ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1210.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1210/2020-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Raiffeisen stavební spořitelna a. s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, identifikační číslo osoby 49241257, proti povinné J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 507 877,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 315/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2019, č. j. 18 Co 120/2019-304, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2019, č. j. 18 Co 120/2019-304, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. července 2019, č. j. 16 EXE 315/2016-260, se ve výrocích týkajících se návrhu povinné na zastavení exekuce ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora uvedené exekuční věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 10. 2019, č. j. 18 Co 120/2019-304, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 22. 7. 2019, č. j. 16 EXE 315/2016-260, ve výrocích, jimiž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na odklad provedení exekuce a současně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce.
2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzovaná exekuce byla nařízena usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2016, č. j. 16 EXE 315/2016-24, který pověřil vedením exekuce soudního exekutora Mgr. Martina Slavatu, Exekutorský úřad Mladá Boleslav, za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 507 877,09 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. Rsp 1118/15 (dále „rozhodčí nález“ či „exekuční titul“). Povinná se domáhá zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), z důvodu nepřípustnosti exekuce pro zjevnou nespravedlnost, neboť podle jejího názoru byl rozhodčí nález vydán za situace, „kdy nebyla sjednána platná rozhodčí doložka“. Oprávněná i povinná se totiž staly oběťmi podvodu spáchaného M. J., finanční poradkyní, proti níž je vedeno trestní řízení. Povinná upřesnila, že M. J. uvedla při sjednávání smlouvy o úvěru nepravdivé údaje, peníze z úvěru (tj. nyní vymáhaný závazek) byly poukázány na osobní účet této finanční poradkyně, zatímco povinná žádné finanční prostředky neobdržela. Oprávněná si této skutečnosti musí být vědoma, protože se proti M. J. s nárokem na náhradu škody přihlásila do trestního řízení.
3/ Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůraznil, že důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se typicky spojují s vadami exekučního titulu, s pochybeními při nařízení exekuce, s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně se specifickým jednáním povinného. Exekuci lze zastavit rovněž za účelem odstranění zjevné nespravedlnosti, aby nedošlo k popření základních principů právního státu. Tak je tomu v případech specifického jednání oprávněného, které není hodno soudní ochrany (např. když oprávněný podal návrh na exekuci sice po splatnosti přisouzené pohledávky, avšak povinný byl zjevně připraven plnit a potřeboval k tomu jen součinnost oprávněného). O shora popsané situace se v posuzované věci nejedná, a důvod pro zastavení exekuce proto není dán se zřetelem k tomu, že povinná uzavřela s oprávněnou závazkový vztah (úvěrovou smlouvu) a „jde k její tíži, že si řádně neověřila obsah listin, které podepsala“. Naopak, v jednání oprávněné společnosti odvolací soud žádné protiprávní jednání neshledal. Nepřihlédl proto ani k ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř., jehož „citace se odvolacímu soudu nejeví jako protiústavní“. Zásadně z uvedených důvodů považoval odvolací soud za správné rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně navrhovaného odkladu provedení exekuce.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním směřujícím proti části výroku, jímž došlo k potvrzení rozhodnutí o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce. Přípustnost dovolání vymezila tak, že napadené usnesení řeší otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (s ohledem na specifičnost tohoto případu), a to:
A/ zda je neplatná úvěrová smlouva, pokud ji podepsal spotřebitel, aniž byly vyplněny všechny náležitosti smlouvy a dodány všechny potřebné listiny, přičemž takové náležitosti bez vědomí spotřebitele doplnil úvěrový poradce vykonávající činnost pro věřitele, zfalšoval potvrzení o příjmu, bez něhož by nemohl být úvěr poskytnut, nechal si úvěr „načerpat na svůj vlastní účet“ a věřitele a dlužníka (oprávněnou a povinnou) o tom neinformoval;
B/ zda je uvěrová smlouva uzavřená za vylíčených okolností neplatná v důsledku skutečnosti, že zmíněný úvěrový poradce byl pravomocným trestním rozsudkem odsouzen „pro daný skutek jako pro úvěrový podvod“;
C/ zda při dovození neplatnosti úvěrové smlouvy je neplatná i na ni navázaná a spolu s úvěrovou smlouvou spotřebitelem podepsaná rozhodčí smlouva;
D/ zda je v důsledku neplatnosti rozhodčí smlouvy nicotný příslušný (podle této smlouvy vydaný) rozhodčí nález a zda má proto být exekuce zastavena;
E/ zda je exekuční vymáhání pohledávek z takové úvěrové smlouvy zjevnou nespravedlností ve smyslu důvodu pro zastavení exekuce;
F/ zda je exekuční vymáhání pohledávek z takové úvěrové smlouvy „v souladu s právním státem“ ve smyslu důvodu pro zastavení exekuce;
G/ zda ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř. brání zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a
H/ zda je ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř. v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
5/ Dovolatelka upřesnila, že finanční poradkyně M. J. byla pravomocně odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 7 T 58/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 9 To 46/2019, pro skutek, že „dne 19. 11. 2014 v Praze jako finanční poradkyně společnosti ČS do domu a. s. předložila J. K. k podpisu „Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření“ č. 3385342004 od Raiffeisen stavební spořitelny a. s. (…) na částku ve výši 500 000 Kč a další písemnosti potřebné k uzavření úvěrové smlouvy a současně pro potřeby získání úvěru vystavila bez vědomí poškozené falešné potvrzení o pracovním příjmu u společnosti TME TECH PRAGUE s. r. o. (…), kde nikdy nepracovala, a dále bez vědomí J. K. v žádosti o čerpání uvedla svůj osobní účet č. XY, na který dne 1. 12. 2014 byla zaslána částka ve výši 500 000 Kč, kterou obžalovaná použila pro svou potřebu, aniž by J. K. o poskytnutí úvěru věděla, a popsaným jednáním obžalovaná při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedla Raiffeisen stavební spořitelně a. s. nepravdivé údaje v úmyslu se obohatit a způsobila tak této společnosti škodu ve výši 500 000 Kč, přičemž úvěr je exekučně vymáhán na J. K.“ . Oprávněná se do trestního řízení přihlásila s nárokem na náhradu škody ve výši 500 000 Kč, byla však odkázána na občanskoprávní řízení.
6/ Podle názoru dovolatelky je z pravomocného trestního rozsudku zřejmé, že úvěrová smlouva (z níž vychází exekuční titul) „vznikla jako součást úvěrového podvodu ze strany odsouzené“, nemůže být platným právním jednáním a poškozenými jsou oprávněná a povinná. Platná pak nemůže být ani rozhodčí smlouva a exekuce vedená oprávněnou „je v zásadě profitem z trestného činu“. Exekuční soudy se s těmito skutečnostmi vůbec nevypořádaly, tudíž je napadené usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelné, mělo by být ve smyslu návrhu dovolatelky zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení - povinnou (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v otázce výkladu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tj. důvodu k zastavení exekuce pro nepřípustnost, je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.), protože se odvolací soud (a současně i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; dovolání je rovněž opodstatněné.
8/ Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že v ustanovení §268 odst. 1 pod písmenem h) o. s. ř. zákon vymezuje důvod formulovaný všeobecně, jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou. Pravidlem výkladu takové normy je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; přitom výklad normy, kterou v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, či odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012).
9/ Důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí, s rušivými okolnostmi při provádění výkonu, případně se specifickým jednáním povinného (srov. též Kůrka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, strana 387).
10/ V usnesení ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98 či v usnesení ze dne 22. září 2005, sp. zn 20 Cdo 1962/2004, Nejvyšší soudu dovodil, že z povahy věci a logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (exekuce) vybudován (srov. §268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o. s. ř.), anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu (srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Z toho, že se žádá, aby výkon byl prohlášen za nepřípustný, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému a která je (osobně) limitována též tím, že povinný dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.
11/ V návaznosti na shora vytýčené judikatorní principy aplikace §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud v konkrétní věci vyslovil, že byl-li exekuční titul vydán osobou, která tak učinila v souvislosti s trestnou činností, jsou právě okolnosti, za nich k vydání exekučního titulu došlo, okolnostmi vyznačujícími se odpovídající relevancí, resp. působící intenzivně a v podstatné míře, tj. zakládají tzv. jiný důvod, pro něž nelze tento exekuční titul vykonat. Jestliže by na podkladě takto vydaného exekučního titulu byla nařízena exekuce či by v již nařízené exekuci bylo i nadále pokračováno, došlo by tím k popření základních principů právního státu i k popření účelu exekučního řízení a jeho procesních principů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 1134/2016, proti němuž byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. I. ÚS 2707/16, odmítnuta).
12/ Pokud jde o věcný přezkum exekučního titulu, judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v tom, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). Nicméně v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, vyslovil závěr, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavírána (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní (zde úvěrové smlouvy) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy nelze odvodit ze samotného jejího obsahu, je nutné zvažovat, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele coby „slabší strany“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 44/2019).
14/ V poměrech shora vylíčené rozhodovací praxe Nejvyšší soud rovněž dovodil, že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu není sama o sobě skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 482/2019).
15/ Shora vylíčeným požadavkům rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je-li exekuce vedena podle rozhodčího nálezu vydaného na základě úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy k vymáhání závazku spotřebitele, specificky pak závazku, který má souvislost s trestným činem (zde finanční poradkyně věřitelské společnosti), odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) nevyhověl. Celkovým okolnostem uzavření úvěrové smlouvy nekoresponduje značně zjednodušený závěr odvolacího soudu, že povinná uzavřela s oprávněnou závazkový vztah (úvěrovou smlouvu) a „jde k její tíži, že si řádně neověřila obsah listin, které podepsala“, jakož i odvolacím soudem aprobovaný závěr soudu prvního stupně, který pouze doplnil, že „jde k tíži povinné, která důvěřovala M. J. natolik, že jí podepsala prázdné, nevyplněné dokumenty k čerpání úvěru, aniž by si ověřila, jaké číslo účtu je na této listině uvedeno“. Oba soudy zcela přehlíží zejména skutečnost, že finanční poradkyně byla pravomocně odsouzena pro trestný čin, jehož skutková podstata s uzavřením posuzované úvěrové smlouvy úzce souvisí, že odsouzená M. J. jednala v relevantních skutkových momentech své trestné činnosti bez vědomí povinné (viz citovaný výrok o vině odsouzené ve znění rozsudku trestního soudu) a že povinná úvěrovou smlouvu uzavírala zřejmě z pozice spotřebitele (což je nutné dokazováním ověřit). Důkazně pak zůstalo zcela opomenuto, na jakém právním základě odsouzená finanční poradkyně jednala, tj. jaká byla její právní pozice vůči oprávněné a povinné.
16/ Veškeré naznačené okolnosti uzavření úvěrové smlouvy a v návaznosti i rozhodčí smlouvy mohou mít - ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu - nepochybný význam pro závěr, zda závazek z rozhodčího nálezu neodporuje z hlediska úvah o nepřípustnosti exekuce dobrým mravům, byť oprávněná byla sama v trestním řízení poškozenou osobou. Protože se odvolací soud těmito okolnostmi v jejich celkové šíři nezabýval (což platí i pro soud prvního stupně), čímž se odchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, je napadené usnesení nepřezkoumatelné, a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud za této situace usnesení odvolacího soudu a zároveň jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, pro něž platí tytéž kasační důvody, v rozsahu rozhodování o zastavení exekuce podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. zrušuje a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17/ Nejvyšší soud si je vědom toho, že v dříve judikovaném případě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 1134/2016) se prokázaný trestný čin týkal přímo osoby rozhodce (coby pachatele a odsouzeného), příp. oprávněného. Ve zkoumané věci je však v tomto kontextu podstatné, že deliktní jednání finanční poradkyně je jednoznačně spjato s okolnostmi uzavření rozhodné úvěrové smlouvy; již jen tato skutečnost se vyznačuje relevancí či intenzitou odpovídající tomu, aby se případem soudy zabývaly ve vazbě na důvod nepřípustnosti dalšího vedení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to minimálně v rovině posuzování „dobrých mravů“.
18 /Na řešení otázek dovolatelky ve vztahu k §337h odst. 3 o. s. ř. nebylo napadené usnesení odvolacího soudu založeno a dovolací soud se těmito otázkami (včetně „protiústavnosti“ zmíněného ustanovení) nezabýval, a to i s přihlédnutím k přijatým kasačním důvodům.
19/ Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
20/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu