ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2132.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2132/2020-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č. 643/19, proti žalovaným 1) N. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská č. 5/49, a 2) HAMMAM MARA s. r. o. se sídlem ve Vracově, Nádražní č. 982, IČO 43870236, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 232/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2020 č. j. 13 Co 243/2019-332, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Malého, advokáta se sídlem v Praze, Sokolovská č. 5/49.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2020 č. j. 13 Co 243/2019-332 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není k podání žaloby aktivně věcně legitimována, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdo je věcně legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 661/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, z jejichž odůvodnění vyplývá, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni jen zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy), a že právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít – na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka – na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolací soud se neztotožnil s názorem dovolatelky, že je namístě revidovat právní závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001 a připustit věcnou (popř. procesní) legitimaci žalobkyně v postavení společnice společnosti s ručením omezeným – žalovaného 2), který je vlastníkem nemovité věci, na níž vázne předmětné (sporné) zástavní právo, a to též s ohledem na závěry, které Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 212/2019. Dovolací soud (na rozdíl od dovolatelky) neshledal důvody pro odklon od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který je konstantně k uvedené otázce zastáván a v četných rozhodnutích publikován, a podle nějž se v soudní praxi postupuje již téměř 20 let (k tomu srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2272/2020). Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 212/2019, pak přehlíží, že dovolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku zdůraznil, že toto rozhodnutí nepředstavuje zásah do dosavadní judikatury, nýbrž reaguje na zcela specifickou skutkovou i právní situaci vyplývající z postavení a povinností insolvenčního správce při správě cizího majetku a naplňování účelu insolvenčního řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), konkrétně potom z ustanovení §36 odst. 1 a §230 odst. 1 tohoto zákona; jde tedy o skutkovou i právní situaci naprosto odlišnou od postavení a situace žalobkyně v projednávané věci. Uvedené námitky dovolatelky tak přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatelky na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 27 Cdo 1045/2019, neboť toto rozhodnutí řeší problematiku přípustnosti vedlejšího účastenství akciové společnosti v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby jejích akcií, tedy otázku právně i skutkově nesouvisející s projednávanou věcí. Stejným způsobem je nutno vyhodnotit i odkazy dovolatelky na další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v části III. písm. D) jejího dovolání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 29 Cdo 302/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 29 Cdo 300/2011), neboť opětovně jde o rozhodnutí řešící problematiku věcné legitimace v jiných typech řízení, skutkově i právně odlišných.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky obsažené v části III. písm. B) dovolání, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [předestírá-li vlastní skutkové závěry (týkající se otázky okolností uzavření zástavní smlouvy, neexistence zástavní smlouvou zajištěné pohledávky a důvodu neplatnosti zástavní smlouvy), ke kterým odvolací soud nedospěl, resp. na kterých jeho rozhodnutí není postaveno, na základě nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu