ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2596.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2596/2020-839
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v exekuční věci oprávněné CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, IČO 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti povinným 1) P. K. , narozenému dne XY, a 2) M. K. , narozené dne XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, o 3 509 096,31 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 35 EXE 11968/2010, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. května 2020 č. j. 22 Co 382/2019-731, takto:
Dovolání povinných se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 5. 2020 č. j. 22 Co 382/2019-731 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce „nezbytných náležitostí usnesení o nařízení prodeje zástavy jako exekučního titulu ve smyslu ustanovení §261odst. 4 o. s. ř.“ srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1145/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3216/2016 a v nich vyjádřený právní názor, že soud smí vyhovět návrhu na soudní výkon rozhodnutí, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §338a odst. 1 o. s. ř.). K otázce označení vymáhané pohledávky v usnesení o nařízení prodeje zástavy srov. odůvodnění již uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1145/2007 a v něm vyslovený závěr, že požadavek ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. spočívající v doložení zajištěné pohledávky nespočívá jen v tom, že zástavní věřitel prokáže nebo alespoň osvědčí, že mu vznikla vůči dlužníku ze smlouvy nebo na základě jiné právní skutečnosti pohledávka zajištěná zástavním právem, že zajištěnou pohledávku lze pokládat za doloženou jen tehdy, bude-li rovněž alespoň osvědčena výše vzniklé pohledávky a její příslušenství, že žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy pak lze považovat – jak je zřejmé z ustanovení §79 odst. 1 a §200y odst. 1 o. s. ř. – za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný – jak je nepochybné z ustanovení §261a odst. 4 o. s. ř. – pouze v případě, že obsahují údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství, že výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství soud při zkoumání předpokladů pro nařízení prodeje zástavy ve smyslu ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. posuzuje pouze podle skutečností, jimiž zástavní věřitel prokázal nebo alespoň osvědčil, že mu vznikla za dlužníkem pohledávka; tímto způsobem prokázaná nebo osvědčená výše zajištěné pohledávky a jejího příslušenství může být důvodně zpochybněna až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, samozřejmě jen tehdy, bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán a bude-li soudem takovému návrhu vyhověno.
K otázce, „zda po odstoupení od úvěrové smlouvy věřiteli zaniká či nezaniká nárok na sjednaný úrok“, srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2000 sp. zn. 31 Cdo 2851/99, uveřejněného pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v něm vyslovený závěr, že smyslem ustanovení §506 obchodního zákoníku je poskytnout věřiteli právní prostředek proti dlužníku, který neplní závazek vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky ve sjednaných splátkách a je v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Vzhledem k tomu, že za této situace lze důvodně předpokládat, že ani v budoucnu dlužník nebude řádně plnit, může věřitel od smlouvy o úvěru odstoupit a tím způsobit, že zaniknou jeho povinnosti, které má podle smlouvy vůči dlužníku (jde například o povinnost poskytnout dlužníku peněžní prostředky podle §501 obchodního zákoníku). Jde přitom o právní institut, který je určen na ochranu práv věřitele; jeho využitím se věřitel nemůže ocitnout v horším právním postavení, než v jakém byl před odstoupením od smlouvy. Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ustanovení §506 obchodního zákoníku nezanikají všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele; povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky odstoupením od smlouvy nezaniká.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další předestřená otázka, „zda je možné nařídit soudní prodej zástavy k uspokojení pohledávky, která vyplývá z exekučního titulu (platebního rozkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31. 1. 2006), jímž byla zavázána obligační dlužnice, nikoliv však dlužníci zástavní (povinní)“, neboť dovolatelé zde neberou náležitě v úvahu, že exekučním titulem (jak několikrát zopakoval rovněž odvolací soud) je v projednávané věci usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 4. 2009 č. j. 18 C 225/2008-75, kterým byl nařízen soudní prodej zástavy; na uvedené otázce tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Prostřednictvím předestřené otázky, „zda exekuce může být nařízena i pro nárok, který oprávněný nepožadoval, potažmo nakolik je soud vázán specifikací nároků, kterou oprávněný ve svém návrhu provedl“, dovolatelé namítají tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. která má spočívat v porušení zásady vázanosti soudu návrhem na nařízení exekuce; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinných podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Dovolatelé v dovolání navrhli odklad právní moci usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatelů na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu