ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2646.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2646/2020-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců 1) Z. F. , narozeného dne XY, bytem XY, a 2) V. K. , narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Bedřichem Benkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída č. 1321/1, proti žalovanému F. B. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 110/64, o určení, že žalovaný není zástavním věřitelem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 62/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2020 č. j. 8 Co 1232/2019-226, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Havlíčka, Ph.D., advokáta se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 110/64.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2020 č. j. 8 Co 1232/2019-226 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že na určení, že žalovaný není zástavním věřitelem, není dán naléhavý právní zájem) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Žaloba o určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy nebo právního úkonu vedoucího k jejímu zrušení (odstoupení) má povahu předběžné otázky ve vztahu k právu nebo právnímu vztahu (například zástavního práva), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996 sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5, roč. 1996, str. 113).
Dovolatelé – jak vyplývá z podaného dovolání – podali určovací žalobu, aby docílili výmazu „zápisu F. B. a zápisů na něj navazujících“ v katastru nemovitostí, neboť jsou přesvědčeni, že „zápisem F. B. jako zástavního věřitele v katastru nemovitostí se jejich právní poměry zhorší“, a že „proti osobám, které by nabyly právo od žalovaného za podmínek §984 odst. 1 občanského zákoníku, by již neměli možnost se účinně bránit“. Odvolací soud v projednávané věci vyšel ze zjištění, že „mezi týmiž účastníky“ je vedeno řízení o soudní prodej zástavy u Okresního soudu v Prachaticích, ve kterém se „řeší otázky vážící se ke splnění podmínek nutných pro nařízení soudního prodeje zástavy (tj. existence dluhu, existence zástavy, existence zástavního věřitele)“, přičemž „v nyní projednávané věci jde fakticky o řešení pouze jedné z otázek (dílčích podmínek)“. Na základě toho odvolací soud – plně v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – dospěl k závěru, že „prostřednictvím žalobcem uplatněné žaloby nelze vytvořit spolehlivý právní rámec pro odvrácení budoucích sporů mezi účastníky“, že „žaloba o určení, že žalovaný není zástavním věřitelem, neslouží potřebám praktického života, a proto žalobci nemohou mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem“. V této souvislosti odvolací soud též správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 103/2016 a v něm přijatý právní závěr, podle kterého domáhá-li se žalovaný již soudního prodeje zástavy, jsou způsobilým prostředkem obrany zástavního dlužníka jen jeho námitky, které jsou v příslušném řízení způsobilé odvrátit prodej zástavy. Zpochybňují-li dovolatelé výše uvedené závěry odvolacího soudu též tím, že „Katastrální pracoviště v XY – při vyhovění návrhu na zápis poznámky spornosti – existenci naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě shledalo, neboť jinak by návrhu na zápis poznámky spornosti nevyhovělo“, pak přehlíží, že soud v občanském soudním řízení není při posuzování existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. vázán tím, jak tuto otázku v rámci postupu podle ustanovení §24 katastrálního zákona posoudil příslušný katastrální úřad při rozhodování a zápisu poznámky spornosti zápisu v katastru nemovitostí (srov. §135 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelé v dovolání navrhli odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatelů na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu