ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2340.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2340/2020-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce I. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 61 C 121/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2020, č. j. 62 Co 97/2020-46, takto:
Usnesení městského soudu se mění tak, že se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. února 2020, č. j. 61 C 121/2019-27, mění tak, že se řízení „v rozsahu uplatněných nároků na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhradu za znalecké posudky a nákladů za právního zastoupení ve správním řízení“ nezastavuje .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 12. 4. 2019 se žalobce domáhá „náhrady na bolestném a ztížení společenského uplatnění ve výši 245.000 Kč, náhrady na nemajetkové újmě - zadostiučinění ve výši 650.000 Kč, náhrady za znalecký posudek ve výši 15.000 Kč a náhrady nákladů právního zastoupení za správní řízení ve výši 104.047 Kč“, jako plnění, jež mu náleží v souvislosti s úrazem, který utrpěl dne 24. 9. 1989 v rámci výkonu základní vojenské služby.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 5. 2. 2020, č. j. 61 C 121/2019- 27, řízení „v rozsahu uplatněných nároků na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhradu za znalecké posudky a nákladu za právního zastoupení ve správním řízení dle ust. §104b odst. 1 o. s. ř.“ zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S odkazem na usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Konf 51/2004, vyšel z toho, že služební poměr vojáka je svou povahou poměrem veřejnoprávní povahy. Věci a nároky vyplývající ze služebního poměru vojáků (případně nově uplatněné nároky, plynoucí z poškození zdraví, které bylo utrpěno za předchozích právních úprav) pak nelze pro jejich povahu považovat za věci a nároky soukromoprávní. Je tak zřejmé, že „v předmětné věci nejde o věc práva soukromého ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., ale práva veřejného a pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci nesvěřuje zákon soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř.“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2020, č. j. 62 Co 97/2020-46, usnesení soudu prvního stupně „ve výroku I.“ (o zastavení řízení) potvrdil, „ve výroku II.“ (o nákladech řízení) je změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce uplatnil svůj žalobní nárok z titulu odpovědnosti státu za škodu na jeho zdraví, která mu vznikla při výkonu základní vojenské služby dne 24. 9. 1989, že „věci vyplývající ze služebního poměru vojáků z povolání, nyní upravené zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, nelze pro jejich povahu považovat za věci soukromoprávní“ a že služební poměr je a také byl charakterizován jako institut veřejného práva. Dovodil, že z ustanovení §145 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/1999 Sb. vyplývá, že o náhradě škody podle části sedmé tohoto zákona (náhrada škody- odpovědnost vojáka za škodu způsobenou státu a odpovědnost státu za škodu způsobenou vojákovi) rozhodují formou rozhodnutí služební orgány v režimu správního řízení. Tyto služební orgány žádosti vyřizují postupem podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. O nárocích žalobce rozhodl služební orgán (vedoucí oddělení pracovního a služebního práva Odboru pro právní zastupování sekce právní Ministerstva obrany), jehož rozhodnutí přezkoumává z hlediska věcné správnosti odvolací služební orgán, jímž byl v této věci ministr obrany, který rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí služebního orgánu I. stupně ze dne 25. 10. 2018, č. j. 306-00377-17- 31- 20 - 1322P, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2018, č. j. 306 - 00377- 7- 32- 20 - 1322P, rozhodnutím ze 20. 3. 2019, č. j. MO 65659/2019-869. Nesouhlasil-li žalobce se závěry uvedeného rozhodnutí ministra obrany, mohl postupovat podle §151 zákona č. 221/1999 Sb. a podat ve lhůtě 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí u věcně a místně příslušného správního soudu žalobu na přezkum tohoto správního rozhodnutí podle části páté občanského soudního řádu. Soud prvního stupně však pochybil, když řízení o těchto žalobních nárocích zastavil podle ustanovení §104b odst. 1 o. s. ř., neboť ze skutkových tvrzení žaloby je zřejmé, že žalobce možnosti podat správní žalobu podle zák. č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní) nevyužil, resp. ji podat ani nehodlal, když nároky uplatněné touto žalobou považuje za soukromoprávní ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. Napadené usnesení je ale i tak ve výroku I. věcně správné, neboť bylo namístě řízení zastavit, avšak podle ustanovení §104 odst. 1 věta prvá o. s. ř., pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí tohoto sporu.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že soudy smísily právní pojmy vojáka z povolání a vojáka základní vojenské služby do jednotného služebního poměru, ačkoliv se na straně vojáka základní vojenské služby nemohlo jednat o služební poměr, neboť i po dobu výkonu základní vojenské služby trval jeho dosavadní pracovní poměr u původního zaměstnavatele. Jedná se proto o žalobu soukromoprávní. Navrhl, aby „napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu k dalšímu projednání“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, kdo (který orgán) je po 1. 7. 2016 nadán pravomocí rozhodovat o nárocích z újmy na zdraví, k níž došlo při výkonu základní vojenské služby, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzované věci žalobce uplatnil nárok na náhrady, jež mu podle jeho názoru náleží v souvislosti s úrazem, který utrpěl dne 24. 9. 1989 v rámci výkonu základní vojenské služby. Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobce nemíní podávat žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Soudům lze nepochybně dát za pravdu v tom, že o nárocích vyplývajících ze služebního poměru vojáků, a to včetně jejich nároku na odškodnění tzv. služebního úrazu, rozhodují ve smyslu zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, služební orgány a k rozhodování o těchto nárocích není dána pravomoc soudů. Přehlédly však, že úraz žalobce utrpěl nikoli jako voják z povolání, ale při výkonu vojenské základní služby. Na vojáky základní služby se však zákon č. 221/1999 Sb. nevztahoval (srov. jeho ustanovení §1), a to přesto, že v dalším textu zákon používá toliko výrazu „voják“, neboť ten je jen legislativní zkratkou pro pojem „voják z povolání“ (srov. ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona).
Právní poměry osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky, a některé právní poměry vojáků v záloze upravoval zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (srov. jeho ustanovení §1). Judikatura na základě právní úpravy obsažené v naposledy citovaném zákoně dovodila, že i ve vztahu k projednání a rozhodnutí věcí, které vyplývají po 1. 12. 1999 z právních poměrů osob konajících vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky, zákon nesvěřuje pravomoc soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2301/2005, uveřejněné pod číslem 127/2006 v časopise Soudní judikatura), mimo jiné i proto, že „služební povinnost je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním“.
S účinností od 1. 7. 2016 byl však zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, zrušen (srov. ustanovení §49 bod 1. zákona č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze).
Je tedy zřejmé, že ke dni zahájení tohoto řízení (ke dni 12. 4. 2019) nejen že nebylo právního předpisu, který by upravoval právní poměry osob vykonávajících základní vojenskou službu (ta již ani není zákonem upravena), ale není ani právního předpisu, který by určoval, který orgán je povolán o nárocích z výkonu základní vojenské služby včetně úrazů při tom vzniklých rozhodnout. Je přitom mimo pochybnost, že všechny nároky, které žalobce žalobou uplatňuje, mají soukromoprávní povahu (ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo - §1 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). To, že v době účinnosti zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, byly nároky související s výkonem základní vojenské služby považovány za „veřejnoprávní“, vyplývalo z právní úpravy v uvedeném zákoně obsažené.
Protože tedy není jiného orgánu, který by podle zákona byl povolán projednávat nároky žalobce a o nich rozhodovat, je k jejich projednání a rozhodnutí o nich ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. povolán v občanském soudním řízení soud.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné, a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2020, č. j. 62 Co 97/2020-46, podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje; o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje, neboť rozhodnutím se řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení (i dovolacího), bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu