ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2247.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2247/2020-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 307/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 3. 2020, č. j. 59 Co 2/2020-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, k rukám Mgr. Stanislavy Jurčíkové, advokátky se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 35 C 307/2018-121, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný „odstranil a) dřevěný plot uchycený na kovové konstrukci a přichycený k železným sloupkům, počínaje prvním železným sloupkem u vchodu do garáže a konče posledním železným sloupkem v horní části hranice pozemků z ulice XY, b) betonový fundament, do něhož je zakotvena kovová konstrukce dřevěného plotu, konkretizovaný body A - B1), 2) a 3 a body C-D v grafickém náčrtu vypracovaném R. K. dne 25. 7. 2003, archivní číslo K02069G1, c) dřevěný plot uchycený na kovové konstrukci a přichycený k železným sloupkům, počínaje prvním železným sloupkem u zadní strany do garáže a konče železným sloupkem v dolní části hranice pozemků z ulice XY, konkretizovaný body C-D v grafickém náčrtu vypracovaném R. K. dne 25. 7. 2003, archivní číslo K02069G1, d) drátěný plot uchycený na železných sloupcích v dolní části hranice pozemků z ulice XY, konkretizovaný body D-E v grafickém náčrtu vypracovaném R. K. dne 25. 7. 2003, archivní číslo K02069G1, vše na pozemcích p.č. XY a XY v k.ú. XY zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 59 Co 2/2020-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že právní otázka vyřešená odvolacím soudem má být posouzena jinak. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí zejména se závěry znaleckého posudku, na jehož základě bylo zjištěno, že žádná ze staveb nezasahuje do pozemků ve vlastnictví žalobkyně a tvrdí, že existuje rozpor mezi skutečnou hranicí pozemků v terénu a hranicí, která byla v minulosti nesprávně zanesena do katastrální mapy. Podle jejího názoru je nutné vyřešit otázku, zda má být její nárok posuzován z pohledu ochrany vlastnického práva a věc rozhodnout v civilním řízení, nebo naopak věc řešit postupem podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve správním řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Podle žalovaného měla dovolatelka uplatnit svůj nárok ve správním soudnictví. Civilním soudům nepřísluší rozhodovat o otázce správnosti podkladů katastrálních map, naopak jsou vázány stavem věcí, vedeným v katastru nemovitostí. Odvolací soud proto podle jeho názoru věc posoudil správně. Navrhuje proto, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Pokud má být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).
Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
Tak je tomu i v nyní posuzované věci, kdy dovolatelka tvrdí, že právní otázka vyřešená odvolacím soudem má být posouzena jinak. Žádnou právní otázku v souvislosti s touto námitkou blíže nespecifikuje, ani neříká, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Obsahem podaného dovolání jsou navíc zejména námitky týkající se znaleckého dokazování a skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Dovolatelka především napadá závěry znaleckého posudku Ing. Bronislava Lapčíka, na jehož základě bylo zjištěno, že žádná ze staveb nezasahuje do pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Namítá přitom, že existuje rozpor mezi skutečnou hranicí pozemků v terénu a hranicí, která byla v minulosti nesprávně zanesena do katastrální mapy.
Dovolatelka tak v souvislosti s provedeným dokazováním namítá nesprávnost konkrétních skutkových zjištění, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nad rámec dovolacího přezkumu doplňuje dovolací soud následující:
Žalobkyně se domáhala odstranění označených staveb s tvrzením, že je žalovaný bez oprávnění zčásti postavil i na jejích pozemcích. Rozhodnutí obou nalézacích soudů je přitom založeno na závěru, že ani jedna ze staveb na pozemky žalobkyně nezasahuje. Nejedná se proto o neoprávněné stavby a není dán důvod k úpravě vztahů mezi účastníky. Své závěry soudy opřely o znalecký posudek vypracovaný Ing. Bronislavem Lapčíkem. Při hodnocení hranic dotčených pozemků vycházel soudní znalec ze současného stavu katastru nemovitostí, konkrétně z katastrální mapy vytvořené digitalizací, tedy odměřením polohy hranic na mapě, která vznikla z „novoměřičského“ mapování v roce 1935.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dále uzavřel, že dovolatelka sice v řízení tvrdila, že při mapování v roce 1935 došlo k nesprávnému zjištění průběhu hranic mezi pozemky, učinila tak však až po koncentraci řízení a po vyhotovení znaleckého posudku, jehož závěry nyní zpochybňuje. Proto k těmto námitkám nemohlo být přihlédnuto. O skutečnostech, na jejichž základě nyní zpochybňuje průběh vlastnické hranice, věděla již před nastoupením účinků principu koncentrace řízení a mohla jimi argumentovat již při podání žaloby. Tyto závěry přitom dovolatelka nijak nenapadá, a nemohly by být proto potencionálně ani předmětem dovolacího přezkumu.
Přípustnost dovolání proto není způsobilá založit ani dovolatelkou nastolená otázka, zda má být její nárok posuzován v civilním, či správním řízení. Žalobkyně se totiž (až do nastoupením účinků koncentrace řízení) domáhala výlučně odstranění označených staveb s tím, že neoprávněně zasahují na její pozemky. O takové vlastnické žalobě taky bylo nalézacími soudy rozhodováno.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nevymezuje řádně v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 10. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu