ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2515.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2515/2019-460
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce S. D. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalované LAD Company s. r. o. , se sídlem v Plzni, Na Lukách 244/12, identifikační číslo osoby 25492829, zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o zaplacení 83.387,54 USD a 77,28 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 224/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 33/2018-423, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 33/2018-423, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 61 Cm 224/2013-365, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 61 Cm 224/2013-365, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 83.387,54 USD s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a částku 77,28 EUR s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
2. Soud prvního stupně při rozhodování vyšel z žaloby, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení čtyř faktur na základě smlouvy o poskytování služeb mezi účastníky. Žalobce zprostředkoval pro žalovanou celkem čtyři obchody a domáhal se zaplacení provize. Na základě provedeného dokazování a zjištěných nesporných skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Uvedl, že si strany domluvily a podepsaly smlouvu o poskytování služeb, která se nijak nepříčí ani §1 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ani §1759 o. z. Konstatoval, že konkrétní označení smlouvy nemá na její platnost žádný vliv s ohledem na §1 odst. 2 o. z., protože strany si mohou smlouvu označit jakkoli odchylně od zákonné terminologie. Na základě této smlouvy žalobce pro žalovanou pracoval mj. na čtyřech obchodních případech. Všechny čtyři zmíněné obchody proběhly a byly zaplaceny ku prospěchu žalované. Soud prvního stupně též uvedl, že z žádného předloženého důkazu nevyplývá, že by kterýkoli z popsaných obchodů mohl proběhnout zcela bez žalobce. V čl. II. odst. 1 poslední věta je uvedeno, že „dále se objednatel zavazuje vyplatit 22% prémii z čistého zisku obchodního případu, který byl prokazatelně uskutečněn díky poradenské činnosti poskytovatele“. Soud prvního stupně dále uvedl, že smlouva obsahuje dva různé mechanismy odměny žalobce, což je pro obdobné smlouvy typické (pevná částka pokrývá náklady a zajišťuje jisté minimum, pohyblivá provize motivuje k většímu úsilí). Námitku žalované, že by část týkající se provize ve výši 22 % měla být jakkoli neplatná nebo protiprávní, odmítl. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná uzavřela smlouvu a je její povinností podle §1759 o. z. a navazujících ustanovení ji dodržet. Dokonce tuto povinnost v jiných případech podle předložené faktury žalovaná zřejmě dodržela, ale v žalovaných čtyřech případech se bez jasného důvodu rozhodla jinak.
3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 Cmo 33/2018-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že strany uzavřely smlouvu s tím, že na jejím základě žalobce pro žalovanou pracoval mj. na čtyřech obchodních případech. Všechny čtyři obchodní případy proběhly a byly zaplaceny k prospěchu žalované. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce na uzavření těchto obchodů podílel rozhodující měrou, když žalobce sám uvedené smlouvy podepsal a vedl i související komunikaci s protistranou, což potvrzují jak předložené smlouvy, tak i další dokumenty. Odvolací soud vycházel z toho, že si strany domluvily a podepsaly smlouvu, která se nijak nepříčí zákonu. Uvedl, že smlouva obsahovala dva různé mechanismy odměny žalobce, z nichž pevná částka kryla náklady a zajišťovala jisté minimum, pohyblivá provize měla motivační charakter. Uzavřel, že žalovaná uzavřela smlouvu a bylo její povinností ji dodržet. Právě v žalovaných čtyřech případech však odměna žalobci uhrazena nebyla a smlouva tedy dodržena nebyla. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a to v otázce vzniku smlouvy o poskytování služeb jako smlouvy nepojmenované dle §269 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v otázce (ne)platného uzavření smlouvy o zprostředkování podle §642 obch. zák., v otázce (ne)platnosti ujednání o odměně (provize) v čl. III. odst. 1 poslední věta smlouvy o poskytování služeb pro neurčitost a v otázce řádného uplatnění a splatnosti nároku na provizi ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka rovněž namítá, že při právním posouzení nároku žalobce na zaplacení provize je třeba vycházet z právní úpravy platné v době uzavření smlouvy o poskytování služeb, tedy z obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013.
6. K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Nejvyšší soud shledal dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když se neúplně a proto nesprávně zabýval otázkou, zdali byla smlouva o poskytování služeb platně uzavřena. Dovolání je tudíž i důvodné.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podle §3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
13. V posuzovaném případě žalobce požadoval zaplacení čtyř faktur na základě smlouvy o poskytování služeb, přičemž žalobce sjednal pro žalovanou čtyři obchody a domáhal se zaplacení provize. Smlouva o poskytování služeb byla uzavřena dne 23. 6. 2010, tj. před nabytím účinnosti občanského zákoníku (1. 1. 2014), a proto je třeba vznik tohoto právního poměru posuzovat s ohledem na §3028 odst. 3 o. z. dle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, tedy dle občanského zákoníku a obchodního zákoníku.
14. V projednávané věci soudy přitom s odkazem na §1 odst. 2 a §1759 o. z. uzavřely, že si „strany domluvily a podepsaly smlouvu, která se nijak nepříčí uvedeným ani jiným ustanovením zákona“, a že „konkrétní označení smlouvy nemá na její platnost žádný vliv s ohledem na cit. §1 odst. 2 o. z., protože strany si mohou smlouvu označit jakkoli odchylně od zákonné terminologie“.
15. V rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 898/2009, Nejvyšší soud uvedl, že obchodní zákoník vždy v základním ustanovení každého smluvního typu uvádí jejich podstatné části. Tyto části musí mít každá konkrétní smlouva jako nezbytné minimum, aby šlo o smlouvu daného typu upraveného obchodním zákoníkem. Jde o nutný obsah určující podstatu a charakter smlouvy a tento požadavek není tedy v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Smlouva, která nemá obsah požadovaný pro to, aby šlo o smlouvu některého typu upraveného obchodním zákoníkem, bude platná, jestliže její obsah bude určitý (budou jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim vznikají). Ale nepůjde o smlouvu určitého typu upraveného obchodním zákoníkem a úprava daná pro tyto typy se na ni nebude vztahovat. Může jít o tzv. nepojmenovanou (inominátní) smlouvu uzavřenou podle ustanovení §269 obch. zák. Není vyloučeno, aby obsah inominátní smlouvy (určitého ustanovení smlouvy) byl smluvními stranami určen odkazem na ustanovení daná pro některý upravený smluvní typ, odkaz však musí být určitý. Pokud nebude dohodnut alespoň takový obsah, aby závazky stran byly dostatečně určité, smlouva nevznikne. Podle ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §269 odst. 2 obch. zák. tak účastníci podnikatelé mohou při své podnikatelské činnosti uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy v obchodním zákoníku. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřená není.
16. Dále např. v usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5546/2017, Nejvyšší soud uvedl, že podle právní teorie i praxe se označení nepojmenovaná smlouva používá pro označení jiné smlouvy, než smlouvy určitého typu upravené občanským zákoníkem, obchodním zákoníkem nebo jiným zákonem (např. zákonem o cenných papírech). Obchodní zákoník upravuje 26 typů smluv, pro které vždy v základním ustanovení uvádí jejich nutný obsah. Tento obsah musí mít každá konkrétní smlouva jako nezbytné minimum, aby šlo o smlouvu daného typu upraveného obchodním zákoníkem. Jde o nutný obsah určující podstatu a charakter smlouvy a tento požadavek není v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Smlouva, která nemá obsah požadovaný pro to, aby šlo o některou smlouvu některého typu upraveného obchodním zákoníkem, bude platná, jestliže její obsah bude určitý (budou jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim vznikají). Požadavek určitosti představuje také jediný zákonem daný požadavek (pro vznik inominátní smlouvy), jak vyplývá z ustanovení §269 odst. 2 obch. zák.
17. Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy plyne, že smlouva uzavřená podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. je platná, jestliže jsou jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim vznikají. Není-li dohodnut alespoň takový obsah, aby práva a povinnosti stran byly dostatečně určité, smlouva platně nevznikne (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2489/2013).
18. Odvolací soud se však obsahem smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi účastníky v intencích výše uvedených judikatorních závěrů dosud nezabýval. Přes námitky uplatněné žalovanou v odvolání o tom, že smlouva o poskytování služeb je smlouvou nepojmenovanou ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák. a smluvní strany tak byly povinny dostatečně určit předmět svých závazků, se odvolací soud omezil na pouhé konstatování, že strany uzavřely smlouvu, která se nijak nepříčí zákonu. Pro uzavření platné smlouvy podle §269 odst. 2 obch. zák. (v projednávané věci označené o poskytování služeb) je však dle judikatury rozhodné, zda předmětná smlouva obsahovala zcela určité a konkrétní vymezení vzájemných práv a povinností.
19. Dovodil-li tedy odvolací soud, že byla uzavřena smlouva mezi účastníky, která se nijak nepříčí zákonu, aniž by se dostatečně zabýval otázkou, co bylo obsahem smlouvy o poskytování služeb, tedy zda byly dostatečně určitě sjednány závazky smluvních stran, je jeho právní posouzení o platném uzavření smlouvy mezi účastníky neúplné a tudíž nesprávné.
V. Závěr
20. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. S ohledem na neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení otázky, zdali byla smlouva o poskytování služeb platně uzavřena, se dovolací soud nezabýval dalšími otázkami namítanými dovolatelkou, neboť se jimi nezabýval ani odvolací soud.
22. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu