ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.302.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 302/2020-3485
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněné S. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné S. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2018, sp. zn. 30 T 5/2017, byla obviněná S. B. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu.
2. Pro úplnost je vhodné dodat, že tímto rozsudkem byli odsouzeni též obvinění M. V., H. N. a M. M., kteří byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Současně byly uznány vinnými i dvě obviněné právnické osoby, a to obchodní společnost Nunn s. r. o. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a obchodní společnost LIKÉ s. r. o. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku.
3. Za to byl obviněný M. V. odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle §70 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Obviněný H. N. byl dotčeným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Obviněný M. M. byl předmětným rozsudkem krajského soudu odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Obviněná obchodní společnost Nunn s. r. o. byla podle §19 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), odsouzena k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Podle §20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob byla rovněž odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu provozu lékárny po dobu šesti let. Obviněná obchodní společnost LIKÉ s. r. o. byla podle §20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob předmětným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu provozu lékárny po dobu deseti let.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni výše jmenovaní obvinění. Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu ve vztahu k osobám obviněných M. V., S. B., H. N. a M. M. Obviněná S. B. pak byla rozsudkem odvolacího soudu nově odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla odsouzena rovněž k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku vrchního soudu. Obviněný M. V. byl citovaným rozsudkem odvolacího soudu nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle §70 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl odvolacím soudem uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku vrchního soudu. Obviněný H. N. byl předmětným rozsudkem odvolacího soudu nově odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Obviněný M. M. byl citovaným rozsudkem odvolacího soudu nově odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Naproti tomu odvolání všech obviněných odvolací soud jako nedůvodná podle §256 tr. řádu zamítl.
5. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obviněná S. B. předmětné trestné činnosti dopustila tím, že:
společně s obviněnými H. N. a M. M.
v dosud přesně nezjištěném období nejméně od června 2014 do 9. 11. 2016 v XY po předchozí vzájemné dohodě, vědomi si protiprávnosti svého jednání, s cílem dosažení zisku, v rozporu s ustanoveními §83 odst. 4 a §82 odst. 1 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v návaznosti na to v rozporu s §6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o lékařských předpisech, neoprávněně spolupracovali při prodeji léčivých přípravků obsahujících psychotropní látky obviněnému M. V. tak, že ač v doposud přesně nezjištěné době v roce 2014 informovala obviněná S. B., zaměstnaná v Lékárně Tesco XY, od 15. 10. 2016 přejmenované na Lékárna Nunn, umístěná na adrese XY, XY, jednatele svého zaměstnavatele obviněného H. N., o zájmu jisté osoby ze Slovenska o nákup velkého množství léčivého přípravku Adipex retard a rovněž velkého množství léčivého přípravku Sanval, k čemuž se obviněný H. N. s vědomím, že tyto léčivé přípravky obsahují návykovou látku, vědom si protiprávnosti takového jednání, za účelem dosažení zisku, vyjádřil souhlasně a současně zajistil u obviněného M. M., jednatele společnosti XY, provozovatele Lékárny Nika, umístěné na adrese Interspar XY, XY se kterým spolupracoval, aby mohla být velká množství léků Adipex retard objednávána na faktury do Lékárny Nika a z této posléze převážena a naskladňována do Lékárny Tesco XY, nyní Lékárny Nunn, s čímž obviněný M. M. souhlasil, dle této dohody obviněná S. B. v období nejméně od roku 2014 do 9. 11. 2016 opakovaně jako zaměstnankyně Lékárny Tesco XY, od 15. 10. 2016 přejmenované na Lékárna Nunn, s vědomím, že obsahují návykovou látku, u velkodistributorů opakovaně objednávala do Lékárny Nika léčiva Adipex retard a do Lékárny Tesco XY léčiva Sanval, která jsou dostupná pouze na lékařský předpis, a která vzhledem k jejich množství byla určena k užití pro velký počet osob, takto dodané léky Adipex retard z Lékárny Nika do Lékárny Tesco XY, od 15. 10. 2016 Lékárny Nunn – XY, neoprávněně převáželi obvinění S. B. a M. M., do předmětného prodeje se s cílem dosažení zisku zapojili obvinění H. N. i M. M., a to jak co se týče evidence těchto léků v lékárenském softwaru, tak zajišťováním finančních prostředků na nákup tohoto velkého množství léků, načež vždy po předchozí domluvě s obviněným M. V. tomuto v předmětné lékárně obviněná S. B. prodala tyto léčivé přípravky oproti předložení lékařských receptů vždy v řádu několika stovek kusů, kdy však lékařské recepty, na základě kterých byly obviněnou S. B. prodávány léčivé přípravky Sanval a Adipex retard obviněnému M. V., byly ve velkém objemu předepisovány stejnými stále se opakujícími lékaři, na stejná stále se opakující jména pacientů - občanů Slovenské republiky a recepty byly bez uvedení data vystavení, z čehož bylo zřetelně patrné, že recepty nejsou pravými a nelze oproti jejich předložení vydat žádný léčivý přípravek, což bylo při řádné kontrole předkládaných receptů snadno zjistitelné, a to i dodatečně vzhledem k tomu, že tyto recepty byly v lékárně uchovávány, načež obviněný M. V. bez patřičného oprávnění tyto léčivé přípravky vyvážel z České republiky do Slovenské republiky, a to nejméně 10.287 ks stotabletových balení léku Adipex retard v ceně nejméně 826,- Kč za jedno balení, a 33 ks třicetitabletových balení léku Adipex retard v ceně nejméně 299,- Kč za jedno balení, přičemž každá tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, celkem tedy 15.445.350 mg účinné látky fentermin za nejméně 8.506.929,- Kč, dále 503 ks stotabletových balení léků Sanval, který obsahuje účinnou látku zolpidem, 10 mg v každé tabletě, celkem tedy 503.000 mg účinné látky zolpidem, čímž za neoprávněný prodej těchto léků utržila Lékárna Tesco XY, od 15. 10. 2016 Lékárna Nunn, umístěná na adrese XY, neoprávněný zisk ve výši nejméně 1.701.386,- Kč,
přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN), v českém jazyce - fentermin a zolpidem, jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, fentermin nyní v příloze č. 5 téhož nařízení, vydaného na základě zmocnění §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, fentermin nyní do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházeli s přípravky obsahujícími psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb. a rovněž v rozporu se zákonem o léčivech č. 378/2007 Sb.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2018, sp. zn. 30T 5/2017, podala obviněná S. B. prostřednictvím svého obhájce dne 5. 2. 2019 dovolání. Nejvyšší soud následně z předloženého trestního spisu zjistil, že obviněné doposud nebyl řádně, tedy v souladu s §64 odst. 1 písm. b), odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. řádu, předmětný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, proti kterému podané dovolání směřuje, doručen. Obviněné tedy do okamžiku prvotního předložení věci Nejvyššímu soudu neuplynula zákonná dvouměsíční dovolací lhůta (resp. ani nezapočal její běh), v rámci které je mimo jiné oprávněna měnit rozsah, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, jakož i důvody dovolání (§265f odst. 2 tr. řádu). V důsledku této skutečnosti tak nemohlo být Nejvyšším soudem o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnuto, pročež trestní věc této obviněné usnesením ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1044/2019, podle §23 odst. 1 tr. řádu vyloučil ze společného řízení a následně bez věcného vyřízení vrátil soudu prvního stupně.
7. Z důvodu přetrvávající nemožnosti řádného doručení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018, a to v důsledku neznámého místa aktuálního pobytu obviněné S. B., rozhodl Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 T 5/2017, o konání řízení ve vztahu k osobě obviněné jako proti uprchlému dle §302 a násl. tr. řádu. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018, byl posléze podle §306 odst. 1 tr. řádu řádně doručen obhájci obviněné dne 18. 12. 2019.
8. Obviněná S. B. prostřednictvím svého obhájce napadla obě rozhodnutí nižších soudů v celém jejich rozsahu, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněná mimo jiné i v porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku nevypořádání námitek její obhajoby ze strany odvolacího soudu, dále v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a v porušení zásady in dubio pro reo.
9. V řízení dle obviněné nemohl být prokázán její úmysl ke spáchání trestného činu, jímž byla uznána vinnou, jelikož falzifikovaný původ lékařských receptů nebyl zcela zjevný, ani nebylo prokázáno, že by s ním byla srozuměna. Jednání obviněné je dle jejího názoru třeba posoudit nanejvýš jako opomenutí povinnosti stanovené v §81 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o léčivech“), a to navíc pouze k receptům, u kterých absentovalo vícero povinných prvků, a nikoli pouze datum jejich vystavení, jelikož tento prvek je zakotven ve vyhlášce č. 54/2008 Sb., která se ovšem vztahuje zejména k lékařům, kteří lékařské recepty vystavují. Absenci úmyslu, potažmo vlastní nevědomost o protiprávnosti svého jednání obviněná dále vyvozuje na základě skutečností, že nakládala s léky, jejichž prodej nebyl jakkoli množstevně omezen, přičemž sama své jednání nikterak netajila a léky předávala v celistvých baleních, nikoli jako vyloupané tablety, což by svědčilo o jejich pravděpodobném zneužití.
10. Obviněná dále v odůvodnění mimořádného opravného prostředku namítá, že její jednání nemohlo být trestným činem, neboť v tomto absentuje protiprávnost, když sama jako lékárnice svým jednáním pouze distribuovala léčivo, což je činnost zákonem aprobovaná. Nalézací soud tedy pochybil, jelikož se dostatečně podrobně nezabýval mimotrestní právní úpravou, která se k nakládání s léčivy vztahuje.
11. Obviněná dále uvádí, že nalézacím soudem nebyl správně posouzen zákonný znak velkého rozsahu. Obviněná je přesvědčena, že existenci těžšího následku nebylo v dané věci možné shledat, neboť se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zjistit, od kterého okamžiku musela mít pochybnosti o pravosti předkládaných lékařských receptů, a tedy i souladu svého jednání s právem.
12. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.
13. K podanému dovolání zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) své písemné stanovisko ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 179/2019-42, v němž předně uvádí, že obviněná obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnila již ve své obhajobě před soudem prvního stupně, jakož i v podaném odvolání, přičemž se s těmito námitkami soudy obou nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly. Námitka obviněné S. B., v níž nesouhlasila se skutkovými zjištěními a rozsahem provedeného dokazování ohledně neprokázání subjektivní stránky předmětného zločinu, neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž dle státního zástupce vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jakož i mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Navíc oba nižší soudy ve svých rozsudcích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení.
14. K námitce, jíž obviněná S. B. popřela protiprávnost svého činu, státní zástupce konstatuje, že protiprávním je takové jednání, které je v rozporu s právním řádem. K trestní odpovědnosti se vyžaduje, aby pachatel porušil konkrétní trestní normu uvedenou ve zvláštní části trestního zákoníku. To lze ostatně dovodit z definice trestného činu obsažené v §13 odst. 1 tr. zákoníku, podle které je trestným činem protiprávní čin označený trestním zákonem za trestný a vykazující znaky uvedené v trestním zákoně. Rozhodné skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přitom jednoznačně svědčí o tom, že obviněná B. spáchala protiprávní čin, kterým naplnila všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku, pročež tak v posuzované věci úmyslně porušila nejen mimotrestní právní předpis, kterým je zejména zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů, ale především označenou trestní normu, když zcela záměrně umožnila distribuci předmětných návykových látek ve velkém rozsahu a v úmyslu sebe a jiného obohatit o částku ve výši nejméně 1.701.386 Kč.
15. Dle státního zástupce pak nelze souhlasit ani s tvrzením obviněné, že se nižší soudy nezabývaly mírou jejího zavinění, a to i ve vztahu k těžším následkům, které spáchaným činem způsobila. Naopak, soudy obou stupňů dostatečně posoudily zavinění obviněné, a to i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby ve smyslu §283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Míra jejího zavinění přitom vyplývá nejen z rozhodných skutkových okolností vtělených do popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i z podrobného odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Současně platí, že v případě, byl-li pachatel uznán vinným úmyslným trestným činem, nemusí být jeho úmyslné zavinění výslovně vyjádřeno v tzv. skutkové větě. Postačí, jsou-li zde uvedeny takové skutkové okolnosti, z nichž nepochybně vyplývá existence úmyslného zavinění pachatele a které vylučují možnost toliko nedbalostního zavinění nebo dokonce jednání nezaviněného. Způsob, jakým došlo v nyní posuzovaném případě k prodeji předmětných léčiv obsahujících psychotropní látky, přitom vylučuje možnost pouhé nedbalosti obviněné či dokonce jejího nezaviněného jednání.
16. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněné bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
19. V souvislosti s obviněnou uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
20. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
21. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněné přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněná namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
22. Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněné splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování dovolání a připojeného spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněnou uplatněné dovolací námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen částečně. Obviněná totiž částí svých námitek usilovala o zpochybnění skutkového závěru stran páchání trestné činnosti v souvislosti s obchodováním s léčivými přípravky, když se hájila tím, že její přímý ani nepřímý úmysl nevyplývá z provedených důkazů. Obviněná za tímto účelem rozporuje jednak deklarovanou zjevnou falešnost lékařských receptů, dále skutečnost, že by se jí některé z těchto receptů vůbec dostaly do rukou, jakož i konspirativnost jejího jednání. Z výše uvedeného plyne, že obviněná své námitky založila na odmítnutí skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o její vině. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.
23. K námitce právního hodnocení subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud uvádí, že zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a spáchá takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a čin spáchá ve velkém rozsahu. Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku postačí i úmysl nepřímý (eventuální). Rovněž k naplnění jedné z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, konkrétně k naplnění znaku „spáchání činu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, se u předmětného trestného činu podle §17 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku, zatímco ve vztahu k naplnění zákonného znaku „spáchání tohoto činu ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku postačí z hlediska zavinění nedbalost (§17 písm. a) ve spojení s §16 tr. zákoníku).
24. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudků soudů obou nižších stupňů, zejména zjištění učiněná z listinných důkazů, výpovědí svědků, zajištěných záznamů komunikace uskutečněné mezi obviněnými, a výsledků provedeného sledování, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obviněná B. dopustila zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku v úmyslu nepřímém. Oba nižší soudy přitom přesvědčivě a logicky odůvodnily, z jakých důvodů nemohly nikterak uvěřit verzi prezentované obviněnou o její snaze postupovat v souladu se zákonem o léčivech s tím, že k neúmyslnému vydání léků oproti falešným lékařským receptům došlo pouhým opomenutím. Dle zjištění nalézacího soudu to naopak byla právě obviněná S. B., kdo zprostředkoval navázání obchodního styku s obviněným V. a kdo od něho ve většině případů přebíral recepty, které u ní, jakožto v daném oboru zkušené a erudované pracovnici, musely i při elementární kontrole, navíc ve vzájemné souvislosti s okolnostmi jejich předání, vyvolat důvodné pochybnosti o jejich pravosti, jelikož byly vystavovány v extrémně vysokých počtech stále stejnými lékaři na jména stále stejných pacientů, bez patřičných náležitostí. Jejich výdej byl současně zcela nestandardním způsobem zaváděn do lékárenského softwaru, a to opětně osobou obviněné, která nadto o rizikovosti postupu hovořila mimo jiné s osobou spoluobviněného H. N. v rámci jejich telefonické komunikace, kterak vyplývá z provedených odposlechů. V některých případech přitom obviněná sice k předání léčiva úkolovala ostatní zaměstnance lékárny, nicméně pouze ona tyto přípravky připravovala k vydání a zajišťovala jejich dodávky, byla povinna provádět kontrolu přijatých receptů a správnou výši přijatých plateb. Obviněná S. B. taktéž s obviněným V. komunikovala ohledně jeho objednávek, v souvislosti s čímž lze poukázat mimo jiné na konspirativní způsob, kterým obvinění komunikovali prostřednictvím k tomuto účelu zvlášť založeného e-mailového účtu.
25. S námitkou nedostatečného prokázání úmyslu, kterou obviněná uplatnila již v rámci podaného odvolání, se následně řádným způsobem vypořádal i soud druhého stupně, kterak je patrné z odůvodnění jeho usnesení (strana 18 a 19), jímž odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Po přezkoumání spisového materiálu tedy Nejvyšší soud ve shodě s Vrchním soudem v Olomouci konstatuje, že nalézací soud v dané věci realizoval dokazování způsobem zcela odpovídajícím požadavkům §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, neboť jej provedl v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, načež jednotlivé důkazy řádně vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry rovněž dostatečným způsobem, tedy srozumitelně a logicky správně, rozvedl, přičemž řádně vymezil ty důkazy, které obviněnou z předmětného jednání usvědčují a na jejichž základě tak má její obhajobu za vyvrácenou, na což v rámci svých úvah navázal i soud odvolací.
26. S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v jednání obviněné bylo ze strany soudů obou nižších stupňů důvodně shledáno zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tento závěr totiž prokazatelně vyplývá ze všech relevantních okolností případu, výstižně vyjádřených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Obviněná S. B. tedy musela vědět, že svým jednáním popsaným pod bodem 2) výrokové části rozsudku krajského soudu může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem (konkrétně zájem na ochraně života a zdraví osob, jakož i společenských vztahů před jejich narušováním nekontrolovaným šířením psychotropních látek), a pro případ, že jej způsobí, s tím byla srozuměna. K odkazu obviněné na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na nález ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, Nejvyšší soud konstatuje, že citované rozhodnutí Ústavního soudu je pro nyní posuzovaný případ v konkrétních atributech nepřiléhavé, neboť řeší prokázání zavinění v případě nedostatku usvědčujících důkazů, což však není situace obviněné B. Současně je s ohledem na výše uvedené a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zřejmé, že v nyní posuzované věci oba soudy nižších stupňů v plném rozsahu naplnily požadavky stanovené judikaturou Ústavního soudu a neměly žádných důvodných pochybností o skutkovém stavu zjištěném na základě četných provedených důkazů.
27. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud dále vyhodnotil jako relevantní námitku, jíž obviněná zpochybnila naplnění skutkové podstaty a tedy spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, s poukazem na skutečnost, že za situace, kdy v rámci výkonu svého povolání postupovala podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nemohla jednat protiprávně.
28. Trestní zákoník definuje trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tak, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zákonný požadavek protiprávnosti je v případě posuzovaného jednání obviněné B. nepochybně naplněn, neboť její jednání naplnilo všechny formální znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to současně při plném zohlednění materiálního korektivu spočívajícího v požadavku určité společenské škodlivosti jednání její osoby. Ze skutkových závěrů činěných oběma nižšími soudy na podkladě provedeného dokazování je přitom jednoznačně zřejmé, že obviněná B. v nyní posuzované věci jednala v rozporu s trestním zákoníkem jako obecně závaznou právní normou, když se společně s dalšími osobami úmyslně podílela (ve velkém rozsahu) na neoprávněném prodeji (tj. v rozporu se zákonem o návykových látkách, jakož i v rozporu se zákonem o léčivech) přípravků obsahujících psychotropní látky.
29. Již nalézací soud ve svém rozhodnutí opodstatněně soustředil svoji pozornost k zevrubné analýze okolností, za kterých byl čin spáchán, přičemž odkázal mimo jiné na právní úpravu výdeje léků v lékárnách, podle níž měla obviněná dle svého tvrzení postupovat. Nejvyšší soud pak ve shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že obviněná svým jednáním úmyslně porušila nejen zájmy chráněné trestním zákoníkem, ale také své povinnosti, uložené jí zákonem č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Nelze tedy v žádném ohledu konstatovat, že by v jejím jednání absentovala podmínka protiprávnosti, neboť obviněná zákonem aprobovanou činnost v daném případě vykonávala pouze formálně navenek, zatímco léčiva obsahující psychotropní látky prodávala jako běžné zboží bez jakéhokoli zohlednění jejich povahy a své zákonné povinnosti. Nejvyšší soud dále konstatuje, že s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu je zcela zjevné, že užití zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, vedoucí k uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, by s ohledem na společenskou škodlivost jednání obviněné bylo hrubě nepřiměřené. Nebylo přitom povinností nalézacího soudu, aby nad rámec konstatování porušení trestního zákoníku jednáním obviněné, jakož i základní normy spojené s výkonem lékárenské činnosti, učinil součástí svého rozhodnutí též podrobný rozbor veškeré právní úpravy vztahující se k nakládání s léčivy, a to za účelem konstatování všech pochybení dle odpovídajících mimotrestních norem, kterých se obviněná při výkonu činnosti lékárnice v souvislosti s neoprávněným obchodováním s léky dopustila.
30. Nejvyšší soud k uplatněným dovolacím námitkám dále konstatuje, že na protiprávnosti jednání obviněné S. B. nemá v této trestní věci významný vliv ani její osobou vznesená námitka o pochybení nalézacího soudu, když ve výroku o vině poukázal na rozpor jejího jednání s ustanovením §6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o lékařských receptech, která však podle tvrzení obviněné nestanoví žádnou povinnost provozovatelům oprávněným k výdeji léčivých přípravků, nýbrž pouze lékařům. Nejvyšší soud k tomuto konstatuje, že relevantní pravidlo chování, které bylo jednáním obviněné porušeno, je zachyceno pouze v normě trestního zákoníku, jelikož skutková podstata zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku není normou s blanketní dispozicí. Ačkoli by přitom bylo možno shledat nalézacím soudem konstatované porušení citované vyhlášky, z kteréžto obviněné nevyplývaly žádné povinnosti, za nadbytečné a formálně chybné, lze s ním naopak souhlasit v tom, že reálně je to právě ustanovení §6 citované vyhlášky, z nějž je nutno z pozice provozovatele oprávněného k výdeji léčivých přípravků vázaných na lékařský recept vycházet při zvažování důvodnosti pochybností o věrohodnosti lékařského receptu, a to s ohledem na zde uvedený striktní výčet formálních požadavků na jeho obsah. Výše uvedené však s ohledem na nadbytečnost odkazu na ustanovení §6 citované vyhlášky v žádném případě nemůže založit podstatnou vadu výroku o vině učiněného nalézacím soudem, pročež je třeba námitku obviněné v tomto ohledu shledat zcela neopodstatněnou. Absence data vystavení nebyla v daném případě jedinou skutkovou okolností, z nichž bylo nalézacím soudem zjištěno, že obviněná B. rezignovala na svoji zákonnou povinnost podle §83 odst. 4 zákona o léčivech, když nenaplnila ani minimální standard kontroly a evidence jednotlivých lékařských receptů, ač se sama svojí velice úzkou argumentací zaměřenou proti hodnocení části důkazů snaží důkazní situaci takto vykreslit.
31. Nejvyšší soud dále konstatuje, že pokud obviněná ve svém dovolání namítla, že svým jednáním nenaplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) a písm. c) tr. zákoníku, lze tyto její námitky podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se nejedná o námitky jakkoli opodstatněné.
32. Obviněná totiž svoji argumentaci v tomto ohledu spojuje s pouhým konstatováním, že použití právní kvalifikace nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech. Touto námitkou tedy zpochybňuje zjištěný skutkový stav ve vztahu k okamžiku, kdy měla sama získat pochybnosti o pravosti lékařských receptů, a tedy i k celkovému množství léků, které byly vydány v rozporu se zákonem. Jak přitom vyplynulo z popisu rozhodných skutkových okolností obsažených ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, jednotliví spoluobvinění včetně obviněné S. B., po předchozí vzájemné dohodě, vědomi si protiprávnosti svého jednání, po dobu překračující nejméně dva roky nezákonně obchodovali s léčivými přípravky, které obsahovaly nařízením vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, vymezené psychotropní látky fentermin v celkovém množství 15.445.350 mg a zolpidem v celkovém množství 503.000 mg, přičemž tak dosáhli neoprávněného zisku nejméně ve výši 1.701.386 Kč. Ze skutkové věty lze tedy jednoznačně seznat, že nalézací soud vztáhl nepřímý úmysl obviněné, a tedy i počátek páchání trestné činnosti, k celému množství prodaného léčiva od navázání obchodního styku s obviněným V., přičemž jím učiněná zjištění jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud přitom v postupu nalézacího soudu ve vztahu k posuzování naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podle §283 tr. zákoníku neshledal žádné pochybení.
33. Za zcela bezpředmětnou je třeba označit rovněž skutečnost, že podle výsledků provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by předmětné léčivé přípravky byly dále zneužívány jejich příjemci k výrobě drog, a že ve vztahu k těmto přípravkům stát, resp. ministerstvo zdravotnictví nepřijal žádné opatření vedoucí k omezení jejich prodeje, či že vydávané léčivo bylo obviněnou předáváno v celistvých baleních a nikoli ve formě jednotlivých tablet. Z hlediska splnění podmínek trestní odpovědnosti za uvedené jednání je totiž podstatnou ta skutečnost, v předmětných léčivech byly obsaženy látky uvedené v seznamu přílohy č. 1 až 8 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, čímž obviněná S. B. spáchala úmyslný protiprávní čin, kterým naplnila všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Obecně lze tedy konstatovat, že se z hlediska naplnění skutkové podstaty spáchaného trestného činu nemusí jednat přímo o nakládání s léčivem jako s drogou či prekursorem, a to bez příbalového letáku, neboť i samo léčivo obsahující psychotropní látku může při jeho užívání způsobit závislost (přičemž závislost získaná zneužíváním léčiva může vést v četných případech k dalšímu zneužívání návykových látek), případně zdravotní komplikace. Ostatně i z tohoto důvodu jsou zákonnou normou kladeny poměrně přísné požadavky na jejich předpis a výdej koncovým uživatelům.
34. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentací obviněné B. stran porušení práva na spravedlivý proces v důsledku údajného nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu. Ačkoli se odvolací soud mohl vyjádřit k obhajobě obviněné podrobněji, značná část odvolací argumentace spočívá v tvrzeních, která jsou v přímém rozporu se zjištěními soudu prvního stupně, přičemž část vypořádání této argumentace je věcně obsažena mimo jiné na stranách 19 a 20 napadeného rozhodnutí, případně je z těchto dostatečně zřetelné, z jakých důvodů se odvolací soud přiklonil k zjištěním soudu prvního stupně, který se taktéž námitkami obviněné v podstatné části svého rozhodnutí zabýval. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). Jelikož se jedná o opakovaně judikovanou otázku, od které Nejvyšší soud neshledal jakýkoli důvod se odklonit, je zde možno poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
V. Závěr
35. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněné B. považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v dané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, který v projednávaném případě rozhodně nebyl porušen. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
36. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněné v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
37. Ze všech výše uvedených důvodů tak Nejvyšší soud v postupu nižších soudů neshledal ani porušení principu presumpce neviny, neboť v přezkoumávané věci byla dodržena pravidla vyslovená mimo jiné i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Oba nižší soudy totiž nevycházely z předem pojatého přesvědčení, že obviněná B. spáchala čin, který je jí kladen za vinu, nýbrž logickým způsobem vysvětlily, na základě jakých skutečností mají za to, že obhajoba obviněné nemůže ve světle důkazů, jež byly provedeny a následně hodnoceny soudem prvního stupně v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, obstát (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09; dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, §125; rozsudek ve věci M. a B. proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, §49; rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci B., M. a Ja. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83, §77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).
38. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněná S. B. veškeré své námitky uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž oba soudy nižších stupňů se s těmito námitkami pečlivě zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi podrobně vypořádaly. Z důvodů, které byly vyloženy v předchozích částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
39. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání podaného obviněnou a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněné na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním ze strany obviněné napadeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík
soudce