ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1931.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1931/2020-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Karfíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, proti žalovaným 1) H. H. , narozené XY, a 2) V. H. , narozenému XY, oběma bytem XY, obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 15/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2020, č. j. 21 Co 216/2019-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 15 C 15/2015-149, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení existence služebnosti průchodu přes pozemek st. parc. č. XY ve vlastnictví žalovaných ve prospěch vlastníka pozemku st. parc. č. XY, v k. ú. XY v rozsahu určeném geometrickým plánem (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 21 Co 216/2019-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Namítá, že služebnost cesty vozové v sobě na základě zásady a maiore ad minus zahrnovala i právo průchodu přes služebný pozemek, a proto není správný závěr soudů nižších stupňů, že služebnost stezky nikdy nevznikla. A v případě, že by tato námitka neobstála, namítá, že došlo k vydržení předmětné služebnosti stezky. K tomu odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se otázky vydržení podle o. z. o. z roku 1811, od níž se soudy nižších soudů ve svých rozhodnutích odchýlily. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud především úvodem uvádí, že dovolání je na samé hraně projednatelnosti. V úvodu dovolání totiž dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která sice již byla dovolacím soudem vyřešena, ale podle názoru dovolatelky má být posouzena jinak.
Tento případ přípustnosti dovolání předpokládá, že určitá právní otázka je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešena a dovolatel se domáhá přehodnocení tohoto řešení s tím, že Nejvyšší soud má přijmout řešení jiné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ).
Naproti tomu v závěru dovolání naopak dovolatelka uvádí, že se nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tento důvod přípustnosti dovolání však vyjadřuje, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je jednotná, dovolatel s ní souhlasí a vytýká odvolacímu soudu, že tuto judikaturu ve svém rozhodnutí nerespektoval (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ).
Je zřejmé, že tyto dva důvody přípustnosti dovolání vedle sebe nemohou obstát. Z obsahu dovolání však lze snad učinit závěr, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobkyně namítá, že služebnost cesty vozové v sobě na základě zásady a maiore ad minus zahrnovala i právo průchodu přes služebný pozemek.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na východisku, že služebnost průchodu nikdy jako samostatná služebnost nevznikla a tento závěr dovolatelka ani nerozporuje. Mezi účastníky bylo ostatně nesporné, že vznikla pouze služebnost průhonu a cesty vozové, které byly vloženy do pozemkových knih.
Soud prvního stupně učinil jasný závěr, že pokud smlouva trhová obsahovala uvedení práva cesty, jednalo se o obligační závazek účastníků smlouvy a nikoliv o služebnost. Odvolací soud se od tohoto východiska nijak neodchýlil a dovolání s ním žádným způsobem nepolemizuje.
Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal i s alternativou, že by v minulosti vzniklá služebnost cesty vozové a průhonu v sobě zahrnovala i služebnost stezky, jak výslovně dovolatelka v dovolání namítá. V této souvislosti pak uzavřel, že tato služebnost by byla se služebností vozové cesty a průhonu neoddělitelně spjata jakožto polní služebnost a jako taková zanikla společně se služebností průhonu a stezky vozové, a to vzhledem k jejich účelu (zánik těchto dvou služebností ostatně výslovně připouští i dovolatelka sama).
Závěr o zániku případné služebnosti stezky z tohoto důvodu není dovoláním žádným způsobem napaden, takže z tohoto hlediska ani nemohl být podroben případnému dovolacímu přezkumu. Z pohledu uplatněných dovolacích námitek tak závěry nalézacích soudů, že služebnost stezky vzniklá na smluvním základě v současné době neexistuje, obstojí.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru o absenci smluvní existence služebnosti stezky, poukazuje dovolatelka na „institut vydržení“.
V této souvislosti upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 702/2002, z jehož odůvodnění má vyplývat, že „za zásadní považuje dovolací soud právní otázku, zda v případě, že v pozemkové knize byla založena smlouva, ze které je zřejmé, že zapsané právo je jiné, než si vykládá dovolatelka, mohla toto právo vydržet, a to za platnosti o. z. o. resp. pozdějších občanských zákoníků. Plnění poučovací povinnosti stanovené v ustanovení §118a o. s. ř. je pak v dané věci závislé od řešení této otázky. Uvedená poučovací povinnost je svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení je z tohoto důvodu postiženo vadou.“
Dovolacímu soudu není vůbec zřejmé, jak by se výše uvedené mělo promítnout do poměrů souzené věci. V souvislosti s tím totiž dovolání obsahuje pouze výhradu, že „prvoinstanční soud měl žalobkyni poučit o nutnosti tvrdit skutečnosti, které by se týkaly prokázání vydržení předmětného věcného práva.“
Soud prvního stupně i soud odvolací se nicméně otázkou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu zabývaly věcně a své rozhodnutí nezaložily na závěru o neunesení povinnosti tvrzení či důkazní ve smyslu §118a o. s. ř. Vysvětlily a podrobně věcně zdůvodnily, proč podle jejich závěru nemohla žalobkyně právo odpovídající služebnosti vydržet; s těmito závěry pak dovolání vůbec žádným způsobem nepolemizuje, takže ani zde nemůže dovolací soud závěry nalézacích soudů věcně přezkoumat, protože dovolání ve vztahu k nim neobsahuje žádnou argumentaci.
Totéž platí i pro další obecnou námitku dovolatelky, že při posouzení splnění podmínek vydržení nelze vycházet ze skutečnosti, že „stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji v pozemkové knize, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena…“
Soudy nicméně neučinily závěr, že podmínky vydržení nemohou být splněny již jen proto, že jde o stav contra tabulas , ale zabývaly se věcným posouzením splnění podmínek vydržení jak na straně žalobkyně, tak na straně jejích právních předchůdců. Závěry, o které opřely svou úvahu o nesplnění podmínek pro vydržení, pak ani zde dovolání žádným způsobem nenapadá, takže ani nemohou být přezkoumány dovolacím soudem.
V poslední části dovolání pak dovolatelka uvádí šest spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu s obecným povšechným konstatováním, že tato rozhodnutí vytvářejí konstantní judikaturu ohledně vydržení, od níž se měly nalézací soudy odchýlit.
Pouze pro úplnost se dovolací soud ve stručnosti vyjádří k namítanému rozporu napadeného rozhodnutí s těmito konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu uváděnými v dovolání, ačkoliv žalobkyně vůbec nevysvětluje, v čem přesně spatřuje rozpor s těmito rozhodnutími, a omezuje se na pouhý výčet rozhodnutí týkající se dané problematiky, které považuje za ustálenou rozhodovací praxi, bez jakéhokoliv hlubšího právního rozboru. Dovolací soud rovněž podotýká, že v této části je dovolání žalobkyně již za hranicí projednatelnosti, neboť žalobkyně nijak nevymezuje, v čem konkrétně se měl odvolací soud od závěrů v dovolání vyjmenovaných rozhodnutí dovolacího soudu odchýlit.
Co se týče rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 702/2002 týkajícího se chybného zápisu v pozemkových knihách, toto rozhodnutí nelze na daný případ použít, neboť v projednávané věci služebnost průchodu v pozemkových knihách ani pak následně v katastru nemovitostí nikdy zapsána nebyla, a podle odůvodněných závěrů nalézacích soudů žalobkyně ani její právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim právo z takového věcného břemene svědčí. Rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 728/2000 rovněž není projednávanému případu přiléhavé, neboť se jedná o zcela odlišnou situaci, v níž pozemek nebyl dlouhou dobu fakticky užíván, což však nemusí mít za následek ztrátu jeho faktického ovládání; zatímco v projednávaném případě žalobkyně pozemek dlouhodobě fakticky užívala, aniž by jí pro to podle soudů svědčil právní titul. Rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2114/2005 i 22 Cdo 2595/2005 by sice teoreticky byla na projednávanou věc aplikovatelná, avšak jedná se o obecné závěry rozhodovací praxe týkající se problematiky vydržení, ve vztahu k nimž však dovolatelka (stejně jako u dalších citovaných rozhodnutí) nevymezuje, v čem konkrétně se měl odvolací soud od závěrů těchto rozhodnutí odchýlit. Dále ani rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3048/2005 na danou věc nelze použít, neboť se jedná o skutkově odlišnou situaci týkající se překročení oprávnění z věcného břemene; v projednávané věci je však podstatou sporu vůbec samotná existence věcného břemene. Pro projednávanou věc relevantními rozhodnutími jsou pak rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1037/2010 a 28 Cdo 2603/2010 týkající se dobré víry držitele. Nicméně i zde platí, že dovolatelka (stejně jako u dalších citovaných rozhodnutí) nevymezuje, v čem konkrétně se měl odvolací soud od závěrů těchto rozhodnutí odchýlit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2020
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu