ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4002.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4002/2018-636
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně INTEGRATE.CZ s.r.o., se sídlem v Písku, Vnitřním Městě, Velké náměstí 7/12, PSČ 397 01, IČO 25166760, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, se sídlem v Písku, Vnitřním Městě, Velké náměstí 7/12, PSČ 397 01, proti žalované O2 Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, IČO 60193336, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 163/2014, o zaplacení částky 1 777 278,85 Kč, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 91 Co 68/2018-574, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 021 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Miloše Olíka, Ph.D., LL.M., advokáta, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 29 C 163/2014-521, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 777 278,85 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 16. 5. 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 91 Co 68/2018-574, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil předně tím, že žalobkyně, která v řízení nárokovala odškodnění podle §669 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), a na níž tedy bylo, aby tvrdila a prokázala mimo jiné, že žalované získala nové zákazníky nebo rozvinula významně obchod s dosavadními zákazníky a žalovaná má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, ani přes poučení soudu a prostor poskytnutý soudem prvního stupně neuvedla dostatek skutkových tvrzení ohledně tvrzených podstatných výhod obchodů, které pro žalovanou sjednala.
Žalobkyně svá tvrzení pro závěr o výhodě žalované učinila v podobě seznamů osob, které označila za zákazníky. Podle odvolacího soudu žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení, neboť seznam zákazníků není popisem výhod získaných žalovanou činností žalobkyně. Tím méně za situace, kdy i podle popisu samotné žalobkyně a předmětu smlouvy o obchodním zastoupení žalobkyně pro žalovanou nesjednávala pouze smlouvy, ale svým zákazníkům také prodávala mobilní telefony a poskytovala v nějaké podobě i jejich servis. Výhody žalované popsala žalobkyně výhradně v obecné rovině, kdy měla získat pro žalovanou mnoho zákazníků (neuvedla však jakých zákazníků, tedy ani to, jaké služby byly na základě zastoupení žalobkyně žalovanou zákazníkům poskytovány) a již vůbec konkrétně nepopsala, v čem měly spočívat další výhody plynoucí žalované po skončení obchodního zastoupení.
Odvolací soud se nezabýval námitkami žalobkyně o nedostatcích dokazování, neboť dokazování lze provádět pouze k prokázání skutkových tvrzení. Za situace, kdy žalobkyně řádná skutková tvrzení neuvedla, nelze přistoupit ani k dokazování; dokazováním nelze nahrazovat skutková tvrzení účastníka. Odvolací soud dále nepovažoval dle dosavadních skutkových tvrzení účastníků za dostatečně odůvodněnou ani podmínku spravedlivého nároku na odškodnění. Připomněl, že sama žalobkyně v řízení potvrdila, že provize jí byly vždy vypláceny z každého obchodu jednorázově, nijak nezpochybnila tvrzení žalované o tom, že smlouvy uzavírané zákazníky s žalovanou bývají omezeny poměrně krátkou dobou, zpravidla v délce dvou let, přičemž žalobkyně předkládala soupisy o subjektech převážně s datem aktivace roku 2000 (i tomuto datu předcházející), ačkoliv rozhodným obdobím jsou roky 2005 - 2009. Odvolací soud vycházel rovněž z obecně známé skutečnosti, že nabídka telekomunikačních služeb žalované se mění, mění se ceny jednotlivých tarifů i podmínky jejich poskytování. Těžko tak lze za popisu skutkových okolností učiněných žalobkyní v tomto řízení dospět k závěru, že postačí skutečnost, že žalobkyně uzavřela se zákazníky žalované smlouvy o dodávce telekomunikačních služeb k tomu, aby zákazníci žalované smlouvu uzavírali dále opakovaně, byť za jiných podmínek a ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v rozsahu výroku pod bodem I.
Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když se
1) nevypořádal s námitkami žalobkyně, jejichž řešení bylo pro výsledek sporu určující (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005),
2) pominul vysvětlovací povinnost žalované, když žalobkyně nemá a objektivně nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak žalovaná k dispozici tyto informace má, ale přes opakované výzvy soudu prvního stupně tuto povinnost nesplnila a tuto skutečnost (odvolací soud) nezohlednil v napadeném rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016),
3) pominul poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/201),
4) pominul rozsah dokazování obchodního zástupce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011),
5) při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných v nepřezkoumatelném rozsudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009),
6) akceptoval dovolávání se vlastní nepoctivosti žalovanou spočívajícím v tom, že na jedné straně smluvně pod sankcí pokuty nutila žalobkyni ke skartaci dokumentů a na straně druhé v rozporu s výzvou soudu nepředložila soudem požadované dokumenty a údaje, které jako jediná má k dispozici (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2342/2004) a
7) porušil povinnost reagovat na námitky účastníka odkazující na judikaturu, které podporovaly na jeho právní argumentaci.
Podle žalobkyně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva ve vztahu k rozsahu a způsobu dokazování ve věci práva obchodního zástupce na odškodnění podle §669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) v návaznosti na stanovisko Generálního advokáta M. Poindrase Madura ze dne 25. 10. 2005 ve věci C-564/04 Honyvem Informazioni Commerciali Srov. proti Marielle De Zotti k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Corte suprema di cassazione (Itálie), které Soudní dvůr Evropské unie zcela přijal do odůvodnění předmětného rozsudku (tj. ze dne 23. 3. 2006, C-465/04) a předmětného rozsudku soudního dvora.
Žalobkyně v dovolání rovněž navrhla, aby dovolací soud podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen „SDEU“), neboť výklad odvolacího soudu ohledně prokazování výhod zastoupeného vzniklých z činnosti obchodního zástupce je v rozporu s výkladem norem evropského práva, konkrétně směrnice Rady 86/653/EHS, jejíž článek 17 odst. 2 byl implementován do vnitrostátního práva v podobě §669 obch. zák. Dovolatelka konkrétně navrhovala položení následujících otázek:
1) Na výhody zastoupeného se usuzuje z vyplacených odměn obchodnímu zástupci či tyto výhody musí obchodní zástupce konkrétně prokazovat?
2) V případě, že obchodní zástupce musí výhody zastoupeného z obchodů uzavřených obchodním zástupcem konkrétně prokazovat, pak ať se SDEU vyjádří k rozsahu a způsobu prokazování, a to ve vztahu k tomu, že pro tento způsob je zapotřebí součinnost žalovaného stran sdělení informací týkajících se jeho obchodního tajemství.
3) V případě, že obchodní zástupce musí výhody zastoupeného prokazovat a zastoupený nesplní v plném rozsahu ediční povinnost, tj. nesdělí veškeré pro věc rozhodné skutečnosti, jakým způsobem mají být výhody zastoupeného posuzovány?
4) Představuje spravedlnost nároku obchodního zástupce na odstupné pouze korektiv uplatněného nároku či je předpokladem uplatněného nároku?
5) Má (může mít) vliv na výši odškodnění nekalosoutěžní jednání žalovaného, v jehož důsledku byl žalobce ekonomicky donucen k ukončení obchodní spolupráce?
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolání jako nepřípustné či zjevně bezdůvodné odmítl, případně jej zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně v dovolání vychází z nesprávného předpokladu o tom, že nosným důvodem pro žalobkyni nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu je nesplnění důkazní povinnosti žalobkyně k prokázání svých nároků. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Pokud tedy dovolatelka odkazuje na judikaturu týkající se břemene důkazního a namítá, že odvolací soud důkazní břemeno nesprávně aplikoval, nemůže tato její argumentace založit přípustnost dovolání za situace, kdy odvolací soud své rozhodnutí založil na neunesení břemene tvrzení. Většina jí uváděných námitek, které měly založit přípustnost dovolání pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, navíc směřovala pouze do vad řízení, nikoli do právního posouzení otázky, na jejímž vyřešení odvolací soud své rozhodnutí postavil. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom plyne, že vytýkané vady řízení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Vadou řízení (ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Proto namítala-li žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami, jejichž řešení bylo pro výsledek sporu určující, namítala vadu řízení. Namítanou vadu řízení představuje i pominutí poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., pominutí rozsahu dokazování obchodního zástupce, porušení povinnosti reagovat na námitky účastníka odkazující na judikaturu, které podporovaly jeho právní argumentaci, a konečně i výtka odvolacímu soudu, že při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných v nepřezkoumatelném rozsudku.
Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud akceptoval dovolávání se vlastní nepoctivosti žalovanou spočívající v tom, že na jedné straně smluvně pod sankcí pokuty nutil žalobkyni ke skartaci dokumentů a na straně druhé v rozporu s výzvou soudu nepředložil soudem požadované dokumenty a údaje. Ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nepotvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto, že by akceptoval argumenty a tvrzené jednání žalované, tedy dovolávání se její vlastní nepoctivosti, nýbrž proto, že žalobkyně nepřednesla dostatečná skutková tvrzení v souvislosti s nárokem, který v řízení požadovala. Odvolací soud srozumitelně vyložil, že bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala nejen to, že žalované získala nové zákazníky nebo rozvinula významně obchod s dosavadními zákazníky, ale i to, že žalovaná má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, což žalobkyně neučinila. K námitce žalobkyně, že byla nucena skartovat smlouvy uzavírané za žalovanou, odvolací soud uvedl, že i přesto si žalobkyně nějaké informace o zákaznících vedla, když seznam zákazníků s telefonními čísly v řízení předkládala, nikdy nepopsala, co jí bránilo v evidenci alespoň předmětu smlouvy sjednané s označeným zákazníkem. Žalobkyně tvrzené výhody žalované popsala výhradně v obecné rovině.
Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud pominul vysvětlovací povinnost žalované, když žalobkyně nemá a objektivně nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, byť žalovaná tyto informace k dispozici má. Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka přehlíží, že, jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na neunesení břemene tvrzení, a v nyní projednávané věci se nejednalo o situaci popisovanou v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, na nějž odkazuje dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, kdy by žalobkyně neměla reálnou možnost získat potřebné informace a byla tedy postižena „informačním deficitem“, resp. kdy by žalobkyně objektivně neměla a nemohla mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak žalovaná by tyto informace k dispozici měla. Strana zatížená důkazním břemenem musí přednést alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýšit tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Žalobkyně však podle odvolacího soudu neučinila dostatečná tvrzení stran podstatných výhod vyplývajících z obchodů učiněných za žalovanou.
Podle žalobkyně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva ve vztahu k rozsahu a způsobu dokazování ve věci práva obchodního zástupce na odškodnění podle §669 obch. zák. v návaznosti na stanovisko Generálního advokáta M. Poindrase Madura a rozsudku soudního dvora ve věci C-465/04 ze dne 23. 3. 2006. Ani tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání žalobkyně, neboť stejně jako v předchozích případech žalobkyně pomíjí, že na otázce rozsahu a způsobu dokazování práva obchodního zástupce na odškodnění podle §669 obch. zák. napadené rozhodnutí nezávisí.
S nesprávným předpokladem žalobkyně o tom, že podstata odůvodnění napadeného rozsudku spočívá na závěru soudu o neunesení důkazního břemene, pak souvisí i další otázky formulované žalobkyní, jako např. zda je v souladu s právem na spravedlivý proces, aby žalovaná, která má jako jediná k dispozici důkazy potvrzující skutkový stav, mohla těžit z důkazní nouze žalobkyně, která tyto důkazy k dispozici nemá, či zda v případě, kdy soud zamítne návrh žalobce na prokázání sporné skutečnosti, může soud zamítnout žalobu z důvodu, že neunesl důkazní břemeno stran skutečnosti, jejíž prokázání znemožnil žalobci zamítnutím důkazního návrhu týkající se této skutečnosti. Tyto otázky předně nemohou založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na posouzení otázky unesení důkazního břemene. Žalobkyně navíc při formulaci těchto otázek vychází z předpokladů, které nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů.
V souvislosti s otázkami, zda 1) je v souladu s právem na spravedlivý proces, aby dvě totožné věci, které jsou posuzovány zcela shodným právním předpisem vycházejícím z téže směrnice, byly rozhodovány rozdílně, zda 2) vylučuje zaplacení sjednané provize nárok na odškodnění podle §669 obch. zák., zda 3) je oprávněn obchodní zástupce v rozporu se smluvním ujednáním uchovávat údaje o realizovaných obchodech a výhodách za účelem prokázání těchto obchodů a výhod z nich plynoucích v případě následně uplatněného nároku na odškodnění podle §669 obch. zák., zda 4) poruší-li obchodní zástupce smluvní ujednání ohledně skartace a uchování dokumentů o získaných obchodech za účelem pozdějšího prokázání výhod zastoupeného, jejíž splnění je zajištěno pro zastoupeného prostřednictvím smluvní pokuty, má zastoupený nárok na takovouto smluvní pokutu či nikoli, zda 5) omezuje výpočet výše odškodnění stanovený v §669 odst. 2 obch. zák. i obchody, které získal obchodní zástupce před touto dobou, ale výhody z něj zastoupenému i nadále přetrvávají, zda 6) je spravedlnost podle §669 odst. 2 obch. zák. korektivem či předpokladem uplatněného nároku na odškodnění obchodního zástupce, zda 7) je povinností soudu v rámci posuzování spravedlnosti podle 669 odst. 2 obch. zák. vypořádat se a zohlednit nekalosoutěžní jednání zastoupeného, jímž donutil obchodního zástupce k ukončení obchodní spolupráce či nikoli, zda 8) má, resp. může mít nekalosoutěžní jednání zastoupeného vliv na výši odměny obchodního zástupce, či zda 9) je povinností soudu zohlednit výklad soudního dvora stran spravedlnosti směrnice, z níž vychází právní předpis či nikoliv, žalobkyně nevymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání vyjmenovaný v §237 o. s. ř. má za naplněný. Současně na řešení ani jedné z těchto otázek napadené rozhodnutí nezávisí, nemohou tedy založit přípustnost jejího dovolání.
Odkazovala-li žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu v souvislosti s řádným odůvodněním soudního rozhodnutí či v souvislosti se zohledněním smyslu a účelu zákona, rovněž namítala pouze případné vady řízení, které však nejsou samy způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přesto podotýká, že přesvědčivosti a srozumitelnosti odůvodnění napadeného rozsudku není co vytknout, stejně tak způsobu interpretace použitých právních norem ze strany odvolacího soudu.
S ohledem na návrh dovolatelky na položení předběžných otázek SDEU a na to, že právní úprava odškodnění obchodního zástupce je implementací čl. 17 směrnice Rady 86/653/EHS, se dovolací soud zabýval tím, zda je na místě dovolatelkou formulované otázky položit SDEU postupem podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie jako předběžné otázky, a dospěl k závěru, že nikoli. První otázka, kterou dovolatelka navrhovala položit SDEU jako otázku předběžnou, se týkala toho, zda se na výhody zastoupeného usuzuje z vyplacených odměn či zda výhody musí obchodní zástupce prokazovat. Uvedená otázka představuje acte clair (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, CILFIT), neboť ze znění článku 17 směrnice nevyplývá, že by při jejím výkladu vznikla nejasnost, kterou dovolatelka jakožto otázku předkládá. Směrnice nijak neváže posuzování existence výhod plynoucích zastoupenému z obchodního zastoupení na vyplacené odměny. Je tedy zřejmé, že existence výhod bude muset být předmětem dokazování a posouzení v každém konkrétním případě, bez ohledu na odměny vyplacené obchodnímu zástupci.
Ani u druhé a třetí otázky týkající se způsobu prokazování výhod zastoupeného není na místě pokládat předběžnou otázku SDEU. Na otázky týkající se dokazování se totiž dle ustálené judikatury SDEU aplikuje vnitrostátní právo (pokud přímo unijní úprava neobsahuje zvláštní úpravu procesních otázek). Uvedený závěr vyplývá z principu procesní autonomie členských států, z něhož SDEU dlouhodobě vychází ve své judikatuře (srov. například mutatis mutandis závěry rozsudku SDEU ze dne 9. 7. 2020, C-86/19, SL v. Vueling Airlines SA, body 39 a 40). Vzhledem k tomu, že předmětná směrnice, neobsahuje zvláštní procesní úpravu, uplatní se na procesní otázky, tedy i na otázky spojené s dokazováním, obecná vnitrostátní právní úprava a není tak na místě pokládat uvedené otázky SDEU.
Otázka čtvrtá a pátá rovněž nejsou otázkami, které by bylo na místě položit jako otázky předběžné SDEU, neboť jejich řešení není v projednávané věci relevantní. Otázka čtvrtá se týká posouzení, zda je spravedlnost nároku na odškodnění korektivem uplatněného nároku, či jeho předpokladem. Za situace, kdy žalobkyně neunesla ani břemeno tvrzení ohledně ostatních předpokladů vzniku nároku na odškodnění, nemá význam zabývat se předestřenou otázkou. Stejně tak je irelevantní i pátá otázka týkající se toho, zda nekalosoutěžní jednání obchodního zástupce může mít vliv na výši odškodnění. Zabývat se výší odškodnění není na místě, jestliže nebyl prokázán ani vznik nároku na samotné odškodnění. Uvedené dvě otázky jsou tedy pro projednávaný spor pouze otázkami hypotetickými a jako takovými by se jimi SDEU vzhledem ke své dosavadní judikatuře odmítl zabývat. K tomu viz například rozsudek ze dne 16. března 2006, Poseidon Chartering, C-3/04, Sb. rozh. s. I-2505, bod 14.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné a Nejvyšší soud jej proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 10. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu