ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1241.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 1241/2020-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 394/17, proti žalované České poště, s. p. se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, IČO 47114983, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp zn. 11 C 49/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2019 č. j. 16 Co 112/2019-368, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2019 č. j. 16 Co 112/2019-368 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že byly splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru se žalobcem výpovědí danou mu žalovanou podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se vykonávané práci] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; proto každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. – při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovních povinností, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5836/2016). Zaměstnavatel – má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce platným právním úkonem (jednáním) – musí jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012).
Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že se žalobce, který u žalované vykonával práci řidiče, svými jednáními, ke kterým došlo ve dnech 4. 6. 2015, 11. 6. 2015, 18. 6. 2015, 1. 7. 2015 a 13. 8. 2015 a která spočívala v opožděných nástupech na směnu a v nedodržování jízdního řádu a místa určeného pro čerpání přestávky na jídlo a oddech, a jednáním ze dne 20. 10. 2015, kdy podle zjištění soudů nastoupil do práce pod vlivem alkoholu, dopustil opakovaně zaviněného méně závažného porušení pracovních povinností, že byly splněny i podmínky soustavnosti a písemného upozornění na možnost výpovědi v době posledních 6 měsíců (dopisy žalované ze dne 20. 7. 2015 a 7. 9. 2015), že tak došlo k naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce a že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 9. 11. 2015 je proto platným právním jednáním, je tento závěr odvolacího soudu zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Z námitek dovolatele, kterými zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jež byla rozhodující pro jeho právní závěr, že žalobce se jednáním vytýkaným mu ve výpovědi z pracovního poměru dopustil soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a že došlo k naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce (nesouhlasí-li zejména se skutkovým zjištěním soudů, že se dne 20. 10. 2015 dostavil na pracoviště pod vlivem alkoholu), nevyplývají žádné právní otázky, na kterých by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Takové námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení.
Vytýká-li dovolatel v souvislosti se skutkem vymezeným ve výpovědi, kterého se měl dopustit dne 20. 10. 2015, odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, v němž dovolací soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že pozitivní zjištění o tom, zda je zaměstnanec pod vlivem alkoholických nápojů, neznamená vždy (bez dalšího) porušení povinností takové intenzity, aby je bylo možné kvalifikovat jako závažné porušení povinnosti ve smyslu §52 písm. g) zák. práce, činí tak neopodstatněně, neboť v tomto rozsudku se dovolací soud vyslovoval k pozitivnímu zjištění přítomnosti alkoholu u zaměstnance (zde 0,23‰) za jiných okolností (ve vztahu k závažnému porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a nikoliv ve vztahu k soustavnému méně závažnému porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, tak jak je tomu v tomto případě). I z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu ovšem vyplývá, že pozitivní zjištění o tom, zda je zaměstnanec pod vlivem alkoholických nápojů, znamená (bez ohledu na zjištěnou výši hladiny alkoholu) přinejmenším méně závažné porušení jeho povinnosti vztahující se k jím vykonávané práci ve smyslu ustanovení §106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce, které zaměstnanci zakazuje vstupovat pod vlivem alkoholických nápojů na pracoviště zaměstnavatele. Namítá-li dále dovolatel s odkazem na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, že hodnota alkoholu naměřená v jeho dechu (0,13‰) je neprůkazná, neboť je nižší než 0,2‰, pak přehlíží, že skutkové zjištění, že žalobce se dne 20. 10. 2015 dostavil na pracoviště pod vlivem alkoholu, odvolací soud nezaložil jen na výsledku provedené dechové zkoušky, ale i na dalších provedených důkazech (zejména na výpovědi svědka J. J., který uvedl, že po provedení dechové zkoušky, když žalobce vykázal, „slyšel, jak kolegům říká, že měl zbytkáče“).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, v níž dovolatel uvádí, že odvolací soud „nesprávně posoudil otázku doručení výpovědi“, a vyslovuje „pochybnosti o správnosti doručení výpovědi“, resp. „zda vůbec k doručení výpovědi z pracovního poměru došlo“, kterou opětovně vyslovuje nesouhlas pouze se skutkovým zjištěním odvolacího soudu (a s hodnocením důkazů, na základě něhož k tomuto skutkovému zjištění dospěl), tentokrát ohledně doručení výpovědi, jehož účinky nastaly podle zjištění soudů tím, že žalobce převzetí této písemnosti dne 23. 11. 2015 odmítl (§334 odst. 3 zákoníku práce). Dovolatel nesprávně dovozuje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2928/2014, na které odkazuje, že „má potvrzení o odmítnutí převzetí potvrdit sám zaměstnanec a nikoliv za něj osoba zaměstnavatele“. Z odůvodnění tohoto usnesení naopak vyplývá, že průkaz skutečnosti, že zaměstnanec přijetí písemnosti odmítl, zpravidla poskytne zaměstnavatelem vyhotovený písemný záznam, na němž bude odmítnutí přijetí písemnosti zaměstnancem potvrzeno tím, kdo doručení za zaměstnavatele prováděl, popřípadě též svědky doručení. Odmítnutí přijetí písemnosti zaměstnancem však může zaměstnavatel prokázat i jinými důkazy než uvedeným písemným záznamem (srov. použití slova „zpravidla“).
Opačný skutkový závěr prosazovaný dovolatelem (že mu výpověď z pracovního poměru ze dne 9. 11. 2015 nebyla žalovanou řádně doručena a že její převzetí neodmítl) by mu ostatně ani nemohl být v projednávané věci, v níž se domáhá určení neplatnosti uvedené výpovědi, nijak na prospěch, neboť nedostatek řádného doručení výpovědi zaměstnavatele zaměstnanci nezpůsobuje její neplatnost (ve skutečnosti taková výpověď z pracovního poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z pracovního poměru nikdy nedošlo) a žaloba o určení neplatnosti takové (nedoručené) výpovědi proto nemůže být úspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 630/2015, který byl uveřejněn pod č. 118 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016).
Protože dovolání žalobce není – jak vyplývá z výše uvedeného – přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu