ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2727.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2727/2020-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Sportovního klubu Meteor Praha , IČO 00538469, se sídlem v Praze, U Meteoru 29/3, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČO 00064581, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Městské části Praha 8 , IČO 00063797, se sídlem v Praze, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 340/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 22 Co 274/2019-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Karla Jindráka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 22 Co 274/2019-241, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 29. 3. 2019, č. j. 24 C 340/2014-214, kterým soud prvního stupně určil, že vlastníkem pozemku par. č. 33, zapsaného na LV 1711 pro obec Praha, katastrální území Libeň, u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, je žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Podstata věci je v tomto: Žalobce se domáhá určení, že je vlastníkem výše uvedeného pozemku par. č. 33 v Praze-Libni, který nepřetržitě od roku 1936 užívá a do roku 2009 byl rovněž zapsaným vlastníkem (resp. jeho právní předchůdci). V roce 2009 katastrální úřad na základě rozhodnutí o opravě chyby v katastru nemovitostí zapsal jako vlastníka žalovaného; důvodem byla existence rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 8 - Libni (dále „ONV Praha 8“) z 27. 1. 1982 o tom, že sporný pozemek připadá do vlastnictví státu a do správy ONV Praha 8.
Soudy obou stupňů řešily otázku, zda žalobce pozbyl vlastnictví k pozemku par. č. 33 v důsledku rozhodnutí ONV, resp. v důsledku toho, že jej opustil (derelikce); ONV Praha 8 totiž své rozhodnutí zdůvodnil aplikací §453 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1982 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož „věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu.“ Odvolací soud uvedl, že pokud byly splněny podmínky §453 odst. 2 obč. zák., stát nabýval vlastnické právo k opuštěné věci přímo ze zákona, a je tedy nutné zkoumat splnění zákonem stanovaných podmínek pro přechod vlastnictví k opuštěné věci; rozhodnutí ONV mohlo být nanejvýš „deklaratorním administrativním potvrzením přechodu vlastnického práva ze zákona a samo o sobě jeho přechod nemohlo založit“. Protože na podkladě provedených důkazů dospěl k závěru, že na straně žalobce nebyla jednoznačná vůle přestat být vlastníkem sporného pozemku (a to ani s přihlédnutím k prohlášení dovolatele z 30. 3. 1982), uzavřel, že žalobce věc neopustil, a vlastnické právo tak nepřešlo na stát a později na žalovaného.
Dovolání není přípustné
K otázce existence naléhavého právního zájmu
Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; konkrétně cituje část usnesení ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005, a část rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. Dovozuje z nich, že určovací žaloba má preventivní povahu a naléhavý právní zájem je dán zejména v případě, že by se právní postavení žalobce stalo nejisté. Jestliže žalobce akceptoval právní stav z roku 1982 více než 30 let, neplní zde určovací žaloba preventivní funkci a odvolací soud měl shledat nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na podání žaloby. Postavení žalobce není nejisté; naopak je již od roku 1982 postaveno najisto, že pozemek připadl státu.
Dovolací soud konstantně vychází z názoru, že vlastník nemovitosti (resp. ten, kdo vlastnictví tvrdí), u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, a mnohé další).
Taková žaloba přitom nepostrádá preventivní charakter, jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, uveřejněném pod číslem 58/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: "Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b/ OSŘ (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o splnění povinnosti neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S přihlédnutím k významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí slouží jako průkaz vlastnického práva) a k jeho právním účinkům (srov. např. §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez požadovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí (srov. §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), je žaloba o určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky“.
Občanský zákoník z roku 2012 [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“)], který zavedl princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů, pak přímo předpokládá využití určovací žaloby k uvedení skutečného stavu do souladu se stavem zapsaným.
Podle §984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
Podle §985 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala.
V rozhodnutí ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 (uveřejněném pod číslem 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), Nejvyšší soud vysvětlil, že uplatněním práva ve smyslu ustanovení §985 o. z. je žaloba na jeho určení. „Určovací žaloba je podkladem pro vyznačení poznámky spornosti a zamezení účinků zápisu výlučného práva jednoho z účastníků na třetí osoby. Určovací žalobu nemůže nahradit žaloba na plnění, opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka.“
Je-li tedy v katastru nemovitostí evidován jako vlastník někdo jiný, je skutečný vlastník (ten, kdo vlastnictví tvrdí) ohrožen na svém právu, a to především důsledky plynoucími z materiální publicity katastru nemovitostí; má proto naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této otázce zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K otázce přechodu vlastnického práva na stát
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že pro věci opuštěné je třeba kromě okolností objektivní povahy též zkoumat, jakým způsobem vlastník opuštěné věci dal nepochybně najevo, že se vzdává svého vlastnického práva k věci, přičemž takový projev vůle musí být vykládán nejen podle pravidel o výkladu právních úkonů, ale také s uvážením individuálních zvláštností případu (to dovozuje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1055/2004, a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1254/2003, jejichž části v dovolání cituje).
Nicméně je zřejmé, že odvolací soud hodnotil jednání žalobce v souladu s pravidly pro výklad právního jednání a zohlednil rovněž specifika konkrétní věci (jak je patrné zejména z bodů 16 a 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí); ostatně dovolatel žádné konkrétní pochybení netvrdí. Je zřejmé, že dovolatel zde zpochybňuje především závěr, podle kterého žalobce sporný pozemek nikdy neopustil; resp. tvrdí, že jednání žalobce svědčí o existenci vůle nebýt nadále jeho vlastníkem.
Tím však nepřípustně napadá skutková zjištění nalézacích soudů. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ani v této části proto není dovolání přípustné.
K soudní revizi právních vztahů založených v dávné minulosti
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, podle které „v případech jako je tento, je v zájmu spravedlivého rozhodování třeba uplatňovat obecný princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Cituje rovněž z nálezu sp. zn. I. ÚS 185/05 ze dne 3. 1. 2006, podle kterého platí: „Žaloby, domáhající se určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, postrádají prvek, který je k jejich projednání nezbytný - naléhavý právní zájem žalobce na určení právního stavu, bez nějž by se vztah žalobce k věci stal nejistým. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem na určení nahrazuje u určovacích žalob aktivní legitimaci žalobce, lze konstatovat, že takové žaloby nemohou mít naději na úspěch“.
Citovaná rozhodnutí však nejsou v nyní projednávané věci použitelná, neboť se týkají revize právních vztahů založených v dávné minulosti. To je patrné i z citovaného nálezu Ústavního soudu, v němž se dále uvádí: „To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci.“
O to však v nyní projednávané věci nejde; dovolatel byl na svých právech dotčen rozhodnutím katastrálního úřadu z roku 2009, proti jehož důsledkům brojí. Do té doby byl jak výlučným uživatelem, tak i vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, a nelze tedy hovořit o právním vztahu založeném v hluboké minulosti, jehož zpochybnění by nyní ohrozilo práva jiných osob nabytá v dobré víře. Napadené rozhodnutí proto není s citovanou judikaturou v rozporu, a ani tato otázka tak nezakládá přípustnost dovolání.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu