ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.167.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 167/2020-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného J. S. , narozeného XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 To 414/2019-200, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 108/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný J. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 9. 2019, č. j. 14 T 108/2019-179, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Daného trestného činu se přitom obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil následovně:
v blíže neustanovené době nejméně od měsíce listopadu roku 2017 do 5. 6. 2018, na různých místech v XY, i jinde na blíže neustanovených místech okresu Blansko, po předchozí domluvě neoprávněně prodával, předával, mezi z části ustanovené a z části dosud neustanovené uživatele psychotropní látku, jednalo o metamfetamin tzv. pervitin, a to v dosud blíže neustanoveném množství, kdy:
- v deseti případech prodal blíže neustanovené množství, přibližně se jednalo o 3 gramy pervitinu, osobě M. Ž., nar. XY, který jej užil pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu hradil částku 200,-Kč, za jednu čáru, tedy množství cca 0,1g, celkem mu uhradil částku ve výši 6.000,-Kč,
- ve dvou případech prodal blíže neustanovené množství, přibližně se jednalo o 0,4 gramu pervitinu, osobě K. G., nar. XY, která jej užila pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu hradila částku 200,-Kč, za jednu čáru, tedy množství cca 0,1g, celkem mu uhradila částku ve výši 800,-Kč,
- nejméně v pěti případech nabídl opatření blíže neustanoveného množství pervitinu osobě M. F., nar. XY,
- v jednom případě prodal, blíže neustanovené množství, přibližně se jednalo o 0,1 gramu pervitinu, osobě M. G., nar. XY, který jej užil pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu hradil částku 200,-Kč,
- nejméně v 28 případech prodal blíže neustanovené množství, přibližně se jednalo o 6 gramů pervitinu, osobě O. K., nar. XY, který jej užil pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu hradil částku 200,-Kč, za jednu čáru, tedy množství cca 0,1g, celkem mu uhradil částku ve výši 12.000,-Kč,
- v deseti případech prodal blíže neustanovené množství, přibližně se jednalo o 2 gramy pervitinu, osobě J. K., nar. XY, který jej užil pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu hradil částku 200,-Kč, za jednu čáru, tedy množství cca 0,1g, celkem mu uhradil částku ve výši 4.000,-Kč,
- v blíže neustanoveném počtu případů prodal nebo předal blíže neustanovené množství pervitinu osobě O. N., nar. XY, který jej užil pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu hradil částku 200,-Kč, za jednu čáru, tedy množství cca 0,1g, celkem mu uhradil částku ve výši 1.000,-Kč,
- nejméně v pěti případech prodal blíže neustanovené množství, přibližně se jednalo o 0,5 gramu pervitinu, osobě J. P., nar. XY, který jej užil pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu hradil částku 200,-Kč, za jednu čáru, tedy množství cca 0,1g, celkem mu uhradil částku nejméně ve výši 1.000,-Kč,
- nejméně v deseti případech prodal nebo předal blíže neustanovené množství, přibližně se jednalo o 1 gram pervitinu, osobě D. V., nar. XY, který jej užil pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu někdy hradil částku 200,-Kč, za jednu čáru, tedy množství cca 0,1g, celkem mu uhradil částku ve výši 1.000,-Kč,
- ve dvou případech prodal blíže neustanovené množství, přibližně se jednalo o 0,4 gramu pervitinu, osobě V. B., nar. XY, která jej užila pro vlastní potřebu, za takto dodaný pervitin mu hradila částku 200,-Kč, za jednu čáru, tedy množství cca 0,1g, celkem mu uhradila částku ve výši 800,-Kč,
kdy dne 5. 6. 2018 v XY na ulici XY měl u sebe uschovány za účelem prodeje dalším osobám 3 ks upravených injekčních stříkaček, ve kterých byl uložen pervitin o celkové hmotnosti 1,841 g obsahující 1,298 g účinné látky, což v průměru činí 72,514 % metamfetaminu báze,
přičemž metamfetamin tzv. pervitin náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu psychotropních látek č. 5, přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek v platném znění k zákonu č. 167/1998., v platném znění, popsaného jednání se dopustil přesto, že neměl zvláštní povolení k zacházení s návykovými látkami podle ustanovění §4 a §6 zákona č. 167/1998 Sb., v platném znění,
přičemž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Blansko vydaným pod spisovou značkou 1T 133/2017 ze dne 31. 1. 2018, který nabyl právní moci dne 3. 3. 2018, pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obviněný odvolání, k němuž Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Jinak ponechal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněný.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu přitom obviněný spatřuje v tom, že mu měl být uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu pak v tom, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o uložení souhrnného trestu. Konečně podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný shledává v údajném nesprávném hmotněprávním posouzení učiněném soudy nižších stupňů, které měly v souladu s pravidlem in dubio pro reo jeho shora popsanou trestnou činnost posoudit tak, že tato spadá do doby před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku za jeho jinou trestnou činnost, pročež mu měl být uložen trest odnětí svobody jako trest souhrnný podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a nikoliv jako trest samostatný.
5. V návaznosti na uvedené obviněný ve svém dovolání připomíná zákonné podmínky pro ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, načež zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů se měly zabývat konkretizací času předání pervitinu jednotlivým uživatelům. Domnívá se totiž, že pokud jeho jednání bylo posouzeno jako jediný pokračující trestný čin, s počátkem před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 1 T 133/2017, který nabyl právní moci dne 3. 3. 2018 (a jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku) a zároveň není blíže určeno, kdy došlo k jednotlivým dílčím útokům (tj. případům prodání nebo předání pervitinu), je třeba s ohledem na pravidlo in dubio pro reo postupovat podle právního posouzení příznivějšího pro obviněného, a tedy přistoupit k uložení souhrnného trestu, a to ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 1 T 133/2017. Obviněný má tedy za nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož lze souhrnný trest uložit toliko tehdy, pokud projednávaná trestná činnost byla celá spáchána před vyhlášením jiného odsuzujícího rozsudku.
6. Obviněný proto – s ohledem na výše uvedené – navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a sám rozhodl rozsudkem, případně věc vrátil odvolacímu soudu, aby ten věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve připomíná podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, kdy má za to, že ani jedna z dovolacích námitek obviněného označený dovolací důvod nenaplňuje, neboť uložení trestu odnětí svobody zákon v daném případě připouští a tento byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby, konkrétně v její první čtvrtině. Dále státní zástupce uvádí, že výrok o trestu lze napadnout i skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, čemuž odpovídají i výhrady obviněného ohledně tvrzeného splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. K těmto státní zástupce konstatuje, že z obsahu jemu dostupného spisového materiálu se nepodává, že by jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako pokračující trestný čin; naopak, byť se tak z obsahu soudních rozhodnutí výslovně nepodává, je podle něj z jejich kontextu zřejmé, že jednání obviněného bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posouzeno jako jeden trvající zločin, tj. jedno souvislé jednání, které trvalo po určitou dobu a v hmotněprávní i procesněprávní rovině představovalo jeden skutek.
8. Podle státního zástupce je však z pohledu hmotněprávního významná jiná skutečnost, a to že souhrnný trest lze uložit pouze v případě tzv. vícečinného souběhu trestných činů. Jestliže však jeden ze dvou posuzovaných trestných činů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku má charakter trestného činu trvajícího, a protiprávní stav tímto trestným činem založený přetrvával i po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za druhý z posuzovaných trestných činů (trvající trestný čin tedy nebyl ještě dokonán), nejsou tyto dva trestné činy ve vztahu souběhu. Uvedený závěr by ostatně podle státního zástupce bylo možné do jisté míry aplikovat i na trestný čin pokračující, neboť i tento je dokonán (resp. dokončen) až po spáchání posledního dílčího útoku. V poměrech projednávané věci lze proto podle státního zástupce uzavřít, že stěžejním okamžikem pro posouzení možného souběhu není okamžik, kdy došlo k vyvolání protiprávního stavu založeného trvajícím trestným činem obviněného, o který v tomto trestním řízení jde (tj. měsíc listopad 2017), nýbrž okamžik, kdy došlo k dokončení trestné činnosti (tj. 5. 6. 2018). Jestliže tento okamžik nastal až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 1 T 133/2017, nepřichází tedy uložení souhrnného trestu v nynější trestní věci obviněného v úvahu. K tomu státní zástupce toliko dodává, že neměl-li být obviněnému ukládán souhrnný trest, nelze ani tvrdit, že výrok o něm v odsuzujícím rozsudku chybí.
9. Protože námitku obviněného stran (ne)uložení souhrnného trestu státní zástupce shledal jako zjevně neopodstatněnou, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
10. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k případné replice, již ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
12. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
13. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
16. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].
17. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Konečně pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, je třeba říci, že daný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Obecně platí, že chybějící výrok v rozhodnutí odvolacího soudu se týká pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným je pak takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173-3174.).
19. Nejvyšší soud toliko dodává, že při respektování shora uvedeného vymezení dovolacích důvodů interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Poté, co se Nejvyšší soud podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, konstatuje, že dovolací námitky obviněného nelze subsumovat pod jím deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. řádu. Jinak je tomu v případě dovolacích námitek stran neuložení souhrnného trestu, které obviněný vznáší s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jak je z bodu 17. tohoto usnesení patrné, lze tuto část dovolací argumentace obviněného pod daný dovolací důvod podřadit. Uvedené dovolací námitky obviněného však Nejvyšší soud neshledal důvodnými, když rozporovanému hmotněprávnímu posouzení odvolacího soudu stran nesplnění podmínek pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku nelze ničeho vytknout. V podrobnostech považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující.
21. Stran tvrzení obviněného, že mu měl být odvolacím soudem uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s úvahami státního zástupce, podle něhož žádná dílčí část dovolací argumentace obviněného pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nespadá. Je tomu tak proto, neboť obviněný nijak nebrojí proti druhům uložených trestů – in concreto trestu odnětí svobody podle §52 odst. 1 písm. a), odst. 2 a §55 tr. zákoníku a trestu propadnutí věci podle §52 odst. 1 písm. f) a §70 tr. zákoníku, co do nesplnění zákonných podmínek pro jejich uložení, popřípadě proti konkrétní výměře uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (srov. §283 odst. 2 tr. zákoníku).
22. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že souhrnný trest ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku (či úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku) nejsou zvláštními druhy trestu [k tomu srov. taxativní výčet druhů trestů uvedený v §52 tr. zákoníku a contrario ], jak zřejmě míní obviněný. Úhrnný a souhrnný trest podle §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku představují zvláštní způsob trestání mnohosti trestné činnosti téhož pachatele (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 583.), resp. jde o dvě formy trestání mnohosti trestných činů ve formě souběhu (konkurence) [viz JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část . Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 447., KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 616.].
23. Naopak za stěžejní dovolací námitku lze označit tu část argumentace obviněného, z níž se podává, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) pochybil, pokud mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody jakožto trest samostatný a nikoliv jako trest souhrnný podle §43 odst. 2 tr. řádu. Nesprávnost takového postupu obviněný dovozuje na základě úvahy, že jednání, jímž byl uznán vinným, představuje pokračující trestný čin, kdy vzhledem ke skutečnosti, že nebylo zjištěno, kdy přesně se odehrály shora popsané dílčí útoky, je třeba – s ohledem na pravidlo in dubio pro reo , zvolit právní posouzení, které je pro obviněného příznivější, a uložit mu souhrnný trest zahrnující výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 1 T 133/2017. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tuto právní argumentaci obviněného nelze akceptovat, a to z řady důvodů.
24. Předně je třeba říci – a v tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací státního zástupce – že obviněný byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, který je třeba v tomto konkrétním případě právně kvalifikovat jako tzv. trvající trestný čin, nikoliv jako trestný čin pokračující, jak se domnívá obviněný. Pro odlišení, zda jde v daném případě o pokračující nebo o trvající trestný čin je totiž klíčové zjištění, že jednotlivé útoky (případy nabídnutí, prodání, či jiného opatření jinému) nelze samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V nyní projednávané trestné věci je proto nutno jednání obviněného posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, neboť časově neurčené jednání obviněného bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (viz či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 888/2018, či ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).
25. Nicméně, jak správně uvádí státní zástupce v rámci svého vyjádření k dovolání, samotná skutečnost, zda jednání obviněného představovalo pokračující nebo trvající trestný čin, není pro posouzení stěžejní námitky týkající se neuložení souhrnného trestu podstatná. Jak v případě pokračujícího, tak i trvajícího, trestného činu totiž platí, že tyto z hlediska hmotněprávního představují jeden jediný trestný čin. Přitom v případě pokračujícího trestného činu není – co do posouzení okamžiku spáchání trestného činu – rozhodující okamžik spáchání jednotlivých dílčích útoků, ale okamžik ukončení trestného činu, tj. okamžik dokončení jednání při posledním dílčím útoku pachatele. Obdobně (avšak při absenci dílčích útoků) je tomu i v případě trvajícího trestného činu, kdy rozhodujícím z hlediska spáchání trestného činu je též okamžik jeho ukončení, tj. okamžik ukončení protiprávního stavu, jehož udržování je znakem skutkové podstaty daného trvajícího trestného činu (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 52, 585). Promítne-li Nejvyšší soud uvedené závěry do poměrů projednávané trestní věci, znamená to, že za okamžik spáchání trvajícího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněným je třeba považovat teprve den 5. 6. 2018. Případná aplikace pravidla in dubio pro reo , v rovině, v níž se jej obviněný dovolává (tj. ve vztahu k absenci bližšího časového určení jednotlivých případů distribuce pervitinu), zde tedy nemá žádný význam.
26. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §43 odst. 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
27. Při přihlédnutí ke shora uvedeným závěrům stran okamžiku spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněným, se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (viz s. 3 jeho rozsudku) a s vyjádřením státního zástupce, podle nichž v dané trestní věci obviněného nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2018, č. j. 1 T 133/2017-119 (č. l. 135 a násl.), jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, totiž Nejvyšší soud zjistil, že dané trestné činnosti se obviněný dopustil v blíže neustanovené době, nejméně od počátku května 2017, do 19:20 hod. dne 7. 9. 2017. Trestné činnosti, jíž byl obviněný uznán vinným v nynější trestní věci, se pak dopustil v blíže neustanovené době nejméně od měsíce listopadu roku 2017 do 5. 6. 2018. Oba trestné činy obviněného by tak mohly být ve vztahu vícečinného souběhu, avšak toliko za předpokladu, kdyby v době mezi jejich ukončením nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně za prvý z nich (k čemuž došlo dne 31. 1. 2018, kdy ještě druhý trestný čin obviněného nebyl ukončen, a tedy ani spáchán ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku). Platí tedy, že trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným v nyní projednávané trestní věci, není ve vztahu k předchozímu trestnému činu obviněného v poměru souběhu, nýbrž recidivy. Základní podmínka pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku tedy v této trestní věci obviněného nebyla splněna.
28. Zbývá dodat, že obviněný v dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Napadený rozsudek odvolacího soudu však žádnou takovou vadou zjevně netrpí, když při zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu [nikoliv tedy ve výroku o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], tento podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku jak o uložení trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, tak i o způsobu jeho výkonu podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ve zbytku pak odvolací soud rozhodl tak, že jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněný. Nejvyšší soud konstatuje, že žádný z těchto výroků tedy vadou, ve smyslu jejich neúplnosti, zjevně netrpí.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
29. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolání obviněného J. S., byť z části spadající pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, shledal jako zjevně neopodstatněné, a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnul, kdy tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.