ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.772.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 772/2020-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 450, proti žalované U. P. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o 207 440 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 118 C 14/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. října 2019 č. j. 22 Co 220/2019-419, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019 č. j. 22 Co 220/2019-419 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce, jaké plnění přísluší zaměstnanci za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení §109 odst. 3 zákoníku práce, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1754/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1654/2018 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 a v nich vyjádřený právní názor, že zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení §109 odst. 3 zákoníku práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak [k tomu dále srov. – za obdobné předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2860/2004, ve kterém dovolací soud (ve vztahu k této otázce) vychází z obdobného skutkového děje (snížení výše peněžitého plnění poskytovaného zaměstnavatelem, který je veřejnou vysokou školou, za práci vykonanou zaměstnancem v pracovním poměru pro zaměstnavatele) a ve kterém byl vysloven právní názor, že nebyla-li mzda akademického pracovníka vysoké školy sjednána v pracovní nebo jiné smlouvě a ani v kolektivní smlouvě, je zaměstnavatel povinen poskytovat mzdu tomuto svému zaměstnanci ve výši a za podmínek stanovených ve vnitřním mzdovém předpisu veřejné vysoké školy].
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely (že žalobce byl podle pracovní náplně „odpovědný“ i za pochybení jemu podřízených zaměstnanců a že došlo k pochybení žalobce ve vztahu k šesté monitorovací zprávě projektu POSTA)].
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., dovolatel uplatnil též námitkou, že soud měl vnitřní mzdový předpis „vyložit způsobem pro něj nejpříznivějším a zabývat se důvodem přiznání konkrétního osobního příspěvku“, neboť zpochybňuje jen skutkový závěr odvolacího soudu, že pro stanovení osobního příplatku je podle vnitřního mzdového předpisu žalované podstatné „celkové hodnocení pracovního výkonu zaměstnance a finanční zdroje žalované“. Ani z tohoto vymezení tedy nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z obsahu spisu navíc nevyplývá, že by při výkladu vnitřního mzdového předpisu žalované bylo postupováno v rozporu s interpretačními pravidly (zejména že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem, a že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu) vyjádřenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1842/2010 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 949/2013. Do stejné kategorie patří i námitky dovolatele [že „nelze jeho odpovědnost za pochybení podřízené pracovnice H. dovozovat (…) bez náležitého zjištění, zda v daném případě (…) jednal zaviněně a zda vůbec k závažnému pochybení, které mělo dle tvrzení žalované ohrozit realizaci projektu POSTA, došlo], jejichž podstatou je nesouhlas žalobce s jeho pracovním hodnocením ze strany žalované, v jehož důsledku došlo ke snížení žalobcova osobního příplatku jako složky mzdy.
Vytýká-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2830/2013 odvolacímu soudu, že se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že toto rozhodnutí na projednávanou věc nelze vztáhnout, neboť vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci, a právní závěry v něm vyjádřené se týkají rovněž zcela jiné oblasti právní vztahů (povinnost zaměstnance k náhradě škody), než je řešena v této věci. Totéž platí ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 832/2012 vztahujícímu se zejména k výkladu ustanovení §131 zákoníku práce, které stanoví podmínky pro poskytování osobního příplatku zaměstnancům, jimž přísluší za vykonanou práci plat a nikoliv mzda (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1754/2015).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu