněné rozšiřuje možnosti individualizace posuzování trestné činnosti. Přílohou svého dovolání přitom učinila znalecký posudek znalkyně Mgr. Lady Borovičkové vztahující se k struktuře osobnosti obviněné, jejímu vnímání trestního stíhání a absentujícím sklonům k páchání trestné činnosti, jenž dle dovolatelky potvrzuje její tvrzení ohledně nepřiměřenosti nepodmíněného trestu ve vztahu k její osobě.
8. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o trestu z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně v tomto rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání zaslala své písemné stanovisko ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 851/2020-17, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), jež uvádí, že obviněná námitky obsažené v dovolání uplatnila již ve své obhajobě před soudem prvního stupně, jakož i v podaném odvolání, přičemž se s těmito námitkami soudy obou nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly. Dle státní zástupkyně především nelze souhlasit s tvrzením obviněné, že nižší soudy nedostatečně zohlednily její osobní poměry a okolnosti případu. Naopak odvolací soud stejně jako soud nalézací správně poukázal na skutečnost, že obviněná, byť po poměrně dlouhou dobu a poměrně v masivním množství, disponovala s látkou, na kterou nelze pohlížet jako na látku, která je z pohledu jejího zneužití v rámci toxikomanické scény látkou typickou. Odvolací soud následně především po přihlédnutí ke konkrétní omamné a psychotropní látce, její kvalitě vyjádřené množstvím účinné látky a rovněž tak intenzitě újmy, která v daném případě hrozila, a která případně nastala, uložil obviněné trest přiměřený všem hlediskům rozhodným pro ukládání trestu v zákonné trestní sazbě za trestný čin, kterým byla uznána vinnou. Právě s ohledem na relevantní okolnosti případu a osobní poměry obviněné pak byl tento trest odvolacím soudem upraven podle kritérií uvedených v ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Skutkové námitky, v nichž obviněná vyjádřila svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními a rozsahem provedeného dokazování ohledně neprokázání skutkového stavu stran okolností spáchání trestného činu a jejích osobnostních poměrů, a na tyto navazující námitky nepřiměřenosti trestu, neodpovídají dle státní zástupkyně žádnému z jí uplatněných dovolacích důvodů. Státní zástupkyně tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněné bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
12. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněná všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou I. K. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. V souvislosti s obviněnou uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
15. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
16. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněné přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněná namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
17. V souvislosti s obviněnou uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu (a s účinností do 30. 9. 20920 i u náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest). Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
18. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „práva na spravedlivý proces“ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněné I. K. splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu však dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněné neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) ani písm. h) tr. řádu. Obviněná totiž prostřednictvím svých námitek usiluje o zpochybnění skutkových závěrů stran okolností rozhodných pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu a v návaznosti na to se snaží docílit uložení mírnějšího trestu. Obviněná za tímto účelem namítá především nedostatečnost dokazování ve vztahu k jejímu motivu ve vztahu k páchání dotčené trestné činnosti, jenž měl spočívat ve snaze ekonomicky vypomoci lékárně, v níž pracovala a na níž byli závislí jak zaměstnanci, tak seniorští zákazníci v dané oblasti. Dále rozporuje skutková zjištění ohledně organizovanosti jejího počínání, jelikož se na termínech a množství prodávaných léků dle svého tvrzení s kupujícími nikterak předem nedomlouvala. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.
20. V kontextu námitek obviněné, jimiž tato brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a v návaznosti na to i proti výroku o uloženém trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v bodech 22. až 31. jeho odůvodnění, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, přičemž nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti o jeho správnosti. Odvolací soud následně, především v bodě 20. odůvodnění svého rozhodnutí, opětovně přesvědčivě a logicky odůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil verzi prezentované obviněnou o její snaze vypomoci s nedostatkem inkriminovaného léčiva v pohraničí a zabránit ekonomické ztrátovosti lékárny za účelem zajištění jejího dalšího chodu tím, že neustanoveným polským osobám bez předešlé domluvy jako běžným zákazníkům prodávala léčiva s jediným rozdílem, že tak činila bez předložení nezbytných receptů. Dle zjištění nalézacího soudu, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, musela mezi obviněnou a odběrateli léčiva existovat minimálně rámcová dohoda, což vyplývá i z výpovědi samotné obviněné, dle které tato měla předmětná léčiva předem nachystána. Z výpovědi svědkyně L. pak vyplývá, že zisk z prodeje léčiva nebyl pro lékárnu, vzhledem k jejím tržbám, nikterak výrazný, což musela či měla obviněná jakožto vedoucí této lékárny vědět, přičemž důvodnost jejích obav z uzavření lékárny ničeho, nad rámec obecného tvrzení, nedokládá. Na tomto závěru přitom nemohly ničeho změnit ani obviněnou navrhované důkazy, které měly přinést pouze další poznatky ohledně její osobnosti a postoje k spáchané trestné činnosti. Taktéž argumentaci snahou výpomoci při nedostatku léčiv v pohraničí pak vzhledem k odbornému vzdělání obviněné a závažnému porušení jejích zákonných povinností, jež její jednání představovalo, nemohl soud považovat za jakkoli přesvědčivou. Současně je třeba poukázat i na skutečnost, že obviněnou vydávané léčivo slouží k hubnutí, nikoli např. k léčení či potlačení příznaků život ohrožujících či jiných závažných onemocnění.
21. Obviněná přitom fakticky nenamítá, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu nelze dovodit závěry o existenci okolností rozhodných pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, nýbrž se primárně domáhá změny či doplnění skutkových zjištění ve svůj prospěch. Poté až sekundárně, na podkladě takto dosažené změny skutkových zjištění, požaduje jejich zohlednění v úvahách o výši a formě výkonu ukládaného trestu odnětí svobody. Uvedené námitky, jejichž pravá podstata však směřuje do hodnocení provedených důkazů a z něj učiněných skutkových zjištění, nemohly s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněnou uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněná navíc uplatňovala identické námitky v rámci své obhajoby prakticky již od počátku trestního stíhání, přičemž tyto byly především odvolacím soudem ve výše uvedeném bodě jeho rozhodnutí řádně vypořádány, když na správnosti jeho závěrů nemůže ničeho změnit ani nově navrhovaný důkaz spočívající ve znaleckém posudku, jenž se obecně zabývá pouze strukturou osobnosti obviněné a jejím postojem k drogám a spáchané trestné činnosti.
22. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal ani existenci dovolatelkou tvrzených podmínek vymezených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněné na spravedlivý proces, neboť v daném případě obviněná I. K. navrhla doplnit dokazování výslechem svědků M. O., T. H., B. H. a J. H., dále vyžádáním zprávy Probační a mediační služby a konečně zpracováním znaleckého posudku znalkyní Mgr. Ladou Borovičkovou. O těchto návrzích přitom rozhodl odvolací soud tak, že je jako nadbytečné zamítl, načež toto své rozhodnutí řádně odůvodnil (viz strana 14 a 15 odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Odvolací soud přitom logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů považoval předmětný návrh obhajoby za nadbytečný, a to za situace, kdy bylo k osobnostním charakteristikám obviněné, včetně jejího postoje k spáchané trestné činnosti, shromážděno dostatečné množství důkazů v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti, s čímž se Nejvyšší soud v plné míře ztotožňuje.
23. Nejvyšší soud s ohledem na rozsah dokazování provedeného nalézacím soudem nepřisvědčil ani námitce obviněné I. K., že v daném případě došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Obviněná především nikterak nebrojí proti samotnému výroku o vině (který navíc s ohledem na absenci podaného odvolání proti této části rozsudku nalézacího soudu již nabyl právní moci), když tuto svoji argumentaci spojuje s námitkou směřovanou proti skutkovému stavu, který dle jejího tvrzení nebyl stran její motivace, způsobu jednání a osobních poměrů významných pro uložení přiměřeného trestu zjištěn dostatečně. Za daného stavu lze v souladu s výše uvedeným konstatovat, že oba nižší soudy posuzovaly věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. V projednávané věci se tak nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování.
24. K argumentaci obviněné, dle které nižší soudy své rozhodnutí o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody založily na nesprávném hmotněprávním posouzení, když nedostatečně vyhodnotily jednotlivá kritéria uvedená v §37, §38 odst. 1, odst. 2, §39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud předně konstatuje, že zákonný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na nějž obviněná pouze z opatrnosti taktéž výslovně odkazuje, může být naplněn jen tehdy, jestliže by byl obviněné uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu v dovolání namítat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Obviněnou primárně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (tedy jde-li o jinou otázku, jež nespočívá přímo v právní kvalifikaci žalovaného skutku), je pak v případě výroku o trestu aplikovatelný toliko na otázky splnění či nesplnění podmínek pro ukládání souhrnného nebo společného trestu ve smyslu §43 a §45 tr. zákoníku, nikoli na případná pochybení co do druhu a výměry uloženého trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015).
25. V souvislosti s obviněnou odkazovaným ustanovením §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném ke dni podání dovolání, tedy do 30. 9. 2020) a §84 tr. zákoníku Nejvyšší soud v souladu s výše uvedeným konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu může být dán jen v případě, kdy soud tato ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu nesprávně aplikuje a pachateli (nepřípustně) uloží tento druh trestu pod dolní hranicí trestní sazby vážící se k trestnému činu, jímž jej uznává vinným, tedy pod dolní hranicí trestní sazby uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku, případně pokud přistoupí k vyslovení podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody bez splnění zákonných kritérií. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se naopak nelze domáhat uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby (navíc v nyní posuzovaném případě již v rámci rozhodnutí odvolacího soudu modifikovaného za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy sníženého pod nejnižší přípustnou výměru ve smyslu §283 odst. 3 tr. zákoníku) ani podmíněného odkladu výkonu tohoto trestu. V obou těchto ohledech se totiž jedná o postup, k němuž mohou soudy fakultativně (nikoli obligatorně) přistoupit jen ve zcela výjimečných případech, když polehčující okolnosti, jakož i skutečnosti relevantní pro stanovení výměry trestu, ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivě, navíc výjimečným a intenzivním způsobem, snižují závažnost trestného činu, a to významnou měrou.
26. V daném případě lze přitom odkázat na přesvědčivé a řádně odůvodněné úvahy odvolacího soudu ve vztahu k rozhodování o druhu a výši ukládaného trestu. Odvolací soud v bodech 22. až 25. odůvodnění svého rozsudku logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů bylo ve vztahu k osobě obviněné I. K. shledáno, že by uložení mírnějšího trestu, jenž by nebyl spojen s přímým výkonem (resp. odnětím osobní svobody), neodpovídalo společenské nebezpečnosti jednání obviněné, a to i přes skutečnost, že v daném případě shledal za splněné podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud přitom vyhodnotil veškeré okolnosti rozhodné pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu s tím, že uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen za současného vyslovené dohledu, bránila, navzdory existenci polehčujících okolností a jiných relevantních skutečností, především vysoká škodlivost jednání obviněné, jakož i intenzita, jíž byl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy vysoké množství účinné látky obsažené v léčivech, které obviněná po delší dobu vydávala v přímém rozporu se svými zákonnými povinnostmi jakožto vedoucí lékárny oplývající patřičným vysokoškolským vzděláním nezbytným pro výkon této funkce. Za tohoto stavu tak nelze druh ani výměru trestů, které byly obviněné napadeným rozhodnutím odvolacího soudu uloženy, považovat za nedostatečně individualizované a nepřiměřeně přísné či přímo exemplární, kterak to ve svém podání obviněná namítá. Na tomto nemůže ničeho změnit ani obviněnou učiněný obecný odkaz na změny obsažené v recentní novele trestních předpisů vztahující se k rozšíření podmínek užití institutu dohody o vině a trestu, zvýšení hranice výše škody a nastavení podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jelikož žádná z těchto změn není pro daný případ jakkoli relevantní a nemůže nikterak ovlivnit zákonnost postupu odvolacího soudu ani jím uloženého trestu.
V. Závěr
27. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněná svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání v podstatě jen opakuje svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a následné revize skutkových zjištění ve svůj prospěch, jakož i dalšího zmírnění trestu odnětí svobody, který jí byl již uložen za současné aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pod spodní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákonem pro trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Obviněná naopak nevznesla žádnou relevantní námitku, již by bylo možno podřadit pod jí uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu. Za daného stavu je přitom třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů dbaly při formulaci skutkové věty a zjišťování relevantních skutkových okolností a poměrů pachatele o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů, načež odvolací soud tyto řádně zohlednil a přesvědčivě odůvodnil ve svých úvahách o výši uloženého trestu, resp. souběžně ukládaných trestů.
28. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněné I. K. považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v dané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, který však v nyní posuzovaném případě rozhodně nebyl nikterak narušen (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
29. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněnou uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Za tohoto stavu, kdy obviněná I. K. nevznesla žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jí uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu, Nevyšší soud jí podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu